OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Není lev jako lev

Už jste někdy byli svědky hádky devatenáctiletého českého krále a jeho o čtyři roky starší manželky? Vybrat jméno následníka není snadný úkol. Čí návrh nakonec zvítězí?
Náš malý a poněkud netradiční příspěvek k 700. výročí narození Otce vlasti.

25.05.2016 (10:00) • Kate3, RenyNew • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 14493×

Čechy, květen 1316

Seděla na křesle podloženém kožešinami. Šaty jí splývaly přes břicho, ve kterém nosila budoucího dědice přemyslovského trůnu.

Rozrazily se mohutné dveře a do nich se vřítil on - český král! Jeho příchod doprovázelo řinčení meče a několika kovových plátů. Bez brnění (či alespoň bez kroužkové košile) ani ránu, pomyslela si královna a věnovala svému mladičkému muži lehce pobavený pohled.

„Vyspal ses dobře, můj pane?” dala důraz na jeho oslovení a neubránila se drobnému úšklebku. Nechtěla si ze svého manžela tropit šprýmy, ale vždyť byl TAK mladý! Rámusu však nadělal hodně. Copak se mu zase zrodilo v jeho moudré hlavě, která tak ráda nosila přilbici při rytířských turnajích.

„Příhodnější otázkou je, jak jste se vyspala vy, má paní,” odvětil a na rozdíl od ní ji tak oslovoval zcela vážně, „... vy a náš následník trůnu, kterého nosíte pod srdcem…”

„Následník se vyspal jistě, jak nejlépe mohl, zato já jsem nespala klidným spánkem. Vzbudil jsi mě, když jsi se svou družinou k ránu přijel na nádvoří. Ale děkuji za optání. Můj pane. Jaký byl lov?” snažila se o přívětivý tón, ale v duchu myslela na svůj požehnaný stav. Jak moc jí ho chtěl ztěžovat? Údery mečů a dusot kopyt na nádvoří jí příliš sil nepřidávaly, spíš naopak.

V jeho očích se při té otázce zablesklo. Jakmile šlo o lov, boj, řinčení kordů či svist kuše, o jakoukoli z těch hlučných a hrubých mužských radostí, byl ve svém živlu.

„Skolili jsme dva jeleny a tucet divokých kachen!” pronesl hrdě.

„To jsem na tebe pyšná!” kývla směrem k němu, „v hradní kuchyni budou mít radost.” Upravila si kožešinu, kterou byla přikryta, a hlavu obrátila směrem ke krbu, v němž plápolal oheň. Byl sice květen, ale v kamenných zdech bylo chladno v každém ročním období.

Poprvé od svého příchodu v jejích slovech zaslechl cosi, kvůli čemuž měl náhle dojem, že s ním jeho žena mluví jako s malým chlapcem. A to si nechtěl v žádném případě nechat líbit.

„Není nutné, abyste se přemáhala v projevech nadšení,” odsekl nato.

Trochu překvapeně k němu otočila hlavu. „Ale kdepak, můj drahý, co tě nemá,” usmála se jeho mladické vzpurnosti.

Ale on v tom úsměvu spatřoval další potutelný úšklebek a v jejích slovech špetku výsměchu.

„Pohrdáte snad mými činy, má paní?” tentokrát už poslední slova vyřkl jinak. Přinejmenším důrazněji.

„Přemyslovci nikdy neopovrhovali činy Lucemburků.” Sjela ho pohledem od hlavy až po paty a položila si v ochranném gestu ruku na břicho. Následník ji právě kopl. Nebylo to nic nepříjemného, ale doufala, že je v pořádku. „Avšak v poměru rozlohy našich rodných zemí…” zamumlala si pro sebe, dnes se opravdu nechtěla hádat. „To mi připomíná… Myslela jsem, že jsi přišel, abychom vybrali jméno našeho potomka.”

„Jindřich, samozřejmě…” odvětil pohotově a bez okolků. Jako kdyby jiná možnost nebyla myslitelná. Když zachytil její překvapený a rozhodně ne zcela souhlasný pohled, zarazil se.

„Podle mého otce, císaře římského… totéž jméno ostatně patřilo i světci Jindřichu II., choti Kunhuty Lucemburské…”

„Ale, Jane, moje mysl se ubírá spíše ke jménu Václav, ke stejnému jménu jaké nosil můj otec - král Václav II., nebo můj nebohý bratr Václav III., jenž byl zavražděn na Moravě, a též patron českých zemí - svatý kníže Václav.”

„Zapomínáte, že čas Přemyslovců na českém trůně je minulostí… Náš potomek bude potomkem lucemburské krve a jejího majestátu!” Jeho hlas začínal znít chladněji a nepříjemně ostře. Stejně jako kovové zbraně jeho druhů.

„Jistě, drahý, Přemyslovci vymřeli po meči, avšak čas Lucemburků teprve začal,” začala pomalu, neodpustila si však drobné rýpnutí, „ale tobě není ještě ani dvacet a už chceš vybírat jméno pro následníka? Náš syn či dcera bude mít i přemyslovskou krev! Na to nikdy nezapomínej! Můj rod má slavnou historii, naše dítě bude mít v erbu českého lva, s nímž po boku zvládne všechna úskalí a zdědí přemyslovské vlastnosti.”

„Co je bledý český lev vedle rudého lucemburského?”

„Co je vojenská zpupnost proti důstojné moudrosti?” opáčila mu s jemným úsměvem.

„A pevná ruka muže vedle slabosti ženy?”

„Pevná ruka muže?” ušklíbla se na něj a nyní se to nesnažila skrývat. „Prý muže… Slyšíš to, dítě?” Dotkla se svého břicha. „Tvůj otec se právě nazval mužem.”

„Tvá matka zapomíná, že mluví se svým králem a synem římského císaře!”

Záblesk v jeho očích… Další z jeho předností, která ji okouzlila, ale zároveň mu nechtěla dát záminku, aby se mohl těšit z výhry jejich sporu. Pomalu, těžce se zvedla z křesla.

Došla těsně k němu. „Královna nikdy nezapomíná, kým je její muž,” zašeptala mu do ucha a přešla ke krbu, aby si prohřála ruce a protáhla bolavá záda. „Ruce Lucemburků jsou silné,” pokračovala neústupně, zády k němu, „ale ruka, která drží raději kopí než knihu, nemůže vládnout českým zemím. A proto bych si přála, aby náš potomek získal to nejlepší z obou svých rodičů, z jejich povah a dědictví jejich rodů.”

Stále cítil její dech na zátylku, ale přesto - anebo možná právě proto, v něm vřela jeho prudká a prchlivá nátura. Nehodlal se vzdát!

„Knihou válku nevyhraješ… území nezískáš znalostí řečí, ale ostřím meče… Naše dítě ponese jméno mého rodu, mého slavného rytířského rodu, nikoli vaši přemyslovskou holubičí povahu…”

Zamračila se a prudce, jak jí to jen její stav umožňoval, se k němu otočila. „Prosím? A jak zachováš moudrost pro další generace? No, řekni, jak? Snad lukem a šípy?”

„Jejich zásahy se zapíší do kronik a spisů o rytířských činech…”

„Čtenáři kronik a spisů budou spíše vděčni za jiné hrdinství! Hrdinství ducha! To je to cenné, přemyslovské, co našemu dítěti po právu náleží, a proto by mělo nést jméno pocházející z mého rodu! Jak postavíš rozlehlé hrady, tvrze, domy pro služebnictvo? Jak zoráš pole? Jak naučíš mladé býti dobrými nástupci svých otců? Jak zachováš klid a mír při jednáních s církví, s papežem? S římským císařem? S králi jiných zemí? To vše dokážeš pomocí kordů? Jane, zapomínáš na mnohem důležitější následky svých činů. Pamatuješ ještě, proč jsi hoden být naším králem? Spory mezi poddanými mečem nerozhodneš… Války nikdy nikomu nic dobrého nepřinesly. Jen smrt a... ” Někdy si opravdu připadala, jako by domlouvala nerozvážnému jinochovi. Byla z toho unavená.

„... a vítězství. Nebo prohru, jistě… Takový je svět rytíře. Bojovníka. I náš syn jím jednou bude…”

Rázným krokem přišla k němu a položila mu dlaň na tvář. Nechtěla ho uhodit. „A co když to nebude syn? Co kdybych pod srdcem nosila dceru?” Sledovala jeho reakci, pak přesunula svou dlaň na jeho rameno a vyslovila: „Co bys dělal pak, udatný rytíři?! Naučil bys ji, jak někomu setnout hlavu jediným úderem?” zakroutila hlavou ze strany na stranu, stiskla jeho svaly hrající na paži a odešla se znovu posadit. I ty kožešiny, do kterých byla zabalena, získal její muž.

„Pokud by zdědila alespoň část povahy své matky, zřejmě by jí to nečinilo nejmenší potíže…”

V tu chvíli jí podbřiškem projela nesnesitelná bolest. Tisíce nožů… „Myslím, že brzy zjistíme, kdo se nám tu právě hlásí o slovo,” vydechla a křik drtila ve stisknutých zubech. Jednou rukou se držela opěrky, druhou tiskla k břichu. Stahy začaly být čím dál častější. Vykřikla a svezla se z vyřezávané židle k zemi.

Ten záblesk, který předtím zahlédla v jeho očích, byl docela jiný. Hbitě, jak se na rytíře v plné síle patřilo, k ní přiskočil a zachytil ji ve svém náručí. Věnovala mu vděčný pohled a obličej se jí znovu zkřivil bolestí.

„Bude to Václav,” zašeptal k ní, ale pak se otočil a ten důvěrně známý vojenský hlas se rozlehl kamennými zdmi, všemi komnatami, spletitými chodbami i tím nejzapadlejším sklepením.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), RenyNew, v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Není lev jako lev:

Souhlasím s Matou, nicméně podotýkám, že Eliška by se s ním klidně zhádala. Jinak se mi povídka líbila.

Děkujeme, Angelo...
...možná se vrhneme i do dalšího dílu a pokusíme se o větší historickou věrnost. Nicméně mě těší závěr tvého komentáře, protože přesně takhle jsme povídku zamýšlely ;)

Musím říci, že jsem se bála, jak bude něco takového zpracováno, ale přijde mi to jako zajímavé a podobné. Detaily, které zmiňuje Mata, mě ani nijak zvlášť nerušily, i když je pravda, že by podobný rozhovor nejspíš probíhal trochu jinak, když by chtěla žena muži takto odporovat. Ale toto je fikce, ne historické dílo odborné literatury, takže za mě velmi pěkné, hezky se to četlo a líbí se mi... To oživení historických figur.

Díky za dobrý tip, Máto.
Popravdě mě trochu mrzí, že nás nenapadl dřív... dokonce by to i velmi dobře dokreslilo Janův charakter a to, že se jedná o cvičiště by svým způsobem symbolicky mohlo hezky odkazovat na tu "nedospělost" (jenom jako, ne opravdový boj ani ten lov). Popřemýšlíme, co se s tím dá dělat! :).

RenyNew není zač.
Ono, diskuse na téma Jan x Eliška, muž x žena, jich věk a chivání ve středověku by byla velmi zdlouhavá a obsahovala by ještě mnoho aspektů, které se k tomu váží a na které nebyl prostor je vyjádřit. A samozřejmě beru a chápu.
A jasně, každý k detailům přistupuje jinak. Pro mě, obzvlášť v historických věcech, jsou velmi důležité bez ohledu na to, jestli jde o vážnou věc nebo nadsázku, jelikož vytváří realističnost a ve chvíli kdy to nesedne celý příběh se zhroutí jako domeček z karet (v tom je ošemetnost historie). A když potkám chybu, prostě na ni upozorním a vysvětlím proč si myslím, že je to špatně. Ale je to samozřejmě na každém, jaký přístup k tomu má a neříkám, že každý musí být perfekcionista jako já.
Ps.: Jestli chcete kroužkovku, mohl by přijít z cvičiště, třeba.
Ale už mlčím.

Milá Máto,
předně moc děkuji za tak rozsáhlé komentáře. Neboť i přesto, že jsou poměrně kritické, mě osobně potěšily.
Musím se přidat ke Kate, co se týká vztahu Jana a Elišky - všude je popisován jako velmi bouřlivý a pochybuji, že by takový byl, kdyby Eliška byla tichou a přikyvující manželkou :-D. Úšklebků a zpochybňování toho, že je Jan mužem bych se asi vyvarovala, kdybych o nich psala v pozdějším věku, ale tady mi to nepřišlo mimo mísu. Čtyřiadvacetiletá holka prostě nad devatenáctiletým "klukem" (které ho si navíc brala v jeho 14) jistou převahu určitě cítí, byť on je král - ale ona je přeci královna a ta, díky níž se on králem vůbec stal a ještě navíc na domácí půdě, kde on se moc jistě necítí. Navíc, samozřejmě je to hlavně nadsázka, nebrali jsme to příliš vážně (a přesně dobově) a hádka a střet jejich povah byl tím, na čem je celý příběh postaven.

Jak řekla Kate, vykání/tykání je ovlivněno filmem Hlas pro římského krále... A musím říct, že se nám díky tomu i lépe vykreslovala atmosféra (Janovo rytířství se odráží právě i ve stylu, jak Elišku na začátku oslovuje...).

Ostatní výtky ale musím beze všeho přijmout, to brnění jsme vážně nepromysleli, potřebovali jsme jej jako Janův "atribut" a to, že byl na lovu, se nám tam dostalo jaksi mimochodem. Což ale je naše chyba a měli jsme si to dohledat, o tom žádná.

A že jsme si neprostudovali průběh porodu? Je vážně nutné ve spíše humorně a v nadsázce laděném "dílku" být v tomto naprosto přesní? Nestačí náznak...? To je můj názor, samozřejmě, že pro někoho je detail, který by měl být vychytán...

Každopádně - jsem opravdu ráda, že ses zastavila a početla, zanechala konstruktivní komentář a vlastně i pochválila. Děkuji :-).

Kate není zač, rádo se stalo.
Ano, filmy často mohou být zavádějící, to se stane.
A k Elišce, samozřejmě tvrdohlavá byla, ale zase to byla královská dcera, která věděla, co se patří a jak svého dosáhnout. Osobně bych vynechala úšklebky, a tu větičku, kdy zpochybnila, že je muž (to těžko rozdejchává dnešní chlap, natož chlap ve středověku) to mi tam skřípalo nejvíc. Myslím, že to bylo hodně přes čáru a přijde mi nepravděpodobné, při jeho ješitnosti a prchlivosti, že by to přešel tak lehce a pak se s ní vůbec ještě bavil. Myslet si to samozřejmě mohla, ale to je tak všechno. A jelikož spor vyhrála, já osobně bych ho vedla spíš stylem, že by ve výsledku vyplynulo, že to byl vlastně jeho nápad , tedy velmi jemně, diplomaticky bez jakéhokoliv nátlaku. Ještě by si s tím šlo pohrát. Ale to je jen můj názor samozřejmě, nic nevnucuji.
Normální porod obvykle prasklou vodou nezačíná, ale postupnými jemnými bolestmi, které nabírají na intenzitě, není to krátkodobé a náhlé, je to otázka hodin, někdy i dnů a tou dobou, kdy praská voda už by kolem ní pobíhalo spousta ženských a měla by pravidlené bolestivé stahy (není nad vlastní zkušenost ). Pokud by ovšem neměl patologický průběh, tam prasklou vodou a náhlou ostrou bolestí začít může.
No, kroužkovka sama o sobě byla brněním, v této době se plechy ještě moc nepoužívaly a vzhledem k tomu, že to byla záležitost poměrně dost těžká (20 kg a více) a ještě musela být vypodložená prošívanicí, pod ní ještě tunika, halena... nevěřím tomu, že by si ji někdo na lov bral, už z logiky věci - lovec musí být rychlý, pohotový a tichý a kroužkovka se vším, co k ní patří dost omezuje pohyb a ke všemu chrastí . Oni byli rádi, že ji po bitvě mohli shodit a obléknout zase až před bitvou nebo turnajem a už vůbec v létě, byl to pěknej opruz se v tom pařit . Já vím, ono to vypadá jako svetr, jak se v tom ti kluci šermířský promenádují, ale já je do toho navlíkala, není to žádná prča se s tím tahat.

Mato, děkujeme za komentář. A ano, jsme si s RenyNew vědomy, že určité záležitosti nejsou 100%, a tak na to snad ještě mrkneme a dáme na tvé rady ohledně středověkých záležitostí. Tykání/vykání jsme odposlouchaly ve filmu Hlas pro římského krále, on jí vykal, ona mu tykala.
A při tom porodu snad prasknutí plodové vody... Víme, ale to by snad králi neříkala. Jednoduše mi to: "Praskla mi voda." přišlo moc moderní a začátku porodu si mohla všimnout právě jen ona.
Domníváme se, že Eliška Přemyslovna byla velmi, jak to říct, tvrdohlavá a s Janem Lucemburským měli velké rozpory i ohledně výchovy jejich syna a ohledně mnoha dalších věcí. Pochybuji, že ona se mu, Janovi, vždy podřídila ve všem, co nařídil. Myslím, že si klidně mohla postavit hlavu. A v naší povídce mu příliš neodporuje, spíš se ho snaží uklidnit, ale zároveň říct svůj názor. Tak ti nevím, Mato... Možná to vnímám až příliš feministicky... Já bych nejspíš ve středověku žít nemohla. Asi by mě upálili na hranici.
Ale se zbrojí souhlasím, na ni odborník nejsem. Ale kroužkovou košili, která se nosila pod brněním, snad na lovu mít mohl, nebo ne?
Každopádně s RenyNew moc děkujeme za komentář a vážíme si ho (kritika je často potřebná ke zlepšení autora samotného, takže ji bereme) a budeme se snažit být příště více historicky přesné. Pokud se bude chtít vyjádřit RenyNew jinak než já, dávám jí prostor.

Moc pěkně napsané, to rozhodně, dobře se to čte. Jen... nějak mi nesedí ke středověké mentalitě, že by se žena takhle dohadovala s mužem, obzvláště v tomto postavení, i když je starší. Ženy byly vždy vedeny k podřízenosti vůči muži a jedinou rolí královen bylo dát potomky, ne odporovat, nebo se na krále nedej bože ušklíbat a ponižovat ho. Obávám se, že by takový rozhovor nemusel skončit dobře. Pokud chtěly prosadit svou vůli, musely na to jít jinak.
A ještě pár detailů - pokud je rozhovor veden v češtině, tak je na snadě tykání (vykat se tu začalo až někdy v 15. století); prosím ve středověku ne kordy, ale meče - kordy jsou záležitostí mnohem mnohem novější; kroužkovce se říká brnění, plátová je prostě zbroj. Navíc jakákoliv zbroj na lov nepatří, ta patří jen k boji (ale chápu, proč to tam je, jen je to vzhledem k realitě poněkud nešťastné řešení); být tebou ověřím si jak začíná porod.
Vím, jsem děsnej šťoura a perfekcionista, ale jsou to celkem banální chybky, které by se daly snadno dohledat a vychytat a kazí ti jinak zdařilé dílko. Jinak se mi líbí jak je to napsané, o tom žádná.

Přidat komentář:

Nick:

Text: