OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nepřečený dopis pro tebe

09.03.2014 (13:00) • MJ5 • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1505×

Hej, tati, píšu Ti
ne proto, abych Ti řekl,
že tě stále nenávidím,
jen abych se zeptal, jak ti je,
jak se stalo, že jsme se rozpadli, 
jak se to vše rozpadlo.

Pamatuješ, když jsme se narodili a všichni o nás měli strach? Jak jsem za tebou chodila každé ráno o víkendu, abych se pomazlila nebo abych usnula, když jsem měla noční můry? I když jsme spolu bydleli v jednom domě, spoustu věcí jsem o tobě nevěděla. Nikdy jsi mi neřekl o svých rodičích, rodině, a jediné, koho jsme poznali z tvého minulého manželství, byly tvé dospělé dcery, které se k tobě ani k nám moc neměly.

Já si pamatuju, jak bezpečně jsem se s tebou cítila, jak jsme s tebou každý rok vybírali kytku pro mámu k svátku. Jak jsme se hádali, když ses se mnou učil a nám oběma docházela trpělivost. Jak ses hádal s mámou, až jsem vám několikrát navrhovala rozvod. Na naší první rodinné dovolené jsme se spolu šli ráno projít k moři. Jen ty a já. 

Když jsem byla v nemocnici, každý večer jsi mi volal, a já za tebou chodila do pracovny, když jsem měla pocit, že tě málo vidím. Pamatuju si, jak jsem ti desetkrát za měsíc pouštěla Harryho Pottera, abys alespoň trochu pochopil děj. Dělal sis srandu, že až mi bude osmnáct, vezmeš mě na pivo. Když jsem se poprvé pořezala, dlouho sis se mnou o tom povídal. Udělal jsi mnohem víc než máma, která brečela v obýváku. Vzpomínám si, jak jsi byl naštvaný, když jsi se mnou byl u doktorky a ta ti řekla, že mám začínající anorexii.

„Chceš umřít, že nejíš?! Máma o tom ví? Takhle se za chvíli propadneš kanálem!‘‘

Jsi šťastný tam venku,
v tomhle skvělém širém světě?
Myslíš na své syny?
Chybí Ti Tvá malá holčička?
Když jsi složil svoji hlavu,
jak můžeš v noci spát?
Strachoval ses někdy,
jestli jsme v pořádku?
Jsme v pořádku?

Pořád častěji sis stěžoval, že tě bolí noha, a nakonec jsi musel na operaci. Každý pátek jsme tě navštěvovali. Nezáleželo na tom, jak dlouho jsme s tebou byli, stejně jsme ti nikdy nestačili říct všechno. Proti nemocnicím jsem toho zas tolik neměla, i když jsem tam za svůj dosavadní život strávila dost času. Ale tohle mě znervózňovalo, nemohla jsem se dočkat, až budeš zase u nás doma. Jednou se mi do hlavy vetřela hnusná myšlenka. Byl to jenom mžik, ale ještě víc mě to znepokojilo. Co kdyby taťka umřel? I přesto jsem si ale užila tvoji návštěvu.

„Přijdeme zase příští pátek! Měj se hezky!‘‘ loučila jsem se ode dveří.

Neuběhly ani tři dny, když za mnou přišla máma a vzala si mě stranou.

„Víš… Tatínek umřel.‘‘

Slzy mi tekly proudem, nechtěla jsem tomu uvěřit. Večer jsem brečela a pálily mě jizvy na noze a ruce.

 Byla to dlouhá těžká cesta bez Tebe, po mém boku

Proč jsi tu nebyl ty noci co jsme plakali?

Zlomil jsi mé matce srdce

Zlomil jsi naši chuť k životu

 Není to OK, ale my jsme v pohodě

Pamatuju si dny, kdys byl v mích očích hrdina

Ale jsou to jen mé ztracené vzpomínky

Strávil jsem mnoho let učením se, jak přežít

Teď píšu jen abys věděl

Že jsem stále naživu

Za pár dní se konal pohřeb. Já s bráchou jsme seděli na židli v místnosti s našimi nevlastními sestrami, manželem jedné z nich, dcerou druhé a máminým starším bratem, kterého jsem měla z obou strejdů nejradši. Máma byla s nějakým zřízencem pohřebního ústavu a něco zařizovala. Začala jsem se třást, bolela mě hlava, tekly slzy. Všichni se mě pokoušeli uklidnit.

„On je pořád s námi,‘‘ utěšovala mě jedna sestra.

Někdo otevřel okno a přinesl lahev vody. Položili mě na zem s nohama nahoře a zásobovali mě kapesníky. Když se máma vrátila, prohlásila, že kdyby do mě nedostala oběd, tak bych omdlela. Za ní vešel zřízenec, že můžeme začít. Žaludek se mi sevřel. Bylo tam hodně lidí. S mámou, bráchou, sestrami a jejich rodnou jsme seděli nejblíž rakvi. Máma pronesla proslov, při tom hrála tátova oblíbená hudba. Poprvé jsem tehdy viděla tátovu první manželku. Pak k nám začali chodit jeho kamarádi a kolegové. Říkali věci jako „upřímnou soustrast‘‘ a „moc mě to mrzí‘‘ a pevně mi tiskli ruku. Měla jsem na ně chuť křičet. Jak můžou říct takový hovadiny?! Neví, jak hnusně mi je! A pak jsem zase dostala záchvat a strejda se mnou šel do té místnosti, kde jsme předtím čekali. Otevřel okno, dal mi sklenici vody a začal mi mačkat akupunkturní body na rukou. Pak jsme šli domů.

Ještě několik měsíců potom jsem doufala, že najednou otevřeš dveře. Pořád jsem si myslela, že to od tebe bylo hrozně sobecký. Tohle dětinský chování bylo jediný způsob, jak ze sebe dostat pocit křivdy a samoty. No, ne úplně jediný.

Ty dny, co jsem strávil,
jsou tak chladné, tak prázdné.
Byly plné nenávisti.
Byl jsem tak naštvaný.
Jizvy mám zaryté hluboko
v tomhle potetovaném těle.
Jsou tu věci, které si vezmu
do hrobu.
Ale jsem v pohodě.
Jsem v pohodě.

Pořád mi chybíš. Zajímá mě, co bys řekl na situace v mém životě. Chci tě obejmout, dát ti pusu, slyšet tě. Já, brácha a mamka jsme jediní, kdo za tebou chodí. Je to smutný, a já za to své nevlastní sestry nesnáším. Přes všechnu bolest, kterou způsobil a způsobuje tvůj odchod, jsem ráda, že jsem tě poznala. Jsem vděčná za to, cos pro mě udělal, žes tu byl. Jsem ráda, že jsem tvá dcera. Tati, vždycky tě budu mít moc ráda.

A občas zapomenu.
Ano, občas
připustím, že mi chybíš,
Říkám chybíš mi.
Hej, tati...

Autor: MJ5, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřečený dopis pro tebe: