OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Na perutích holubů

17.09.2016 (09:00) • Kate3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1590×

Vzpomínal na ni. Vzpomínal na sluneční paprsky dopadající na její tvář, když za ranní rosy vycházela z domu. Její útlé kotníky, které zahlédl pod dlouhou nabíranou sukní, když si ji vyhrnula, aby si mohla kleknout a pohladit věrnou kočku uhelné barvy. Dívčiny bílé paže a ruce rozhazující hrách nebo zrní holubům slétávajícím se z nedalekého holubníku. Její otec ho vyrobil ze dřeva a postavil blízko stájí. Máváním ptačích perutí rozvířený prach kolem ní dával probleskovat slunci. Skoro jako by kolem ní tancoval roj tajemných nočních světel.

Se sestrou sedávala na rozkvetlém jetelí a učila ji poznávat rostliny kolem, z pampelišek vily věnce a zdobily jimi své vlasy. Se dvěma mladšími bratry a otcem odpočívala pod starým bukem a pletla sestře dlouhý cop, nebo se učila, jak vyrobit píšťalku z vrby. Vždy, když otec neměl čas, pokoušela se bratry nějak zabavit, aby se buď nepletli matce v kuchyni, anebo otci při práci. Byla nejstarší, proto byla nejvíce zapřaženou dcerou ze všech dětí.

Byla silná, zapadala do sedláckého prostředí. Dlouhé minuty mohl pozorovat, s jakou vervou, avšak zároveň rozvážností, klidnila poplašené koně. Nic nedbala otcových výtek, matčiných podmračených pohledů, které jí dávaly na vědomí, že takové mravy se na mladou slečnu nehodí.

Vždy obdivoval, jak sekala kosou obilí, které padalo k zemi, jak hbité pohyby její ruky brousí čepel kosy, jak váže právě posekaná stébla k sobě a staví panáky po celém poli. Matce pomáhala nosit vodu z vedlejší chalupy, protože neměli vykopanou studnu. Někdy jim pomáhal. Těžká vědra by neměla nosit mladá žena, natož její stárnoucí matka.

Občas leželi na louce a jen tak pozorovali hvězdné nebe. Třpytící se obloha léčila. Vždy si na to na frontě vzpomněl, když se potřeboval uklidnit.

„Proč se tolik dřeš,“ vyčítal jí jednoho večera. „Nemusíš toho tolik dělat. Vždyť máte koně, voly, tahají vám dřevo z lesa. Můžete si najmout někoho na výpomoc.“

„Nejde to jinak, Františku,“ zadívala se na něj smutně. „Tatínek stárne a bratři jsou ještě malí.“

„Nemůžu se na to dívat… Od dětství se tu dřeš skoro jako ti voli.“

„Jsme rádi, že nám pomáháš.“ Letmo se dotkla jeho ramena.

„To je maličkost. Jen kdyby ses trochu šetřila, slíbíš mi to? Až budu na vojně, budu na to každej den myslet.“

„Slibuju.“ Odcházela brzo. Omlouvala se, že ráno musí vstávat ještě před svítáním, aby pomohla poklidit dobytek.

Husy, které vyháněla na potok. Proutkem, kterým si při tom pomáhala, někdy dostal i on, když ji zlobil.

V rybníku spolu někdy plavili koně.

Vzpomínal na deštivé dny, kdy seděli jako děti pod střechou vyrobenou ze slámy. Kapky deště stékaly po povrchu, ale až k nim se nedostaly. Vůbec jim nevadilo, že v dálce bijí hromy a potemnělý horizont každou chvíli rozetne blesk. I když měli tehdy strach, pocit bezpečí byl silnější. Snažil se o ty pocity v okamžicích palby, ale nikdy se k nim nedokázal vrátit. Nikdy už nebyly takové, jako když je zažíval.

Snažil se rozvzpomenout se na její ladnou chůzi, když od něj odcházela. Zastávala i těžší práce, ale otec ji k nim nerad pouštěl. Bál se, aby si neublížila.

Paměť mladého vojáka je zkoušena válkou, kreslil proto do pomačkaného sešitu její podobizny. Díky držení těla, když si na okamžik odpočinula od práce, se zdálo, že vidíte křehkou lesní vílu z pohádek. Ale pevné ruce, kterými svírala otěže koní, a lehká samozřejmost, se kterou kývla na každou pomoc, o kterou ji kdokoli požádal, z ní dělala v jeho očích zvláštní bytost.

Byla vůbec skutečná, nebo to byla jen jeho idylická vybájená představa ženy, která na něho čeká a sejme z jeho beder všechny hrůzy války? Nevěděl. Stačilo mu vybavit si její smích a hned měl chuť přežít další noc v zákopech.

„Kdy odjíždíš?“ Oči měla sklopené k zemi, nic ji nedonutilo se na něj podívat.

„Za dva dny.“

Jen přikývla. „Vezmi si to.“ Podala mu pečlivě zabalený balíček.

„Co to je?“

„S maminkou jsme ti upekly chleba. Táta říká, že ve válce je hlad. Máš tam ještě nějaký sýry.“

„To jste nemuseli, Věrko! Vždyť vy je budete potřebovat víc než já. Je vás doma celá kopa.“

„Nemluv a vezmi si to. Matku bys urazil,“ zvedla k němu oči, „a mě taky. Na cestu ti pak upeču buchty s povidlím.“

„Děkuju vám.“

„Rádo se stalo. Nebudu se s tebou loučit. Ještě se uvidíme.“ Otočila se a pomalu odcházela domů.

V den, kdy se měl dostavit na místo, odkud mladé muže odváděli, stála tiše na zápraží. Nutně musel projít okolo jejich stavení, když se chtěl dostat na hlavní cestu.

„Loučit se s tebou nebudu, jak už jsem řekla… Takže doufám, že se hodláš vrátit.“ To byla přesně ona. Emoce, které se jí dotýkaly, skrývala za tvrdou obličejovou masku.

„Hodlám a vrátím, neboj se. Ani se nenaděješ a už tu budu jako na tom vašem splašeným šimlovi.“

Otočil se a vydal se k lesu, jenž z obou stran obklopoval jejich údolí. Každý jeho krok se stával těžším a snaha neotočit a nevrátit se k ní mu činila větší a větší potíže, ale nakonec se přece jen zastavil a pomalu se otočil. Stála uprostřed louky linoucí se podél zaprášené cesty, jako by se za ním rozhodla jít, ale rozmyslela si to. Mávala na něj bělavým šátkem, který si sundala z vlasů. Světlé kadeře nebyly v dopoledním svitu skoro vidět. Druhou rukou si zakrývala oči, aby na něj viděla, slunce ji zaslepovalo.

Taky jí zamával a pak už rozvážným, ale svižným krokem štrádoval k zatáčce, za kterou ji už nezahlédne.

* * *

Po válce si našel cestu zpět domů, dlouhá léta se pohyboval po zničené republice, která se znovu probouzela k životu. Vyhýbal se tomu stavení s bílým štítem. Neměl o ní žádné zmínky, kromě dopisů, které mu psala první dva roky. Byly jako ona. Plné radosti, popisovala mu, co všechno se s jejich vesnicí děje a jak si vede její rodina. A on se tak mohl vrátit do klidného dětství, ani nevěděla, jak mu tím pomáhá.

Náhle však psaní přestala chodit. Co když si našla jiného? Nebo by na něj opravdu čekala? Ne, to nemohlo být možné.

Jednoho dne čekal na nádraží. Další cesta do neznáma. Vlak, který nikdy nepřijel ve stanovený čas. Všiml si páru sivých holubů, kteří vyzobávali drobty ze škvír mezi kolejemi. Rozhodl se, že se vrátí.

Dům, stodola i stáje tu pořád stály, ale dýchl na něj zvláštní chlad, když procházel kolem příbytku ptáků, kteří už dávno někam odletěli. Bylo to tu opuštěné. Ztratilo se rodné údolí. Propadlo do zapomnění. Vlídnou dívku s vlasy stejné barvy jako mělo posekané obilí, možná odnesly perutě holubů. Snad…

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na perutích holubů: