OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Neodbytný osud

29.08.2010 (17:00) • Aalex • Povídky » Jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2268×

Rosalie:

Seděla jsem v patnáctém patře ve své kanceláři, hřála si ruce o hrnek s kávou a zadumaně hleděla na město pod sebou. Všechen ten ruch a shon jsem ale neviděla. Místo toho jsem (jako poslední dobou už po několikáté) přemýšlela nad tím, jakým směrem se ubíral můj život. Nebylo na něm nic špatného. Už dávno jsem nebyla jen dcera bohatých rodičů. Vysokou jsem zvládla jako nic a promovala jsem dokonce s červeným diplomem. Díky tomu jsem si mohla vybírat… a místo PR managerky ve známé firmě v Los Angeles bylo skvělým startem. Zapracovala jsem se rychle a za ty dva roky jsem si vybudovala pevnou pozici.

Bydlela jsem v pěkném malém bytě, který jsem si mohla dovolit platit sama. Bylo uspokojující moct rodičům dokázat, že jsem soběstačná a jejich peníze nepotřebuju. Náš vztah se tím výrazně zlepšil.

Vztah. Teď jsme se dostali na tenký led. Od chvíle, kdy jsme se rozešli s Emmettem, pronásledovala mě ve vztazích smůla. Skoro jako bych neměla právo na štěstí. Nebo jako bych svůj příděl už vyčerpala. Svého posledního přítele jsem ze svého života i bytu vyhodila před čtrnácti dny, když jsem ho načapala zkoušet si moje prádlo a šaty. Že na tom není nic divného? Tak to jste měli vidět jeho výraz, když se nakrucoval před zrcadlem. Měl na sobě i make-up!

Emmett. Po každém rozchodu jsem se neubránila myšlenkám na něj. Srovnání s ním nikdo z mých bývalých rádobypartnerů nesnesl. Zajímalo by mě, jestli jsem si ho tak zidealizovala, nebo jestli jsme k sobě vážně pasovali tak dokonale, jak si teď namlouvám.

Možná byl mým osudem. Možná jsme to zbytečně zkazili. Kdybychom tenkrát měli víc trpělivosti, nebo si dali na čas svobodu, a znovu se pokusili sejít po ukončení školy, kdy už jsme zase mohli být spolu…

Nejspíš si jen něco namlouvám. Ze začátku nám vzdálenost nevadila. Samozřejmě, že lžu. Vadila, ale milovali jsme se. Nevypadalo jako problém vyměňovat si tisíce zamilovaných SMSek, emailů a cestovat jeden za druhým většinu víkendu jen proto, abychom se pár hodin viděli. Po půl roce ale začalo být čím dál těžší přemluvit se k tomu. Pořád jsem měla Emmetta ráda, ale i na něm na něm bylo vidět, že ho vztah na dálku vyčerpává. Potřeboval se soustředit na trénink, aby mohl doopravdy zazářit a zaujmout sběrače talentů.

Byla jsem to já, kdo to nakonec rozetnul, ale jsem si jista, že se nám ulevilo oběma. Takhle jsme se jen trápili. Nemyslete si ale, že to bylo nějak jednoduché jen proto, že jsme byli daleko od sebe. Přijela jsem za Emmettem do Kalifornie. I po tom, co jsem pronesla ta konečná slova, strávili jsme spolu několik hodin procházením po pláži a vzpomínáním. Když někoho milujete tolik, jako jsme se měli rádi my dva, nejde prostě se jen otočit a odejít. Doprovodil mě na letiště a… nikomu to neříkejte, ale mám pocit, že se mu leskly oči, když jsem se naposledy otočila, abych si vryla jeho tvář do paměti. Já měla to privilegium, že jsem holka. Mé slzy nic nezadrželo!

Ze vzpomínání mě vytrhlo zazvonění mobilu. Roztržitě jsem se odvrátila od okna a podívala se na číslo volajícího. Táta. Překvapeně jsem zvedla obočí – co to? Nestává se, že by mi volal, aby si jen tak poklábosil.

„Ahoj tati, děje se něco?“

Tátův hlas byl optimistický: „Ahoj holčičko. Nic se neděje…, nebo aspoň nic vážného. To ti starý táta nemůže jen tak cinknout?“ dodal trochu škádlivě.

No jistě. Táta nesnesl, aby se kolem něj nic nedělo. A většinou byl tou hybnou pákou a kormidelníkem zároveň on sám. Rád usměrňoval události a lidi. Vzhledem k tomu, že jeho otázka byla řečnická, nečekal na odpověď a pokračoval.

„Říkal jsem si, že jsem tě už dlouho neviděl. Mám volné místo na dnešní zápas Lakers. Nešla bys?“

Táta byl zavilým fanouškem baseballu, a tak si každoročně platil jednu z nejdražších lóží. Já sport radši provozovala, než na něj koukala, ale na druhou stranu… bylo to lepší, než sedět doma a snažit se najít něco koukatelného v televizi. Tátu už jsem opravdu dlouho neviděla. A docela to sedělo k náladě, kterou jsem si vzpomínkami vyvolala. Emmettův sen se totiž splnil. Hrál profiligu a poslední sezónu právě tady v Los Angeles. Aspoň se mi povede zahlédnout ho na dálku. Budu se moct přesvědčit, jak moc se změnil.

„Prima, tati. Díky za nabídku. Kde se sejdeme?“

„Přijedu pro tebe. Vyhovuje ti pátá?“

„Jistě. Budu se těšit.“

„To i já, zlatíčko.“

Musela jsem utéct z práce, abych se stihla převléct. Trochu poťouchle jsem vyhrabala ze dna skříně starý dres Los Angeles Lakers. Táta mi ho kdysi dal spolu s kšiltovkou a já mu teď chtěla udělat radost. Když už spolu půjdeme, můžu být trochu stylová.

Veselý záblesk v tátových očích mi později potvrdil, že jsem vybrala správně. Zaparkovat před stadionem – to, co se pro většinu návštěvníků stává noční můrou, pro nás nebyl problém. Měli jsme rezervované místo v oplocené části pro členy klubu.

Usadili jsme se a já se musela usmívat, když jsem viděla nadšení na tváři táty. Lakers vážně miloval. A to tak, že se ten uhlazený gentleman, zvyklý jíst v nejlepších restauracích, pro dnešek spokojil s párkem v rohlíku, pivem v papírovém kelímku a popcornem jako tisíce ostatních fanoušků pod námi. Původně jsem ho chtěla před zápasem vytáhnout někam na něco rychlého, ale zavrhla jsem to. Bez toho by mi jen věnoval opovržlivý pohled, jako bych se dopustila hanobení svátosti. Baseball byl pro něj srdeční záležitostí a přinášel i určité rituály (mezi něž pojídání párku rozhodně patřilo), které nikdy neměnil.

Užívala jsem si atmosféru, která se tu začínala šířit spolu s tím, jak se stadion plnil. Byli jsme tu brzo, ale nevadilo mi to. Zápas měl začít až za hodinu. Jak je to dlouho, co jsem tu byla naposled? Možná v prváku na vysoké. Ty první prázdniny bez Emmetta… Ale dost vzpomínání. Když budu mít štěstí, za chvíli ho uvidím naživo.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě táta s úsměvem dívá. Asi má vážně radost, že jsem tu s ním. Poslední dobou spolu moc času netrávíme. Oba máme své zájmy a plno práce. Sáhl do kapsy lehké bundy a podal mi malý dalekohled. Překvapeně jsem se usmála. Takhle budu mít všechno jako na dlani.

Zápas byl všechno jen ne nudný. Měl spád, padaly rychlé míče a Emmett by na hřišti téměř celý zápas. Měla jsem štěstí, že se mu po odpalu povedlo doběhnout na druhou metu, takže jsem mu docela dlouho viděla do obličeje. Využila jsem dalekohled nejspíš úplně jinak, než táta původně zamýšlel, ale… možná taky ne. Když jsem si uvědomila, jak dlouho už si přibližuji Emmettovu stále stejně dokonalou tvář, s trochou lítosti jsem dalekohled sundala a nabídla mu ho. Usmíval se tak záhadně, že to přitáhlo moji pozornost. Copak chystá?

Lakers vyhráli. Nic jiného nikdo ani nečekal. Jo, go Lakers! Zvedla jsem se ze svého sedadla tak, jako tisíce ostatních, ale táta mě ještě na okamžik zarazil: „Pospícháš, Rose, nebo mi můžeš věnovat ještě hodinku svého času?“

Neměla jsem žádný plán a ještě nebylo tak pozdě, a tak jsem přikývla. Táta mě chytnul za ruku (jak dlouho už to neudělal?) a obezřetně mě vedl tak, aby nás dav, snažící se dostat k východu, neroztrhl. Neprodírali jsme se daleko. Zastavil se před částí, do které neměli obyčejní smrtelníci přístup. Vytáhl klíč a protáhl mě dveřmi spojujícími zázemí stadionu s hledištěm.

Vzápětí mi vysvětlil: „Blíží se konec sezóny, a tak se vedení klubu rozhodlo uspořádat setkání s hráči jako poděkování za naši podporu.“

Trochu ve mně hrklo. Jistě, že jsem chtěla Emmetta vidět, ale představovala jsem si, že to bude trochu jiné. Nepřála jsem si vonět při našem setkání hořčicí a mít vlasy stažené do ohonu prostrčeného kšiltovkou. Potřebovala jsem sprchu a opravit make-up… Táta nejspíš něco podobného vyčetl z mé tváře, protože mi povzbudivě stiskl ruku a šeptl:

„Vypadáš kouzelně jako vždycky, zlato.“

A abych si to na poslední chvíli nerozmyslela, vstrčil mě do místnosti jako první. Celou jednu stěnu zabíral stůl s rautem. Ten byl také nejokupovanější. Bylo tu už docela dost lidí. Kromě hráčů, trenéra a několika funkcionářů i sponzoři a další předplatitelé lóží jako táta. Všichni tihle pánové s sebou měli přiměřeně atraktivní kočičky. Mezi těmi načančanými hlavičkami jsem se cítila jako Popelka. Hrůza! Kdyby mě jen táta varoval… Oblékla bych se tak, že by ze mě nikdo nespustil oči. Ale takhle? Měla jsem sto chutí otočit se na podpatku a pěkně po anglicku zmizet. Táta mi ale nedal příležitost.

Naopak – jako by to dělal schválně, začal se prodírat přímo k Emmettovi. Ten byl v obležení svých fanoušků… a fanynek. Cestou stále svíral mou ruku. Zmohla jsem se jen na rychlou modlitbu vyslanou k nebi, aby si na mě nepamatoval. Musel by si myslet, že jsem věkem hrozně sešla.

Ve chvíli, kdy jsme dorazili k jeho skupince, Emmett vzhlédl a jeho obličej se potěšeně rozzářil. Podal tátovi ruku a potřásli si jako staří přátelé:

„Georgi, rád Vás vidím. Jak se Vám líbil zápas?“

Táta mě pořád ještě zakrýval tělem a já se snažila vzpamatovat ze změti pocitů, do které mě uvrhlo zaslechnutí Emmettova hlasu.

„Dali jste si záležet jako vždycky. Máš skvělou formu, Emme.“ A pak ten zrádce o krok ustoupil a donutil mě „vyjt na světlo“. „Hele, koho jsem sebou přivedl? Pamatuješ si ještě Rose?“

Pustil mě a já se na něj zamračila. Tohle si ještě vyřídíme! V tom mě ale Emmett chytil za ruce a jeho úsměv hřál jako sluníčko. Najednou pro mě neexistoval nikdo jiný. Bylo to jako kdysi. Čas ztratil svou moc a my byli zase ti samí puberťáci.

Vypadalo to, že v tom nejsem sama. Všude kolem se motaly stokrát upravenější holky, snažící se ho zaujmout, ale on ze mě nespustil oči.

„To ti to trvalo, než ses na mě přišla podívat, Rose,“ prohodil škádlivě. „Ale vyplatilo se počkat.“

Přejel mě očima, div jsem se nezačervenala. Co to? On na mě čekal?

„A mimochodem – moc ti to sluší.“

Nesoulasně jsem se ušklíbla. To určitě. Komplimenty jsou sice milé, ale tenhle je momentálně tak absurdní, že se prostě nedá brát vážně.

Ani jsem si nevšimla, že se táta ztratil. Emmett se ke mně naklonil a opět jsme měli soukromí uprostřed davu. Bez toho, aby se mi přestal dívat do očí, tiše prohodil:

„Myslím to vážně. Rozhodně jsi z holek, co tu jsou, nejstylovější.“

Trochu rozpačitě jsem přejela pohledem svůj dres a pokrčila jsem rameny. Usmála jsem se na půl úst:

„Chtěla jsem udělat tátovi radost.“

Emmettovi zajiskřily oči:

„Povedlo se… a nejen jemu.“

Pomalu si mě přitáhl, jako by mi chtěl dát možnost protestovat. Já se však nezmohla na nic než dívání. Objal mě a zašeptal:

„Moc jsi mi chyběla, ale nemohl jsem udělat první krok, a tak jsem doufal, že přijdeš aspoň na zápas. Nakonec bych za to měl nejspíš poděkovat Georgovi, co?“

Ničemu jsem nerozuměla. O čem to tu mluví? Proč nemohl udělat první krok?

Emmett se usmál: „Víš, tehdy, když ses se mnou rozešla…“

Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla způsob, jakým to řekl.

Emmett však pokračoval: „…bylo to nejlepší pro oba. Časem jsem si to přiznal, ale stejně to bolelo. A tak jsem udělal takovou dohodu s Bohem. Ještě jednou – do třetice mi tě přivede do cesty a dá mi šanci všechno napravit.“

Páni, tohle bych do Emmetta neřekla. Neodolala jsem otázce:

„A co jsi mu za to slíbil?“

Emmett legračně našpulil pusu: „Že všechny zápasy od té doby budu vyhrávat v jeho jménu.“

Vyprskla jsem smíchy a i Emmett se uculil. Pak ale vytáhl malý zlatý křížek zpod trička. Zdůraznil:

„Já své slovo splnil. Ještě žádný zápas jsem neprohrál! Bylo tedy na čase, aby splnil svou část úmluvy.“

Usmívala jsem se jako šílenec, zvlášť, když se zadíval do stropu a vesele zahalekal:

„Díky, jsme si kvit.“

Než jsem se nadála, cítila jsem jeho rty na svých. Chutnal stejně skvěle jako kdysi.

A co dál? To je na tom to nejhezčí. Náš život může pokračovat jakoukoli cestou, kterou si budeme přát. Jediné, co víme oba jistě je, že už nedovolíme, aby nás cokoli (včetně nás samých) rozdělilo. Osud je krásná věc, když vám přisoudí lásku. A my se mu vzpírali už dost. Víc ho pokoušet nebudeme.

♦œTHE END♦

Takže tohle už je doopravdy konec. Díky všem za úžasné komentáře, které mě donutili napsat 3 pokračování Prvotřídní lásky. Vážně jsem neměla v úmyslu napsat ani jedno. Dokonce mi to přišlo jako hloupý nápad, když Rose a Emmett ve Stmívání vlastně pořád studují střední školu… Jenže díky vašim komentářům na Stmivani přišly nápady, takže nikdy neříkej nikdy.

 Prvotřídní láska

Láska ze střední

Láska ze střední - 2. část

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Neodbytný osud: