Mistake of her life • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jsem udělala takovou depresivní povídku :D Myslím, že se mi celkem povedla. Teda aspoň doufám :D Budu ráda za pochvalu i kritiku :)

23.08.2009 (18:30) • Luciii • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1331×

Mistake of her life

Její prsty se zlehka dotýkaly starého klavíru, který dostala od babičky. Prsty jí klouzaly po malých hrbolcích na hranách. Věděla, že je to naposledy, kdy se ho dotýká. Zavřela očí a nechala se unášet hudbou, kterou si kdysi hrála na tomhle klavíru. Tehdy… když byla ještě šťastná. Kdy nemusela přemýšlet nad tím co udělala špatně a jestli je to její vina. Měla špatné svědomí. Svědomí, které jí nedalo spát. Noční můry jí budily každou noc, den co den. Z klavíru se pomalu přemísťovala do velkého pokoje s její oblíbenou věcí……

S jejími talismany pro štěstí, i když je měla tu noc co se to stalo na sobě, nepomohly. Nepřinesly jí štěstí. Naštvaně odhodila její řetízek s přívěškem do velké skleněné obývací stěny. Síla byla tak mrštná a silná, že roztříštila sklo , které měla její matka po babičce. S hysterickým pláčem začala tříštit sklo, které tam jako zázrakem ještě zůstalo celé.

Střípky skla se jí zařezávaly čím dál víc do kůže. Nevěděla co má dělat. Všechny chyby co v životě udělala ji přišly jako zbytečné. Vždyť ona to mohla změnit. Začala jí téct po rukách krev… Bolelo to, ale ona si toho nevšímala…. Pořád ještě bouchala do už dávno rozdrcených střepů na prach do země. Bolesti si nevšímala. Přišlo jí to jako samozřejmost. Jako odplata za to,co udělala. Nepřestávala. Svezla se po zemi s pláčem tak usedavým, že ji snad musely slyšet na míle daleko. Ztěžka nadechovala , jakoby měla v krku kámen který nemohl jít tam ani zpátky. Jakoby nemohla dýchat. Myslela si, že už se snad nikdy nenadechne, že už nikdy nebude žít. Už nikdy neuvidí mámu,tátu ani její celou rodinu, která právě odjížděla pryč. Nechali ji tady. Se smutkem, s pláčem a s žiletkou, kterou měla položenou na vaně.

Byla připravená podstoupit to, k čemu by se asi před rokem nikdy neodvážila. Byla připravená čelit smrti. Myslela si, že na všechno zapomene, že všechno čeho litovala bude už dávno pryč…,že všechno upadne v zapomnění. Rychle vstala a pomaličku se začala přemisťovat do koupelny , kde na ni čekala její kamarádka, která ji snad pomůže od jejího zármutku. Pořád na to ještě neměla dostatečnou odvahu, ale snažila se si namluvit, že tam nahoře to bude snad lepší , že zapomene….. Kolikrát záviděla lidem co ztratili paměť při autonehodách. Aspoň by si potom nemusela pamatovat co nechtěla. Cítila v sobě zoufalství, smutek a nebojácnost. Chtěla si aspoň sama pro sebe dokázat, že na něco má. Nechtěla se se svou chybou vyrovnávat jako se o to snaží většina lidí a jako jí všichni tohle radí. Chtěla to prostě skončit. Když se dobelhala s rukama od krve a se zařezaným sklem v ruce do koupelny, tak si všimla , že za sebou nechává zkrvavené stopy. A mokré kapičky od pláče. Vzala žiletku do rukou a snažila se to udělat. Chtěla aby to bylo rychle. Bylo jí jedno jak to bude bolestivé. Chtěla se co nejdřív zbavit toho pocitu viny,který v sobě nesla už půl roku. Nejdřív se to snažila nějak překonat , ale když zjistila, že se jí to zdá ještě horší tak tomu absolutně propadla. Tomu zoufalství, kterému čelila…..

Pořád si ještě prohlížela žiletku, kterou držela ve své pravé zkrvavené ruce. Slzy se už ani nesnažila utírat. Tekly jí po tvářích automaticky. Vzala žiletku a pomalu a opatrně se řízla do ruky. Cítila nějaké zvláštní uvolnění. A hrdost…. Hrdost, že to dokázala, dokázala se říznout. Absolutně propadla tomu pocitu uvolnění. Řízla se ještě jednou. Tentokrát silněji a rychleji. Z žíly ji začala téct krev. Opět zažívala zvláštní uvolnění. Uvolnění, které jí přinášelo úlevu. Věděla, že to nemá dělat, ale prostě s tím nemohla přestat. Když už věděla, že to dokázala, chtěla pokračovat dál. Dál až do úplného konce. Odjakživa se bála smrti. Ale tentokrát byla připravená jí čelit. Čelit smrti a nebát se jí.

Věděla, že až přijde její máma a její rodina domů, bude se divit co se stalo. Potom jí uvidí ležet v koupelně. Jak nejeví žádné známky života. Jak její tělo bezvládně leží na zemi celé od krve a od slz. Určitě budou volat sanitku nebo policii nebo obojí dvojí. Její máma si k ní lehne a bude jí oplakávat. Určitě na ni nebude hezký pohled, ale snad to její máma pochopí….. Pochopí, že už se to nedalo vydržet. Žiletkou se čím dál víc řezala…… Už cítila jakoby pomalu usínala. Bolestí a vyčerpáním už ani nemohla plakat. Cítila jak pomalu usíná…… Nechtěla myslet na to co se stane po její smrti. Chtěla už jen odpočívat v pokoji. Chtěla aby jí nikdo nerušil……

Pomalu, ale jistě umírala. Byla ráda, že to tak je. Už v sobě nedusila ten zármutek a ten křik. Věděla, že jí máma pochopí. Z kapsy u kalhot si ještě vyndala dopis, který své mámě napsala. Dopis byl teď celý od krve, ale jí to nevadilo. Už byla na smrt přichystaná. Už jen malá chvilka a bude to mít za sebou. Všechen ten smutek jí pomalu opouštěl. V její mysli se odehrával zmatek, ale v tu chvíli si myslela, že to tak má být….. Že je to její osud.

Umřela…… umřela šťastná, že se konečně toho smutku zbavila…. Už se jen lehce vznášela. Smrt je lehká, a bezbolestná. Necítíte v ní nic jiného než úlevu. Tu cítila ona…. Velkou úlevu. Věděla, že už je volná….. Už ji nic netrápilo……. Byla volná….

Autor: Luciii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné