OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nerissa - Věř mi

11.12.2013 (09:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1102×

Věř mi

Stávalo se to čím dál tím těžší. Dnešní děcka byla pošpiněna realitou už v tak mladém věku. Dříve pohádky žily. Věřilo se v zázraky. Bylo to tak jednoduché. Připoutat je k sobě sliby o kouzlech a zázracích. O věcech, které ještě v životě neviděla. Tak snadno mu podala ruku, aby je odtáhl s sebou. Teď? Přehnaně starostlivé matky svým dětem radši vykládaly pravdu přímo, než aby ji skrývaly do pohádek, kde si pravdu dítě muselo najít samo A většinou si to prostě přebralo po svém. Ne vždy však správně. Proto to bylo tak neskutečně jednoduché.
Byl opřený o pouliční lampu. Dávno vzdal snahu schovávat se. Pod svícnem je vždy největší tma. Na tváři mu pohrával až příliš krutý úšklebek na někoho tak mladého. Nebo aspoň vypadal mladý. Dětsky. Jenže fyzický vzhled klamal. Teprve při pohledu do očí si člověk uvědomil, jak to dítě musí být staré. Přímo neskutečně. Protože se mu v nich zrcadlila veškerá krutost světa. I jeho vlastní. Pokud někdy bylo něco pravdy na tom, že oči jsou do duše okna, pak chlapcova duše musela být nechutnější a prohnilejší než ta nejhorší odpornost, na kterou jste si kdy dokázali vzpomenout. Měl pohled vraha. Nejkrutějšího vraha na planetě.
„Budeš si muset pospíšit, Petře,“ zazvonil mu do ucha jemný hlásek. Ohlédl se po své společnici. Drobná okřídlená dívka mu seděla na rameni. Dříve elegantně upravené blonďaté vlasy dnes připomínaly jakýsi cucek neurčité bravy. Bledou pleť zdobily jemné nahnědlé kapičky, které rozhodně neměly nic společného s pihami. Ze šatů zbyly jen jakési podivné cáry připomínající hadr. Krásná křídla se v noci měnily na temně černá a krvavou krajkou. Jako posel smrti.
„Nemůžu. Musím ji najít,“ řekl Petr pevným hlasem. Musel najít svou malou a milovanou Wendy. Utekla od něj a to se přece nedělá. Nikdo by neměla utíkat od někoho, kdo ho miluje tak vroucně, že by mu dovolil zůstat s ním navždy. Ne, Wendy od něj neměla utíkat. Moc dobře věděla, že ji nikdo nebude milovat tolik jako on. Chtěl, aby s ním byla navždy. Nevědomě přejel bledými a útlými prsty po malé dýce houpající se mu u boku.
„Je mrtvá! Ta tvoje Wendy už je dávno mrtvá, Petře!“ zaječela víla na jeho rameni. Už nikdy nebude tou roztomilou bytůstkou, jakou kdysi bývala. Už nikdy nepřinutí žádné dítě, aby jí věřilo. Měl by se jí co nejdříve zbavit. Jenom ho zdržovala.
„Ne, není. Jen se schovává, ale já ji najdu,“ odpověděl Petr. Dal se do pohybu. V nedalekém okně zahlédl profil s nosánkem mírně nahoru, rty našpulenými a dlouhými vlasy svázanými mašlí. Znovu si vybavil ji. Jeho sladkou Wendy. Její půvab. Nevinnost jakou skrývala v každém svém pohybu. Musel ji mít.
„Když myslíš, ale dnes v noci jsi v tom sám,“ zavrčela podrážděně víla a zvedla se k odletu. Petr po ni rychle chňapnul. Sevřel drobné tělo ve své dětské pěsti. Víla na něj upřela své vyděšené oči.
„Co to děláš?“ Její hlas nezněl jako zvonečky. Nebyl něžný a jemný. Už dávno ne. Ale teprve dnes si Petr uvědomil, jak moc je ve skutečnosti odporný. Zařezával se mu do uší jako žiletky.
„Nikam nepůjdeš! Nemůžeš mě opustit. Nedovolím ti to. Neopustíš mě jako ona,“ zachroptěl Petr. „Ne, neopustíš mě, protože se mnou budeš navěky.“ Dříve, než stačila vyděšená víla cokoliv udělat, Petr rychle sevřel její hlavu ve své druhé pěsti. Prudce škubnul. Nocí se nenesl žádný zvuk. Nic, co by mohl kdokoliv zaznamenat. Nikdo nekřičel, nikomu netekly slzy nad příšernou ztrátou. Ne. Stál tam sotva desetiletý chlapec, něco svíral v ruce a usmíval se tak něžně, že by ho kdokoliv neznalý situace přirovnal k andílkovi.
„Jsi moje. Stejně jako ona!“ Rozevřel pěsti. Tělíčko víly mu jen tak bezvládně leželo na dlani. „Skoro tak krásná jako ona,“ pošeptl Petr do vzduchu. Chtěl si nechat něco na památku. Ale i jeho zakalenému rozumu bylo jasné, že u sebe nemůže jen tak tahat pomalu hnijící a rozpadávající se mrtvolu. Otočil vílu tak, aby ležela na břiše. Jedním rychlým škubnutím urval dívce, která ho provázela snad celý život, křídla. Tělíčko hodil přes rameno jen tak někam do tmy. Ať si krysy dnes v noci pochutnají. Křídla zastrčil do drobného koženého váčku schovaného vedle dýky. Ne, neopustila ho. Pořád je s ním. Za malou chvilku se k nim přidá i jeho Wendy. Nikdo jin už nikdy nezabrání nebýt pohromadě. Protože budou spolu. Až dokonce věčnosti. Víla věrně po jeho boku je jen ceněným bonusem. Stejně by se jí musel dřív nebo později zbavit.

***

Celou noc tam jen tak stál a pozoroval to okno. Dívku, Wendy, viděl asi před týdnem v nákupním centru. Sledovat ji až k jejímu domu byla hračka. Zejména od doby, kdy odhodil svůj směšný zelený obleček. Následoval Wendy do světa lidí. Ne, že by to někdy ocenila. Ale nakonec zapadl. Bylo o tolik lehčí získat tak všechny na svoji stranu.
Svítání nebylo daleko. Odlepil se od sloupu pouliční lampy a šel přímo k oknu. Svítání je ten nejlepší čas. Vždycky byl. Všichni jsou tak vyděšení z tmy, že čekají na to, až přijde světlo. Největší temnota však vždy bývá před rozbřeskem. V tu chvíli by se klidně všichni svěřili do rukou neznámého člověka, jen kdyby je ochránil před imaginárním nebezpečím skrývajícím se ve tmě. Proto to byla naprosto ideální chvíle.
Nezbylo skoro nic ze starého Petra Pana. Nic. Kromě schopnosti létat. Měl ještě dost prachu a síly na to, aby vyřídil tuhle poslední záležitost. Protože tohle byla jeho skutečná a opravdová Wendy. Musela být. Nebyla tu žádná šance, že by se mýlil. Hledal ji přece jenom tak dlouho.
Přišel až pod balkón. Železné zábradlí bylo zkrášleno uměleckým kováním. Na chvíli se zastavil, aby obdivoval to umělecké dílo. S úšklebkem si vzpomněl na nedávný rozhovor, který zaslechl v něčem, čemu lidé říkali knihovna. Balkón. Symbol zatracených milenců. Podle Petra byl tenhle balkón naprosto ideální pro něj a jeho sladkou Wendy. Ano, bylo toho hodno.
Elegantně se odlepil od země. Nebylo to stejné, jako když ji poprvé spatřil, ale pořád to bylo kouzelné. Balkónové dveře nebyly zamčené. Dokonce byly pootevřené. Nedivil se. Byla krásná letní noc. Vklouznul dovnitř tak tiše, jak jen mohl. Jako myška. Jako vrah.
Rozhlédl se po tmavém pokoji. Byla tam jen jedna postel. Bůh ví, co se stalo s ostatními. Ale přímo uprostřed pokoje, v posteli hodnou královen, spala jeho sladká a něžná láska. Znovu se odlepil od země. Potřeboval udělat ten správný dojem. Potřeboval jí připomenout jejich první setkání. Jen aby si na něj vzpomněla a nevyhnala ho. Musí si vzpomenout. Prostě musí. Nikdy nebyla jiná možnost.
Dívka v posteli se zavrtěla. Z úst jí vyšel jemný povzdech a zamumlání. Petr na malou chvíli ztuhnul. Tohle nebyl hlas jeho Wendy. Ale třeba to bylo jen tím, že není plně při vědomí.
Naklonil se nad její postel. Ano, byla tak krásná, jak si pamatoval. I když tam byly drobné detaily, které se lišily. Neřešil to. Neviděl je. Wendy. Byla přímo tady. Našel ji. Po tolika pokusech ji konečně našel. Už jim nic nebrání v tom, aby spolu byly navždy.
„Vstávej,“ pošeptal jí do ouška. Dívka se jen zavrtěla a přetočila na druhý bok. Nevzdával to.
„Prosím, probuď se, miláčku,“ požádal znovu tiše. Z jeho hlasu přímo odkapával med. Lidé měli tolik krásných slov, kterými oslovovali někoho blízkého jejich srdci a jejich duši. Miloval ty slova. Vždycky si plánoval, jak je bude říkat své drahé Wendy.
„No tak, zlatíčko.“ Dotkl se jejího ramene. Kousku porcelánové pokožky, která vykukovala z noční košile. Moc se mu to nelíbilo. Jeho Wendy by měla být nevinná. Ne se jen tak ukazovat.
Tentokrát dívka otevřela oči. Petr zasténal a na chvilku se ponořil do svých vzpomínek. Ani oči nebyly jeho Wendy. Přesto však byly tak zatraceně známé. Zhluboka se nadechl a oplácel dívce její zmatený pohled. Přitáhla si deku až po bradu a sledovala ho přímo vyděšeně. Petr věděl, že za chvilku začne křičet o pomoc. Stalo se to při jeho prvním pokusu najít Wendy. Tenkrát byl neopatrný a musel ji umlčet. Nadělal při tom strašně nepořádku. Tehdy na něj a jeho vílu dopadly první kapky horké karmínové tekutiny. Teď už nedělal takové chyby. Věděl, co dělat. Vždycky mu nakonec věřili.
„Pšššt, zlatíčko. Všechno je v pořádku!“ Skoro ta slova zpíval. Vnesl do jeho hlasu tolik něžnosti, kolik se tam jen vešlo.
„Kdo jsi?“ hlesla dívka. V jejím pohledu bylo však stále tolik strachu, že to téměř kazilo slastný okamžik.
„Petr,“ řekl prostě a naklonil se ještě víc nad ni. Voněla tak sladce. Jeho Wendy voněla tak sladce. Ta vůně plnila jeho plíce. Nedokázal si ani představit nic úžasnějšího. Ach bože.
Dívka vykulila oči a zalapala po dechu. „Ty se vznášíš!“
„Samozřejmě. Chceš taky?“ nabídl Petr. Pomalu si začínal být jistý, že ji má na své straně. Tentokrát už ani nepotřeboval pomoc své víly. Dívka měla v očích nejistotu. „Neboj se, nenechám tě spadnout,“ dodal tiše. Chvíli si ho prohlížela. Natáhl ruku a nastavil jí dlaň. Váhala. Cítil to z ní. Ale Wendy taky poprvé váhala. Teď to nemusí nijak řešit.
Dívka natáhla ruku a vložila svou drobounkou dlaň do jeho. Do pasti. Kde ji čekala bolest a krev.
Petr ji prudce vytáhl z postele. Přikrývka spadla na zem. Wendy byla ve vzduchu. Byl to pro něj úchvatný pohled. Tak známý. Tak vítaný.
„Páni!“ vyjekla dívka úžasem. Petr jí rychle ústa přikryl volnou dlaní. Ne, nesmí ho prozradit. Navíc, její hlas neměl ten správný tón. Ani barvu. Nebo dokonce přízvuk.
„Ššš, zlatíčko. Nikdo na tohle nesmí přijít, ano? Bude to něco jako naše tajemství, souhlasíš?“ Dívka poněkud zmateně přikývla. Asi si myslela, že se jí to jenom zdá. Jak to jinak vysvětlit, že? Sny. Krásné. Později příšerné noční můry.
„Je to úžasné!“ špitla dívka, když se pohybem připomínající něco, čemu lidé říkají plavání, přesunula k balkónu.
„Chtěla by ses proletět venku, Wendy?“ zeptal se Petr tiše. Snažil se být blízko ní tak, jak to jen šlo. Přitiskl se k jejím zádům.
„Nejmenuju se Wendy. Jsem Joan-“
„Chtěla by ses proletět venku, Wendy?!“ přerušil Petr dívku. Udělal chybu. V jeho hlase na chvilku nezazněla něha, ale jen ten cizí a podivný chlad.
„Ale co moji rodiče?“
„Vrátíš se dřív, než se vzbudí. Navíc, jak by tohle mohlo být skutečné? Létání? Za chvilinku se probudíš. V posteli. Sama,“ zamumlal jí Petr vábivě do ucha. „Není se čeho bát, drahoušku. Má sladká Wendy. Nikdy bych ti neublížil. To víš, že?“
„Jsem Joan!“
„Víš, že ti neublížím, Wendy! Ty to víš!“ naléhal Petr. Absolutně ignoroval dívčinu snahu o seznámení. Wendy s ním určitě jen hrála nějakou podlou hru. Jinak se nedalo vysvětlit, proč by mu takhle ubližovala.
„Vím to?“ zeptala se omámeně dívenka.
„Samozřejmě, lásko. Nikdy bych ti neublížil.“ Petrova snaha o blízkost budila zdání, že chce splynout s dívčiným tělem v jedno. „Jen se proletíme. A pak se probudíš, slibuji.“
„Vážně?“
„Nikdy bych ti nelhal.“ Petr se samolibě usmál. Dívka tála jako sníh, co napadl příliš brzy a neměl se šanci udržet. „Věř mi.“
Dívka přikývla. Petr prudkým pohybem otevřel balkónové dveře. Dívka vyplula ven. Jedním tempem vyletěla k obloze. Vypadal tak nádherně. Tak úchvatně. Otočila se na něj.
„To je senzační!“ vykřikla a udělala ve vzduchu piruetu.
„Já vím, Wendy. Já vím, drahoušku,“ zamumlal Petr. Jeho hlas však byl jiný. Začala jím prosakovat krvežíznivost.
Wendy se smála a dělala ve vzduchu různé přemety. Petr se rozhlédl. Byl čas.
„Pojď, lásko.“
„Kam?“
„Jen kousek, Wendy. Pak se hned vrátíme. Slibuji.“ Wendy přikývla. Natáhla se pro Petrovu ruku a pevně ji stiskla. To teplo bylo tak vítané, tak známé.
Nebe začalo rudnout. Jaká ironie. Za chvilku jiný odstín rudé pokřtí nový den. Petr táhl dívku za sebou. Do úsvity. Vstříc soumraku.
Zmuchlaná přikrývka na zemi a otevřené balkónové dveře byly tím poslední sbohem, které dala Wendy světu. Ptačí symfonii toho rána podkresloval vyděšený dívčí křik. Červánky nabraly nový odstín rudé. Jak poetické. Jak vzrušující. Jak dokonalé.           

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nerissa - Věř mi: