OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nejlepší je TO ve středu

01.12.2010 (19:00) • stydlivej • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 713×

Byla středa. Duben. Hvězdy a měsíc zakrývaly mraky, městské ulice slabě osvětlovaly jen pouliční lampy. Tato noc je tmavá a hodně bezútěšná, pomyslel si Picek, když sestupoval po schodech dolů k řece, která rozdělovala město na dvě poloviny. Picek byl ponocný, snad poslední svého druhu široko v kraji.
„A taky poslední na světě, no řekněte, kdo dnes potřebuje v noci vytrubovat hodiny, když je má každej na stěně,“ říkal s oblibou pohodný Krejza v nedaleké hospodě, U jedové žáby.
Picek a Krejza se neměli rádi. Snad věky nemohli jeden druhého vystát, a taky proto, že ponocného ve městě měl dělat Krejza, ale kvůli věčnému vysedávání v hospodě, tuto funkci nedostal. Radní ji dali Pickovi.

„Je to pitomec,“ vedl každodenní svou pohodný.

Nikdo ho dnes ale neposlouchal. Ani neměl kdo, v lokále byl sám, jen hospodský někde tlumeně nadával a třískal plechovým kýblem.

„A jak troubí blbec, pche, jako když si starej a slepej vůl namlouvá kobylu.“ Chvíli zkoumal, co řekl, a pak se škytavě rozesmál.

„Che, che, prej kobylu… to je vůl.“

„Hele Krejzo, zvedni zadek, de se domů,“ houkl na pohodného hospodský.

„No jó furt, dyť slyším,“ vztekle zabručel pohodný. Vidina vzdalující se kořalky ho nijak nenadchla.

„Ale dáš mi eště jednu, né?“ zaprosil, „na cestu.“

„Nic nedostaneš, máš dost, padej chrápat,“ řekl rozhodně hospodský.

„A navíc, dlužíš mi ještě z minula.“

Aby ses nepotento, krkoune, řekl si pro jistotu v duchu Krejza. Nahlas si to nedovolil, toto byla jediná hospoda, kde dostal na dluh. Vrávoravě se vydal ke dveřím. U jedové žáby postupně zhasla světla.

…

Picek pomalu přecházel po břehu. Už dlouho věděl, že toto je nejlepší místo pro noční troubení. Bylo dobře slyšet na obě strany města. Blížila se půlnoc. Na dlažební kostky dopadly první kapky deště. Ještě že mi stará dala deštník, pomyslel si Picek. Přiložil hlásnou troubu ke rtům a zatroubil. Zvuk trouby se měkce zařízl do šumění mladého deště, který nesměle smýval špínu zaprášeného města. Nedaleko, u malého sousoší Svaté trojice, zastavil Krejza.

„No jó, troubo,“ hodil směrem k řece vztekle.

Rozepnul kalhoty a soustředěně skrápěl společně se sílícím deštěm prostřední sochu. Picek a Krejza, nemohli tušit, že je z křoví pozorně sledují dva muži. Byli oblečeni do tmavých šatů, na hlavách černé, námořnické čapky.

„Kdy konečně zalezou?“ prohodil tiše a netrpělivě na jejich adresu mladší z nich.

Druhý muž pokrčil rameny. Konečně Picek a Krejza, zmizeli v ulicích.

„Tak co? Jdeme?“

V hlase mladšího muže bylo slyšet zřetelné napětí. Starší muž přikývl. Nepřestával pozorně sledovat okolí. Tři tisíce, dnes dostanu celý tři tisíce, pomyslel si spokojeně. Zaplatím dluh Pepanovi, a ještě spousta peněz zůstane.

„Spíš nebo co? Jdeme!“ sykl mladší muž nevrle, „opravdu není nikdo doma?“ dodal.

„Není, je přece středa, všichni měli odjet,“ odvětil starší muž.

Potichu se přikradli k vchodovým dveřím patrovému domu. Všude byl klid, slyšet bylo jen šplouchání vody, jak stékala okapovou rourou do kanálu. V dálce tlumeně zahřmělo. Z nějakého domu se ozvalo zakňučení psa. Naposledy se pozorně rozhlédli. Několik pohybů speciální planžety a byli uvnitř.

„Rozsviť baterku,“ zašeptal mladší muž, „mělo by to být v pracovně, v trezoru. A Pepa říkal, ať berem jen jednu, víc prodat nemůže,“ dodal.

Ostrý kužel světla ozářil halu. Oba tu již několikrát byli, vyznali se tu. Když přecházeli kolem okna, starší muž zhasl světlo. Co kdyby náhodou. V pracovně stál u stěny malý trezor. Netrvalo ani deset minut a ten se pod zkušenýma rukama staršího muže otevřel. Na spodní polici ležela modrá sametová kazeta a v ní tři zaprášené láhve vína. Podle překupníka Pepana, to mělo být víno Chateau Lafite 1787. Prý ho kdysi pil i Jefferson. Prý moc drahá věcička. Předmět jejich noční návštěvy. Rychle popadli první láhev a pospíchali ke vchodu. Najednou se v patře rozsvítilo světlo a ozářilo schodiště, vedoucí do haly. Rychle se ukryli za dlouhý závěs u okna.

„Prý není nikdo doma,“ zašeptal opovržlivě mladší muž.

Ozvalo se vrzání schodů, někdo sestupoval do haly.

„Zavřels trezor?“ dodal. Starší zavrtěl hlavou.

„Do pr…“

Po chvíli noční ticho prořízl ostrý výkřik.

„Pomóóóc, zloději, okradli mě, pomóóc.“

„Pojď, musíme natvrdo, jinak nás tu chytěj,“ sykl mladší muž. Nadechli se a společně vyrazili z úkrytu směrem ke dveřím.

„Stůjte, stůjte vám povídám,“ ozvalo se za nimi.

Zaburácel výstřel. Rychle utíkali do tmy. Když měli jistotu, že je nikdo nepronásleduje, zastavili a v předklonu se snažili popadnout dech.

„Do prdele, do prdele, do prdele…“ vyrážel ze sebe mladší zloděj, „vždyť nás moh vodkráglovat.“

Pomalu se uklidňovali.

„Nechápu to, něco bylo špatně,“ dumal starší muž, „no co, podařilo se, jde se k Pepovi, snad ještě nespí,“ dodal a setřepal ze sebe vodu z deště.

…

Pepa nespal, rychle vklouzli do jeho domku.

„Tak co? Máte?“ zeptal se dychtivě překupník.

„Co je? Stalo se něco?“ dodal, když viděl nasupené obličeje obou mužů.

„Jo, stalo, málem nás vodkrágloval,“ vyhrkl mladší zloděj.

„Přece tam neměl ve středu být,“ dodal starší muž.

„Jakou středu, co to melete? Nikdo nic o středě netvrdil.“

Překupník popadl láhev. Jeho obličej dostal barvu zralého rajčete.

„Vy blbouni, toto je vobyčejnej Savingon, přece jsem říkal, že to nejlepší víno Chateau Lafite 1787 je uprostřed, ve středu kazety, troubové…“ vyrážel ze sebe Pepan vztekle.

Starší muž tlumeně zaklel. Peníze na dluh, pomalu, kousek po kousku, ztrácely obrysy, až zmizely úplně. Nejlepší je TO ve středu. Mladší zloděj se hystericky rozesmál, popadl zaprášenou láhev, otevřel dveře do noci a zmizel. Městem se neslo od řeky druhé Pickovo houkání.

„No jó…“ zabručel ze spaní Krejza.

Přestalo pršet.

Autor: stydlivej, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší je TO ve středu: