OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nestvůra

16.03.2016 (10:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1556×

Plížím se chodbami. Jsem superhrdina. Za mnou vlaje kápě a mám jenom jeden cíl. Začnu zrychlovat krok. Běžím. Zeď je blíž a blíž.

„Sakra!“

„Dávej bacha, tupoune.“ Ignoruju to. Slyšel jsem horší nadávky. Aspoň že se mi nerozflákaly brýle. Máma by mě zabila. Tohle už jsou moje třetí. Tento rok. A to je teprve květen.

„Ale ne,“ syknu. Když se sehnu pro knížky, které se rozletěly na všechny strany, zjišťuju, že moje nejoblíbenější má natržený přebal. Učebnice jsou samozřejmě nesmrtelné. Rozhlédnu se, jestli jsem něco nezapomněl, a konečně ramenem rozrážím dveře, jak jsem ostatně plánoval. Ale pomalu. Jak jsem neplánoval.

„Kde jsi byl?“

„Zakopl jsem a všechny učebnice se mi rozsypaly, paní učitelko,“ vyhrknu a jedním prstem si posunu brýle na nose.

„Výmluvy. Sednout.“

Nechtěl jsem přijít pozdě, ale svět se sám nezachrání. Nemluvě o dívce v nesnázích, která čeká jen na statečného zachránce. Poslední dobou se mi zdá o nestvůře, která se skrývá ve stínu a spřádá plán zkázy. Ještě nevím, co to znamená, ale já na to přijdu.

„Zachráním svět,“ zašeptám, aniž bych si to uvědomoval.

Vedle mě někdo vyprsknul smíchy. Leknul jsem se.

„Za to ti budeme velice vděční, ale teď nám zopakuješ látku z hodiny.“  Podle hlasu dneska vážně nemá náladu. Řekla to, aniž by přestala psát do třídní knihy. Chvilku přemýšlím, jestli to bylo na mě, ale celá třída se dusí nehlasným smíchem. Samozřejmě, že to BYLO na mě. Pomalu vstávám a jdu k tabuli. Nemám ani ponětí, co je tohle za předmět, natožpak co se dneska bralo. Zezadu se ozvalo plesknutí. Odolám nutkání se otočit. Učitelka mi do hlavy propaluje díru. Přímo mezi očima. Skrz. Cítím, jak se mi z týlu kouří. Ulička mezi lavicemi se natahuje jako starý želé had, když se mu snažíte ukousnout hlavu. Zastavuju se až u katedry. Mlčím. Co když je ona ten netvor z mých snů?

„Umíš ještě mluvit? Nezapomněl jsi to náhodou během mého výkladu?“

„Ne, paní učitelko.“

„Tak se otoč ke třídě a začni,“ mávne rukou a opět se skloní k třídní knize.

Slyším zvuk trhané látky. Rychle se otočím. Moje kápě je na zemi a já netuším, jak se tam dostala. Moje levá ruka je nějaká větší. Celá třída se začne smát. Potím se, pořád mám ruce před očima a pořád mlčím. Záblesk světla a všechno se zdá být do červena. Pak všechno začne tmavnout.

Trhnu sebou. Otevřu oči a sedám si. Proč jsem na ošetřovně? Jeden rukáv mám roztrhlý a celý od krve, ale nic mě nebolí a nemám žádnou ránu.

„Můžeš jít,“ ozvalo se za mnou stroze. Ošetřovatelka ke mně vždycky byla milá. Zvláštní. Seskočím z postele a jdu pryč. Hodiny na chodbě ukazují, že už je po vyučování, ale já mířím do knihovny. Musím přece vypátrat, kdo je ten netvor. A jak ho zabít.

Trhnu sebou. Zase. Usnul jsem. Na zemi u regálu s komiksy. Je tma. Jak dlouho jsem spal? V knihovně hodiny nejsou, aspoň ne funkční, tak si vezmu batoh a jdu na chodbu. Takhle pozdě jsem ve škole nikdy nebyl. Trochu se bojím. Už ani nemám svoji kápi. Pomalu pokládám jednu nohu před druhou a blížím se ke schodišti, abych viděl na hodiny. Začínám mít příšerný pocit. Dýchám stále rychleji a hlasitěji.

„Co to bylo???“ vykřiknu v duchu, ale ozvěna je opravdová. Začnu utíkat. Minu hodiny a utíkám dál. Sotva popadám dech. Zastavím se až u tělocvičny. V mžiku se rozhodnu schovat do kumbálu na nářadí. Přestanu dýchat a poslouchám. Dlouhou dobu neslyším nic než ticho. Už si chci oddechnout, když něco zaslechnu. Zase se zaposlouchám. Zesiluje to. Něco jako temné vrčení. Přímo za mnou.

„Aaaaaaaaaaa,“ zařvu tentokrát doopravdy a rozrazím dveře. Píchne mě v boku a já padám k zemi. Za sebou pořád slyším vrčení. A kroky. Neodvážím se ohlídnout. Plazím se. Roh. Sakra. Jsem v pasti. Otočím se. Obrovská postava se blíží ke mně. Vše, co vidím, jsou obrovské zářivě červené oči. Blíží se. Za ním se něco hýbe. Ocas. Měsíc v úplňku ozáří obří siluetu. Vlkodlak. Cítím, jak mi tuhne krev v žilách. Cení zuby a připravuje se ke skoku. Srdce vynechává údery.

Probudím se úplně zpocený. Ležím na zemi vedle postele. Úplně nahý. Vítr lomcuje s pootevřeným oknem. Nervové vypětí povolí a já zase začínám dýchat normálně. Ještě jednou se zhluboka nadechnu.

Bouchání na dveře.

Prudce se otočím.

„Neřvi a běž do školy! Zase přijdeš pozdě!“ Neřvi??? Že by ze spaní? Otec evidentně zase nezahálí už od rána. Kdo ho nezná, tak by řekl, že jenom šišlá. Já vím, že se mu plete jazyk.

Beru nejbližší textil a… Batoh! Takže to musel být jenom sen. Značně se mi ulevilo, ale nemám čas na rozjímání. Za běhu se oblíkám a utíkám, co mi nohy stačí.

„Ne, další pozdní příchod ne,“ fňukám. Před školou nikdo není, takže jdu pozdě. Zastavuju se a dýchám, protože už je koneckonců jedno, o kolik minut později dorazím. Jdu směrem do třídy a přemýšlím nad dobrou výmluvou. Dobré dvě minuty stojím přede dveřmi. Pořád netuším, co řeknu, ale beru za kliku a vcházím do třídy.

Je prázdná. Nechápu.

„Co to,“ koktám. Sednu si do své lavice a čekám. Kdyby něco, tak mě najdou tady a můžu se vymluvit, že jsem tu celou dobu.

Sedím už patnáct minut a pořád nikdo nepřichází. Zamyšlené koukám do zdi a chvílemi mám pocit, že se vlní, tak se už chci zvednout a jít se podívat zblízka. Rozletí se dveře.

„První hodina odpadla, debile,“ směje se ten samý primitiv, který včera seděl vedle mě. Odhazuje batoh k lavici a jde pryč. Nevzpomínám si, že bych něco takového slyšel, takže musím najít svoje poznámky. Třeba jsem na to jenom zapomněl.

Cuknu sebou. Zase. Někdo mi stojí u lavice. Ani intenzivní oční kontakt mě nedonutí promluvit. Znovu se začínám potit.

„Dala jsem mu pohlavek.“

„Cože,“ povídám.

„Za to, že se smál.“ Aha, tak tohle bylo to plesknutí za mnou.

„Díky,“ zrudnu.

Dívka se usměje a jde si sednout na svoje místo. Už se mnou chodí do třídy pár týdnů a já pořád neznám její jméno. Jsme tu sami. Nikdo ještě nepřišel, tak zaváhám jenom na chvilku.

„Jak se jmenuješ?“

„Lisa.“ Přikývnu a zase se otočím. Zírám do lavice, ale cítím, že se na mě pořád dívá. Zachrání mě příchod dalších spolužáků. Spadl mi kámen ze srdce. Odvážím se na ni zase podívat. Je schovaná za nějakou knihou.

„Ty jo, magor nepřišel pozdě,“ ozve se známý hlas. Už ho začínám mít plné zuby. Ono ho to snad baví. Začínám mít vztek. V tu chvíli ze mě spadne veškerá ostýchavost a rychle vyrazím směrem k němu. Na okamžik zahlédnu v jeho očích strach, ale asi to byl jen stín.

„Co mi uděláš? Počůráš mě?“ směje se a postupně se přidávají i kumpáni kolem. Vyskakuje na okenní parapet.

„Poslouchejte mě! Tady ten pitomec si myslí, že mě může vyzvat na souboj,“ huláká jako kapitán na lodi. Ostatní se pořád smějí a občas to prokládají posměšky a dalšími nadávkami.

„Nejspíš má dojem, že něco znamená, tak co kdybychom mu to přehnané sebevědomí trochu srazili?“ křičí za hlasitého skandování ostatních. „Troufneš si na mě, co?“ Pořád stojí na parapetu a gestem mě vybízí, abych si něco zkusil. Zdi se opravdu vlní. A nejenom zdi. Moje ruce. Zase se něco děje s mýma rukama. Cítím, jak rostu a zvětšuju se. Už zase vidím rudě. Tentokrát ale nic netmavne. Všechno září. Víc a víc. Zavřu oči. Když je otevřu, jsem dvakrát tak vysoký jako ostatní a nemám ruce. Mám tlapy. A drápy. Usměju se a strašně zařvu. Jednou tlapou ho popadnu a prohodím oknem. Okamžitě se zase zmenším a jenom zírám na to rozbité okno. Pak na své ruce. Jsou zase normální. Všimnu si, že se na mě všichni dívají. Jsou k smrti bledí a očividně příšerně vyděšení. Začnu panikařit. Otočím se a utíkám. Zastavím se až ve svém pokoji.

Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo. Muselo se mi to zdát. Ten netvor, o kterém se mi zdálo, který mě pronásledoval ve škole. To nebyl sen. Byl to vlkodlak. Musel mě pokousat. Teď jsem ten netvor já. Musím se držet doma. Už nikdy nevyjdu ven. Lehnu si na postel, ale myšlenky dál víří. A víří.

Bouchání na dveře.

„Škola!!! Pohni si.“ To už je ráno? Asi jsem zase usnul. Nikam nejdu. Budu až do smrti ve svém pokoji, abych už nikoho nezabil.

Zase bouchání na dveře.

„Jestli hned nepůjdeš, tak ty dveře vyrazím.“ Panebože jenom to ne. Jestli se zase budu cítit v nebezpečí, mohl bych se proměnit. Musím se ukrýt někde jinde. Rychle na sebe něco hodím a pádím ven.

„Nezapomněl sis něco?“

„Cože?“ nechápu.

„Tašku nepotřebuješ?“ Uvědomuju si, že jsem ji včera nechal ve škole.

„Schoval jsem si ji u paní učitelky v kabinetu, protože mi nebylo dobře a ona říkala, že bych se neměl domů táhnout s ničím těžkým.“

Otec vypadá nevěřícně, ale nakonec kývne. Když za sebou zavřu dveře, sám se pochválím za tak dobrou lež. Počkat. Jak to, že ze školy nevolali rodičům? Museli ze mě mít takový strach, že řekli, že to byla nehoda. Jo, to musí být ono. Na chodníku před domem se zastavím. Kam teď? Rozhlížím se kolem, ale nic mě nenapadá.

Vydávám se náhodným směrem, když mi to dojde. Černá skládka! Kdysi dávno jsem tam chodil hledat poklad jako kapitán nejrychlejší lodi v celém Karibiku. Dokud to tam neobsadili vysokoškoláci. Ale třeba už tam nebudou.

Nejsou. Dokonce je tu nějaká stará matrace. Otáčím si ji tou čistší stranou nahoru a sedám si. Tak. Co dál? Čekat.

Čas se nikdy netáhnul pomaleji. Hodinky nevlastním a mobil už vůbec ne. Musím se spoléhat na odhad a polohu Slunce. Na svoje staré skládkové hry nemám myšlenky. Chtěl jsem se zabavit slovním fotbálkem sám se sebou. Stejně si občas představuju, jaké by to bylo, kdyby přiletěl třeba drak nebo UFO. Hned to ale zaháním a přemýšlím co dál. Tady nemůžu zůstat věčně.

Začíná se stmívat.

„Ráno je moudřejší večera,“ povídám si pro sebe a jdu si lehnout. Když zavírám oči, tak jen doufám, že aspoň sny budou klidné.

První pomalé a klidné probuzení za posledních několik týdnů. Slunce teprve vychází a já pořád nevím co dál. Asi bych měl jít zjistit, co se děje. Ale tak, aby mě nikdo neviděl. Nikdo mě nesmí najít.

Jdu opatrně směrem ke škole. Schovávám se za keři a nahlížím za každý roh. Potkávám jen pár lidí, kteří jdou do práce. Rozhodl jsem se schovat do keřů u školy a počkat, až začnou chodit lidi. Sotva jsem ji ale uviděl, ztuhl jsem hrůzou.

„Já ho vážně zabil,“ vydechuju. Celá škola byla ověšena látkou černé barvy. Na oknech i dveřích. Odvážím se jít podívat blíž ke dveřím. Přečtu si oznámení o tom, že je škola zavřena z důvodu úmrtí žáka šestého ročníku. Tak tady nezůstanu. Okamžitě vyrážím rovnou k nádraží. Napadá mě, že bych mohl jet za strýčkem. S rodiči už pěkně dlouho nemluví, takže je skoro stoprocentní pravděpodobnost, že nebude nic vědět. A míval mě rád, takže se snad vzteky zase neproměním. Jenom sehnat peníze na lístek.

Peníze na stravenky! Občas najdu v kapse špinavých kalhot peníze, které jsem neutratil. No tak! No tak! ANO!!! Sakra, to je tak blbá náhoda, až to vypadá plánovaně. Kupuju si poloviční jízdenku a po další hodině a půl čekání si konečně sedím v kupé. Teď jen doufat, že bude doma.

Po dvou hodinách jízdy už mi klapání kol po kolejích leze na nervy. Skoro si přeju, aby vlak vykolejil. Jenom aby to přestalo. Už jsem ale skoro tam. Zastávku si pamatuju. Je to jenom obec, takže by nemělo být těžké najít i dům.

Podvědomě jdu skoro na jisto. Když zazvoním, něco mě napadá.

„Prokristapána, co tady děláš?“ třeští oči. „To tě pustili jenom tak samotného? Tak daleko? Ví vůbec někdo, že jsi tady? Musím tě okamžitě odvézt zpátky.“

Ano. To jsem nedomyslel.

„Samozřejmě, že ví,“ lžu. Strýček přimhouří jedno oko a nakloní hlavu na stranu jako dospělák, který ví, že lžete, ale dá vám šanci se přiznat. Díval se dlouho a neřekl ani slovo. Nemá to smysl. Jsem v háji.

„Spolužáci si ze mě dělali srandu a já jsem utekl,“ říkám, tentokrát popravdě.

„Vždyť je ráno,“ přimhuřuje druhé oko a naklání hlavu na druhou stranu.

„Předevčírem,“ sklápím provinile pohled.

Vyvaluje oči. „A proč jsi nezůstal doma?“

„Bál jsem se, že budu potrestaný,“ pořád koukám na špičky svých bot.

„Takže jsi odjel, předpokládám, že vlakem,“ přikyvuju, „za mnou, protože sis myslel, že já tě nepotrestám.“

Zvedám oči. „A potrestáš?“ vyhrknu vystrašeně.

„Ne, ale musím trvat na tom, že tě odvezu zpátky,“ povídá soucitně. „Ale možná až zítra,“ dodává.

Byl jsem vděčný za měkkou postel a tichou domácnost, ale teď sedím v autě a promýšlím všechny možnosti, jak to může dopadnout. Určitě ne dobře, ale jak moc zle? Vzdávám to. Počkám si.

„Kam mě to vezeš?“ Uvědomuju si, že nejedeme domů.

„No do školy. Vyřešit to. Neboj se. Budu tam s tebou.“

Jenom to ne. Zjistí, že jsem mu lhal. Zastavujeme před školou.

„Co znamenají ty černé závěsy? Ty jsi mi neřekl všechno, že ne?“ vypadá trochu vystrašeně.

„Jeden kluk vypadl z okna,“ povídám neochotně.

„Tak proto,“ řekne a pak už nepromluví.

Vystupuje, bere mě za ruku a jdeme dovnitř. Přímo do ředitelny. Podle všeho byla škola zavřená jen jeden den.

Zaklepe. Ozve se pozvání dovnitř a my vcházíme.

„Tak vám vedu ztraceného žáka.“

Ředitel vypadal překvapeně. „Ztraceného?“

„Vy jste si nevšimli, že včera nebyl ve škole a předevčírem ze školy dokonce utekl?“ udiveně povídá strýček.

Ředitel nasadí profesionální výraz. „Samozřejmě víme o všem, ale přisoudili jsme to utrpěnému šoku. A včera byla škola zavřená.“

„Ano, co se vlastně stalo?“ ptá se strýček, podívá se na mě a stiskne mi ruku ještě pevněji. Teď to přijde. Teď mě pošlou do vězení za vraždu.

Ředitel se zachmuří. „Jeden velice problémový spolužák si z něj údajně dělal legraci a povyšoval se nad něj. Pak tady chlapec z ničeho nic strašlivě zakřičel, všichni se lekli a onen nešťastník vypadl z okna.“ Je těžké skrýt údiv. Oni opravdu všichni potvrdili, že to byla nehoda.

„Máme to na kameře, podívejte,“ pokračuje ředitel. „Samozřejmě bez zvuku, takže jako důkaz šikany naprosto bezcenná nahrávka, ale jako potvrzení výpovědi svědků to policii stačilo.“ Zůstal jsem civět na černobílý němý film. Jedna osoba stála na parapetu a očividně něco vykřikovala. Druhá osoba, znatelně menší a shrbená, se krčila uprostřed davu. Najednou sebou škubla a zaklonila se s otevřenou pusou. Chlapec na parapetu prudce couvnul, zakopnul a rozbil okno. Malá osůbka se otočila a utekla. 

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nestvůra: