OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Moje sny

28.09.2012 (13:00) • Grace • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1105×

  Moje sny

Jdeme po zasněžené cestě s maminkou a povídáme si.

„Tak co si dneska uvaříme k večeři?“ Podívala se na mě maminka.

„Nevím…“ usmála jsme se.

„A co třeba tahle špagety s boloňskou omáčkou?“ usmála se a podívala se na zasněžený kopec.

Náš dům byl ještě hodně vysoko.

„Mňam.“ Olízla jsem si rty. „Proč máme dům takhle vysoko na kopci?“

„Protože byl nejhezčí,“ zasmála se.

Když najednou se mamince udělalo strašně špatně. Vidím, jak padá do sněhu a dusí se.

„Maminko, co se děje?! Maminko!!!“ Vytryskly mi slzy.

„Kde mám svoje dýchání? Kde je moje dejchátko?!“ křičí mezi dušením.

Vzala jsem kabelku ležící na zemi a hledala v ní modré dýchátko, ale nebylo tam.

„Žádné dýchání tady není, maminko,“ řekla jsem jí a dívala se na ni, jak postupně modrá.

„Musíš pro něj doběhnout… Mám ho na mikrovlnce v té taštičce,“ řekla a dívala se na mě se slzami v očích.

Věděla jsem, jaké to má následky. Viděla jsem, jak běžím do domu a beru dýchání na mikrovlnce. Běžím zpátky na odlehlé místo, kde leží maminka, ale nedýchá. Nestihla jsem to.

„Ne, já nikam nejdu! Zůstanu tady s tebou!“ Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou další a další kapky.

„Musíš, Kačenko. Jsi velmi rychlá, ty to zvládneš!“ Dívala se mi do očí a já si uvědomovala, že jenom ztrácíme čas.

„Chci, abys šla se mnou!“ Chytila jsem ji za ruku.

Nestihneš to! Nestihneš to, křičel na mě vnitřní hlas. Jako bych to potřebovala slyšet.

„Ty víš, že bychom daleko nedošly… Kačenko, já tě prosím.“ Rozkašlala se.

„Dobře…“ Dívala jsem se do jejích krásně hnědých očí, na její hnědé vlasy, obarvené na blonďaté, a pomalu pouštěla její ruku.

Pak jsem se rozeběhla k domu, který byl ještě pěkný kus cesty nahoru do kopce. Cítila jsem, jak se mi nohy propadávají do sněhu a zpomalují mě v běhu.

Přidej, křičel hlas.

Ohlédla jsem se na místo, kde leží maminka… Pořád se dusila. Otočila jsem se zpátky a ještě víc zrychlila.

Už jenom kousek, povzbuzovala jsem se.

Vběhla jsem do domu. Proběhla jsem chodbou do kuchyně, vzala šedivou taštičku, která chrastila jako prášky. Pro jistotu jsem ji otevřela a podívala se, jestli tam je dýchání, a bylo. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se zpátky.

Skoro jsem spadla, jak byl kopec prudký. Nechápu, jak táta může s autem tohle vyjet. Běžela jsem a míjela okolní les. Viděla jsem na kraji lesíka ležet maminku. Vypadala, že nedýchá.

Běžela jsem a přála si jediné: Aby žila.

Jenže…

Kousek od ní jsem uslyšela divné zvuky. Jako by někdo brečel. A pak mi to došlo. Byla jsem to já! Otřásala jsem se hlasitými vzlyky. Padla jsem vedle maminky na kolena.

Byla úplně bílá. Měla vytřeštěné oči a otevřená ústa. Roztřesenou rukou jsem jí šáhla na krk, ale žádný tep jsem necítila. Dala jsem si ucho k jejím rtům, ale žádný dech jsem neslyšela.

„Maminko!“ Zatřásla jsem s ní.

Ale nic. Žádný náznak toho, že by byla živá.

„Maminko!!! Prosím tě, vzbuď se!!!“ křičela jsem a cítila vodopád nových slz.

Sakra! Proč já blbá jsem nechodila na ten zdravoťák. Vyndala jsem si mobil z kapsy a namačkala číslo 155.

Tút… tút… „Sakra, dělej!“ Dala jsem si roztřesenou ruku na rty.

„Haló,“ ozval se z druhé strany mužský hlas.

Vymrštila jsem se do sedu a rozbrečela se nanovo.

Byl to jenom sen… Byl to jenom sen, opakovala jsem si pořád dokola.

„Ale až moc živý sen…,“ zašeptala jsem.

I když jsem věděla, že moje maminka umřela jinak, nemohla jsem přestat plakat. Bylo to tak živé… tak opravdové. Peřinou jsem tišila svoje vzlyky, abych neprobudila ségru, a tiskla k sobě velkého plyšáka. Jako malá, když jsem začínala chodit do školky, jsem ho dostala a pojmenovala Tučňa. Chodili jsme totiž skoro každý den do půjčovny videokazet a tam jsem ho uviděla. Seděl na lavičce se spoustou jiných hraček.

Je to vlastně to jediné, co mi po mamince zbylo.

***

Ležím v posteli přikrytá peřinou a u mé postele stojí cizí muž. Byl starý a své šedivé vlasy skoro vypadané. Pořád dokola říkal jednu větu.

„Ležela mrtvá ve sněhu.“ Díval se mi zpříma do očí a já to nechápala.

Pak se objevil ve dveřích táta. Byl celý strhaný a měl kruhy pod očima.

„Maminka umřela…“ Pak zmizel.

Zase ten pán.

„Tvoje maminka ležela mrtvá ve sněhu.“  Odcházel od mé postele.

„Ležela mrtvá ve sněhu!“ řekl s důrazem.

A já si vzpomněla na sen, který se mi zdál minulý měsíc na dovolené, byl rozmazaný, ale stačilo to.

Klečela jsem vedle maminky, něco říkala, ale já jsem jí nerozuměla. Pak přestala dýchat. Celá zbělela a její oči zůstaly na mě vytřeštěné - bez života, jako by jí vůbec nepatřily. Zvedla jsem se a odcházela od ní, dívajíc se na její nehybné tělo.

„Nechala jsem jí tam…“ zašeptala jsem k otočenému muži.

Prudce se otočil.

„Zabilas ji!“ řekl se zlobou v hlase.

„Nezabila!“ zakřičela jsem na něj a vymrštila se do sedu.

„Zabila si ji! Nechala si ji tam bezvládně ležet ve sněhu!“ Otočil se ke mně zády a odcházel ke dveřím.

Popadla jsem kus ledu, co ležel vedle mě v posteli, a hodila ho po něm. Minula jsem a rozbila nově natřenou zeď. Ve zdi zůstala velká díra. Muž se na mě otočil se zatnutými pěstmi, ale nic neřekl. Otočil se ke dveřím a odcházel.

Vzala jsem další kus ledu a při hodu na něj jsem zakřičela:

„Zabila jsem ji!“ Vytryskly mi slzy.

Tentokrát jsem neminula a muže led praštil do zad.

Vymrštila jsem se do sedu společně s prudkým nádechem. Byla jsem šokovaná. Co jsem to řekla? A proč jsem mamince nepomohla? Cítila jsem, jak mi stéká první slza po tváři. Rychle jsem ji setřela. Byl to jenom sen…

***

Jeli jsme vláčkem domů. Vlak byl prázdný. Byly jsme tam jenom my. Já, maminka, nějaká paní a holčička. Paní držela škopek plný borůvek a holčička seděla vedle ní na sedačce.

Paní se mě zeptala, jestli borůvky nerozsypu na sedačky a podala mi škopek. Vzala jsem ho a borůvky rozsypala na tři sedačky.

Když jsem jí škopek podávala zpátky, paní se chytila za hlavu a začala zrychleně mrkat. Jako by měla mžitky před očima.

„Je mi nějak špatně…“ Dala si ruku na levé prso – na srdce.

Škopek jsem položila na zem a sledovala, jak holčička slezla ze sedačky a začala v panice běhat ve vagónu.

Podívala jsem se na paní a v klidu k ní řekla:

„To bude asi infarkt.“

Paní se skácela na sedačku.

Podívala jsem se na maminku, která se začínala dusit.

„Co se děje, maminko?“ zeptala jsem se s panikou v hlase.

„Potřebuju svoje dýchání…,“ lapala po dechu.

Vlak se začal naklánět a borůvky se rozsypaly po vagónu. Podívala jsem se na paní ležící nehybně na sedačce. Mohlo jí být maximálně třicet šest. Pak kolem mě proběhla ta malá holčička. Té bylo tak pět a potom jsem se podívala na maminku. Byla bílá jako stěna a oči měla skleněné, jako by jí nepatřily – třicet osm let.

A pak jsem otevřela oči. Vzpomněla jsem si na sen, co se mi zdál na dovolené, na sen, co se mi zdál před čtrnácti dny, a na sen, co se mi zdál dnes. Bylo to tak divné.

Tyhle ty sny mají pořád něco společného a to, že je to pokaždé moje chyba. Kdybych si vzpomněla na první sen, ve třetím snu by maminka nemusela umřít. Pán ve druhém snu se mi snažil pomoct na první sen vzpomenout a také přiznat si pravdu. Byla to moje chyba.

Tak co, líbilo se ti to? Nebo snad ne? Nenutila jsem tě to číst, chtěla jsem se jenom vypsat ze všech těch nočních můr. ;) Za Vaše komentáře budu jenom ráda. ;)

Grace

Autor: Grace, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje sny: