OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Naplněný osud

18.08.2009 (13:00) • Soren • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1295×

Falin:
Tajemná postava pod kápí,
Jde uličkou a něco ji trápí,
Trápí jí vzpomínky a sny,
Které vídá mezi svými dny,
Které tráví zavřená,
Kdesi sama pohřbená,
Slza z oka skane,
„Už jdu, můj pane.“

Řekla a rozeběhla se ke svému Stvořiteli, nezastavila se před nikým a lehce se proplétala mezi procházejícími lidmi. Díky její rychlosti si jí nikdo nevšiml, jen cítili vítr na tváři. Nikdo ji neviděl.
Až na jednoho.
Sledoval ji již dlouhou dobu, stále nezpozorován, s neumírající nenávistí k jejímu Stvořiteli.

Aldeon:
Stojím stále ve stínu,
V ruce držím květinu,
Rudou jako krev,
V srdci jen hněv,
Na toho, kdo mi ji vzal,
A nesmrtelnost jí dal,
Toužím být znovu s tou,
Co běží za ním tmou.

Stál ve stínu a jeho ledově modré oči ji sledovaly. Věděl, kam běží a trhalo mu to srdce. Velmi dobře věděl, co ho čeká. „Zemře mou rukou, tak jsem přísahal nad jejím hrobem.“zašeptal pln nenávisti. „A má láska,“odmlčel se. „Zemře s ním. Bůh buď milostiv její ztrápené duši.“bolestně dodal. Vydal se stíny za ní.

Doběhla na místo, které spatřila ve své mysli. Bílým sněhem pokrytou pláň se zasněženými náhrobky. Zůstala před jedním z nich stát a četla.

Falin:
Zde bdí duch krásné Falin,
Ze země starých rozvalin,
Kde bývala princeznou,
S láskou bezmeznou,
Od muže i poddaných,
Všech srdcí udatných,
Zabita divou nestvůrou,
Upírem s černou aurou.

Jen co ta slova dočetla, padla na kolena do bílého sněhu a rozplakala se. Studené slzy na její chladné tváři ihned mrzly a dopadaly do sněhu již jako kousky ledu. Vzpomínky na ty doby vyplavaly na povrch, kde jen pálily a bolely. Procitla již, vzpomněla si, co se jí stalo, co se stalo s jejím královstvím. Jen si nevzpomínala, co se stalo s jejím milovaným mužem a to jí trápilo nejvíc.

Falin:
Já žila poklidným životem,
Bývala jsem země klenotem,
To však čas pryč odvál,
Čas na ranách neplýtval,
Jednou v noci se objevil on,
Všech nočních tvorů baron,
Jediné kousnutí a sladké napití,
Stačilo k hrůznému krveprolití.

Konečně přišel ten, který to vše způsobil. Pohlédla na něj a spatřila tu krutost, kterou nikdy před tím neviděla, protože měla pásku na očích, kterou dostala od svého Stvořitele ve stejnou chvíli, kdy zemřela. Ale nic není věčné, ani to, co z ní udělal.

Falin:
Tu noc si již vybavuji jasně,
Můj život utnul předčasně,
Připlížil se, chytl mě a kousl,
K bledé slečně ale nedonesl,
Donutil mě též jeho pít,
A upírem jako on být,
Proměna přišla pomalu a bolestivě,
Přivlastnil si mě chamtivě a mstivě.

Vzpomínky jí v očích hořely jako pochodeň, když uslyšela blížící se kroky. Ohlédla se na muže v černém, jak vytahuje stříbrný meč. Zatajila dech a jen ho sledovala. S odevzdaným pohledem se dívala, jak se napřahá rukou, v níž měl meč. Zavřela oči a čekala na svůj osud. Sekl…

… Meč dopadl do sněhu. Falin se klepala a konečně otevřela oči. Pohlédla na svého manžela Aldeona a v jeho očích spatřila bolest. „Nedokážu to. Nemohu tě zabít, na to tě moc miluji.“ Otočil se na jejího stvořitele. „Ale tebe zabít mohu.“rozkřikl se a zaútočil.

Aldeon:
Běžím proti nepříteli,
Vzpomínky neodletěly,
Smrti vstříc běžím,
Meč v ruce držím,
Stříbrná čepel se leskne,
Má nenávist vytryskne,
Nepřítel s poklidem na místě stojí,
V myšlenkách se proti mně zbrojí.

Její Stvořitel se na něj zadíval a pousmál se. „Statečnost je krásná věc, pokud je touha za co bojovat. Ty toužíš jen po pomstě a dokud mě nezabiješ, nebudeš mít nikdy klid. Ale já se tak snadno nevzdám.“pronesl s krutým úsměvem.

Stvořitel:
Žiji každý den v temnotě,
Mé srdce zeje v prázdnotě,
Smrt lidem rozdávám,
Milost ale nedopřávám,
Proměnil jsem již tolik lidí,
Život vás všechny jen šidí,
Proměna v upíra je ode mě dar,
Nikdy nepřišla zatím na zmar.

Aldeon běžel proti němu a zaútočil svým stříbrným mečem. Provedl úder na hlavu, ale Stvořitel se meči vyhnul s ladností kočky. Aldeon útočil jak jen mohl, ale nebylo mu to nic platné. Stvořitel využíval své schopnosti a jeho ranám se jen vysmíval. „Musíš se více snažit, mstiteli. Tímto způsobem mě nezabiješ ani za tisíc let.“vysmíval se mu Stvořitel do očí.

Aldeon:
Síly mi pomalu dochází,
Něčí život dál odchází,
Doufám, že můj to ještě není,
Konečně vychází v blouznění,
Už jen pár sil mám,
Jeho snad udolám,
Poslední ránu musím mu dát,
Ne, své poslání nesmím vzdát.

S tím Aldeon začal útočit ještě zuřivěji než doposud. Stvořitel přestal s vysmíváním a musel uhýbat rychleji. Aldeon prováděl výpady stále víc zuřivěji. Vypadal, jakoby měl více rukou než jen dvě.
Falin stále klečela ve sněhu a sledovala jejich boj. Studené slzy stále padaly k zemi a na její tváři zanechávaly náznaky, kudy prošly.

Falin:
Co jen dělat mám?
V životě bloumám,
Jeden mi nový život dal,
Druhý při mně vždy stál,
Zrada pro oba by byl jed,
Mé srdce je stále jako led,
Aldeon ho ale rozehřál,
Čas k rozhodnutí dozrál.

Vstala, tasila meč a vběhla mezi bojující muže. Boj se zastavil a oba na ni překvapeně pohlédli. Aldeon zrychleně oddechoval a nabíral sílu. Stvořitel překvapeně a potěšeně sledoval Falin. „Výborně, Falin. Pojď ke svému Stvořiteli.“pobídl ji.

Stvořitel:
Věrnost je věc samozřejmá,
Ztráta potomka bývá újma,
Újma velmi bolestná,
Upírka bývá bezcitná,
Upír bývá ale krutý,
Jeho osud je mrzutý,
Vím a znám velmi dobře,
Postavím se všemu chrabře.

Falin vykročila velmi pomalu ke svému Stvořiteli. „Ne! Nedělej to, Falin!“vykřikl Aldeon. „Musím, Aldeone. Víš to sám moc dobře.“odpověděla s klidem. Aldeon ji jen sledoval a po celém těle se třásl.

Aldeon:
Našel jsem ji po dlouhé době,
Vím, že patříme stále k sobě,
Ale vidím, že ji ztrácím zas,
Cítím se znovu jako chuďas,
Má láska jediná,
Zdá se být jiná,
Stvořitel ji pozměnil k obrazu svému,
Obrazu silnému, krutému a bedlivému.

Přišla ke Stvořiteli a usmála se. Páska na mysli již nebyla a věděla tedy velmi dobře, co má udělat.

Falin:
Má cesta již u konce jest,
Snad vyjde má malá lest,
Aldeon v mou proměnu ve zlo věří,
Svůj život mi nejspíš znovu nesvěří,
Nejspíš k tomu šancí mít ani nebude,
Stůj při mně, nevím co přijde, osude,
Jdu ti vstříc má smrti,
Tvá pravidla mě škrtí.

Objala ho. „Již se k tobě nevrátí, Aldeone. Sám to vidíš. Má cenu stále bojovat?“pronesl krutě Stvořitel. „Stále to cenu má, protože pomsta bude jen má.“řekl Aldeon s bolestným pohledem k dvojici. Díval se na ně, sledoval jak se na něj Stvořitel pohrdavě dívá, když se ten pohled změnil. Z pohrdání se proměnil v bolestnou grimasu. „Falin, ty zrádkyně.“byla jeho poslední slova. Pak se rozpadl v prach. Aldeon zůstal stát a sledoval Falin. Sledoval jak tam stojí před hromádkou prachu s nožem v ruce.

Aldeon:
Čekal jsem zde od něj smrt svou,
Viděl jsem, jak andělé mě zvou,
K sobě nahoru do nebe,
Mé srdce již nezebe,
Má láska zvítězila,
Ty roky tu přežila,
Šťasten teď tu stojím,
Nenávisti se nebojím.

Padl na kolena. „Falin.“vydechl překvapeně. Rozeběhla se k němu a objala ho. „Aldeone, je mi líto, co se stalo.“ „Já vím. Sledoval jsem tě dlouhou dobu. Čekal jsem na tuto chvíli od té doby, co jsem tě pohřbil.“podíval se jí konečně do očí a za ní spatřil oblohu. „Musíš jít. Bude svítat.“řekl. „Ne. Už nechci dál tak žít. Nechci být parazitem na druhých. Již ne.“rozhodla se.

Falin:
Mé noci se již krátí,
Má duše se nevytratí,
Zůstane v tvém srdci provždy,
Už nechci páchat lidské vraždy,
Bolest lidem způsobovat,
Nechci znovu chybovat,
Toužím úsvit spatřit znovu,
Pohlédnout v tvář Apollónovu.

Sluneční paprsky se pozvolna rozprostíraly po krajině, Aldeon s Falin si vychutnávali poslední společné chvilky v objetí a sledovali blížící se paprsky. Už nebyl čas rozhodnutí vzít zpět. Naposled se políbili, když paprsky dostihly Falin. Její rysy se začaly postupně měnit, až z ní zbyl jen prach.

Aldeon:
Na tento konec jsem se připravoval,
Avšak tak bolestný jsem ho nečekal,
Má láska mi zemřela v náručí,
Stesk a smutek srdci neporučí,
Neporučí mi můj život ukončit,
Naopak, v lovu upírů pokročit,
Vím to jistě konečně,
Zabiji ty nadbytečné.

Vstal, zastrčil meč do pochvy a zadíval se na prach, co býval ženou, kterou miloval, jak zůstává ve sněhu. Sníh pod ním tál. Pokřižoval se, naposledy se zadíval na místo, kde jeho láska zemřela a odešel do slunečného rána.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naplněný osud: