OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Navždy s láskou, Anna

17.05.2011 (18:00) • Carrie • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 1706×

Když je vám patnáct, máte pocit, že ve vašich rukách leží celý svět. Sníte o velkých věcech, jako například, že se odstěhujete do ciziny, vystudujete tam školu a najdete si práci, nebo třeba i perfektního, v lepším případě, bohatého manžela. Postupem času si ale začnete uvědomovat, že ne všechny sny si můžete splnit. Takže se v sedmnácti rozhodnete, že školu vystudujete tady, ale stále si budete stát za tím, že odjedete pracovat do ciziny, o pohledného manžela ze svých snů možná také nevypustíte.

Jenže co uděláte, když se stoprocentní jistotou víte, že tohle nikdy nebudete mít? Co když naprosto přesně víte, že takový život nikdy nezažijete, i když byste se snažili sebevíc?

Jmenuju se Anna, je mi sedmnáct, bydlím na předměstí Londýna a před několika hodinami jsem se dozvěděla, že mám rakovinu krve v pokročilém stádiu. Lékaři tomu říkají leukémie, ale ono je to vlastně celkem jedno. Pro mě to bude mít pořád stejný výsledek. Smrt.

***

Seděla jsem se slzami v očích ve svém pokoji už několik hodin. Stále se mi hlavou honila ta slova s rakovinou a chemoterapií. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Můj poměrně spokojený život se začínal dokonale bortit, jako nepovedený domeček z karet. Všechna radost ze života se ztratila do nedohledna a já věděla, že to jediné co můžu dělat, je chodit na chemoterapii a doufat. Jenže chemoterapii by moji smrt pouze oddálila, nikdy by rakovinu dočista nezničila. Ale dokázala bych takhle žít?

Vzala jsem do ruky propisku, čistý papír a pustila jsem do psaní. Nevěděla jsem, co přesně chci na ten papír napsat, ale moje ruka psala a psala, jako by ode mne dostávala přesné pokyny. Do obálky, na které bylo už z dřívějších let napsáno Navždy s láskou Anna (před několika lety jsem to psala na všechny obálky, do teď vlastně ani nevím proč), jsem vložila popsaný list a hledala místo, kam bych ho mohla schovat. Chtěla jsem nějaké perfektní místo.

***

„Ahoj Anno, tohle je ten nejbáječnější večírek na rozloučenou, po téhle rozlučce by si mohla klidně umřít, protože se s tebou přišli rozloučit úplně všichni, ale myslím to jenom teoreticky, samozřejmě. Pořád nemůžu uvěřit, že ses rozhodla přestěhovat na nějakou dobu do Kanady, vždycky jsem si myslela, že ty si ten typ, který zůstane věrný našemu předměstí. Doufám, že až se vrátíš, uděláš nějakou akci na přivítanou. Všichni se na tebe budeme těšit."

S úsměvem na rtech jsem pouze přikyvovala a rozhodla se, že bude lepší, když o tom nebudu mluvit. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli jim mám říct pravdu o tom, že žádný večírek na přivítanou nebude, že tohle je pravděpodobně naposledy, kdy mě vidí. Ale copak bych jim to mohla udělat? Copak bych mohla z dokonalé akce udělat tu nejhorší „oslavu" v dějinách celého lidstva? Nemohla jsem a vlastně jsem to ani nechtěla ničit.

***

S bolestí v srdci oznamujeme všem příbuzným přátelům a známým, že nás navždy opustila naše milovaná Anna Ward, která zemřela po vážném onemocnění rakovinou, dne 27. července ve věku 18 let. S Annou se rozloučíme v neděli 31. července 2011 v městském hřbitově...

...

„... Tím moje řeč končí, a teď bych chtěla přečíst dopis, který Anna napsala ještě předtím, než zemřela..."

... Říká se, že život je jako hodina matematiky. Sčítáš, odčítáš, dělíš, násobíš, najednou uděláš malou chybu... chceš ji opravit, ale je pozdě... zvoní...! Abych pravdu řekla, já ve většině hodin matematiky ani nezačala počítat a už zazvonilo. A to je možná právě ten důvod, proč zrovna teď, posloucháte tenhle dopis... Každý jednou zemřeme, protože smrt nemůžeme obelstít. Vzpomeňte si na moji sestru. Umřela ještě dřív, než nám stihla cokoliv říct. A já věřím, že ona by nám řekla báječné věci. Ale možná tohle říkám jenom proto, že byla moje sestra.

Ti, kteří mě znají, ví, že jsem si nikdy neplánovala budoucnost, vždycky jsem říkala, že nemůžeme vědět, co se stane v příští minutě, natož pak v příštím roce. Ale stejně jsem měla pár bodů, pár snů, které jsem si jednou třeba mohla splnit, nebo možná právě teď plním. Například jsem chtěla odjet do Itálie, naučit se italsky, naučit se znovu najít tu lásku k jídlu, kterou jsem pomalu ztrácela a najít vášeň v historických budovách. Hodně z vás ví, že jsem nikdy nechtěla svatbu. Měla jsem, a pořád mám, o ní ten stejný názor. V každém případě, pokud by mě přece jenom o ruku někdo požádal, zapřísáhla jsem se, že nepůjdu v jiných šatech než od Very Wang. A dále byl můj největší sen napsat a vydat knihu. Ale nemůžeme mít přece všechno.

Pamatujete si na tu oslavu na rozloučenou? Kdy jsem vám řekla, že se, asi na rok, stěhuju za tetičkou do Kanady? Užili jsme si ji, že ano? A vy už teď víte, že to nebyla oslava před stěhováním. Jenže kdybych vám řekla, že umírám, nebyla by tak skvělá, vlastně, byla by to nejhorší „oslava" v dějinách lidstva. A to já nechtěla, tu úplně poslední, jsem si chtěla užít. A víte co? Lepší rozloučení, jsem si nemohla přát.

Nevím, jestli věřím na posmrtný život nebo na to, že se znovu narodíme jako někdo jiný. Ale pokud narazíte na člověka, který bude jíst až neuvěřitelně velké porce, oči se mu rozzáří kdykoli se podívá na knížku nebo film Harryho Pottera, pořád se bude smát (ať už jako morče přičemž si bude dávat ruku před pusu nebo jenom potichu při čemž se mu budou kolem očí dělat malé vrásky a na pravé tváři se mu udělá ďolíček) a když bude myslet za každou cenu optimisticky, můžete si myslet, nebo být i jistí tím, že jsem to já.

Ráda vás zase ještě někdy uvidím...

Navždy s láskou, Anna...

Autor: Carrie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s láskou, Anna: