OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nádherný obraz

26.08.2014 (18:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1390×

Menší upozornění na začátek:

Prosím, vezměte na vědomí, že jde o pouhou fikci. Taková krádež je nelegální a samozřejmě v mém podání nereálná. Postavy, galerie, obraz a umělec v tomto příběhu byly vymyšleny. Jakákoliv podoba je čistě náhodná.

Procházela jsem se na mých vysokých jehlových podpatcích po galerii v Praze. Přecházela jsem od jednoho obrazu ke druhému a zastavovala se, pokud mě zaujaly. Až jsem ho uviděla. Obraz, kvůli kterému tady jsem. Od číšníka, který stál vedle mě a debatoval s nějakým zazobaným, starým chlápkem, jsem z podnosu ukradla skleničku šampaňského a postupně se přibližovala k veledílu od Mariana Lockého s názvem Potřeba nepřirozenosti.

Nevím, jak správně tento obraz popsat, a ani to nejde. Je to milionový obraz zasazený v pozlaceném rámu. Ten, kdo se nevyzná v umění, by nepoznal ani, o jaký obraz jde. Podpis Locký schoval do nejmíň nepatrného místa, avšak tam, kam se každý dívá. Odfrkla jsem si a naklonila hlavu, kde jsou ty časy, kdy obrazy vysoké ceny zůstávaly ve stálých galeriích a lidé jako já měli problém se k nim dostat, jelikož jejich zabezpečení odpovídalo ochrance královského paláce.

Ťukala jsem o skleničku mým diamantovým prstenem a rozhlídla se okolo. Místnost byla plná bohatých, slavných nebo jinak obecně známých lidí. Někde jsem uviděla herce světového formátu a někde v zadu za sloupem jsem viděla muchlovat se dva zpěváky. Ochranka nebyla nijak veliká. Dva chlápci v černém smokingu stáli u vchodu, tak šest chlápků se pochybovalo davem a jeden chodil za vlastníkem galerie, který si právě vzdušnou čarou probojovával cestu ke mně.

Majitel galerii byl podle všech informací rozmazlený synáček místního politika. Na kráse moc nepobral. Nudné hnědé oči.  Za každé příležitosti mastné blond vlasy, nagelované na jednu stranu a nechutný, slizký úsměv. Je známý tím, že i když hezký není, jeho postelí už prošly desítky žen. A všechny bavil jeden a ten samý sport. Nahánění milionářů.

„Krásný obraz, že ano?“ snažil se navodit konverzaci. Pokoušel se moji pozornost ulpět k tomu, abych mu vyprávěla, jak má krásnou galerii a že musí být velice bohatý, že si dovolil vystavovat Lockého. Popravdě snažil se, abych si nevšimla, že si v hlavě plánuje, jak mě dostat do postele.

„Máte pravdu,“ odpověděla jsem mu nenuceným tonem a napila se ze skleničky. I když mi ten chlap nebyl příjemný, potřebovala jsem, aby mi řekl něco o zabezpečení.

„Jmenuji se Adam Šipský. Obdivujete Lockého práce?“ zeptal se mě a podal mi ruku. S nuceným, roky pěstovaným, falešným úsměvem jsem mu potřásla rukou.

„Alena Wasillovská. A ano, obdivuju jeho práce. Je to významný umělec, který si zaslouží náš obdiv,“ pronesla jsem s náznakem namyšlenosti a odešla k dalšímu obrazu. Věděla jsem, že mě bude následovat.

„Wasilloská? Jako ta Wasillovská?! Majitelka Londýnské galerie? A znalkyně umění, uznávaná po celém světě?“ řekl s výrazným obdivem. Oči se mu rozšířily uznáním.

„No ano.“ Nenuceně jsem pokrčila rameny a v podvědomí se usmála, že ho mám přesně tam, kde chci.

Vydávat se za znalkyni umění byl můj nejlepší tah. Koho by napadlo, že zrovna když hodnotím obraz, v hlavě se mi zatím rýsuje plán jak ho získat. Udivuje mě, že nikoho nikdy nenapadlo spojení mezi mnou a krádeží umění po celém světě. Lidé jsou tak hloupí.

„Je mi ctí vás poznat. Sleduju vaši práci už dlouho, a to, že jste navštívila moji galerii, je mi ctí,“ mluvil páté přes deváté. Moji práci? Co to mluví? S úsměvem jsem zakroutila hlavou a pohodila nějakou lichotku, kterou jsem si ani neuvědomovala.

Po půl hodině, co mě Adam ani na krok neopustil, jsem věděla, že je čas začít sbírat informace.

„Je to úctyhodná výstava, určitě vám trvalo dlouho, než jste ji mohl získat, ale trochu se obávám o vaše zabezpečení. Nebojíte se WA?“ zeptala jsem se. Adam si zavrčel pod vousy.

Kdo neslyšel o proslulé WA. Zlodějka umění, temná kočka noci, královna podsvětí, lamačka mužských srdcí. Dobře, to poslední možná není pravda, ale co já vím, co se povídá.

„Myslíte si, že WA má šanci? Přes den je sice naše ostraha trochu oslabená, ale večer to krásně vynahradíme. Nejen kamerový systém, ale také laserový a nejnovější TuctTack na trhu. Dále všechny východy zamknuté a zabezpečené. Zepředu se díky neprůstřelným a nerozbitným oknům nedostane, a zezadu? Tam hlídají psi a taktéž nášlapné zařízení. Padne na zem více než třicet kilo na deset sekund, po celém areálu se rozezní alarm. Policie má odzkoušený, že sem dojede za tři minuty. Myslím, že se žádné rádoby zlodějky, co si přezdívá WA, bát nemusíme,“ popisoval a v očích mu při sebemenší zmínce o WA značilo pohrdání. To mě uvnitř vyžíralo. Mluví o mně, jako bych byla nějaký začínající zloděj.

TuckTack? Ten jsem zvládla levou zadní už při první krádeži a ty novější modely dělají jenom, jak já říkám, pro hlupáky. Pokouší se je zjednodušit, aby je mohl ovládat každý blbec. A aby, když na to někdo sáhne, měl minimální šanci, že něco podělá a bude muset volat centrálu. To, že je to novější, neznamená, že je to lepší.

„Takže můžete spát s čistým svědomím. Ale pořád mi vrtá hlavou. TuckTack? Nemá ho každá galerie? A nenarazili právě tady na problém? Ten systém je podle pověstí strašně lehký na obalamutění,“ pronesla jsem s nepředstíraným zájmem. Nejsem nováček, je jasné, že to má ještě nějak pojištěné. Jde přece o Lockého.

„Kdyby se náhodou dostala přes TuckTack, což pochybuju. Je tady ještě jedna věc,“ řekl a zahýbal prstem, abych se k němu přiblížila. S velikou nechutí jsem udělala krok a poslouchala.

„Ten obraz na stěně je padělek,“ obeznámil mě. Vykulila jsem oči. To, že je padělek. Rychle jsem zalétla očima k obrazu. Vypadá pravě. Adam se zasmál.

„Snad si nemyslíte, že bych obraz nechal jenom tak viset. Je to padělek, ale originál je opravdu v této budově. Vypadá ale reálně, že ano? Dělal ho Justin Adams. Znáte ho? Ten známý padělatel. Musím říct, že se mu opravdu povedl. Poznáte ten padělek díky tomu, že u podpisu, když se zadíváte, tak L mu jede trochu šejdrem a je tam napsané Lockí. Ten, kdo nezná jeho jméno a pravopis, si toho nevšimne. A popravdě nikdo si toho nevšimne,“ obeznámil mě a začal se hlasitě smát, až se okolní lidé na něj podívali a začali si šeptat. 

Nenápadně jsem protočila oči. Ten chlap si věří. A docela dost. Podívala jsem se na zlaté hodinky na mém zápěstí a modlila se, ať je čas. Přesně půlnoc. Usmála jsem se vražedným úsměvem a otočila se na Adama.

„Mohla bych si od vás v kanceláři zavolat? Musím zavolat k nám do galerie, že se v Praze ještě musím zdržet. A můj telefon vypověděl službu,“ vytáhla jsem z kabelky dotykový mobil a trochu s ním zamávala na znamení, že nejede. Popravdě byl jenom vypnutý, ale na to stejně nepřijde. Uvidíme, jestli se na to chytí. Chytil.

Zavedl mě do svojí kanceláře a já ho požádala, jestli by nemohl odejít, že je to soukromý rozhovor. Po tom, co se za ním zavřely dveře, jsem se rozhlídla po místnosti. Jediná kamera, to nebude těžké. Prohlížela jsem si ji, a když mi došlo, že je bez snímače zvuku, tak jsem si oddychla a začala vytáčet.

Ke kameře jsem se otočila zády a snažila se, aby moje póza vypadala nenuceně. Zvonění telefonu ustálo a ozval se známý slogan.
„Tady Policie České republiky, jak vám mohu pomoct?“ otázala se žena. Divadlo začíná.

„Pomoc. Jsem v galerii Selanský. Dneska tady měla být výstava a je tady muž. Leží na zemi a nehýbá se. Je celý od krve. A pomalu ji vykašlává, nevím, co mám dělat,“ falešně jsem zavzlykala.

Tento rozhovor jsem se učila česky asi dva týdny. Ty jejich slova mi dělají problém, a kdo kdy slyšel o písmenech, kde jsou háčky. Zvláštní země.

„Uklidněte se, slečno,“ vyžadovala žena na telefonu.

Po nedlouhém rozhovoru mi uvěřila, že tady někde leží muž, který kašle krev, mluví nějakou hatmatilkou a v noze má zapíchnutý nůž. Potom nenápadně, aby se nezměnila moje poloha a na kameře nešlo vidět, že jsem volala dvakrát, jsem zavolala na mně známé číslo. Vzal to hned na poprvé.

„Tak za třicet sekund sem zavolej a toho, kdo to vezme, přiměj k tomu, aby vyšiloval. Je ti to jasný. A kdyby se k tomu přidaly slzy, nic nenamítám. A nezapomeň, to, co máš udělat v galerii,“ přikázala jsem člověku na druhém konci a zavěsila. Otevřela jsem dveře a naproti nim se opíral ležérně o zeď Adam. Tak toho se dneska asi už nezbavím, pomyslela jsem si.

„Děkuji, že jsem si to mohla vyřídit. Když tam nejsem, je tam zmatek,“ řekla jsem mu první věc, co mě napadla.

„Rád jsem pomohl a..“ chtěl pokračovat, ale ozval se hlasitý zvuk řinčícího telefonu. To bylo rychle.

Adam mě obešel a já naznačila rukou, že jdu do sálu. Přes sál jsem prošla nenuceně až ke dveřím, kde jsem si od šatnářky vzala kabát a vydala se směrem k mému autu. Zrovna, když jsem zacházela za roh a nešlo mě vidět, dojela policie. Podívala jsem se na hodinky a opravdu tři a půl minuty. Tak v tom nelhal.

Začala jsem si pískat a otevřela jsem dveře do mého vypůjčeného, starého auta. Moje milované autíčko zůstalo v Londýně. A proto tady musím jezdit v něčem, co neumím ani pojmenovat. Vyjela jsem na silnici a na plný pecky pustila rádio. Mluví to na mě sice cizím jazykem, ale ta hudba je pořád stejná. A až teď jsem si uvědomila, že se mnou majitel mluvil anglicky. To jde tak moc poznat, že nejsem místní?

Zaparkovala jsem auto a vystoupila z něho. O vchodové dveře se opíral Mike. S úsměvem jsem k němu došla a rukou ho pohladila po tváři.

„Všechno vyřízeno,“ pronesla jsem a obešla ho. Slyšela jsem za mnou, jak se směje.

„Ale, snad si nehraješ na milou slečinku,“ popichoval mě.

„Co jiného mi zbývá. A teď mě nech, musím se jít připravit,“ zamrkala jsem nevinně a odebrala se do pokoje.

Další hodina probíhala rutinně. Oblékání se do černé barvy, jak očekávatelné, ale v jaké jiné barvě chcete krást? V neonově zelené? Připravení věcí, které budu potřebovat, jako kladívko, nůž, baterka, paklíč, provaz, telefon, šroubovák, balící papír a další věci. Všechno jsem dala do baťohu, který si dám na záda. Nesmím zapomenout na masku a rukavice. Samozřejmě, že nejdůležitější věc je červený sprej a kartička, na které je napsáno: „Navštívila vás WA, děkuji a nashledanou.“

A já můžu vyrazit.

Podívala jsem se na hodiny nad budovou, které ukazovaly 2:43. Zaparkovala jsem tři bloky od galerie a pěšky přešla k ní. Policie už se pomalu rozpouštěla, protože nemohli nic najít. Schovala jsem se do stínu starého domu naproti galerii a pozorovala, jak Adam s nevelikým nadšením mluví s policisty. Netrvalo ani třicet minut a všude byl klid. Poslední člověk zamknul galerii a odešel směrem domov.

S úsměvem jsem přešla silnici a po cestě si nasadila masku s čepicí. Šla jsem podél budovy. Na této budově bylo zvláštní, že nesousedila hned s další, měly mezi sebou asi dvoumetrovou uličku, která končila zdí. Trochu americké.

Zeď měla tak dva metry do výšky. To by se dalo přeskočit. Rozhlédla jsem se v uličce a viděla jsem plastovou, kvádrovou popelnici. To by šlo. Popelnici jsem přenesla pod zeď a položila na zem, takže ležela nejdelší částí na zemi, takový stupínek. Byla prázdná, takže jediný, čeho jsem se bála, je to, že až na ni skočím, tak praskne.

Udělala jsem tak čtyři kroky od stěny a nadechla se. Uvidíme. Rozběhla jsem se a levou nohou skočila na popelnici, která jenom zakřupala. Já jsem se stihla odrazit a chytla se rukama vršku zdi. S menším heknutím jsem na ni vylezla a posadila se. Podívala jsem se na zem a podél trupu popelnice se prostírala dlouhá prasklina. Asi budou potřebovat novou popelnici. Tiše jsem se zasmála a otočila se na druhou stranu zdi. Na to, že ta galerie je opravdu vevnitř krásná, její venkovní zahrada vypadá jako sběrný dvůr. Jak tady může být nášlapné zařízení?

Ve tmě jsem viděla sice obrysy, ale neviděla jsem nic, co by se pohybovalo. Viděla jsem veliké hromady nějaký věcí, ale žádné psy. A pokud je tady opravdu nášlapné zařízení, tak to není dobré.  Sundala jsem si batoh ze zad a položila si ho na nohy. Nemám sice moc času, ale musím mít moje kroky promyšlené. Ze zdi ke dveřím to není daleko. Tak čtyři a půl metru. Daleko to není, ale z místa tam neskočím. Tak se trochu inspirujeme filmem.

Stoupla jsem si na zdi a jednou rukou se opřela o stěnu panelového domu. Chytla jsem batoh za jednou popruh a hodila ho. S docela hlasitým zvukem jsem se trefila do dveří.  Rychle jsem se přikrčila u domu a doufala, že ten zvuk nikdo neslyšel. Obvykle po zásahu policie bývají domy opuštěné, ale jistá si být nemůžu.

Po chvíli čekání se nikdo neukázal. Alespoň že tak. Znovu jsem si stoupla a začala zkoumat, na co vlastně budu skákat. Hlína, snad tam nebudou kousky skla, to by bolelo. Hlasitě jsem vydechla a s nataženýma rukama jsem skočila.

Hned jsem se dlaněmi dotkla země, švihla jsem nohama jako u přemetu. Když jsem zase dopadla nohama, zvedla jsem jednu nohu a teď švihla rukama. Pokoušela jsem se být co nejlehčí, nejrychlejší a nejtišší.

Když jsem zády bouchla do dveří, zůstala jsem stát na rukou a nohama jsem se opřela o futra dveří. Zatím žádný alarm, je to dobrý. Pomalu jsem se postavila zpátky na nohy a vzala svůj batoh. Chytla jsem za kliku a pokusila se otevřít. Nečekaně bylo zavřeno. Tak dneska mít štěstí nebudu. Z batohu jsem vytáhla drátek a pinzetu s protáhlým koncem a začala se hrabat v zámku.

Po minutě jsem uslyšela slastný zvuk. Cvaknutí zámku a já otevřela dveře. S úsměvem jsem si hodila batoh na záda a vešla dovnitř.

Vešla jsem do malé uličky. Dveře na zahradu sousedily s dveřmi do galerie, do skladu a s Adamovou kanceláří. Řekla jsem si, že se půjdu podívat do skladu, tam jsem ještě nebyla a kam jinam by schovali pojistky. 

Do skladu jsem se musela znovu dostávat pinzetou a drátkem. Po úspěšném otevření dveří jsem viděla hromady uměleckých děl. Obvykle od neznámých autorů, kteří dávají svoje obrazy do galerie s nadějí, že se prodají, a pokud ne, skončí tady. Procházela jsem regály plné těchto obrazů. Některé z nich jsou docela povedené díla. Potom tady byly dřevěné krabice, ve kterých se obrazy převážejí. Pak jsem viděla to, co jsem hledala. Pojistky.

Neřešila jsem nápis na dveřích Danger a otevřela malou skříňku vestavenou do zdi. Podívala jsem se na plánek na dvířkách a zjistila, že je tady víc místností, než jsem tušila. Pokrčila jsem rameny a postupně začala vypínat místnost po místnosti. Takto vyřadím laserový systém, světla, kamery a nášlapný systém. TuctTack bohužel může fungovat i bez připojení na normální elektrickou síť. Je, dá se říct, na baterky, když vypadne elektřina. Skříňku jsem zavřela a otočila se směr hlavní místnost. První si pohraju s padělkem, pak začnu hledat originál.

Když jsem se dostala do hlavní místnosti, začala jsem hledat hlavní zdroj TuctTacku. Někdy jsem ze srandy zamávala na teď už nefungující kameru. Procházela jsem celou místnost. Zdroj jsem našla pod stolem. Nečekané. Vytáhla jsem krabičku a položila ji na něj. Nikdy jsem nezjistila, jak přesně přístroj pracuje. Jsou to ve směsce vlny, které vnímají dotek, a když je tento dotek delší než určitý počet vteřin, pustí se alarm. Je to složitě jednoduché, ale nikdy jsem se nezkoušela zabývat víc něčím, co stejně za chvíli zneškodním.

Otevřela jsem krabičku a pod rukama se mi nacházel panel s číslicemi. Chce to heslo. Vytáhla jsem šroubovák a vyšroubovala jsem šrouby z rohů. Pomalu jsem nadzvedla panel. Ve spodu k němu byly propojeny stovky drátků, které se motaly v celém spodku krabičky. Otočila jsem panel číslicemi dolů a začala hledat správný drátek. Pokud ho najdu, odpojím celý systém bez sebemenšího poškození číslic, které budou dále pracovat a ukazovat se, když se jich dotknou. Proto jim bude zvláštní, že systém nefunguje, když číslice ano.

Přestřihla jsem drátek a potom vrátila panel zpátky. Po zašroubování šroubků jsem stlačila pár čísel, abych se přesvědčila, že to funguje, když ano, zavřela jsem krabičku a vrátila ji zpátky pod stůl.

Teď je hodina pravdy. Batoh jsem nechala na stole a šla jsem rovnou cestou k obrazu. Zavřela jsem oči a natáhla ruku. Pokud teď nezačne zvonit alarm, všechno bude v pořádku. Provedu svůj plán a potom odsud zmizím.  

Konečky prstů jsem nahmatala okraj obrazu a já otevřela oči, opravdu jsem se dotýkala rámu. Zaposlouchala jsem se a neslyšela jsem žádný alarm. Svěsila jsem hlavu a s úsměvem si oddechla. Druhou rukou jsem vzala obraz za druhý kraj a pomalu ho nadzvedla. Obraz jsem sundala z držáku na zdi a přenesla ho ke stolu.

Tam jsem ho položila a vytáhla červený sprej. Nikdy jsem něco takového nedělala, ale přijde mi to jako zlodějna, když se lidé dojdou podívat na obraz a nakonec vidí jenom hloupý padělek. Je pravda, že když vystaví originál, je větší pravděpodobnost, že někdo jako já se k němu dostane, ale je to zlodějna.

Sprej jsem protřepala a těšila se ze zvuku, který vydával. Zaklonila jsem se nad obrazem a začala jsem psát.

Stála jsem teď už před zničeným a popsaným padělkem obrazu. Přes obraz se krásně roztékala barva ze spreje, ale pořád šel poznat nadpis: Na padělky si nepotrpím. Z kapsy jsem vytáhla kartičku a dala ji do rohu obrazu. Krása. Tak se mi to líbí. Obvykle nechávám kartičku tam, kde ukradnu obraz, ale určitě až uvidí tenhle zničený obraz, dojde jim, že pravý je už pryč. Určitě poběží zkontrolovat, jestli jsem ho našla, a budou vyvádět, až zjistí, že ano. Ale o to to bude větší zábava.

Teď jdu najít pravý obraz. Otočila jsem se směr kancelář a po cestě vzala batoh.

Kancelář vypadala pořád stejně, jenom na celém stole byly vyházené spisy plné papírů. Docela neuspořádaně. Podívala jsem se na nástěnné hodiny: 4:30. Na hledání nemám moc času. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala sejf. Tam obvykle takovéto věci ukrývají. Na první pohled nikde nebyl, tak jsem začala sundávat obrazy a opravdu za jedním obrazem se ukrýval sejf. Bohužel malý a do takového by se obraz určitě neschoval. Bouchla jsem rukou do zdi. K čertu. Nemám moc času. Kolem šesté hodiny dojde ochranka a zaměstnanci, aby se mohli připravit do práce a aby mohli uklidit věci, co tady nechala policie.

Převrátila jsem celou kancelář naruby. Posunula jsem stůl, skříň. Vyházela jsem všechny papíry na zem, dokonce vytrhla kousek koberce, jestli se pod ním něco neschovává. Nikde nic. Dala jsem si práci sem dostat, bez obrazu neodejdu. Začala jsem vytahovat šuplíky u stolu.

V prvním byly kancelářské potřeby. V druhém čisté papíry a ve třetí láhev alkoholu, skleničky a nedojedená čokoláda. Fuj. Čtvrtý a největší šuplík mi nešel otevřít. Klekla jsem si ke stolu a začala ohmatávat rohy šuplíku. Odemykalo se na pravé straně. Trhla jsem šuplíkem a posunula trochu celým stolem. Znovu jsem ohmatala kraje a zjistila, že západka je na obou stranách.

Pokrčila jsem rameny a chytla šuplík nad ním. Vytáhla jsem ho, jak to nejvíc šlo, sedla si na zem, nohy opřela o stůl a zabrala. Místností se ozval zvuk lámání dřeva a v další sekundě jsem se svalila na zem s šuplíkem na břiše. Položila jsem ho vedle sebe a znovu si sedla. Mezi čtvrtým a druhým šuplíkem byla díra.

Bohužel čtvrtý šuplík měl i vrchní víko. Otočila jsem se a z batohu vytáhla švýcarský nůž. Ten jsem následně zabodla do rohu víka. Nůž jím projel, ale lehce se i vytahoval. Párkrát jsem bodla u okraje. Rukou jsem zatlačila na prostředek víka, až dřevo prasklo a odpojilo okraj od dřeva. To samé jsem udělala s šikmo protějším rohem. Tentokrát dřevo prasklo na celou šířku a já ho s menším taháním mohla dostat ven.

V šuplíku se nacházely záznamy o obrazech, peníze, smlouvy, zbraň, diář. Zbraň s diářem jsem položila vedle sebe. Peníze jsem odhrnula a vzala si do rukou záznamy. Byly to záznamy obrazů, které se právě nacházely v galerii. Zavrtěla jsem hlavou. Proč je má schované v kanceláři v šuplíku? Nechápu. Zahazovala jsem vedle sebe záznamy, které jsem nepotřebovala. Až jsem narazila na ten, který jsem hledala.

Když jsem složku otevřela, našla jsem obvyklý popis. Autor, papír uznávající pravost, znalecký posudek a další. Mě zaujal ale zelený papírek přilepený na konci složky. Stálo na něm: Nevybaleno.  Už vím, kde je.

Zbylé záznamy jsem hodila na zem, vzala jsem batoh a vyrazila zpátky do skladu, tam se totiž obraz nachází.

Procházela jsem jednu dřevěnou krabici za druhou. Všechny měly otevřené víka a v žádné nic nebylo. Už jsem začínala mít strach. Je 5:28. Nemám moc času. Kopla jsem do krabice blízko mě. Sakra.

Není čas. Je tady spousta krabic, nemůžu, a ani nestihnu projít všechny. Chce to systém. 

Obvykle tyto obrazy jezdí pohromadě. Více v jedné krabici. Je to tady teprve čtyři dny, to znamená, že jim za tu dobu nemohlo dojít více obrazů. Musím ale také vzít v úvahu, že to má nálepku nevybaleno a to potom nenechají krabici jenom tak otevřenou. Bylo tady více neotevřených krabic, ale jenom jedna byla blízko dveří, ostatní byly někdy zapadlé nebo zahrabané pod dalšími krabicemi. Tak to musí být ona.

Z nedalekého stolu jsem popadla páčidlo a šla směrem ke krabici. Zrazila jsem konec páčidla do krabice a zabrala. Víko se pohnulo. Rukou jsem ho chytla a odsunula ho.

A tam zahrabaný mezi hromadou bublinkové folie, novin a různých papírů. Byl on. Ten obraz. Pane bože, děkuji.

Obraz jsem opatrně vyndala a položila na stůl. Rukou jsem přejela přes barvy na plátně. Úžasné dílo. Ohmatala jsem si dřevěný pozlacený originální rám. Bohužel tento obraz je moc veliký, takže do batohu se mi nevleze, a kdybych ho nesla v ruce, bylo by to nápadné.

Vytáhla jsem z batohu nažloutlý balící papír a opatrně obalila obraz. Pořád je to nápadné, ale tři bloky s tím přejít dokážu. Na záda jsem si hodila batoh, pod paži jsem si vzala obraz a pro drzost jsem si řekla, že půjdu hlavním vchodem.

Avšak hned, jak jsem otevřela dveře do hlavní místnosti, uslyšela jsem zámek a hlasy lidí. Zaměstnanci právě došli. Okamžitě jsem zareagovala a rychle, než si něčeho všimnou, jsem zavřela dveře a přešla na zahradu. Tam na mě bohužel čekalo překvapení v podobě psa, který okamžitě začal štěkat. A sakra.

Pes vrčel a s nebezpečně vyhlížejícími zuby se přibližoval. Popadla jsem první, co mi přišlo pod ruku, a to byla železná tyč. Bouchla jsem jí o zem a pes uskočil. Psa bych jí nebouchla, ale o zem můžu. Bohužel to dělá docela hluk, ale jinak se jich nezbavím. Podívala jsem se na zídku, po které jsem přišla. Viděla jsem jenom obrysy. Díku slabému světlu jsem viděla, že pod ní jsou kousky ztrouchnivělého dřeva. Promiň, Locký. Chytla jsem obraz do ruky a rozběhla se

Pravou nohou jsem dopadla na dřevo, které zapraskalo a rozpadlo se. Já na to ale nereagovala a v rychlosti vyšvihla ruku a obraz přehodila přes zídku. Slyšela jsem, jak dopadl na zem, až mě zabolelo u srdce a potom mě opravdu zabolelo, na noze, jak se mi do ní zakousl pes.

Začala jsem nohou kopat a doufala jsem, že mě pustí. Cítila jsem na patě tlak a potom mě pustil. Nejspíš jsem ho kopla.

Neotáčela jsem se a stoupla si nohou na kus dřeva, který se nerozpadl. Nereagovala jsem na bodavou bolest, která mi vystřelila z nohy a vyskočila. S námahou jsem se vyhoupla na zídku a podívala se na psa. Seděl na zadních a vrtěl ocasem. Zavrtěla jsem hlavou a seskočila ze zídky.

Vzala jsem obraz znovu pod paži a s kulháním vyšla z uličky. Zrychlila jsem, a když jsem zabočila do vedlejší ulice, uslyšela jsem sirény.

Zastavila jsem se až u auta. Tam jsem otevřela kufr, položila do něj obraz a batoh a znovu ho zavřela. Sundala jsem si masku a čepici. Projela jsem si rukou vlasy a všechno ze mě opadlo. Začala jsem se smát. Mně se to povedlo. Opravdu se mi to povedlo. Začala jsem si tancovat na místě.

Ten pocit, když vím, že jsem to dokázala. Asi dalších pět minut jsem tam stála a radovala se. Potom mi došlo, že bych asi měla zmizet. Nastoupila jsem do auta s blaženým a trochu praštěným úsměvem vyjela.

Zastavila jsem před Mikovým domem. A s pískotem zamkla auto. Vešla jsem dovnitř a očekával mě jenom klid.

„Kde jste kdo? Je čas oslavovat a vypařit se,“ zařvala jsem na celý barák. Z prvního patra doběhl rozespalý Mike.

„Co tu sakra řveš? Anna spí,“ zašeptal. Protočila jsem oči. Jeho ženu mám ráda, ale já chci oslavovat.

„Tak promiň. Už padám. Dej mi klíče. Víš, co máš říct, když sem dojdou,“ řekla jsem a natáhla ruku.

„A do Londýna se mám dostat jak?“ zeptal se.

„Letadlem, a teď naval klíče, já letadlem nemůžu,“ zopakovala jsem a natáhla ruku. Obešel mě a z držáku u dveří sundal klíče.

„Ještě jednou mi vysvětli ten tvůj nápad,“ požadoval. Povzdechla jsem si a začala.

„Já pojedu do Londýna autem. Bude to bezpečnější, letadlem letět nemůžu, protože bych neprošla kontrolou. Tak pojedu. Pokud sem dojdou a zeptají se, kde jsem, řekneš, že hned, jak jsem došla z výstavy, musela jsem jet do Londýna, protože v galerii vypukl požár, neboj požár mám pojištěný, když jsem byla v galerii, zavolala jsem, aby se postarali o takový nepatrný požár. A jelikož všechna letadla jsou obsazená, to jsem si taky zjistila, musím jet autem,“ dokončila jsem svůj plán a vzala si kličky. Vyšla jsem z domu, otevřela kufr u vypůjčeného auta a u Mikovy audiny. Předala jsem obraz i batoh a znovu kufr zavřela.

Z kapsy jsem vytáhla klíče od vypůjčeného auta a hodila je Mikovi.

„Zítra ho vrať. Všechny papíry jsou v autě. Uvidíme se,“ zamávala jsem mu a nasedla do auta. Vyjela jsem z příjezdové cesty.

Moje první zastávka byla kolem jedenácté hodiny na benzínce v Německu. Tankovala jsem a kupovala si bagetu. Zrovna jsem platila, když se na televizi za pokladnou vysílala reportáž o ukradeném obrazu. Potěšeně jsem se usmála a koukala se na galerii oblepenou páskou od policie

„Šest eur, prosím,“ ozvala se pokladní a vytrhla mě z transu. Podala jsem jí desetieurovku. A mávla rukou, že nechci vrátit.

Nasedla jsem do auta a zazvonil mi mobil.

„Dobrý den, volám Aleně Wasillovské,“ ozvalo se z mobilu.

„U telefonu, s čím můžu pomoct?“ zeptala jsem se.

„Dobrý den. Jmenuju se Alfons Briedson. Vlastním malou galerii ve Francii. Nedávno byl u nás objeven nový obraz. Podle všech znaků se jedná o Picassa, byli bychom rádi, kdybyste dojeli, uznali pravost a popřípadě ohodnotili,“ řekl hlas. Nový Picasso, tak toho ještě určitě nemám.

„Teď zrovna mám nějaké problémy u nás v Londýně, mohlo by to tak pár dní počkat?“ otázala jsem se.

„Jistě. Bohužel musím končit. Můžu s vámi teda počítat?“ zeptal se s nadějí.

„Samozřejmě,“ odvětila jsem. Co bych neudělala pro umění. Položila jsem mobil a zahleděla se na dálnici, po které jsem jela. A já si chtěla dát pauzu, ale na druhou stanu ve Francii jsem už dlouho nic neukradla.

Pokud jste přečetli všech 4474 slov a neusnuli jste nebo jste to v polovině nevypnuli. Tak gratuluji.

Budu ráda za každý komentář, abych věděla, co do příště změnit. 

TheSinna

P.S. Prosím, neukamenujte mě. :( :D

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný obraz: