OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Na skok z pekla: Záhada Charmantu

27.07.2014 (20:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1261×

Záhada Charmantu

Vysoká dívka sklonila hlavu, aby prošla nízkým podchodem, který ústil do malé postranní uličky. V tom zaslechla dětský smích a svým štíhlím tělem se přitiskla k vlhké cihlové zdi.  Byl podvečer, ale den se ještě nechýlil ke konci. Děti kolem ní proběhli a ani si jí nevšimli. Nenáviděla období letních prázdnin už v době, když byla sama dítětem. To už je ale hodně, hodně dávno.

A nyní, po pár stoletích, byla opět povolána do služby. Nevěděla, jestli má být ráda. V londýnském podsvětí se jí líbilo, ale už se jí to tam začínalo zajídat. Ráda vymetala jednu párty za druhou. Teď byl ale čas na střízlivou rozvážnou dívku, kterou už nebyla dost dlouho. Teď byl čas vylézt z pekla.

Něco se dělo. Cítila to. To ji probudilo z alkoholového oparu tam dole a donutilo ji vylézt ven. Po dlouhé době zase cítila čerstvý londýnský vzduch provoněný deštěm.

Odlepila se od mokré zdi a přetáhla si přes hlavu kapuci od mikiny. Ve vzduchu cítila nadcházející déšť. Co na tom, že bylo léto. V Londýně pořád pršelo. Neměla ráda slunce, proto se uchýlila právě sem.

Prošla uličkou a ocitla se na hlavní silnici vedoucí k mostu Tower Bridge. Nebylo tu moc lidí. Přešla známý most a ujistila se, že ji nikdo nesleduje. Teprve pak přešla ulici a zaklepala na dveře nepatrného řadového domku na ulici Shad Thames. V okně na dveřích se objevila jí neznámá tvář a po krátkém prohlédnutí příchozího otevřela dveře a nechala ji vstoupit dovnitř. Ona se ani neohlédla a pokračovala dál do nitra domu. Tady její pán bydlel už po staletí a ona si toto místo dobře pamatovala. Než vstoupila do velké síně, krátce zaklepala na otevřené dveře.

„Vítej, Samantho,“ pronesl její pán sedící v čele stolu a dlouze se jí zadíval do očí. Neuhnula pohledem, na tohle už byla zvyklá. Poté se její pán odvrátil, aby ji představil, a ona se posadila na své obvyklé místo.

Všechny ostatní členy spolku, kteří seděli kolem stolu, už znala. Většinou se jednalo o nesmrtelné, kteří nebyli nikomu zavázáni svou oddanou službou. Bohužel, ona zavázána byla. Tahle služba jí vyhovovala. Jednou za čas ji její pán zavolal, aby se někoho zbavila, nebo aby za něj vyřídila jinou špinavou práci, jinak měla volno.

Muži a ženy sedící kolem ní byli většinou starší, než čínská zeď. Ona sama byla u pádu Napoleona Bonaparte a dobytí francouzské Bastily roku 1789.

„Jak už jsem řekl, musíme získat Charmant. Nesmí se dostat do rukou nepovolaným osobám,“ vykládal její pán a ona napnula uši, aby ho dobře slyšela.

Charmant byla velice mocná věc podobná čistému rubínu, ale ona ho nikdy neviděla.

„Zac, August, Madison a Henrieta ho půjdou hledat. Ryan, Trevis a Kate zůstanou tady a budou mezi námi všemi udržovat spojení. A Samantha se postará o pana Guise, který je prý srdcem celé operace na hledání Charmantu, kterou Spolek pořádá. Tím končím dnešní setkání,“ pronesl a vstal. Všichni se taktéž postavili a krátce se mu poklonili.

Ona už věděla, jak to tu probíhá. Její pán už jí jistě zařídil nějakou nenápadnou pozici poblíž pana Guise, ze které ho bude ovlivňovat. Zajde si k pozorovatelům pro papíry ohledně téhle pozice a udělá všechno podle instrukcí od svého pána.

Na cestě temnou chodbou ji ještě potichu dostihla Henrieta a pevně ji uchopila za předloktí. Leknutím lehce nadskočila, pak ale nasadila svůj profesionální výraz a otočila se na ni.

„Podívej, Sam, dávej si pozor. Už jsem toho chlápka potkala a nevypadá zas tak pitomě, jak by se mohlo zdát. Dávej si na něj pozor,“ pronesla potichu a odešla stejně nepozorovaně, jako přišla.

Dívka se vydala vlastním směrem a vešla do pozorovatelny, kde beze slova obdržela tlusté desky se svým jménem. Vyšla po rozvrzaném schodišti nahoru do svého pokoje. Na stěnách nevysely žádné obrazy a celou chodbu osvětlovala jedna jediná slabá svíčka na stěně. Prošla chodbou a za hlasitého vrzání otevřela dveře, na kterých bylo zlatým nápisem vyvedeno její jméno.

Zavřela za sebou a rozhlédla se po pokoji. Vypadalo to tu pořád stejně, jen byla na všem větší vrstva prachu. Přešla k prádelníku, na kterém stála jedna jediná fotografie. Opatrně ji vzala do ruky a odfoukla z ní všechnu staletou špínu, která se rozvířila ve vzduchu.

Čisté sklo odhalilo dvanáctileté děvče s úsměvem na tváři ve staré školní uniformě z Clayesmore College. Světle zelené oči děvčeti  svítili a vánek si pohrával nejen s krátkou skládanou sukní, ale i s dvěma copy jejích zrzavých vlasů. Na rozdíl od jiných zrzek, ona nikdy neměla pihy, měla výrazné vytrhané obočí a černé husté řasy.

„Už nikdy,“ pronesla stojící dívka zastřeným hlasem a vrátila fotografii na prádelník. Poté si sedla na postel a po zbytek večera pročítala všechny papíry o své nové práci. Bude to v Paříži a bude hlídat tři malé děti. Tak to bude teda pořádná fuška.

…

Ráno ji brzy probudil iPhone, který jí bzučel v kapse úzkých džínů. Poslepu ho vytáhla a vzala hovor.

„Haló?“ ohlásila se do telefonu a začala vstávat. Všude kolem ní, na posteli a na zemi, se válely rozházené papíry ze složky, kterou včera dostala.

„Pojď dolů na snídani, zanedlouho ti odlétá letadlo,“ pronesl její pán klidně a zavěsil. Ona sesbírala papíry okolo a rychle se obstarala v koupelně. Nepotřebovala se sebou dělat nic extra a chtěla, aby na ni zbyl taky kousek slaniny s vejci.

Když dorazila, všichni už byli u stolu. S tichým pozdravem se usadila a pustila se do jídla stejně, jako všichni ostatní.

„Můžu mít otázku?“ řekla potichu. „Proč to musí být v Paříži?“

„Protože právě tam nyní Spolek přebývá. Budeš se držet poblíž pana Guise, nenápadně se ho vyptávat a pravidelně podávat hlášení. Budeš mít přístup k jeho domu, takže tam budeš moct hledat nějaké pohozené informace. A nechci slyšet žádné protesty, neříkají mi Satan pro nic, za nic. Je to jasné?“ zahřměl hlas jejího pána a všichni u stolu na ně nepřetržitě zírali.

„Ano, pane,“ pronesla jen a dál se věnovala snídani.

V pokoji ze skříně vytáhla svůj starý kostýmek, ale hned jí došlo, že to asi nebude ono. Odhodila ho na postel a z prádelníku vytáhla světle modré úzké džíny do boků a tmavě fialové tílko na ramínkách. Někde k tomu vyhrabala rudé lodičky na vysokých podpatcích a zelenou mikinu. Rovné zrzavé vlasy do pasu si jen pročesala hřebenem a pěšinku si dala doprostřed. Ještě naházela pár věcí do tašky a mohla vyrazit. Do kapsy si strčila svůj iPhone a na oči sluneční brýle.

Pár lidí, co pracovalo pro jejího pána, ji odvezlo na letiště a dalo jí letenky. Dál už to bylo jen na ní. Prošla letištní halou a přesně na čas nastoupila do svého letadla. Goodbye London, welcome Paris, pomyslela si a podívala se z okna.

Teď by byla radši zpátky v pekle, než aby letěla do Paříže. Prý město lásky, fuj. Ona věděla své. Pro ni byla Paříž jen zapadákov plný nepříjemných vzpomínek. Na konci devatenáctého století tam vymyslela návrh dnes neodmyslitelné dominanty a zúčastnila se s ním jedné prestižní soutěže. Jenže pak jí návrh ukradl Gustav Eiffel a nazval její stavbu Eiffelova věž.

Kdyby tak alespoň mohla jet do Itálie. Se svým dávným přítelem, Mario Pradou, tam ve dvacátém století vytvořila jednu z nejlepších módních značek. To byla její oblíbená doba. Poté se na spoustu let zahrabala do podzemí a z toho pekla už nevylezla. Až do teď.

Do uší si dala sluchátka a svůj pohled stočila k okýnku. Ráda létala, bylo to lepší než vlaky a autobusy. Pozorovala mraky za oknem a připravovala se na časový posun.

Bezděky si vzpomněla na dobu, kdy tu byla naposledy. Tehdy se zapřísáhla, že už z pekla dole nevyleze, ale věděla, že ji něco dříve či později donutí vyjít ven. Naposledy se to stalo roku 1939, kdy začala druhá světová válka. Byla blízkým spojencem Adolfa Hitlera, ale dnes už na to nebyla pyšná. Čím dál více myslela na tohle temné období její dlouhé minulosti, které ani zdaleka nebylo jediné.

Po přistání si vzala zavazadla a nastoupila do taxíku. Nechala se odvézt přímo do ulice, kde bydlel objekt jejího pátrání. Přešla přes zelený trávník a zazvonila. Na dveřích bylo zlatým písmem napsáno číslo domu. Dveře se otevřely a v nich stál pán ve středních letech.

„Dobrý den, Vy musíte být Samantha, já jsem pan Guise. Jdete právě v čas, jen pojďte dál,“ odváděl ji do nitra domu. Provedl ji chodbou a vyvedl po schodech. Otevřel před ní první dveře vlevo.

„Tady bude váš pokoj, nechte si tu prosím zatím věci a pojďte se představit mým dětem, kterým budete dělat společnost. Jamesovi je sedmnáct, Nikol dvanáct a Tobiasovi šest. Prosím berte na to ohled, až jim budete vymýšlet denní program. A prosím, říkejte mi Tedde,“ pronesl a sešel po schodech svolat děti.

Ona si hodila tašku na postel a sešla po schodech do jídelny. Tři věkově odlišné děti tam seděly na barových stoličkách a upíraly na ni své modré oči.

„Ahoj, já jsem Samantha, ale říkejte mi Sam“ prohlásila a všechny si je pořádně prohlížela. Malý Tobias byl sladký. Takové to dítě, kterému všechno projde. Ale v očích mu svítily zlobivé jiskry. Na něj si bude muset dávat pozor. Nikol vypadala jako typická puberťačka, vzdorovitá a tvrdohlavá. Ale uvnitř byla asi ještě princezna v růžových šatech. A James byl ohromě sexy. Vypadal asi tak stejně staře, jako ona. Byl to takový ten frajer, co to o sobě neříká, ale ví.

„Ahoj Sam, já jsem Tob,“ prohlásil první Tobias a objal ji.

„Já jsem Nikol,“ prohlásila malá odměřeně a prohlížela si dívku s nezájmem.

„Já jsem James,“ prohlásil nejstarší sametovým hlasem a pokývl jí na pozdrav hlavou. Pokývla mu taky a nastalo krátké trapné ticho přerušené hlasem jejich otce.

„Samantho, prosím, udělejte jim něco k svačině, já musím do práce. Vrátím se večer. Pa děti,“ řekl ještě a každého z nich políbil na čelo. Zanedlouho za ním zapadly vchodové dveře a ona zůstala s dětmi sama.

„Tak co byste si dali dobrého?“ ptala se jich, zatím co mířila do kuchyně. Otevřela lednici a očima přelétla její obsah.

„Karamelky,“ vykřikl Tobias.

„Zmrzlinu,“ poručila si Nikol.

„Mám mnohem lepší nápad,“ prohlásila a před každého z nich postavila kelímek s jogurtem. Kluci se bez protestů chopili lžiček a pustili se do jídla.

„Tohle jíst nebudu,“ stěžovala si Nikol domýšlivě.

„Ano, budeš, mladá dámo, protože zmrzlina není a já jsem tu za vás zodpovědná, takže zatím budeš dělat, co ti řeknu. A teď v klidu sněz ten jogurt,“ odvětila jí dívka a čekala na její reakci. Nikol jen vstala, odešla do svého pokoje a nahlas práskla dveřmi. Sam protočila oči a vrátila jogurt zpátky do lednice.

„Víš, Nikol se nikdy nikdo nezavděčí,“ prohlásil James poté, co Tob odešel. „Ale jestli chceš, můžu ti ukázat pár triků, který na ni fungujou.“

„Jo, to je dobrý, já ji zvládnu,“ odpověděla mu dívka a prohledávala skřínky nad dřezem.

„No, to si teda věříš. Kolik ti vlastně je?“ zeptal se znovu nenuceně.

„Osmnáct,“ konečně Samantha našla čistou sklenici a z kohoutku si do ní napustila trochu vody. Z tohohle města nikdy nemohla.

„Takže si právě dostudovala?“ nevzdával se James.

„Jo, studovala jsem architekturu. Vlastně jsem psala seminárku z Eiffelovky,“ dobře se jí s ním povídalo.

„Fakt? Tak to je super. To o ní musíš vědět úplně všechno, ne?“

„Jo, vím toho o ní fakt dost.“

„Tak jak je vysoká?“ ptal se James zaujatě.

„Tři sta metrů a dvacet tři metrů anténa,“ odpověděla mu nadšeně, a tak to šlo ještě dlouho.

Najednou jí v kapse zazvonil mobil a ona ho polekaně vytáhla. Vytřeštila oči, když zjistila, kolik je hodin. Povídala si s Jamesem skoro tři hodiny.

„Promiň, musím to vzít,“ omluvila se mu a odešla na chodbu. Klikla pro přijmutí hovoru a dala si telefon k uchu.

„Tak co?“ vyštěkl na ni její pán okamžitě.

„Jo, dobrý, jsem tu a je to v pohodě, všechno jde podle plánu,“ odpověděla mu nezaujatě.

„Dobře, pokračuj v činnosti,“ řekl ještě a zavěsil.

Vrátila mobil zpět do kapsy a vydechla úlevou. Bude se tu muset porozhlédnout a podat už nějaké informace. V tom se otevřely vchodové dveře a do domu vešel Tedd Guise.

„Dobrý večer, Sam. Tak jak to jde s dětmi?“ ptal se a svlékal si bundu.

„Docela dobře, pane Guisi. Jen Nikol asi nemá ráda mléko,“ odpověděla mu a vydala se zpátky do kuchyně, kde ještě pořád seděl James.

„Však ona si na Vás zvykne, to se nebojte. Ahoj, Jamesi, tak jaký máš názor na svou novou chůvu?“ dal se do řeči se svým synem. Ona odešla do svého pokoje, jelikož uznala, že má po zbytek dne volno.

…

„Píp, píp, píp, píp,“ ozvalo se a ona se na slepo rukou ohnala po budíku.

„Sakra,“ vyhrkla naštvaně, když dotěrný zvuk neustal. Pomalu rozlepila jedno oko a pak druhé. Posadila se na posteli a zatípla budík.

Vstala, oblékla se do úzkých džínů a přiléhavého tílka, rozčesala si vlasy a sešla do kuchyně.

„Mým dětem budete dělat snídani, přesnídávku, oběd a svačinu. Na večeři už budu doma. Máte plné právo vymyslet jim nějaký program, klidně je vezměte do ZOO, pomáhat do školky, nebo kamkoliv Vás napadne. Snažte se s nimi vycházet. Nikol má ráda balet, růžovou barvu a malinovou zmrzlinu. Vrátím se večer,“ zahltil ji informacemi její nový nadřízený a odešel do práce.

Ona beze slova přešla k lednici a vyndala pár vajíček. Zanedlouho už byly na stole tři porce míchaných vajec odměřené pro tři věkově rozdílné děti. Postupně se všichni sešli na snídani.

„Já vajíčka nemám ráda,“ řekla Nikol místo pozdravu.

„Tak to máš smůlu, zlatíčko, budeš jíst, co ti dám,“ vystřelila dívka rozhodně a zpražila malou holčičku pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky. Kupodivu se děvče dalo bez řečí do jídla.

„Dneska asi nemáme žádný program, co?“ zeptal se jí James, když dojedli.

„Ne, dělejte si, co chcete, ale nezbořte dům,“ odpověděla Samantha a šla umýt nádobí po snídani.

„Ty jsi vážně ta nejlepší chůva, co jsme kdy měli. Ostatní vždycky odešli někdy v prvním týdnu,“ pověděl jí James, když domyla.

„Nelíbilo se jim tu?“ zeptala se dívka na důvod jejich odchodu.

„Ne, o to nejde, ale vyhnala je Nikol,“ osvětlil jí James.

„Ta holka potřebuje jen pevnou ruku. Hele, jak to, že nechodíš ven s kamarády?“ zeptala se na jeden sotva důležitý detail.

„Všichni jsou pryč někde na prázdninách. Jenže náš táta nemá čas nás někam brát. Vlastně na nás vůbec nemá čas,“ postěžoval si jí.

„Tak by to ale nemělo být,“ poznamenala dívka nerozhodně.

„Tak teď zjistím zas něco já o tobě. Oblíbená barva?“ začal se jí vyptávat.

„Černá.“

„Oblíbené jídlo?“

„Snídaně po anglicku.“

„Oblíbená knížka?“

„Já nečtu.“

„Oblíbená značka?“

„Prada.“

„Oblíbený film?“

„Ďábel nosí Pradu.“

„Ty Pradu asi fakt miluješ, co?“ poznamenal.

„Ty dvě věci spolu nesouvisí.“

„Mám tě rád, si prima.“

„Díky, jenže mi nepřijde, že vás moc zvládám,“ postěžovala si mu.

„To přijde,“ uklidňoval ji a zapnul si v obýváku televizi.

Vyšvihla se na kuchyňskou linku a přehodila nohy přes okraj. Krátce s nimi zakývala, jako malé dítě, a pak je nechala volně viset. Strčila si zrzavé vlasy za ucho a naklonila hlavu na stranu. Zítra vezme ty děti do ZOO. V pátek se tu trochu porozhlédne a v sobotu si na ně už něco vymyslí. Podívala se na hodiny a zjistila čas. Musela začít vařit, jinak ty špagety nestihne v čas.

„Děti, pojďte na svačinu,“ zavolala směrem nahoru a doufala, že ji všichni slyší. Nakonec se všichni sešli a ona před ně položila mísu s ovocem. Každý se po něčem natáhl a za chvilku už měli všichni plné pusy. Nakonec všichni poděkovali, ale v kuchyni sedět zůstali.

„Co bude k obědu?“ ptala se Nikol, ale ona poznala, že to zajímá všechny.

„Překvapení,“ odpověděla bez zájmu a vařila dál.

„Co to bude, až to bude?“ nevzdávala se malá dívka dál a přešla k hrnci snažíc se rozluštit, co to tam bublá.

„Dočkej času, všechno se v čas dozvíš,“ odbyla ji Samantha a odstrčila ji od horkého hrnce.

„Ale já to chci vědět hned,“ protestovalo malé děvče.

„Tak to máš asi smůlu,“ politovala ji na oko vysoká dívka a věnovala se dál plotně.

Děvčátko si uvědomilo, že tady už toho moc nezjistí, tak se vrátilo ke své původní činnosti do svého pokoje. Oba chlapci uznali, že už se toho asi také moc nedozvědí, a tak svojí sestru následovali. A Samantha už nepřemýšlela nad ničím jiným, než obědem pro tři děti, jinak by si určitě všimla černého kocoura, který jí proběhl pod nohama.

„Oběd,“ zavolala do nitra domu, když měla připraveno na stole. Všichni rychle přiběhli a posedali si kolem stolu.

„Špagety?“ podivila se Nikol a zírala na svůj talíř.

„Jo, ráda?“ zeptala se dívka rozvážně.

„Miluju špagety,“ vyhrklo děvče a pustilo se do jídla.

„Zítra půjdeme do ZOO,“ oznámila jim, když dojedli. Sklidila ze stolu a čekala na jejich reakci.

„Hurá,“ vykřikli všichni tři nadšeně a rozeběhli se na odpolední klid do svých pokojů. Ona se pustila do mytí nádobí a vymýšlela jejich zítřejší výlet. Určitě pojedou autem, které jí tu nechal jejich otec. Koupí si tam něco k svačině a obědu a na večeři už budou doma.

Další zbytek dne už proběhl klidně, bez nějakých problémů a nadpřirozených jevů. Před příchodem pana Guise jí opět zavolal její pán, a ona ho musela zklamat. Nebyl moc nadšený, ale nedalo se nic dělat. Pana Guise seznámila s plánovaným výletem a odešla do svého pokoje. Po zbytek večera už měla volno.

…

Pokojem se rozezněl zvuk budíku, dívka už byla ale dávno na nohou. Do přeplněné kabelky od Prady právě cpala navlhčené kapesníčky. Nevěděla, jestli bude potřebovat všechno, co s sebou vzala, ale jistota je jistota. Znovu překontrolovala obsah kabelky. Mobil, klíče, peněženka, klíčky od auta, kapesníky, navlhčené kapesníčky… prostě měla všechno.

Podívala se do zrcadla. Rozhozené zrzavé vlasy jí padaly přes jedno rameno. Pod nimi bylo upnuté černé tílko na ramínkách, které doplňovalo její opálení. Dlouhé hladké nohy jí odhalovaly krátké džínové kraťasy. Její výšku znásobovaly černé otevřené boty na podpatku tvořené úzkými černými proužky. Černé upravené nehty na rukou i na nohou doplňovaly její vzhled. Kabelku vzala do ruky a byla připravená vyrazit.

Snídani připravila rychle a teď čekala na tři děti. Začala se rozhlížet po kuchyni. Napadlo ji jít zkontrolovat děti, a když tak jim pomoct. Vyšla schody a zaslechla zavrzání staré podlahy. Otočila se za tím zvukem a zjistila, že vychází z pootevřených dveří na konci chodby. Nebyl tam ničí pokoj, děti a jejich otec měli ložnice uprostřed chodby.

Zavrzání se ozvalo znovu a ona se vydala za tím zvukem. Pomalu obezřetně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Před ní se rozprostírala stará pracovna, ale určitě stále používaná. Přešla blíž ke stolu a zjistila, že je celý pokrytý papíry s podrobnostmi hledání Spolku a informacemi o Charmantu. Nějaké mapy s červenými tečkami, stránky z internetu, ručně psaný starý deník. Byla tam toho spousta.

Najednou zaslechla zvuk drápů na dřevě. Vycházel ze staré zaprášené skříně. Přešla k ní a vzala za kliku. Pomalu skřípající dveře otevřela.

Na vysokou dívku vyskočil velký černý kocour a ona hlasitě vykřikla překvapením. Začal se jí proplétat mezi nohama, zatím co ona přerývaně dýchala a ještě se třásla úlekem.

„No to se podívejme, koho to tu máme,“ vyslovila poté, co z ní opadl prvotní šok.

„Malého chlupatého kamaráda,“ vzala velkého kocoura do náruče.

„Ahoj, Sam,“ ozvalo se ode dveří a ona se rychle otočila.

„Ahoj, Nikol, podívej, koho jsem tu našla. Ten je váš?“ pozdravila malou dívenku.

„Ne, já myslela, že je tvůj,“ přešla k Samantě a kocoura pohladila. „Mohla by sis ho nechat? Nám by ho táta nedovolil, ale kdyby byl tvůj, nechal by ho tu s tebou.“

„No já nevím,“ pronesla dívka nerozhodně.

„Prosím,“ upřelo na ni děvčátko svůj neodolatelný pohled.

„No tak dobře,“ souhlasila nakonec Samantha a i s kocourem a Nikol sešla do kuchyně, kde už na ně čekali dva kluci.

Všichni snědli snídani a batohy už měli položené u pohovky. Samantha nalila kocourkovi trochu mléka do misky a umyla nádobí. Nakonec dojedla i chlupatá černá koule a ona uklidila i po ní.

„Jak mu budeme říkat?“ přemýšlela nahlas, když kocoura položila na konferenční stolek před všechny zúčastněné.

„Olivier,“ vykřikla Nikol, načež se dívka zamračila. To asi nebude ono.

„Paolo,“ navrhl malý Tobias. To se jí ale také nezdálo výstižné. Chce to něco pádnějšího, překvapivého ale také roztomilého, sladkého ale nezlomného, jako byl tenhle kocour.

„Nuit,“ řekl po chvíli James.

„To je ono,“ vyhrkla vysoká dívka náhle. Francouzsky noc. To je výstižné.

Podívala se na hodiny na zdi a zavelela k odchodu. Děti se šli nachystat do auta a ona odnesla kocoura k sobě do pokoje. Položila ho na postel a zahleděla se do jeho světlých zelených očí, jako byly ty její. Pak se krátce usmála a bez jediného slova odešla. Kocourek se stočil do klubíčka a během chvilky na měkké peřině usnul.

„Já chci sedět vepředu,“ stěžovala si Nikol, když Samantha vyšla ven. Slunce se do ní radostně opřelo a ona si nasadila tmavé sluneční brýle.

„Na to jsi ještě malá, vepředu bude sedět James,“ řekla a vydala se na místo řidiče. Když se všichni připoutali, byl konečně čas vyrazit.

Cesta proběhla v klidu a na místě byli docela rychle. Samantha se instinktivně vyhýbala místům s kolonami, takže v žádné neuvízli.

„Já chci vidět slůňata,“ vyjádřil se Tobias hned, jak prošli vstupní bránou.

„Půjdeme se podívat na všechno, neboj se. Obejdeme celou ZOO,“ ujistila ho a vydala se jedním směrem. Podle mapy tudy měli obejít všechna zvířata.

„Jů. Podívejte surikaty,“ vykřikla nadšeně Nikol a běžela se podívat blíž. „A mají malé dětičky.“

„Zhoupnete mně?“ ptal se nadšeně Tob.

„Jasně,“ odpověděla dívka a vzala ho za jednu ruku a James za druhou.

„Jedna,“ začal odpočítávat sedmnáctiletý kluk. „Dvě, tři!“

Vyzdvihli ho do vzduchu a zhoupli dopředu. Malému chlapci se to moc líbilo, a tak to zopakovali ještě pětkrát.

Kolem půl dvanácté se Samantha začala rozhlížet po nějakém občerstvení a ve dvanáct už měli všichni hranolky nebo párek v rohlíku. Všem se v ZOO líbilo a ona cítila hluboké uspokojení. Zvládla se postarat o výlet tří dětí a našla skrytou pracovnu plnou informací o hledání spolku. Dnes bude její hlášení určitě více než uspokojivé.

Když dojedli, vydali se směrem ke slonům. Z malých slůňat byli všichni unešení. Všichni věnovali svou plnou pozornost slonímu výběhu, takže si nikdo nevšiml černého kocoura, který se Samantě propletl pod nohama a zmizel někde v houští.

„Kdo má chuť na zmrzlinu?“ ptala se a mířila ke stánku s občerstvením.

„Já,“ vykřikli všichni najednou.

„Tak jakou?“ chtěla vědět a vyndala si peněženku.

„Malinovou,“ poručila si Nikol ihned.

„Banánovou,“ chtěl Tobias.

„Čokoládovou,“ odpověděl James klidně.

Samantha šla tedy všechno objednat a zaplatit a pro sebe si vzala vanilkovou. Rozdala dětem zmrzliny a vydala se směrem ke konci prohlídky. Nakonec musela vzít Tobiase do náruče a nést ho. Naštěstí už měl zmrzlinu snědenou.

Po cestě domů Nikol s Tobiasem usnuli a mezi Samanthou a Jamesem nastalo ticho.

„Víš, přemýšlel jsem, jestli bys se mnou nechtěla jít ven,“ začal najednou James.

„Já nevím Jamesi, celý den vás musím všechny hlídat,“ odpověděla nerozhodně.

„Seženu ve tvém rozvrhu čas, kdy budeš moct,“ argumentoval.

„Tak dobře,“ souhlasila.

„Vážně,“ neudržel se nadšením.

„Jo, půjdu,“ ujistila ho.

Když dojeli domů, auto jejich otce už stálo před domem. Dvě malé děti vzadu pořád spali, a ona je nechtěla budit.

„Vezmeš prosím tě Nikol do postele?“ požádala Jamese. Sama vzala do náruče Tobiase a odnesla ho do postele. Opatrně ho uložila a přikryla peřinou.

„Dobrou noc, rošťáku,“ dala mu pusu na čelo, zhasla a neslyšně zavřela dveře.

Sešla dolů a postavila se do kuchyně. Z poličky vyndala skleničku a nalila si do ní vlažnou vodu z kohoutku. Dnes bylo venku opravdu vedro.

„Jsem nadšený vaší péčí o moje děti, jste vážně úžasná,“ pochválil ji pan Guise.

„Děkuji, snažím se. Dnešek byl opravdu vyčerpávající, když dovolíte, šla bych si lehnout,“ omluvila se a odešla.

Když vešla do pokoje, na posteli podřimoval velký černý kocour. Rozvaloval se na peřině a spokojeně předl. Přešla k němu a on zvědavě zvedl hlavu. Sedla si vedle něj na postel a položila si ho na klín.

„Copak, Nuite, ty víš vždycky všechno, viď?“ zeptala se kocoura a podrbala ho za ušima. Černá chlupatá koule se jí natáhla na klíně a nechala si drbat bříško.

Zanedlouho zaslechla zvuk kamínků, které se jí odráželi od okna. Odložila kocoura, kterému se to moc nelíbilo, a zvědavě otevřela okno. Vyklonila se z něj a zahlédla Jamese s kamínky v ruce.

„Co tady děláš?“ ptala se ho šeptem, protože měla pocit, že už by měl být v posteli.

„Slíbilas, že se mnou půjdeš na rande,“ odpověděl taky šeptem.

„Teď?“ zeptala se udiveně.

„Jistě,“ odpověděl sebejistě.

„Ach, tak dobře,“ povzdechla si. „To mám vylézt z okna?“

Nemusel ani odpovídat, a to si také uvědomil. Beze slova přelezla parapet a sešplhala po popínavém keři dolů na zahradu.

„Fajn, co teď?“ zeptala se ho nejistě.

„Pojď se mnou,“ víc jí neřekl a začal odcházet opačným směrem.

„Páni,“ vydechla, když spatřila deku a piknikový koš. „Noční piknik?“

„Doufám, že jíš sendviče,“ zeptal se místo přímé odpovědi.

„Miluju sendviče,“ řekla a sedla si vedle něj.

James vyndal z piknikového koše nějaké pití a sendviče a začal si s ní povídat. Musela uznat, že je jí s ním dobře. Najednou si uvědomila, že už ho bere jako něco víc, než jen kamaráda. Nebrala ho ani jako bratra.

Najednou se k ní sklonil a opatrně ji políbil. Nebyl to polibek přátel, ale polibek kluka a holky, co spolu chodí. Zaváhala jen na chvíli. Pak se do polibku ponořila. Líbali se tak dlouho, dokud jim nedošel vzduch. Přerývaně se nadechli a zadívali se na sebe. Chvíli si prohlíželi jeden druhého a pak se políbili znovu, tentokrát ale o dost vášnivěji.

Když už byli oba unavení, rozhodli se, že je opravdu čas jít spát. Vysoká dívka mu pomohla sklidit věci zpátky do piknikového koše a vydali se směrem k domu.

„Budu muset vlézt zpátky oknem,“ řekla Samantha neurčitě.

„To asi opravdu ano,“ souhlasil James a krátce ji políbil. „Dobrou noc, Sam.“

„Dobrou noc, Jamesi,“ rozloučila se s ním a vydala se po zdi do svého pokoje.

Černý kocour se na ni podíval vševědoucím pohledem. Že by zase šmíroval, kde neměl, a nikdo si ho nevšiml?

…

Tentokrát ji musel vzbudit budík. Dívce se nechtělo vstávat ani náhodou, ale uznala, že musí. Vysprchovala se a oblékla do lehkých bílých šatů. Nelíčila se nijak výrazně a mokré vlasy si svázala do pevného drdolu.

Ke snídani nedělala nic složitého, neměla na to čas. Děti se sešli brzy a nasnídali se úplně v pohodě.

„Zítra jdu ke kamarádce,“ oznámila jí Nikol, když dojedla.

„Dobře že si mi to řekla. Budu s tím počítat,“ poděkovala jí vysoká dívka. „Chceš s sebou něco speciálního?“

„Ne, ale nevadilo by ti připravit mi s sebou pár sendvičů?“ požádala ji dívenka.

„Ne, jistě že ne, zítra ráno je tu budeš mít,“ slíbila jí a šla uklidit nádobí.

„Já jdu zítra s pár klukama ven,“ ohlásil James.

„Dobře,“ řekla jen a dál se věnovala svojí činnosti. Takže na sobotu má děti z krku. No to se jí ulevilo. Samozřejmě se bude muset postarat o Tobiase, ale to už je jen detail.

Domyla nádobí a vydala se směrem k pracovně pana Guise. Nad schody na ni čekal Nuit. Připojil se k ní a následoval ji do pracovny.

„Nuite, hlídej,“ nakázala kocourovi a on si sedl za zavřené dveře. Chvíli se přehrabovala v papírech na stole a pak je všechny vyfotila a poslala spojovačům v sídle jejího pána. Nevěděla, jak je daleko s hledáním Charmantu, ale tohle ho jistě bude zajímat. Mimo jiné tam byli informace o příštím setkání Spolku, které se mělo konat tuto neděli.

Vytáhla z kapsy svůj iPhone a vytočila číslo svého pána.

„Samantho,“ řekl její pán neurčitě místo odpovědi.

„Mám nějaké spěchající informace. Našla jsem pracovnu pana Guise. Pozítří se zde má konat setkání všech členů Spolku,“ dokončila a nadechla se.

„Dobře, zůstaňte na místě, dokud nedostanete pokyny. Ale pozítří buďte od toho domu co nejdál,“ prohlásil a zavěsil.

„Nuite, jdeme,“ vzala kocoura do náruče a vyšla směrem ke dveřím. V tom se dveře otevřely a v nich stál James.

„A-ahoj,“ vykoktala překvapením.

„Co tady děláš? My do tátovi pracovny nesmíme,“ zeptal se jí.

„Jen jsem hledala Nuita,“ zalhala a vydala se směrem k němu.

„Počkej,“ zastavil ji. Kocour jí vyskočil z náruče a pelášil pryč.

Mladík se k ní naklonil a pomalu ji políbil. Hned mu začala polibek oplácet. Zatáhl ji zpět do místnosti a zabouchl dveře. Aniž by ji přestal líbat, položil ji na starou pohovku v pracovně a rozepnul jí vrchní knoflíček košile.

„Sam?“ ozval se z chodby Tobias.

Oba se zvedli a udýchaně se na sebe zadívali. Vysoká dívka si zapnula košili a vstala.

„Musím jít,“ řekla Jamesovi neurčitě a vydala se ke dveřím. Hned za nimi na ni čekal Nuit a prohlížel si ji naštvaným pohledem. Zvedla ho a beze slov ho odnášela k sobě do pokoje.

„Tohle už nikdy nedělej,“ pokárala kocoura, položila ho na postel a odešla.

V kuchyni na ni čekal Tobias. Seděl na barové stoličce a pohrával si s ubrouskem.

„Copak, Tobe?“ zeptala se malého kluka.

„Kdy bude oběd?“ ptal se jí.

Podívala se na hodiny a vyděšeně zjistila, že je dvanáct pryč. Vběhla do kuchyně a otevřela mrazák. Vyndala něco k obědu a hodila to na pánev.

„Hnedka to bude hotové,“ řekla Tobiasovi, aniž by se otočila. A skutečně, za deset minut už byl oběd na stole. Všichni vypadali spokojeně, nikdo neměl žádné poznámky.

Když dojedli, Samantha šla hned umýt nádobí. Všechny děti se odebraly do svých pokojů a ona zůstala v kuchyni sama. Najednou ucítila jemné chlupy na svých nohou a vyděšeně nadskočila. Málem upustila broušený talíř. Sklonila hlavu a u svých nohou spatřila chumel černých chlupů.

„Nuite, nesmíš mě takhle děsit,“ vydechla úlevou, když zjistila, že je to jen její kocour.

„Mňau,“ odpovědělo jí zvíře chytře a pokračovalo v činnosti.

„Takhle by to nešlo. Vylez si na stoličku, a počkej, až budu hotová,“ poručila zvířeti. Kupodivu udělal kocourek přesně to, co po něm chtěla. Vrátila se tedy k mytí nádobí a za chvilku byla hotová. Připravila dětem na stůl svačinu a vzala kocoura do náruče.

„Co bys rád, Nuite,“ ptala se ho a sedla si s ním na pohovku. Chlupatá koule na ni jen spokojeně zamňoukala a usadila se jí na rameni.

„No výborně, teď vypadám jako pravá čarodějnice. Díky moc můj oddaný společníku,“ zasmála se a pohladila černého kocoura.

„Sam?“ uslyšela za sebou Jamesův hlas a otočila se.

„Víš, jak jsme se bavili o Eiffelovce?“ sedl si vedle ní. Položil před ni fotografii Eiffelovi věže, před kterou stála mladá vysoká dívka se zrzavými rovnými vlasy a světle zelenýma očima. Dívka se na fotografii usmívala a měla jemně opálené tváře bez pih.

„Kolik ti doopravdy je,Samantho?“ zeptal se James s tvrdým podtónem.

„Kdes tohle našel?“ zeptala se roztřeseným hlasem a vzala fotografii do ruky.

„Na internetu. Náhodou jsem na to narazil. Je to fotka z roku 1891. A jsi na ní ty. Takže ti musí být alespoň dvě stě let,“ dokončil svou myšlenku a zůstal na ni zírat. Došlo jí, že teď už nemá žádnou možnost to popřít.

„Ano,“ povzdechla si a pokračovala. „Je mi čtyři sta dvacet tři let.“

„Jak to? Ty… ty jsi upír?“ vyhrkl vyděšeně.

„Ne, jen jsem nesmrtelná,“ řekla jako by bez zájmu.

„Ale to je… to není možné,“ divil se.

„Je, pro mě to možné je,“ ujistila ho. „Ale nikomu to neříkej, prosím. Brzy už budu pryč a nechám vás na pokoji.“

„Ne, totiž já nechci, abys odešla,“ řekl nakonec.

„Ale já jsem z pekla,“ bránila se, bude muset jednoho dne odejít. I když si všechny tyhle děti oblíbila.

„Jak jako z pekla?“ vyptával se James.

„To je londýnské podzemí,“ vysvětlovala mu. „Vylézáme odtamtud kanálem.“

„Vážně?“ ptal se nedůvěřivě.

„Jo,“ prohodila vesele a vzala do náruče Nuita. Nevěděla, jak to James celé pobere, ale to vlastně nebyl její problém.

„Dobrý večer,“ pozdravil pan Guise a vešel do dveří. Pověsil si kabát a vešel do kuchyně.

„Dobrý večer,“ pozdravili i Samantha s Jamesem.

Samantha už měla tedy na zbytek večera volno, tak se zavřela u sebe v pokoji a dovnitř pustila jen Nuita. Měla nad čím přemýšlet, tak sebou praštila na postel a koukala do stropu. Až najednou ze všeho toho přemýšlení náhle usnula.

…

Sobota začala hladce. Vstala brzy, připravila pro Nikol sendviče a položila je na stůl. Rozhodla se pro lehkou zdravou snídani, a tak na stůl připravila misky, lupínky a mléko. Když se všichni seběhli na snídani, její jednoduchostí byli nadšeni.

Nikol se najedla, sbalila si pár věcí, rozloučila se a byla fuč. S Jamesem to proběhlo taky tak. Tobias jedl pomalu, tak mezi tím umyla nádobí po ostatních. Když malý Tob dojedl, umyla i po něm, a pak už neměla nic na práci.

„Půjdeš si se mnou hrát?“ zeptal se jí najednou Tobias a v ruce držel nafukovací míč.

„Jistě,“ souhlasila a vydala se za ním ven na zahradu. Hráli si spolu tak dlouho, až dostali oba hlad na svačinu. Vydali se tedy zpátky do domu a dali si něco na zub.

Dál den probíhal podobně. Sem tam si Samantha něco zahrála s Tobiasem a jinak vařila oběd. Oba si na něm pochutnali a dál si užívali slunce.

Večer se vrátila Nikol, poté James a nakonec i pan Guise.

„Samantho, ještě než skončíte, mohl bych s Vámi na chvíli mluvit?“ požádal ji pan Guise a odvedl ji na chodbu. „Prosím Vás, zítra děti někam odvezte, přijde sem pár mých přátel a já bych nerad, aby tu pobíhali po domě.“

„Jistě, pane Guisi,“ ujistila ho a odešla.

…

Ráno Samanthu probudil dotěrný budík. Oblékla si džíny a tílko s mikinou, protože se nad Paříží začínaly stahovat dešťové mraky. Pročesala si vlasy hřebenem a nechala je volně rozpuštěné.

Když sešla do kuchyně, pan Guise seděl u stolu a snídal. Ona se začala ohlížet po něčem k snídani pro děti. Najednou za oknem zahlédla černý stín. Nuit si dělá, co chce, pomyslela si a dál dění za oknem nevěnovala pozornost.

Za chvíli se děti sešli na snídani a ona je objasnila se svým překvapením.

„Dnes vás vezmu někam, kde se vám bude moc líbit. Takže si rychle sbalte batohy a nezapomeňte na plavky a ručníky,“ řekla jim vesele.

„Jedeme do aqua parku?“ zeptala se nadšeně Nikol.

„Jo,“ připustila Samantha a usmála se na ně.

Všichni zajásali nadšením a vyběhli po schodech sbalit si věci. V tom se do domu začali doslova hrnout společníci pana Guise. Jakmile se jeden usadil u velkého spolu, už zvonil další. Nakonec asi dorazili všichni a ona vyšla z domu nastartovat auto.

Na trávníku zahlédla známou postavu, což ji zarazilo. Vydala se směrem k ní a po cestě si ji prohlížela. To není možné. Co tady dělá?

„Henrieto?“ musela se ujistit, jestli je to skutečně ona.

„Ano, jsme tady, abychom zničili spolek. Dalas nám všechny jejich informace, víc už nepotřebujeme,“ odpověděla jí společnice sebejistě a dál se věnovala činnosti s ostatními poskoky jejího pána.

„A co tedy míníte udělat?“ ptala se dál, ale v tom jí z nenadání do náruče vyskočil Nuit.

„Už jsme tady,“ volali děti a tak šla zpět za nimi k autu.

„Máte všichni plavky?“ zeptala se dětí.

„Jejda. Na ty jsme nějak zapomněli,“ uvědomila si Nikol a všichni se rozeběhli zpátky pro plavky. James se ještě otočil a vášnivě Samanthu políbil.

Samantha se otočila zpátky k Henrietě.

„Pět, čtyři…“ začala Henrieta odpočítávat.

„Počkejte! Co to děláte?“ dožadovala se vysoká dívka odpovědi, zatím co hladila neklidného kocoura.

„Tři…“ v tom si Samantha všimla přehlédnutelných drátů, které se od jejich společníka rozbíhali k domu.

„Dva…“

„Ne!“ vykřikla Samantha beznadějně.

„Jedna.“

Ozval se velký výbuch a celý Guisův dům najednou vyletěl do povětří. Samantha upustila kocoura a svezla se na kolena.

„Ne,“ zašeptala a vyjeveně koukala na trosky domu.

Nuit vběhl někam do bývalé kuchyně a přinesl jí Jamesův náramek, který si nikdy nesundával. Samantha si ho od něj vzala, párkrát ho otočila v prstech a navlékla ho kocourkovi na krk jako obojek.

„Nikdy na ně nezapomeneme, viď?“ kocour souhlasně zamňoukal a v tu chvíli se z nebe svezl blesk doprovázený velkým hromem a mohutně se rozpršelo. Vysoká promočená dívka se postavila a s velkým černým kocourem po boku se vydala pryč od zříceného domu. V tom si uvědomila, že kromě velkých dešťových kapek jí po tváři stékají i tři teplé slzy.

Nechala je stéct jí po tváři a šla dál. Mokrá stopy uschnou, mysl se znovu zamlží, ale v srdci zůstane stále ta zčernalá krvácející díra. Ale i přes to všechno se vzchopí a půjde dál, protože nemá jinou možnost. Musí dál bezvýhradně sloužit svému pánu a vykonávat jeho rozkazy. A i když se jí třeba nebude chtít, ona to zvládne. A její oddaný kocourek jí pomůže, o tom nepochybovala. Ztratila úžasného kluka, ale získala přítele až za hrob. A ti se občas cení nejvíc.

Ještě jednou se otočila.

„Sbohem,“ zašeptala do větru a definitivně odešla.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na skok z pekla: Záhada Charmantu: