OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nebezpečná cesta: Zpověď

27.07.2014 (21:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 714×

Zpověď

Michal – Přítomnost (Vzpomínání)

Tohle je příběh, který jsem nechtěl nikomu nikdy vyprávět. Je to příběh, na který jsem chtěl zapomenout a začít žít nový život bez strachu.

Musím však svůj příběh vyprávět, abych mohl jít dál, aby všechny ty špatné vzpomínky zmizeli stejně, jako táhnoucí se mraky nad mým domem, kde teď sedím a pozoruji je se slzami v očích. Vzpomínám. Vzpomínám na den, kdy se nejen mě obrátil život naruby, ale i dalším osobám.

Všechno se to odehrálo před několika lety. Je to dlouhá doba a nejspíš bych měl na všechno zapomenout, ale nezapomněl, jen vytěsnil několik vzpomínek, které by mě mohli úplně psychicky zničit.

Bylo léto. Srpen. Polovina školních prázdnin. Svítilo sluníčko a všechno se zdálo, tak dokonalé, že nic z toho nemohla být pravda. Nic totiž nemůže být tak dokonalé.

Právě mi začala dovolená a já se rozhodl navštívit svou rodinu v Praze, která už mi tak chyběla. Navštěvuji je jednou někdy dvakrát do roka. Není to kvůli tomu, že bych je neměl rád, ale prostě nemám tolik času, kolik bych potřeboval.

Měl jsem naplánováno jet autem. Jezdím tak vždycky, ale teď mi něco říkalo, že bych měl změnit svůj zvyk a prostě si udělat výlet z Plzně vlakem. Vždyť o nic nešlo. Akorát jsem si prodloužil cestu. Tak moc mě to do toho vlaku táhlo, až jsem to nedokázal pochopit. Táhlo mě to do vlaku jako droga feťáka. No, docela teatrální prohlášení.

První vlak do Prahy mi ujel. Nevím proč, ale měl jsem takové tušení, že se to prostě muselo stát. Měl jsem pech. Nejdřív jsem vyrazil z domu s opožděním, protože mi volala kolegyně, poté mi ujela tramvaj a na nádraží už jsem neměl šanci vlak stihnout, protože tam bylo tolik lidí, co odjížděli na dovolené, že se mi skupiny motali pod nohy.

 Jelikož jsem, ale měl koupený lístek, počkal jsem si na další, který jel přibližně hodinu potom. V tom vedru to bylo příšerné, potil jsem se, páchnul jsem a toužil po koupeli, jako když dítě touží po sladkém bonbónku.

Konečně ve vlaku. Usadil jsem se v kupé a čekal na toho chlápka s tím vozíčkem, jako v Harrym Potterovi, protože za tu dobu čekání mi pěkně vyhládlo. Nepřišel.

V Rokycanech, už jsem skoro spal, když si ke mně přisedla žena s pěkně uřvaným dítětem. Myslím, že s tříletou holčičkou.

Podrážděně jsem si pomyslel, že to bude fakt skvělá cesta a že jsem blbec, když jsem se rozhodl jet vlakem.

Žena se na mě usmála a já si uvědomil, že je to moc pohledná žena a hned při pohledu do jejích blankytných modrých očí zapomněl na toho uřvánka v jejím náručí.

„Promiňte,“ pípla žena. „Za chvilku se uklidní. Brzo jsem ji probudila a teď je celý den mrzutá.“

„V pořádku.“ Ale nic nebylo v pořádku. Ano mám rád děti, ale když neřvou. Jakmile začnou jen poplakávat a chystat se k pláči, i hned mizím. Prostě z nich nemám moc dobrý pocit. Ano, mějte mě za zbabělce. Bojím se dětí! A nebojím se to přiznat.

Žena se vděčně usmála. „To jsem ráda, že jsem si přesedla k vám. Seděla jsem s nějakou ženskou v druhém vagonu a ta byla, tak nepříjemná,“ pořád švitořila a já jí poslouchal.„že Simonka, brečela ještě víc, když se na tu babku podívala.“

„Simona? Tak se jmenuje vaše dcera?“ Proč se ptám? Vždyť mě to nezajímá. Je to dítě. Můj nepřítel.

„Ano.“

„Krásný jméno.“ Nevím, proč jsem se chtěl vybavovat s tou ženou. Byla krásná, blondýnka, s bílou pletí a rudými rty. Klidně bych ji pozval na kafe. Už dlouho jsem neměl přítelkyni, kvůli své náročné práci, a tahle žena byla moc sympatická. Měla však dítě a nejspíš i někde manžela, přítele, nebo někoho koho má opravdu ráda. Nevím proč, ale pocítil jsem zklamání. Jde se vůbec zamilovat na první pohled? Jasně, že ne! Ale jsem chlap. Je normální pociťovat touhu k neznámé ženě, která je velmi sexy, i když trošku dětská.

„To jméno jste vybrala sama anebo otec dítěte?“

„Já sama.“ Políbila svou holčičku na čelo. „Žádný otec není. Opustil mě, než se narodila Simonka.“

„To je mi líto.“ Byl jsem naštvaný. Jak chlap může opustit těhotnou ženskou? Možná mi lezou děti na nervy a bojím se jich, ale tohle bych neudělal, i kdyby měla čekat paterčata. Možná jsme zbabělec, ale pořád mám svou čest. 

„Mě ne. Byl to hajzl.“ Usmívala se a já si všiml, jak má krásné rovné bílé zuby. „Ještě, že mě opustil. Mohla jsem dopadnout daleko hůř. Teď jsem sama se Simonkou a jsem ta nejspokojenější žena na světě.“ Podívala se na dcerku a našpulila rty. „Víte, je mu hodně podobná. Ty oči, úsměv, prostě je celá on. Hodně mi ho připomíná. Jen doufám, že povahu má po mně.“

Nevím, proč se tak rozpovídala. Byl jsem pro ni cizí člověk, a přesto se mi svěřovala. No, aspoň nebude cesta tak nudná, říkal jsem si, navíc poznám ženu, která se mi moc líbila.

Holčička, můj nepřítel, nakonec usnula v matčině náruči a tiskla se k matčiným bujným ňadrům, které určitě museli každého muže přivádět k šílenství. Mě přiváděli. Přestal jsem myslet na její poprsí a raději se věnoval ubíhající cestě, která ubíhala velmi pomaloučku, protože moje oči stále ujížděly na její jemnou, přesto nahoře bujnou postavu.

„A vy?“ Zeptala se mě kráska. Nereagoval jsem a tak zopakovala. „A co vy? Máte rodinu?“

„Já?“ Musel jsem se tomu zasmát, tak nahlas, až jsem skoro probudil to děcko. „Já a rodinu? Ne nemám.“

„Takový muž, jako vy, musí mít určitě nějakou ženu a rodinu.“

Takový muž jako vy? Ani mě nezná a už si mě zaškatulkovala do nějaké krabičky. Jsem na pohled normální chlap. Žádný krasavec, to se klidně přiznám, ale také nejsem žádná ropucha, která by odrazovala ženy. Mám celkem svalnatou postavu, žádný tuk navíc, spíš bych měl trošku přibrat.

 Ženám se hodně líbí moje vlasy, hnědé krátké, nagelované a také se jim líbí moje upřímné hnědé oči s dlouhými řasami.

Jednou mi jedna žena řekla, že oči jsou oknem do duše a že já mám čistou duši, jako okvětní plátek bílé růže. To je to nejhezčí, co mi kdy žena řekla. Krutá pravda ale byla, že moje naprosto bílá duše začala černat. Možná jsem se zdál, jako hodný člověk, ale dokázal jsem udělat spoustu prasáren, co dokázali zničit lidi.

„Bohužel jsem zcela sám.“

„To musí být, ale osamocený život. Bez manželky a dětí.“

Další krutá pravda. Bez přítelkyně, manželky je mi smutnou. Děti nepočítám. Občas jsem hodně sám, ale vystačím si i se psem rasi „pouliční směs“

„Občas ano, ale jsem vytížen svou prací, že nemám čas na nic jiného, než na matku a otce, kteří žijí v Praze a na svého psa.“

„Jezdíte tam, každé prázdniny?“

Další přikývnutí. „Ano, vždycky v Srpnu.“ Byl jsem chvilku zticha, ale nechtěl jsem ukončovat konverzaci s tou krásnou ženou, která stále chovala blonďatého uřvánka, který jemně pochrupával a já sebou trhl, když se to děcko převalilo. Bál jsem se, že se probere.

 „A vy? Kam jste se vydala s dcerkou?“

„Také do Prahy,“ jemně se usmála a pak pokračovala. „Žije tam můj bratr Pavel. Chtěl, abychom přijeli na návštěvu a seznámili se s jeho novou přítelkyní. Teď když jsou prázdniny, tak je na to nevhodnější doba. Vzal si dovolenou, abychom něco podnikli a trošku prozkoumali Prahu.“

„Praha je krásné město.“

Zakroutila hlavou. „Mám jiný názor. Byla jsem v Praze několikrát, ale nic mě na ní nenadchlo. Mám raději menší města a ještě raději malé vesničky, kde je klid a čerství vzduch.“ 

„Já jsem Pražák. Vyrůstal jsem tam a znám tam spoustu míst, která by se vám líbila. Rád bych vás těmi místy provedl. Možná byste změnila na Prahu názor.“

„To je od vás milé, ale s cizími muži nechodím ven a už vůbec s nimi nechodím po Praze.“

„Zajímavé,“ ušklíbnul jsem se. „S jedním cizím mužem si teď povídáte a zdá se, že vám to nevadí.“ V tom jsem měl pravdu. Vždyť se ve vlaku baví s cizím mužem. Můžu být přeci kdokoliv. Nějaký zlodějíček, uchylák, násilnický muž, který si vyhledává své oběti ve vlaku. Můžu být hodně nebezpečný a přesto si tu semnou povídá.

„Jmenuju se Michal. Vy?“

„Kristýna.“

„Tak a teď se známe,“ řekl jsem a podal jí ruku, ona se i přesto že držela dítě v náručí, natáhla a pěvně mi stiskla ruku. Její ruku byla tak maličká a jemňoučká, že jsem se bál ji pustit, aby se náhodou nerozpadla, jak jsem ji pevně uchopil.

Ještě dlouho jsme si povídali. Vlastně jsme nikdy nevymrhali téma. Pořád jsme měli o čem mluvit a mě s tou ženou bylo velmi příjemně. Až moc. Což mě začalo mírně děsit, protože jsem věděl, že už ji nejspíš nikdy neuvidím. Kristýna, krásná okatá žena, s úsměvem od ucha k uchu mi o sobě vyprávěla tolik věcí, až mi z toho šla hlava kolem. Dokonce jsme si začali tikat a atmosféra mezi námi byla, jako bychom byly staří přátelé. Jen to dítě mě neustále znervózňovalo.

Narodila se ve Stodě, kde žila s rodiči a bratrem dvacet let, pak v Plzni potkala muže, otce Simonky, a zůstala s ním žít ve městě, které se jí vůbec nelíbilo, ale časem si zvykla. Když však otěhotněla Luboš, tak se jmenoval ten hajzl, ji nechal v bytě samotnou a bez prostředků, protože ona v té době neměla práci, studovala západočeskou univerzitu a nestíhala chodit ani na brigádu, jelikož se starala o domácnost.

Přišlo mi to jako výmluva, ale nic jsem jí neříkal. Starání o domácnost jí nemuselo stát tolik času, přece jen si nějakou brigádu mohla najít, aspoň na pár hodin, dokud by mohla jako těhotná pracovat. Usoudil jsem, že asi nebude tato žena moc pracovitá.

„Kdyby mi nepomohli rodiče, asi bych to nezvládla. Nejspíš bych zůstala na ulici a ztratila Simonku.“ V jejích očích byl zřetelný smutek. „Byla jsem tak mladá a hloupá. Měla jsem růžové brýle a moc pozdě jsem je sundala. Všechno mohlo být úplně jinak. Jediné čeho nelituji je Simonka.“ Políbila své dítě na čelo a ono se trošku pohnulo, zamrkalo, ale pak zavřelo zase oči a spalo. Naštěstí!

„Každý člověk dělá chyby. Je třeba se z nich poučit.“

„Taky jsem se poučila. Od té doby jsem nehledala žádného muže. Láska neexistuje, je to jen blud, který nám zablokuje naší mysl, a my nemůžeme reálně uvažovat.“

Na lásku také nevěřím. Nikdy jsem se snad nezamiloval. Vlastně ano. Miloval jsem, ale láska mi zlomila srdce na několik kousků a já už tu strašnou bolest, kterou mi způsobila Monika, zrzavá dívka ze střední, nechtěl zažít. Proto mi další vztahy moc dlouho nevydrželi. Vždycky jsem včas utekl, když jsem cítil, že bych se mohl zamilovat a také díky práci, jak už jsem říkal, mi vztahy nevydrželi.

„Láska není blud. Je jen velmi složitá a často ji nedokážeme pochopit, protože náš mozek na to nestačí.“ Ano teď si protiřečím, ale co na tom? Chtěl bych na lásku věřit. Proč? Protože když jsem miloval Moniku, byl jsem tak šťastný, že by to možná za další zlomené srdce stálo. Jen musím najít tu ženu, s kterou by to za to stálo.

Kristýna je tak milá, inteligentní žena, kterou bych si dokázal představit ve svém náručí i kdyby nám po bytě měl běhat ten malý uřvánek, který začal slintat ze spánku. Možná to je tahle žena, s kterou bych měl zkusit pochopit lásku, možná díky ní začnu na lásku věřit a ona pochopí, že láska žádný blud není, ale že je skutečná.

 Co když je tohle všechno osud? Co když jsem měl jet vlakem, abych ji poznal? Co když ona bude mou skutečnou láskou? A co když si teď maluju vzdušný zámky a nic z toho se nestane, protože láska doopravdy neexistuje? Na tohle jsem ani nechtěl pomyslet.

„Byl bych rád, kdyby si šla semnou v Praze na kafe. Můžeš vzít i Simonku.“ Nepřítele? Jsi v pořádku Michale? Znělo mi v hlavě pořád dokola.

Usmála se. „Bylo by fajn jít zase s někým na kafe. A jelikož už se známe, nevidím v tom problém.“

Vyměnili jsme si čísla na mobil a za nedlouho se probudila Simonka. Opravdu to byla krásná holčička a i přestože Kristýna tvrdila, že je podobná otci, nemohl jsem souhlasit, ačkoliv jsem toho mizeru neznal.

 Simonka měla jasné rysi po Kristýně. Stejně blonďaté vlásky, velká očka a úsměv tak krásný, že by dokázal rozesmát kteréhokoliv morouse. Nepřeháním! I já jsem měl chuť se smát, když se na mě ten uřvánek pousmál. Najednou si získala i ona moje srdce a nezáleželo na tom, že to bylo dítě.

„Je krásná.“ Řekl jsem s úsměvem. „Neřekl bych, že je po Lubošovi, protože jasně vidím jak je podobná tobě.“

„Ty si ale lichotník.“

„To víš, snažím se. Nikdy jsem takový nebyl.“ Vlak sebou cukl a všichni tři jsme nadskočili. Simonka začala zase poplakávat, ohrnula nosík a natáhla. Lekla se!

„Co to bylo?“ Zeptala se vyděšeně Kristýna, protože to byl opravdu velké cuknutí, jako bychom do něčeho narazili, jako bychom narazili do zvířete, které už teď muselo být rozprsknuté po lokomotivě.

Mávnul jsem nad tím rukou, i když jsem dostal zvláštní pocit. „Ale nic. Nejspíš bylo na kolejích zvíře, a proto vlak zprudka zabrzdil.“

Zdálo se, že jsem Kritýnu uklidnil. Simonka, ale opět poplakávala. „Mami, mami“ Křičela na Kristýnu, protože chtěla z jejího náručí, aby se mohla posadit vedle ní a koukat z okna. „Támhle je kačenka, mamí!“ Mávala rukama a klepala na okno. Nechápu jak ji mohla vidět na takovou dálku a v takové rychlosti.

„Kačenka?“ Zeptal jsem se a Simonka na mě upřela ty svoje velké oči. Pokývla hlavičkou.

„Maminka, mi říká kachničko. Je to moje přeďivka.“ Zkomolila jedno slovo a ukázala na okno, kde se odrážela její tvář.

Z ničeho nic se vlak zadrhl, až jsme z toho nadskočili a Simonka spadla na zem. Začala brečet. Já i Kristýna jsme se pro Simonku nahnuli společně a chtěli ji zvednout, když v tom začal vlak prudce brzdit a slyšeli jsme vlakové houkání, pískání brzd. Hned mi bylo jasné, že se něco děje. Zvedl jsem se a vyhlédl z okna. Všechno bylo jak ve zpomaleném filmu. Řev dítěte, křik cestujících, stále hlasitější pískot brzd. Zastavilo se mi na moment srdce. Blížili jsme se k dalšímu vlaku, a i když oba tak prudce brzdili, střet byl nevyhnutelný. Na kratičký okamžik mi proběhl snad celý život před očima. Došlo mi, že buď přežijeme, nebo zemřeme.

Otočil jsem se na Kristýnu, která držela v náruči Simonku a koukala na mě vyděšenýma očima. Srdce mi tlouklo. Pořád jsme se koukali do očí. Splašeně mi tlouklo srdce.  Měl jsem ji chuť aspoň jednou obejmout, aspoň jednou jí políbit, ale… Bože tohle je náš osud? Potkal jsem možná svou osudovou ženu a teď všechno zmizí tak moc rychle. Život není fér. Nikdy nebyl fér. Tohle mělo být pro mě dobrodružství, ne strach o život.

Natáhl jsem ke Kristýně ruku, chtěl jsem i pevně uchopit. Nestihl jsem to. Přišla tvrdá rána, skřípot plechu, jak se jednotlivé kousky do sebe hladově zahryzávali a křik cestujících, drásající křik, který mi naháněl ještě větší strach.

Tik tak. Tik tak. Tak zněli naše hodiny. Tikali rychle a pak neslyšitelně. Byl to čas, kdy náš život ubíhal a měl skončit.

Slyšel jsem Kristýnu, křičela, stejně tak její dcerka. A pak najednou Kristýna přestala křičet. Je mrtvá? V bezvědomí? Její dítě přestalo taky křičet.

Nikdy jsem nevěřil v boha, nikdy jsem se nemodlil, ale tentokrát, má poslední slova byla: „Bože, až to přežijeme!“

A pak strašná pohlcující tma. V ten moment jsem věděl, že jsem mrtvý také.

***

Kristýna – Minulost

Hledím mu vystrašeně do očí. Do těch krásných očí, do kterých jsem se zamilovala na první pohled.  I on je vystrašený, přesto ke mně natahuje ruku. Nestíhá to, vlak zprudka narazil a jeho to ode mě odrazilo. „Michale…“ Jeho jméno mi uvízlo v krku.

Držím své dítě v náručí, brečí, nevím, co bude. Bojím se! Nemůžeme přijít o naše životy. Ne teď! V boha věřím, vždycky jsem věřila a prosila ho, abychom to přežili. Zavírám pomalu oči a smiřuju se s osudem, který nám bůh nadělil. Tma. Hnusná tma. Kde je Simonka?

Otevírám oči. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí? Netuším. Všechno mě bolí. Hlava, nohy…Bože pomoz mi! Probíhá mi hlavou. Kde je Simonka? Kde je moje malá kačenka? Rozhlížím se po vlaku. Musím zamrkat, abych si zvykla na to šero plné prachu.

„Pane bože!“ Vykřiknu, když vidím tu spoušť. Všude samí plech, prach, dráty, sedačky vyrvané, sklo popraskané. Je to peklo! Peklo, z kterého se musím dostat. Musíme se dostat.

Pokouším se pohnout, ale marně. Nohy mám pod plechem. Znovu a znovu. Bolí to. Palčivá bolest mi vystřeluje, až do páteře. Z ruky, hlavy i nohy my teče krev. Jednu nohu, ale necítím. Koukám na ten plech a vidím, jak mám v noze díru od plechu, který se mi do nohy hladově zakousnul. Panikařím!

„Pomoc!“ Křičím, ale nikdo ke mně nepřispěchá. Jsem uvězněná! V pasti, kde nejspíš zemřu. „Pomozte nám někdo!“ Bolí mě i mluvení, o dýchání ani nemluvím. V životě jsme necítila takovou tíhu na prsou.

Ještě jednou se rozhlížím po té pasti. Bože ať najdu Simonku! Úpěnlivě jsem se v duchu modlila. Je to jediné co mám. Nevím, co bych dělala, kdybych mou milovanou holčičku ztratila. Zemřela bych. Klidně bych se dobrovolně vrhla do spáru tohoto pekla.

Z ničeho nic jsem zahlédla blonďatou hlavičku, na které byla krev. Nehýbala se. „Ne!“ Křičím, nemůžu uvěřit, že by mi mou holčičku bůh vzal. „Ne!“ Chci se vyškrabat na nohy, ale stále mi v tom překáží plech. Natahuji ruku, ale Simonka je dost daleko, abych na ni nedosáhla. „Simi… ne!“ Jsem v šoku, celá se třesu, nemůžu dýchat, nemůžu myslet, po tváři mi tečou slzy, krev už ani nevnímám. Jediné o co mi jde, je Simonka. Moje holčička. Je mrtva!

***

Michal – Přítomnost

Jak tak pořád sedím u svého domu a pozoruji mraky ve tvaru květáku, neustále slyším ten děsný řev ženy. Kristýny. „Pomoc, pomozte nám někdo! Simonko!“ Zvyky, křik jak od zraněného zvířete, šílenství a velká beznaděj.

Hystericky křičela, snažila se dostat ze spárů plechů, ale marně. Hleděla na blonďatou hlavičku, zavalenou v troskách vlaku. V životě jsem neviděl nic hroznějšího. Tohle bylo peklo!

Pokaždé, když zavřu oči a pořád to vidím, pořád cítím ten šílený strach a paniku rozlévající se po celém těle.

Sám jsem byl v šoku, třásl jsem se. Po tváři mi stékala krev a po mé proužkované košili také. Snažil jsem se hýbat. Šlo mi to. Nebyl jsem uvězněn jako Krystýna se Simonou. Byl jsem zcela volný. Jaké to štěstí jsem měl. Zvedl jsem se, oklepal se a snažil se vzpamatovat.

Měl jsem chuť si zacpat uši, abych neslyšel ten křik. Nevěděl jsem co mám dělat. Něco mi říkalo, abych zůstal a pomohl těm dvěma, ale větší část ze mě chtěla uprchnout, být v bezpečí. 

Stál jsem tam, nerozhodnut, co udělám. Vykročil jsem a najednou mě zastavila výčitka. Koukl jsem se na Krystýnu, která i přestože byla zraněná a špinavá byla pořád krásná. V očích strach, beznaděj. Prosila, žadonila, křičela a brečela.

„Pomoc nám!“ Křičela na mě, ale já se nemohl ani pohnout. V hlavě se mi púořád toulala myšlenka útěku a otázka jestli bych dokázal žíst s tím, že bych tam ty dvě nechal. Mohl. Přece bych si zachránil život, jen by mě doprovázeli neustále výčitky.

Dobrá. Byl jsem rozhodnut nenechám je v tom pekle samotné. Přece, jen nesmím být žádný zbabělec. Dokážu jim pomoct a obě zachránit. Zachránit nám všem životy.

Nejtěží rozhodnutí bylo, když jsem přemýšlel o tom, ke komu se vrhnu jako první. Kdo je na tom nehůř? A není náhodou Simonka mrtvá?

Nehýbala se. Musela být mrtvá, navíc byla pokrytá hromadou krví. Mohla tuhle velkou ztrátu přežít? Těžko!

Srdce mi tlouklo.Vrhl jsem se ke Krystýně. V prvních momentech jsem měl černo v hlavě a nevěděl, jak začít s její záchranou.

„Vydrž, Kristýno. Dostanu tě odtud.“ Uklidňoval jsem jí, ale ona zběsile kroutila hlouvou.

„Ne! Zachraň Simonku. Jdi první k mojí holčičce!“ Histericky křičela, až jí přeskakoval hlas. „Zachraň jí. Nenech jí umřít!“

Nevěděl jsem jestli jí mám říct, že je Simonka mrtvá. Nakonec jsem jí to, ale řekl. Stejně by se to jednou dozvěděla.

„Je mrtvá, Kristýno.“

„Ne! Moje holčička je naživu,“ křičela. „Vždyť ses nepodíval! Je na živu, cítím to!“

Nechal jsem jí dál křičet a zabral za plech, který ji uvěznil. Funěl jsem a potil se jako prase. Lilo ze mě tak, že jsme si propotil i košili.

Krystýna řvala bolestí, když jsem jí několikrát plech položil na nohy. Nybl tak těžká, že jsme ho nemohl uzvednout, ale napotřetí se mi to povedlo.

Trvalo mi snad věčnost, než jsem konečně pohnul plechem a Kristýna se mohla vyhrabat z trosek.

Udělala to hned, vyhrabala se z nich tak rychle jako krtek ze země a já jsem mohl zcela vysílen pustit plech vlaku. Unaveně jsem klesl na zem a oddychl jsem si.

Kristýna utekla za Simonkou a snažila se jí probrat. Hladila ji po blonďaté hlavičce, líbala ji na hlavičku a třásla s ní. „Simonko! Probuď se.“ Šťouchala do tělíčka, které se ani nehnulo. „Prosím!“ Přemlouvala toho drobečeka. Škoda, že už je pozdě. Říkal jsme si pro sebe a pocítil zklamání nad zmrhaným mladým životem. Ale takový život je. Krutý, nevyzpitatelný.

„Musíme jít!“  Řekl jsem jí, ale vůbec mě nevnímala. Chtěl jsem ji násilným odtáhnout, ale nešlo to. Držela se toho mrtvého tělíčka.

„Ne! Zůstanu tu s ní!“

„Krystýno je mrtvá! Už jí nepomůžeš!“

„Není!“ Vedla si svou a já už to přemlouvání vzdával. 

Rozhodl jsem se jí tam nechat. Raději si zachráním svůj život, než abych tu s nimi zůstal. Pokud tam chce zůstat, tak ať si zůstane. Já rozhodně nechci umřít!

A tak jsem se dal k útěku jako ten největší zbabělec. Dneska, už bych to, ale neudělal. Dneska bych se snažil zachránit jak můj život, tak Kristýnin a nejspíš bych se líp podíval, jestli je i Simonka naživu.

Než jsem vykročil z trosek, ozvalo se mi za zády. „Ona dýchá, je na živu!“

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Určitě to byl jen Kristýnin blábol, jak je v šoku, že jsem se ani nenamáhol otočit.

„Je naživu! Prosím pomoz mi!“

Zoufalství v jejím hlase mě donutilo se otočit. Přece jen nejsem až takové zvíře bez kousku citu.

Kristýna mi hleděla do tváře s prozbou o pomoc. Pořád jsem měl chuť utéct, ale něco se ve mně pohnulo, něco lidského, co mi řikalo, že tohle nemůžu udělat. Nemůžu nechat ty dvě samotné i kdyby už bylo pro Simonku pozdě.

Došel jsem ke Kristýně a též poklekl k nehybnému tělíčku. Tlouklo mi rychle srce, když jsem se dotkl  Simonina tepu. Ťuk. Ťuk. Ťuk... Dělalo její srdce. Sice měla slabý tep, ale byl tam.

„Dobře, já nadzvednu tenhle plech,“ ukázal jsem na plech, který pevně držel Simonku v obětí. „ a ty ji vytáhneš. Na tři.“

Pokývla hlavou. „Díky, moc ti děkuju.“

„Jedna...dva...tři!“ Začal jsem nadzvedávat plech, tentokrát to nebylo tak obtížné. „Vytáhni ji.“

Kristýna se velmi snažila Simonku vidáthnout, až se jí to nakonec povedlo. Obejmula svou holčičku v bezvědomí a pořád ji pusinkovala.

Najednou jsem slyšel skřípot plechu. Bylo mi jasné, že dřív nebo později se tohle peklo zhroutí.

„Musíme vypadnout!“ Naštěstí jsem to řekl v čas, aby mohla Kristýna s její malou holčičkou uprchnout. Pro mě, ale už bylo pozdě. Střecha vlaku se propadla a uvěznila mě stejně jako přetím ty dvě. Vlak se pro mě stal nebezpečím.

Ještě jsem zahlédl jak Kristýna utíká, a pak už jsem viděl jen černočernou tmu.

O deset let později, tu sedím u sebe doma a pozoruju ty mraky, které už téměř zmizeli z oblohy. Bylo to znamení, že všechno zlé už mizí a přicházejí jen ty dobré chvilky.

Jak mile mraky odpluli kouknul jsem se do zahrady, kde byla má žena, s malým kloučkem v náručí a nevlastní třináctiletá dcera.

Ve vlaku jsem našel svou osudovou lásku. I Kristýna mi odpustila, že jsem je tam chtěl nechat. Řekla mi, že i tak jsem pro ní hrdina, hlavně proto že jsem se vrátil.

A přestože jsem o něco přišel nemrzí mě, že jsem je zachránil.

Kristýna se na mě otočila a poslala mi vzdušný polibek. Poté nechala děti hrát si na zahradě a přispěchala ke mně, aby mi mohla dát doopravdickou sladkou pusu.

Klekla si k mému vozíčku a řekla. „Miluji tě.“

„Já tabe taky, Kristýno.“ Usmál jsem se a pohladil ji po tváři. To právě s ní jsem měl zažít to nebezpečné dobrodružství, aby se ze mě stal lepší člověk.

Vozíček je trest od boha, ale Kristýna s dětmi je ten největšá dar, který jsem kdy dostal a nikdy ho nikomu nedám.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná cesta: Zpověď: