OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Místo, které ani povodeň nedokáže smést.

02.02.2011 (10:00) • AngelsSandras • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 864×

Dříve jsem se sama sebe ptala: ,,Existuje na světě něco, co by bylo tak dokonalé, že by zde nebyly žádné spory, zloba ani smutek? Existuje je něco, kde vše dopadá dobře, radost nás neopouští a štěstí neobchází? Pokuď ano je to snad za devatero řekami a devatero horami?"

Někteří tvrdí, že ano a druzí zase, že ne. Nikdo však nepochopil, že nemá cenu se přít o něco, co vlastně ani nemusí existovat. Každý se však snaží toto místo nalézt a uklidnit tak svojí duši. Povedlo se to zatím jen malé menšině z nás. To místo, které malá menšina lidí nalezla byl vždy les nebo dokonce prales. Když jejich první krok vstoupil na jemnou a prašnu půdu, která byla matkou a oporou všech stromů v lese, všechny špatné emoce odešly - napořád.

I já jsem tohle pocítila. Už je to přesně osm let, kdy mě opustil smutek, hněv a další negativní emoce. Našla jsme místo, které mě udělalo štastnou. Pojmenovala jsem ho ,,Ostrov andělů".

Ve vzduchu jsem cítíla vůni nejrůznějších květin a kolem mě poletovali ptáci, které lze spatřit jen tady. Cokoliv si představíte se zde objevilo. Od drsných kentarů, až po nejkrásnější osobu, kterou hledáte celý život. Jediné čeho jste se museli vzdát je reálný a dnešní svět a s tím i všech věcí okolo. Mnoho lidí to nedokázalo, a tak je nás jen opravdu málo, kteří našli místo, které ani povodeň nedokáže smést.

Teď jsem stála na nejúžasnější louce, kterou si jsem si dovedla jen představit a je tu takový klid, který by uklidnil snad i rozbouřenou řeku. Na druhém konci stál on. Jeho oči mi propalovaly hrudník, a proto by bez něho moje srdce netlouklo. Nevnímala jsem nic a pomalu se moje nohy začaly odlepovat od země. Nabraly takové rychlosti, že i snad gepard by mě nepřeběhl. Zastavila jsem se až těsně předním.

,,Ahoj," pozdravila jsem tiše a lehce se dotkla jeho levé paže.

Na jeho tváři se objevil usměv, a pak promluvil: ,,Ahoj San, kam se dnes vydáme? Do divokého lesa nebo na romantické louky?"

Chvilku jsem přemýšla, a pak mě něco napadlo: ,,Mám nápad, co se dnes podívat k potůčku v údolí? Romantické místo v divokém lese," dodala jsem.

Zakřenil se, protože mu bylo jasné, že řeknu tohle místo. Bylo to totiž místo, kde jsme se poprvé seznámili.

,,Dobře ale jen pod podmínkou, že tě budu moct nést," řekl a  slabě se zasmál.

Znal mě dobře, a tak věděl, že mě tahle věc dokáže malinko naštvat, jelikož když mě nese cítím se, jak kdybych byla nafoukaná holka, která neumí chodit.

,,Dovolím ti to ale jen pro tentokrát!" odpověděla jsem, i když jsem věděla, že kdykoliv se zeptá, tak mu to dovolím. Musela jsem sama sobě přiznat, že jsme pro něj měla slabost.

Než jsem se stihla nadechnout vzal mě ze zadu za ramena a za nohy a už jsme beželi divokým a temným lesem. Nechávali jsme za sebou minulost a hříchy. Dlouhá přítomnost a budoucnost byla před námi a na tu jsme se soustředili. Moc dobře jsem věděla, že nás nic nezastaví, snad jen pohled, kterým se naše oči spojí a vytvoří silné pouto. Silné pouto, které je základem všeho. Naděje, pocitu - života.

Autor: AngelsSandras, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Místo, které ani povodeň nedokáže smést.: