OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Moje malá čarodějka

17.03.2011 (10:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1720×

Běžel jsem zákeřnými chodbami vězení, kde věznili moji malou čarodějku. Musel jsem ji odsud dostat dřív, než ji upálí. Věděl jsem, že pokud nás chytí, tak ani já nezůstanu bez trestu. Napomáhání k útěku se trestá podle toho, jaký trest měl ten, komu se pomáhalo utéct. V mém případě upálení za živa. Stále jsem si opakoval, že kdybych dával větší pozor, neukradli by mi ji přímo pod nosem.

Chtěl jsem zatočit do další chodby, ale z ní se ozývalo chrápání. Nakoukl jsem a spatřil hlídače, který tvrdě spal. Moji pozornost ale spíše upoutaly klíče, které se povalovaly na stole. Potichu jsem se k němu připlížil a v tichosti sebral klíče ze stolu. Klíče mám. Teď už jen najít celu.

Vězení bylo všude stejné, takže bylo velice snadné zabloudit. Už nějakou dobu jsem se tady toulal, ale stále jsem věřil, že ji najdu. Musel jsem ji najít.

Zrovna jsem běžel jednou temnou chodbou, když jsem znenadání ucítil její přítomnost. Moje srdce zapleskalo a já se rozběhl ke dveřím, které nás od sebe dělily. Seděla tam a s nepřítomným výrazem pozorovala zdi své cely. Začal jsem zkoušet klíče. Jeden po druhém, ale nedařilo se mi najít ten pravý.

Pár klíčů ještě zbývalo, když zámek cvakl a dveře se otevřely. Moje malá čarodějka se na mě podívala. Nejdřív zmateně, pak šťastně a nakonec zmučeně. Věděl jsem na co myslí, ale můj život bez ní by neměl smysl. „Pojď, musíme odtud zmizet.“ Podal jsem jí ruku, ale přijala ji až po chvíli.

Sotva jsme se ale dostali před její celu, objevili se u nás strážníci, kteří ji – jak jsem pochopil – chtěli odvést na hranici. „Ale, ale. Hošánek šel zachránit tuhle zrůdu?“ začal se smát, popadl ji hrubě za ruku a odváděl ji ode mě. Nějak jsem neřešil, že mi další dva strážci drželi ruce za zády a vysmekl jsem se jim. Jeden z nich se po mně ohnal, ale já jsem mu rozbil nos, ze kterého se začala řinout krev. Toho dalšího jsem tam nechal vyjeveně stát a rozběhl jsem se za tím, který nazval moji malou čarodějku zrůdou.

Doběhl jsem je a tomu strážníkovi dal pěstí. Svoji malou čarodějku jsem si přitáhl k sobě, jelikož jsem věděl, že bychom neměli ani malou šanci při útěku. Rychle jsem ji políbil, ale do tohoto příliš krátkého polibku jsem dal všechno, co jsem k ní cítil. Ti tři nás od sebe odtrhli a odvedli mi ji pryč. Škubal jsem s sebou, ale ti dva mě tentokrát drželi velice pevně.

Odvedli mě na náměstí, kde už byla shromážděna spousta lidí. Byli v kroužku a řvali nadávky na mou malou čarodějku, která už stála na hranici. Všimla si mě a slzy jí začaly téct po tvářích. Potichu řekla ty dvě slova, která mi změnila život. Sice je řekla potichu, ale já moc dobře věděl, co se mi snažila přes ten hluk říct. Odpovídal jsem jí stejně potichu stejná slova: „Miluju tě.“ Rozplakala se ještě víc a já si všimnul mužů, kteří nesli zapálené louče.

„Né,“ zařval jsem z plných plic a slzy se mi začaly koulet po tvářích. Nemohli mi ji vzít. Ale stejně jsem věděl, že to udělají. Došli až k ní a hořící louče podpálili hranici. Nemohl jsem se na to dívat. Už tak pro mě bylo příšerné slyšet její bolestný křik.

***

Hned po upálení mé malé čarodějky mě pustili. Její smrt pro mě byla nejhorším trestem, a kdyby zabili i mě, bylo by to pro mě vysvobození. A tohle oni dobře věděli.

Jako tělo bez duše jsem se toulal a vzpomínal na ni. Na moji malou čarodějku, bez které moje srdce krvácí. Věděl jsem, že nemá smysl tu dál zůstávat. Chtěl jsem za ní. Tam kam můžu, až zemřu.

Vylezl jsem si na půdu, kde jsem na trám přivázal lano, které končilo smyčkou. Smyčku jsem si dal na krk a skočil jsem z půdy dolů.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá čarodějka: