OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nidky neříkej nikdy

Nikdy neříkej nikdy

„Drogy jsou škodlivé," říkávala mi maminka, když mi bylo asi třináct. „Můžou tě přivést i do hrobu. Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti."

„Ale mami," smála jsem se, „přece bych nebrala drogy. Je to jen hnus, co ti ničí zdraví."

Ano, tak tohle jsem říkala před třemi lety. To mě ještě ani ve snu nenapadlo, že se přestěhujeme s vesnice do města a já budu patřit mezi tu nejpopulárnější partu na škole. Co všechno uděláte, aby jste nevypadli z party? Já všechno. A teprve teď jsem si uvědomila, co to všechno znamená. Bohužel pozdě.

Ze začátku jsme byli jen kamarádi, co někdy vyvedli nějakou vylomeninu, ovšem čím jsme byli starší, tím jsme vše brali vážněji. Začali jsme kouřit cigarety, a pak pít alkohol. I když mě už odmalinka rodiče poučovali, jak je to nezdravé, poddala jsem se. Nechtěla jsem vypadnout z party! V žádném případě mi to nechutnalo. Snad jen jsem se cítila drsně, když jsem stála na zastávce či za domem s cigaretou v puse. Zvykla jsem si na ten hnus a podřizovala jsem se ostatním až… až se jednou přinesl kokain.

Petr - náš "vůdce" party - na tom byl závislý, tak nám to přinesl ukázat. Bylo to asi rok po začátku kouření. Na cigarety jsem si zvykla, na alkohol taky, ale s drogami jsem nechtěla mít nic společného. Měla jsem z toho hrozný strach, ale věděla jsem, že když odejdu, budu terčem posměchu. A o to opravdu nestojím. Proto, když to všichni vyzkoušeli, vyzkoušela jsem to i já. Několikrát po sobě se to do patry doneslo a já na tom začínala být pomalu závislá. Ostatně jako všichni.Ten pocit byl báječný. Od té doby jsem si od Petra pravidelně kupovala dávky. Rodičům samozřejmě neušla změna mého chování a čím dál častěji mě bombardovali otázkami typu: kde, jak, s kým a proč trávím většinu času.

Ze všeho jsem se nějak vyvlékla, ale jejich podezření se nezmenšilo. Až jednoho osudného dne jsem vyložila karty na stůl… omylem. Jelikož jsem nemohla zastihnout Petra a s ním i mou pravidelnou dávku, vydala jsem se k mostu, kde bývají dealeři.Naštěstí tam jeden byl, tak jsem k němu rovnou zamířila.

„Kolik máš?" zeptal se mě. Ukázala jsem mu obsah mé peněženky. Bylo tam přesně pět tisíc, které jsem ukradla rodičům.

„Něco ti namíchám," mrknul na mě. O několik minut později jsem vešla do svého pokoje a brala si ten "zázrak", co mi namíchal. Rodiče byli v divadle, takže jsem byla doma sama. Čekala jsem, že přijde ten úžasný pocit, ale nic se nedělo. V tom jsem se začala klepat. Nejprve jen ruce, a pak já celá. Dýchala jsem zrychleně a třásla se jak osika. V tom jsem všechno uviděla rozmazaně, temně a… nic. Hlava mi spadla na stůl a já upadla do bezvědomí.

Probudil mě pípavý zvuk vedle mé hlavy. Rozkoukala jsem se. Tuhle místnost bych poznala i ve snu. Nemocnice. Páchlo to tu dezinfekčními prostředky a všude bylo bílo. Vedle mé postele stála mamka a držela mě za ruku. Taťka stál za ní a držel jí za rameno.

„Haničko," zašeptala mamka a po tváři se jí rozkutálely slzy.

„Co - co se stalo?" zeptala jsem se zmateně. Cítila jsem tupou bolest na zadní straně hlavy a byla jsem hrozně vyčerpaná.

„Našli jsme tě ve tvém pokoji. Máš v krvi hodně návykových látek. Jsi ve smrtelném nebezpečí. Ach bože, proč jsi to udělala? Víš jak je to nebezpečné," řekl taťka, protože mamka nebyla schopna slova.

„Bože," zašeptala jsem a spadla na postel. „Je mi to tak líto. Já… já se tak stydím." Zavřela jsem oči a nechala se užírat tou bolestí, že jsem tolik zklamala jejich důvěru. Teprve teď jsem si plně uvědomila, co znamená to všechno, co udělám kvůli partě. Kvůli ní jsem začala brát drogy.
Ten humus i když mě před ním varovali rodiče. Kvůli ní tu teď ležím, pomalu umírám a mám jen malou šanci na přežití.

Příště tě poslechnu mami. Jestli bude nějaké příště.