OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Naděje z popela

31.08.2014 (12:00) • Kate3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1765×

1946

Zaprášený boulevard periférie Paříže nebyl pro osamělou dívku nejbezpečnější. Kdokoli ji mohl zastavit a jen z afektu nařknout ze spolupráce s Němci nebo za Němku samotnou. Následné lynčování náhodným davem by se dostavilo během několika okamžiků. Věděla o tom a také jí bylo jasné, že její světlé vlasy a modré oči by její nevině nepomohly, ba ani dokonalý francouzský přízvuk. Ale nemohla jinak, a stále se pokoušela najít ten dům, který si pamatovala jen matně.

Zakopávala o cihly z pobořených budov nebo o zbytky rozházených domácností, které měly za následek nálety. Mohlo by se zdát, že času na jejich uklizení mělo vedení města dost, ale nízký lidský duch se raději staral o vymýcení nacistického ducha i z koutů světa, kde vlastně ani neexistoval.

I přes příjemný letní podvečer se ve vzduchu vznášela bolest a zlost poválečné doby směřována na stranu Německa. Kdo si mohl dovolit zničit tak krásnou, kouzelnou a majestátní Paříž? Nezáleželo na tom, že Francie byla jedna z mocností, které vyhrály válku, škody se na ní podepsaly úplně stejně jako na ostatních zemích, které se bojů účastnily.

Prošla kolem staré vyhořelé budovy a zatočila doleva. Uslyšela za sebou těžké kroky, a tak se v popudu strachu rozběhla. Nebo to byl jen zvuk jejích vlastních kroků, odrážející se od vysokých domů lemujících ulici?

Prudce zastavila, protože šlápla na kus skleněné lahve nějakého nekvalitního francouzského vína. Bolest se jí ostře zakousla do chodidla přes tenkou plátěnou botu, co už dlouhou dobu nosila. V době války se všechny finance dávaly do zbrojního průmyslu a takové ty potřebné věci, jako například boty, se lidem nedostávaly. Jednou chodila i ve vojenských holinách, které zbyly někde na ulici po padlých vojácích anebo po armádě procházející Francií.

Potlačila výkřik a snažila se soustředit, jak se má zachovat dál. Nechtělo se jí vzdát se svého cíle, na to byl pro ni až moc důležitý. Jenže jí bylo jasné, že s poraněnou nohou bude ještě snadnější kořistí neblahé náhody.

Pomalu si začínala zoufat, když zaslechla tiché zavolání: „Mademoiselle!”

Otočila se a spatřila chlapce, jak na ni mává, aby šla k němu. Matná vzpomínka na podobnost s někým neurčitým ji přesvědčila k nebezpečnému rozhodnutí a pomalu se k němu došourala.

„Slečno, pojďte se mnou. Mamá vám to ošetří,” drmolil chlapec, vzal ji za ruku a začal ji odvádět pryč.

Zaváhala. Nebyla si jistá, zda je dobrý nápad rozšířit okruh nových známých tak nečekaně.

„Vy si mě nepamatujete? Já jsem Jerome, pomáhal jsem Philippemu, když vás přinesl.”

Philippe, to jméno na ni zapůsobilo jako malé kouzlo a ona pevně stiskla chlapcovu ruku. Vedl ji úzkými uličkami až do polorozbořeného domku, který i přes svůj vnější vzhled vypadal vevnitř útulně, protože ho obývali lidé, na rozdíl od téměř celé vystěhované čtvrti, ve které se právě nacházeli.

Chlapec ji vtáhl dveřmi, držícími jen na jednom pantu, dovnitř. Dýchla na ni vůně právě upečených baget, které si tolik zamilovala.

„Dobrý večer,” zavolala do prázdné kuchyně. Jerome někam zmizel a za chvíli se objevil i s postarší dámou, kterou před mladou dívku dotáhl za sukni.

„Vždyť už jdu!” gestikulovala Francouzka divoce rukama, které si ještě předtím oprášila od mouky o kolovou sukni. „Vy?” podivila se, když spatřila dívku. „Chcete nás snad přivést ještě do většího neštěstí?”

„Mamá, podívej na její nohu,” pobídl ji chlapec netrpělivě.

Žena se zamračila a rozhodným hlasem řekla: „Jerome, dones horkou vodu a nějaké hadry. Sedněte si.”

Poslední věta patřila jí, ale ona se jen zmateně rozhlédla po místnosti. Nebyly zde žádné židle ani křeslo, jen stůl, na kterém stála konev s vodou.

„Je mi líto, slečinko, ale země vám bude muset pro dnešek stačit. Ale deku u nás ještě najdete,” Jeromova matka ukázala na složenou hrubou přikrývku u jedné stěny, kam dívce pomohla. Mezitím její syn přinesl, co po něm matka chtěla, a žena začala dívce ošetřovat ránu.

„Tak proč jste přišla?”

„Kde je Philippe?” vyhrkla nedočkavě.

„Proč ho hledáte?” Nepřátelský tón z ženina hlasu stále nezmizel. Jednala s ní jako s kusem hadru… Jako s Němkou. Jako s těmi, kteří posílali nevinné lidi do koncentračních táborů a tam se k nim nehezky chovali.

„Chtěla jsem mu poděkovat.”

„Poděkovat,” odfrkla si žena. „A dál?”

„Dál?” podivila se dívka.

„Vaše „díky” už ho nespasí.”

„Prosím?”

„On tu není,” pronesl Jerome a sklopil hlavu.

„Jak to, a kde je?” ptala se dívka rozčileně a chtěla se postavit. Pochopitelně bez úspěchu.

„Myslíte si, že když vás schoval, nemělo to pro něj následky? Nikdy nikomu neřekl, jak vás našel a proč vás hledají. Byl blázen, že vás vůbec přivedl.”

3. června 1940

Krčila jsem se v koutku místnosti a modlila se. Můj pohled směřoval k nebi. Bylo mi to umožněno, protože dům neměl střechu v důsledku bombových útoků. Ani domy, které kdysi zabrali příslušníci gestapa, nezůstaly uchráněny.

Všude bylo šero a z kouře kolem mě pálily oči. Kdy už ta zpropadená válka skončí?!

„Josephine! Pojďte se schovat,” v dálce se ozvala ohlušující rána, „rychle!”

Zvedla jsem se ze špinavé země a rozběhla se k němu. Jeho krásné hnědé oči mi sloužily jako světlo ve tmě, která byla každým okamžikem více odstrašující.

Možná jsem se nadechla moc vzduchu, který byl znečištěn prachem a kouřem hořícího domu, protože se mi zatmělo před očima a já se zhroutila k zemi. Nejspíš i dopadem další bomby.

Uchopily mě něčí ruce a nesly pryč. Najednou jsem se mohla nadechnout. Vzduch byl stále ještě prosycen štiplavým kouřem, ale museli jsme se dostat z domu ven.

„Slyšíte mě?!” Ucítila jsem pach spáleného dřeva. Nade mnou se nesl zhrublý hlas.

Otevřela jsem oči a my se ocitli v nějakém krytu, kterých bylo po celé Paříži stovky. Posadil mě na zem.

„Napijte se, udělá se vám lépe.” Mých úst se dotkl studený kov, z něhož byla vyrobena nádoba. Hltavě jsem začala pít. „Pomalu, pomalu…” smál se mé žízni Philippe a odtáhl zdroj vody od mých popraskaných rtů.

Za několik okamžiků se mi udělalo vážně lépe. Nevěděla jsem, kolik uběhlo času, ale bombové útoky ztrácely na intenzitě, až ustaly úplně.

Myslela jsem, že dokážu ujít těch pár kroků z krytu sama, ale Philippe byl přesvědčen o opaku a měl pravdu. Donesl mě až ke dveřím mého skromného bytu a pomohl mi dovnitř. Severní zeď domu byla pobořená, díky tomu byla předsíň mého bytu narušena ohromnou dírou, ale nebylo to nic, co by se nedalo opravit.

„Musíte odpočívat, přijdu si vás zkontrolovat,” naposledy se usmál a zmizel za dveřmi, které se slabým bouchnutím zavřel.

Za několik týdnů jsem se dala do pořádku. Philippe dodržel své slovo a přišel se podívat, jestli mi nic není, a také pomáhal s opravami na našem domě. Vlastně jsem ho znala už dlouho. Mimo jiné byl mým sousedem přes ulici. Tedy, dokud přes ulici stál nějaký dům. Myslím, že říkal něco o své tetě, která mu poskytla útočiště.

První naše setkání proběhlo v době, kdy se konala bitva, která rozhodla o osudu Francie, kdy byli povoláni lidé z různých čtvrtí v Paříži, aby pomáhali v nemocnicích raněným lidem a vojákům, které přivezli z front.

Právě jsem si vařila oběd, když mi někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem, že to bude Philippe, a tak jsem rychle otevřela. Na prahu stál voják s vysokými šaržemi vyšitými na kabátci. Byl to právě ten, jehož dům při bombových útocích vyhořel. Nevím, kde zrovna byl, když útoky začaly, ale mou povinností bylo v jeho domě uklízet a starat se, aby měl doma útulné prostředí, když se vrátí.

Už tehdy mne obtěžoval svým chováním, ale pokaždé jsem ho dokázala nějak odmítnout, utéct nebo tak něco.

„Dobrý den. Co si přejete? Dnes, pokud se nepletu, jsem měla mít volno,” začala jsem přátelským tónem, ale hlas se mi chvěl. Byla jsem z něj vystrašená. Dlouhou dobu žili v “jeho” domě přátelé mého otce, které jsem znala, ale teď se kvůli příchodu Němců museli vystěhovat.

„Nepřijde ti to trochu neslušné, nepozvat mě dovnitř?” zahromoval s tvrdým německým přízvukem. Lekla jsem se a chtěla zabouchnout dveře, ale mezi futry se objevila bota, což mi mou snahu znemožnilo.

Odskočila jsem ode dveří a utekla se schovat do kuchyně.

Muž vstoupil dovnitř a následoval mě. Samopal měl u boku. Zprudka jsem dýchala a opřela se o stůl, strachem se mi třáslo celé tělo.

„Co chcete?” Místností se nesl můj vystrašený šepot. Voják došel až ke mně a pevně mě chytil za bradu. Z jeho dechu byl cítit alkohol.

„Co chci?” Pohledem sjel po mém těle až úplně dolů a zase zpátky k mým očím. Ty jeho byly kruté a plné zlosti. Za pas si mě k sobě přitáhl a surově zlíbal můj krk.

„Ne, ne, ne. Prosím,” vzepřela jsem se a odskočila od jeho svalnatých hrubých rukou.

„Ty mi budeš odporovat? Ty - mně?” namířil na mě samopalem a pomalu se přibližoval. „Stejně si vás podmaníme! Vás všechny! Celý svět bude patřit Třetí říši!”

„To se vám nemůže nikdy povést,” štěkla jsem po něm pevným hlasem. Nejspíš se projevily vlastnosti, které mi byly dány do vínku mými rodiči. Francouzská nespoutanost po mém otci a německá přímost po matce.

„Ne? Uvidíme!” zasmál se hlubokým hlasem. Podřadnost, kterou mi dal najevo, nejspíš nesouvisela ani s mým postavením služky a ani s mým původem. Cítil se mi být nadřazený už jen proto, že jsem žena.

„Víte, že jsem napůl Němka? Moje matka pocházela z Berlína,” poukázala jsem na svůj vzhled, který byl typicky árijský. Nebyla jsem na to hrdá, ale i já se mohla hlásit k těm bestiím, které o sobě tvrdily, že jsou nadlidé. Nenáviděla jsem rozdělování lidí na ty s čistou a nečistou krví. Na Němce a jiné - prý pod úroveň germánských národů - rasy. Svou poznámkou jsem se snažila získat převahu a víc času. Ale na co vlastně? Na útěk?

„Právě proto se mi líbíš… Kdybys byla jen Francouzka nebo ta špinavá, hnusná Žido…”

„Ne! Neříkejte to! Nesnáším vás, nesnáším, když se takhle zachází s lidmi!” zakřičela jsem na něj, když v tu chvíli natáhl zbraň s prstem na spoušti. Odfrkl si při slovu lidmi.

„Nesnášíš? Neboj se. Tohle se ti bude líbit.” Couvala jsem dál, až jsem narazila zády na stěnu, na kterou jsem se natlačila, jako bych jí mohla prolnout a ukrýt se před ním.

Přišel až ke mně. Samopal držel těsně u mé hlavy ve výši očí.

„Svlékat!” rozkázal, jako by právě byl na vojenském tažení. Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu. „Nenuť mě tě zastřelit… Byla by tě škoda.” Hlavní zbraně mi sjel od ramena až k boku.

Pak si začal rozepínat těžké vojenské kalhoty. Stála jsem jako opařená a z očí mi začaly téct slzy. Zahnal mě do kouta a já neměla kam utéct, byl schopný mě na místě zabít.

„Jsi nějak pozadu, děvče,” hurónsky se zasmál a strhl mi halenku. Věděl, že si se mnou může dělat, co se mu zachce. V obraně jsem ho chytila za paži a snažila se odehnat jeho ruce, kterými mi chtěl vykasat sukni. Ohnal se po mně a dal mi facku, po které se mi zatmělo před očima, a upadla jsem na zem.

Nejspíš jsem byla ještě při vědomí, protože jsem slyšela, jak někdo rozrazil dveře a uštědřil vojákovi ránu. Ozvalo se několik výstřelů, které roztříštily okno a prorazily zeď u dveří.

Zničehonic mě uchopily něčí ruce a odnášely pryč. Začala jsem kolem sebe z posledních sil kopat a bouchat pěstmi, ale ten někdo mě přitiskl do svého náručí ještě pevněji.

„Ššš, Josephine, už je dobře,” mluvil na mě klidný známý hlas.

Byl to Philippe, na kterého jsem čekala. Ještě jsem se stihla ohlédnout přes jeho rameno, voják se pomalu zvedl a odplazil se někam pryč.

„Phillippe, Phillippe, co se jí stalo?” uslyšela jsem z dálky chlapecký hlas.

„Je zraněná, Jerome, musíme ji dostat domů.” Snažila jsem se udržet při vědomí. Chtěla jsem se chytit toho nádherného hlasu nade mnou, ale má zranění byla horší, než jsem si dokázala představit. Za pár krátkých okamžiků jsem upadla do bezvědomí.

1946

„Je mi líto, jestli jsem vám způsobila nepříjemnosti, ale musím ho najít. Kde je?” snažila se Josephine. Chtěla konečně zjistit informaci, kvůli které byla ochotná riskovat svůj život.

„Nepříjemnosti jste způsobila hlavně jemu. Chudák Philippe. Kdo ví, kde je mu konec.”

„Jak?” V ústech jí vyschlo, až si myslela, že nebude schopna víc mluvit. „Vy - vy nevíte, kde je?”

Žena se zvedla, protože rána již byla ošetřená.

„Odvedli ho,” zašeptal Jerome tak, aby ho matka neslyšela.

„Kdo?”

„Gestapo.”

Hlava se jí zatočila a udělalo se jí mdlo. To všechno kvůli ní. Odvedli ho a zabili, stejně jako tisíce dalších. Jako její sousedy… Přátele… Ale z neznámých důvodů jeho tvář viděla jasněji než kteroukoli jinou.

Popravili ho? Odvezli do vyhlazovacího tábora? A kdyby ano, do kterého? Je vůbec možné zjistit, kam odvezli jednoho mladého Francouze na začátku války? Může vůbec doufat, že je Philippe naživu? Přála si tomu věřit, a i kdyby to byla jediná iluze, která jí v životě ještě zbyla, rozhodla se jí oddat. Přišlo jí, že jedině tak bude schopná žít v té spoušti, kterou po sobě poslední roky německé hrůzovlády nechaly.

Přemýšlela… Doufala… Snila… A někdy mezitím upadla do spalující horečky.

Jerome a jeho matka netušili, kam ji mají odvést, a tak čekali, až se jí noha zahojí a ona bude moci odejít sama.

Josephine nepromluvila od té doby, co zjistila, jaký byl Philippův osud. Přesto se o ni snažili postarat, alespoň kvůli jeho památce. Ale když se začaly horečnaté stavy zhoršovat, madame Mertierová usoudila, že musí nutně zasáhnout lékař. Jen Bůh ví, proč ho nezavolali dříve…

1940 - 1946

Dante popisoval peklo v několika stupních. Nikdy jsem si nepamatoval, jak to vlastně bylo, dějiny literatury zrovna nepatřily k mým vášním. Ale myslím, že několik fází pekla jsem v posledních letech prošel.

Najít a hned ztratit… Ztráta domova se mi zdála téměř malicherná a život se mi zdál plytký natolik, že mi hlad byl ukradený. Špína? Nemoci? Smrt všude kolem a nářek těch, co zůstali?

Neznal jsem mrtvé ani umírající. Byly to jen tváře beze jména, které se okolo mě míhaly. Ano, byli mezi nimi přátelé, ale bolestí ze stálého loučení můžete otupět, až se vnímáte jen jako číslo, podle kterého vás pořád volají. Nikdy mi nepřestane znít v uších ostrou němčinou: “38 968!”

Jak jen je možné, že přesto všechno jsem viděl její tvář? Anděl, tím by mohla být označována pro své světlé vlasy a  překrásně modré oči. Jenže tenhle popis seděl i na většinu německých ďáblů, a já ji nedokázal vidět ve stejném světě jako je, své věznitele.

Byla se mnou a usmívala se na mě, když mě odváželi na nádraží. Věděl jsem, co mě čeká, a téměř se nemohl dočkat chvíle, kdy se i já rozloučím naposledy. Skončilo by to šílenství, ve které se proměnil svět.

Jenže zeměkoule se nepřestala točit a i válka musela jednou skončit. A přestože jsem téměř nemohl chodit, dovolili mi vrátit se zpátky do Paříže.

Naděje, jiskřička naděje, která mě pálila jako jed, se vynořila kdesi v mé hlavě. Ale nechtěl jsem jí naslouchat. Jaká může být šance, že přežila? A je vůbec možné, abychom se v tak pomateném světě znovu potkali? A i kdybychom se potkali, někdo jako ona mi nikdy nebude na dosah.

Zemřít ve stínu jejího štěstí... Ano, to by byla dokonalá smrt. Vědět, že ona je šťastná v náručí jiného, a pak naposledy vydechnout. Přišlo mi, že jsem na pokraji sil a stačí, abych se pro odchod ze života rozhodl, a nic mi nebude bránit.

Jenže vlak těsně před svým cílem vykolejil a paní s kosou zase nechala prořídnout řady ztýraných lidí. Měl jsem opravdu štěstí, když jsem si jen zlomil ruku a možná přišel o zrak?

Prý jistotu budeme mít, až sundají obvazy, do té doby musím počkat.

Najít a hned ztratit… Naději. Svobodu. Josephine. Slepý blázen by neměl ani doufat nebo cítit, a už vůbec ne něco chtít...

Jak žít po všech těch voláních o pomoc a slitování? Po těch výstřelech, které oznamovaly pád dalšího člověka do nenávratna. Jeden výstřel měl patřit mně. Nemusel bych přežívat na lůžku v nemocnici, kde pro davy nemocných leží téměř jeden na druhém. Nikdy tu není ticho nebo čerstvý vzduch. Ne, tady není místo na naději nebo můj zoufalý život.

Prosil jsem je, ať už mě nechají být. Nemusí na mě plýtvat léky nebo péčí. I když mi přišlo, že jsem celé dny sám. Hovory se okolo mě nesly, ale žádný nepatřil mně, kromě ranních návštěv doktora.

Třeba se mýlím a ti lidé okolo jsou jen představy v mé hlavě. Možná jsou to návštěvníci, moji druhové, kteří jsou už dávno na druhé straně a volají mě k sobě. Nechci jim naslouchat. Nechci vědět, co říkají nebo co mě čeká. Bojím se, že život po životě může být ještě bolestnější. Vždyť i naděje ve vykoupení smrtí může být lež.

„Prosím! Už nééé!” Byl to můj výkřik, anebo jen živá vzpomínka?

1946

Světlovlasou dívku, která blouznila horečkou, položili na lůžko vedle jednoho mladého muže s ovázanou hlavou, který se před několika týdny s pohnutým osudem vrátil z koncentračního tábora. Jeden o druhém neměl ani tušení stejně jako o okolním světě, ale díky zdravotní péči a zejména díky penicilinu se dívka začala rychle zotavovat.

První, co uviděla, když po horečce otevřela oči, byl, někdy v minulosti, bílý strop, který teď vzhlížel ne příliš nemocniční barvou, spíše byl zvláštně zažloutlý.

Byla velmi unavená, a i přes nesnesitelnou bolest hlavy nevěděla, jestli to bylo z toho křiku všude kolem anebo že byla dehydratovaná, se otočila za příšerným zvukem. Křik, který drásal uši, a člověk, který ho vydával, musel být už dávno ochraptělý, se jakoby v plamenech zmítal na nemocničním lůžku.

Nepřemýšlela. Prostě se jen dotkla jeho ruky. Bylo to instinktivní, ochranitelské gesto. Při jejím doteku muž znovu hlasitě zanaříkal, na popud toho stiskla jeho ruku, která byla mrazivě chladná, ještě pevněji. Dala do toho všechnu sílu, kterou v sobě byla schopna nalézt. Muž se překvapivě uklidnil, ale ne na dlouho, propadl znovu v nesnesitelný křik, ostatně jako většina lidí v místnosti.

Podepřela se na loktech, aby mu viděla lépe do tváře, když však zjistila, že má hlavu ovázanou obvazem, chtěla si znovu lehnout, protože i pohyb, jako obyčejné zvednutí, ji vysiloval. Jenže pak si něco uvědomila. Něco, v co nepřestala nikdy doufat. Poznala ho. Poznala Philippa, i přes to všechno, co musela za tu dobu, kdy byl pryč, překonat, nepřestala věřit, že se zase jednou setkají. Snila o tomto okamžiku od chvíle, kdy se dozvěděla, že byl odveden gestapem. Modlila se k Bohu, aby jí ho přivedl zpět. Aby mu mohla poděkovat za všechno, co pro ni udělal. Očima plnýma slz sledovala vlnité vlasy, které neměly hnědou barvu, kterou si pamatovala, nevypadaly zdravě, jako by postupem času zešedivěly a prořídly, ale kolik let se vlastně neviděli?

Jeho tvář, které nebyla ovázaná, byla nepřirozeně bledá a pohublá, lícní kosti mu vystupovaly pod pokožkou, jako by mu ji měly proříznout. Rty byly suché a popraskané, rozkousané od zubů, jak se snažil, ne vždy úspěšně, zadržovat křik vycházející z jeho hrdla. Byl jako kostra potažená kůží.

Když se statečně pral s dalšími bolestivými výkřiky, zašeptala směrem k němu: „Ššš, Philippe, už je dobře.”

Nebyla si jistá, zda ji slyšel, ale přišlo jí, že se mu zklidnil dech, jako když člověk spí. Měl tedy noční můry?

Přišla za ní sestra a nabádala ji k odpočinku, ale ona odmítla a jen ho držela za ruku. Čekala, až se probere. Čas utíkal a ona usínala. Nikdy však její spánek netrval dlouho, protože sotva se propadla do říše snů a její stisk povolil, ozval se další srdceryvný výkřik.

Prosila o trochu klidu, jak pro ni, tak pro toho známého cizince, ale nikdo její prosby nevyslyšel. Kdyby mohla, zacpávala by si uši, ale nechtěla pustit jeho stále ledovou ruku. Jak běžel čas, dokázala vysledovat, jak na její stisk reaguje, překvapivě se uklidňoval vždy, když se ho jen dotkla. Bylo to zvláštní, až mystické pouto.

Netušila, jak dlouho už u něj sedí, a vlastně si ani nevšimla, když k ní natočil hlavu. Ruka se mu lehce roztřásla a on se odtáhl.

„Philippe…” vydechla tiše. Slyšel ji? Poznal její hlas? Nereagoval, a proto ho znovu oslovila.

„Ne, ne, ne,” začal mumlat a rukama zaťatými v pěsti si začal svírat hlavu.

Dotkla se jeho semknutých rukou a snažila se ho uklidnit. „Philippe, prosím, nic se neděje, slyšíš mě?” Chtěla mu pomoci.

Ale bylo to ještě horší. Snad jako by ho její dotyk pálil a on se před ním snažil utéct. Nechápala, co se stalo, když to samé ho ještě před chvílí uklidňovalo.

„Ne, nech mě. Jdi pryč a nech mě být,” zachroptěl zoufale. Nevěřil svým smyslům a považoval ji za přelud své vlastní mysli, který ho přišel pokoušet, aby jeho trýznění bylo dokonalé.

„Poznáváš mě? To jsem já... Josephine,” plakala tiše. „Pamatuješ si mě? Zachránil jsi mi život.”

„Josephine,” zašeptal tak procítěně, až se zachvěla. „Ne, ty nejsi, anebo jsi, ale někde ve šťastnějším světě.” Hlas se mu zlomil a podivný chrčivý zvuk vyšel z jeho hrudi. Nářek bez hlesu a slz, napadlo ji.

„Jsem tady. Jsem tu s tebou. Cítíš můj dotek?” slabě mu tiskla dlaň ve své. Proč ji nepoznává? Tak dlouho čekala, až mu bude moct říct své díky, a on ji teď od sebe odhání?

„I šílenství má své předpeklí,” zachroptěl, ale přestal jí uhýbat. Možná je jen představou, ale proč by se nemohl dotýkat svého snu?

„Ach, Philippe… Myslíš, že patříš do pekel?” zaúpěla tiše a hladila ho po paži. „Někdo jako ty se přece musí dostat do nebe. Za to dobro, které jsi vykonal. To spíš já bych si zasloužila hořet v pekelném ohni, protože jsem ti zkřížila cestu, kvůli mě ses dostal sem...” Dál už nemohla pokračovat. Dlaní si přikryla ústa, aby se její křik a hlasitý pláč nepřidal k těm všem okolo, které otřásaly poválečným světem.

„Kam patřím? Nevím, ale temnota mě k sobě chce připoutat ve všech svých podobách. Ne, já už nemám sílu bojovat proti vlastnímu šílenství.” Nevěděl, jestli si to jen myslí, nebo mluví nahlas. Přestával rozumět sám sobě. Netušil, jestli stále spí, anebo se probudil. Vinnou byla ona, dívka, po které toužil, a nevěřil, že by mohla být skutečná.

Josephine těžko rozeznávala jeho šepotem prostoupené oddechování. Ale on přece musí žít, musí bojovat, tak jako ona bojovala po celou tu dobu, kdy byl pryč. Uvědomovala si, že bez něj nechce dál prožívat svůj život.

„Musíš. Kvůli mně. Já bych to pro tebe udělala,” políbila ho lehce na čelo.

„Převedeš mě?” ptal se najednou klidně.

„Nepřevedu,” řekla prostě s velkou dávkou bolesti. „Nebudu tvým převozníkem. Nechci, abys mi odešel na druhý břeh. Nedokázala bych tu bez tebe žít. Tu dlouhou cestu už nezvládnu jít sama. Musíš jít se mnou. Nenechávej mě tu. Prosím, Philippe, prosím. Věř mi, že jsem tady pro tebe.”

Ztěžka vydechl. Bylo tak lákavé a zároveň bláhové věřit opravdovosti jejích slov. Ale bez ohledu na to, co mu říkala, potřeboval ji vedle sebe. Raději nechtěl znát důvody, které ji vyvolaly, ale jednu věc potřeboval vědět: „Budeš tu pořád?”

„Budu tu tak dlouho, dokud mě budeš potřebovat. Tak dlouho, dokud budeš chtít, abych zůstala,” utvrdila ho ve svém rozhodnutí. Už nikdy ho neopustí! I kdyby pro něj měla zemřít.

„Vždycky jsem tě potřeboval, ale tys přišla až teď.” Znělo to skoro jako výčitka. Zabolelo ji to a zavzlykala. „Jsem rád, že jsi tu, ale nesmíš plakat. Ne, tak jsem si tě nepředstavoval. Vždycky ses na mě usmívala a oči ti zářily stejně, jako když jsi vítávala otce z cest. Nevěděla jsi o mně. Nikdo to nevěděl. Sledoval jsem tě často z okna svého pokoje, jak jdeš ulicí. Viděl jsem i tvůj pláč po otcově smrti, a nic mě do toho dne nezabolelo víc. Tenkrát…” Odmlčel se a několikrát se ztěžka nadechl.. „Ale já tě viděl usměvavou. Byla jsi se mnou ve vlaku. Ležela jsi vedle mě na zemi, když jsem upadl a nemohl se zvednout, a teď… Držíš mě za ruku.”

„Takže věříš, že jsem u tebe? Vedle tvého lůžka?” musela si potvrdit, že vnímá její přítomnost, že jí nechce odejít na věčnost.

„Věřím, že je konec,” vydechl a pevněji stiskl její ruku. Jeho sevření bylo slabší než Jeromovo, byl slabší než dítě.

„Ne, není,” stisk mu oplatila. „Tohle je začátek. Pro nás oba.”

Nechtěl se hádat se svým sladkým přeludem, ale její hlas ho těšil, a ač si to sám nechtěl přiznat, křísil v něm cosi potlačeného. Nechtěl slyšet, mluvit nebo třeba jen doufat v naději, bez které se nedá žít. Vše pohltila válka a proměnila na popel nejen města a nekonečné zástupy lidí, ale i nitra svých obětí, které přežily.

Nemohl být jako fénix, protože neměl křídla. Andělé je prý mají, ale on ji tak nechtěl nazývat.

„Josephine,” vyřkl její jméno jako modlitbu.

„Ano? Ano. Jsem tady. Stále. Neopustila jsem tě, jak jsem slíbila.” Pocity, které v ní vyvolával jeho hlas, kterým ji oslovil, ji zachvátily jako hřející plamínky naděje. Uvěřil snad, že je to ona?

„Josephine,” zopakoval a udělal to pokaždé, když přestala mluvit. Neměl sílu hádat se s ní. Nevěřil v ní, ale potřeboval ji.

„Philippe, neboj se, neodejdu. Už nikdy. Nikdo mě od tebe neoddělí, nedovolím to,” slíbila mu.

Tak uběhlo mnoho hodin, ve kterých ho přesvědčovala o možnosti jejich budoucnosti a častokrát i přítomnosti. Rozhovory s doktorem jí dávaly za pravdu, ale on se jen držel jejího hlasu a snažil se nevnímat význam slov. Bál se, že by jí uvěřil, a nedokázal by dýchat, kdyby mu zmizela jen kvůli rozmaru jeho choré mysli. Možná čekal, že dýchat přestane. Bylo mu to jedno. Stačila mu její blízkost...

Možná by tak strávili kolik dní, ale prozřetelnost se rozhodla vše uspíšit. Hned druhý den ráno nadešel čas na sundání obvazů.

Pomalu, s každým sundaným cárem bílé látky, se mu za víčka dostávalo čím dál víc světla, oslepujícího, ale jinak, než do této chvíle.

„Už můžete otevřít oči,” promluvil na něj doktor plynulou francouzštinou s lehkým přízvukem z jižní části Francie.

Váhavě zkusil poslechnout, ale denní světlo se zdálo jako ostrá zář, přes kterou nelze proniknout. Jenže cosi zahlédl a potřeboval to vidět znovu.

Velice pomalu otevřel oči do malé škvírky a pokusil se zaostřit na tvář před sebou.

Srdce mu začalo divoce tlouct...

„Teď už mi věříš?” usmála se na něj a znovu ho chytla za ruku, aby mu připomněla to, co si možná pamatoval, když měl oči dočasně slepé.

„Josephine?” zeptal se nevěřícně. Rozesmála se plačící a objala ho, až pod přívalem její radosti málem upadl.

Ochablými pažemi ji objal. „Josephine, my neumřeli?”

„Ne,” zakroutila hlavou a na tváři se jí objevil jemný úsměv. „Jen jsme povstali z popela.”

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje z popela: