OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nighe - Popelčina pomsta

11.12.2013 (06:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 932×

Popelčina pomsta

Jeden z vyšetřovatelů přede mě na stůl postavil plastový hrnek s kávou vypadající jako z levného automatu. Tekutina měla podivně našedlou barvu a stoupal z ní dým, který voněl po cukru. Nakrčila jsem nos a podívala se na kávu s neskrývaným odporem.

„Je v ní sérum pravdy?“ zeptala jsem se vyšatřovatele, který si sedl naproti mně. „Protože jestli ano, nemáte na to právo!“

„Nemusíš mít strach. Zákon neporušíme, pokud nebudeme muset.“

Znovu jsem se zamračila, když jsem si uvědomila, že mi tykal.

Na policejní stanici (jediné v Kouzelném lese, kde jsem žila s otcem, macechou a nevlastními sestrami) jsem byla už od šesti hodin ráno. Teď muselo být nějak po poledni a bylo to poprvé, co mě vyšetřovatel takhle oslovil. Asi mu se mnou docházela trpělivost. Já jsem ale dál seděla s očima upřenýma na stůl, kde se pořád kouřilo z kávy, a ani nehlesla.

„Takže, Popelko,“ snažil se vyšetřovatel znovu změnit taktiku, „co kdybys už konečně začala mluvit? Jsi jedna z hlavních podezřelích . Copak ty k tomu nemáš co říct?“ Při každé větě se ke mně naklonil s úpěnlivím výrazem ve tváři, jakoby mě silou vůle chtěl přinutit říct pravdu.

Když jsem znovu neodpovídala, pomalu se opřel, až rozvrzaná židle, na které seděl zaskřípěla. Vypadal bezradně a naštvaně zároveň.

„Tak dost!“ Ozval se ode dveří hluboký hlas.

To do místnosti vešel druhý vyšetřovatel, kterému říkali Barry. Významě přejel po vyšetřovateli ke mně a škubl hlavou. Vyšetřovatel byl v mžiku za mnou. Vyplašeně jsem sebou škubla a než jsem si stihla uvědomit, co se děje, skřížil mi ruce za zády. Zaúpěla jsem bolestí a hlavou se mi začaly honit nejrůznější způsoby mučení, které praktikovala má macecha.

Barry se postavil přede mě a vpíjel se do mě očima.

„Mluv, Popelko!“

Vší silou jsem zaťala zuby a snažila se neuhnout jeho bodavým očím.

„Tak ona mluvit nebude.“ zamumlal Barry pro sebe a vztekle sáhl do kapsy svého pláště. Vytáhle z něj malou skleněnou lahvičku plnou modré tekutiny.

„Víš, co je tohle?“ zeptal se a přidržel mi lahvičku před očima.

„Sérum pravdy,“ začeptala jsem s hrůzou.

„Sérum pravdy.“ přitakal, „ A pokud nebudeš mluvit, tak ti ho dáme vypít!“ Chvíli se na mě díval s přimhouřenýma očima. „A dozvíme se i to, co vědět nepotřebujeme!“ dodal vztekle.

„Kdo zabil tvou macechu?“ vyštěkl a já jsem leknutím nadskočila.

„Nemůžete mi to dát vypít, je to nezákonné!“ zapištěla jsem místo odpovědiažila se vyprostit ruce z vyšetřovatelova sevření.

Barry naštvaně stiskl ústa, až vypadaly jako tenká linka a praštil lahvičkou o hranu stolu. Vystrašeně jsem na něj hleděla jako na blázna. Začínala jsem se bát, že mi opravdu ublíží. Když ale zvedl lahvičku k mé hlavě, došlo mi, že urazil jen její skleněný vrch, jelikož lahvička neměla zátku, kterou by se dala otevřít.Násilím mi rukou stiskl spodní čelist. I když jsem se bránila jak nejlépe jsem mohla, jeho stisk byl tak pevný a bolestivý, že se má ústa podvolila a otevřela se. Barrymi přiložil lahvičku k ústům a když jsem sebou marně škubala, abych se vysvobodila, cítila jsem , jak mi urazený hrot lahvičky pořezal spodní ret. V puse jsem měla podivnou chuť krve a séra pravdy, které bylo překvapivě řídké. Dokonce řidší než voda – jestli to bylo vůbec možné. Proti své vůli jsem polkla a Barry s druhým vyšetřovatelem mě pustili.Roztřeseně jsem si rukávem utřela bradu celou od krve od poraněného rtu.

Na tvářích obou vyšetřovatelů bylo vidět, že sérum pravdy často nepoužívají, protože se oba posadili naproti mně za stůl a dychtivě vyčkávali.

Po pár vteřinách ticha rušeného jen mým přerývavým dechem se mi oči podivně rozostřily.

„Pověz mi, Popelko, kdo zabil tvou macechu a sestry.“ slyšela jsem Barryho tichý chraplavý hlas,

Než jsem si stačila zacpat ústa rukama, má pusa a rty začaly formulovat slova, která se přede mnou vynořovala, jakobych se dívala na film. I kdybych jakkoliv chtěla, nemohla jsem to zastavit.

„Všechno to začalo, když umřela moje maminka. Bylo mi tehdy asi dvanáct let.“ Vzpomínala jsem zasmušile. „Otec se asi po jednom roce znovu oženil.“ Na chvíli jsem zmlkla a slyšela jen vzrušené oddechování obou vyšetřovatelů. Sama jsem se pořádně nadechla a ponořila se ještě hlouběji do příběhu. Už jsem ani nevnímala svá slova, jen sledovala úryvky myšlenek, které se vzájemně proplétaly a vtahovaly mě stále víc doprostřed všeho dění. Cítila jsem to všechno, jako kdybych to prožívala znovu.

„Žena, kterou si přivedl se mi moc nelíbila,“ pokračovala jsem váhavě,“ ale snažila jsem se ji mít ráda, už jenom kvůli otci.

„A co tvé nevlastní sestry?“ vytrhl mě ze vzpomínání Barryho hlas.

„Pššt!“ zasyčel na něj druhý vyšetřovatel. „Řekne všechno, co budeme potřebovat. Jen do toho nevstupuj...ruší to účinky-“

Než všakstačil dopovědět větu, já jsem ho přestala vnímat, protože jsem se znovu ponořila do svého příběhu. Tentokrát už úplně.

Ocitla jsem se ve starém ponurém pokoji, do kterého mě přestěhovala macecha, aby si do mého pokoje mohla ona a mé nevlastní sestry dávat všechny své šaty. Pokoj byl prostý a čistý. Byla v něm jen nepohodlná postel, stará dřevěná skříň a malý stolík.

Pomalu jsem si sedla a stehna mě při dosednutí na postel pálivě zabolela, až jsem skoro vyjekla. Vyhrnula jsem si kousavou a zaplátovanou suknia prudce nasála vzduch z toho šoku. Nohy jsem měla samou modřinu a z jizvy, která se táhla od kolene až do půlky stehna mi sálalo, jakobych se popálila. Ztáhla jsem sukni zpátky  a vysunula šuplík ze stolku u postele. Automaticky jsem sáhla po malém prasklém zrcátku, které jsem měla pečlivě uschované.

Bylo mi asi tak sedmnáct let. Uvědomila jsem si, když jsem si prohlédla svůj odraz v zrcátku. Obličej jsem měla celý umzaný od sazí, ale to mě moc nepřekvapovalo. Vrátila jsem zrcátko zpátky a přemýšlela jsem, jak poznám, ve které době se právě nacházím. Nemohlo to být nijak dávno, protože vzpomínky byly ostré a zřetelné.

Najednou se dveře od pokoje prudce otevřely, až jsem nadskočila a připoměla si bolest v potlučených nohách.

Do pokoje vešla jedna z mých nevlastních sester – Ada. Když mě uviděla sedět, okamžitě zapištěla: „Popelko, ty nemáš nic na práci?“ zeptala se skřehotavěse vzrušením v očích.

„No já...já,“ začala jsem koktat a se strachem si prohlížela rákosku, kterou držela v kostnaté ruce. Teď už mi bylo jasné, proč mám tělo obsypané modřinami.

„To nic,“ řekla nezvykle sladkým hlasem „protože já pro tebe práci mám! Neuhodneš , co se právě stalo. Král Kouzelného lesa pořádá Halloweenský ples pro svého syna, aby se tam mohl seznámit se svou budoucí nevěstou. Jsou pozvány všechny ženy z celého lesa a on si vybere některou z nás za svou ženu!“ zasnila se a chvíli nepřítomně hleděla před sebe. „Upřímně doufám, že to budu já!“

Stiskla jsem rty k sobě, abych se nerozesmála. I přes to všechno, co mi Ada způssobovala, jsem ji měla svým způsobem ráda, ale říct o ní, že by byla hezká nebo dokonce chytrá, to jsem opravdu nemohla ani kdybych chtěla.

Její hranatý koňský obličej s našpulenými rty působil neustále přísným dojmem, který ještě umocňoval pevný drdol stažený z vlasů myší barvy. Ada vypadala úplně jako její matka, jen neměla tolik vrásek a byla mnohem víc vychrtlejší. Víc než kdy dřív mi připadalo, že je nějak nemocná. Nevypadala vůbec zdravě. V obličeji byla bledá jako stěna a postavou připomínala kostlivce. Bylo to asi tím, že užívala projímadla kvůli tloušťce. Vytanulo mi na mysl.Bylo ale víc než jasné, že princ by si ji za ženu nyvybral. To by musel být slepý a hluchý.

„A ty mi s tím pomůžeš.“ slyšela jsem Adu říkat rozhodně.

„S čím?“ trhla jsem sebou probrala se z přemýšlení.

Povzdechla si a našpulila bledé rty do naštvané grimasy. „Říkala jsem ti, že každá dívka má mít masku na ten Halloweenský les.“

„Aha.“ hlesla jsem.

„A tak jsem ti přišla oznámit, že ty připravíš masku mě, matce i Dině.

Dina byla má druhá nevlastní sestra a byla úplný opak Ady. Tedy alespoň vzhledem (s chytrostí na tom byly úplně stejně). Dina byla trochu oplácaná, myší vlasy jí rozježeně poletovaly kolem tváře a kůži měla nepřirozeně oranžovou, jako kreslená postavička. Sice byla o něco milejší než Ada, ale rozhodně nebyla krásnější.

Ada s přísným pohledem čekala na mou odpověď.

Splašeně jsem přemýtala jestli vůbec umým šít. Ale při pohledu na sestřiny slušně vyhlížející nové šaty, které jak jsem si právě uvědomila jsem jí minulý týden ušila, tak ano.

„Dobře,“ řekla jsem prostě.

„Jedeme s matkou koupit látky a nitě. Až se vrátíme, můžeš začít šít.“

Přikývla jsem a nadechla se k otázce, když mě přerušila.

„Ty šaty budou hotové do Halloweenu.“ oznámila mi nevzrušeně a chystala se k odchodu.

„A co já?“ zeptala jsem se statečně,“ Můžu jít taky s vámi na ten ples?“

Sestra se otočila s přísně zvednutým obočím. „A co bys tam chtěla dělat, Popelko? Jen bys všechno zaernila od sazí.“ vysmála se mi. „A kromě toho,“ otevřela dveře,“stejně by sis nestihla ušít kostým . Už tak budeš mít co dělat, abys ho do tří dnů stihla ušít ty naše. Nebuď směšná!“ křikla ještě přes rameno a zabouchla za sebou dveře.

Strnule jsem se znovu posadila. Srdce mi tlouklo v nepravidelném rytmu a ruce jsem zatínala do tenkých přikrývek na posteli tak silně, až mi zbělely klouby na prstech . Zachvátila mě emoce, kterou jsem do té doby moc neznala – vztek. I když mi macecha přikazovala různé věci a bily mě rákoskou, všechno jsem snášela bez reptání a se smutkem. Teď to ale bylo jiné. Rozhodně jsem neměla v úmyslu tak, jak po mě sestra chtěla. Možná za to mohla i má zvědavost. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy v zámku královské rodiny nebyla a ani prince jsem neviděla. Proto jsem se poprvé vystavila maceše a sestrám na odpor. Trochu mě zaskočilo, že mi to nahnalo takový strach. Abych zmírnila svůj pocit viny a strachu, rozhodla jsem se, že všechno provedu nenápadně tak, aby se nikdo nic nedozvěděl.

Můj plán byl prostý – tajně si ušít kostým ze zbytků látek, ze kterých budu šít masky sestrám, aby mě nikdo nepoznal a vypravit se na ples, kde konečně uvidím prince a královskou rodinu. S těmito myšlenkami jsem po těžké celodenní práci usínala.

„Vstávej Popelko!“ probudilo mě skřehotání macechy, sotva vyšlo slunce. „Začni šít kostými!“ poručila mi a rukou mrštně pokynula otci, který vešel do pokoje za ní a nesl plný koš látek, nití, krajek a různých ozdob.

„Dobré ráno, dceruško.“ usmál se na mě dobrotivě a položil koš na stolík u mé postele, až se pod jeho vahou zakymácel.

„Žádné vybavování! Pusť se do práce!“ okřikla nás macecha.

Otci zmizel úsměv z tváře a když macecha švihla rukou ke dveřím, odešel.

„Až se Ada s Dinou probudí, budou si chtít vyzjoušet první výtvory tvé práce.“ odříkávala a hrála si přitom s dlouhou rákoskou.

Nepatrně jsem se zachvěla. I když měly sestry ve zvyku vstávat až kolem poledne, bylo mi jasné, že za tak krátkou dobu nestihnu ušít dva celé kostými.

„Ale Ada říkala, že na to budu mít čas až do Halloweenu.“ špitla jsem.

„Snad si nemyslíš, že ty kostými zvládneš ušít hned napoprvé?“ z hlasu jí čpělo neskrývané opohrdání. „Všechno budeš stokrát špendlit a stokrát předělávat, stokrát přešívat a stokrát vylepšovat! A budeš to dělat tak dlouho, dokud nebudou dokonalé. Rozumíš?“ Její hysterický přednes mě přinutil přikývnout. „Ty to možná ještě nevíš, Popelko, ale jedna z tvých sestrer se díky tomu plesu vdá za prince.“ Usmála se přísně a zasnila se, tak jako předtím Ada. „Protože jestli ne,“ pokračovala s přimhouřenýma očima, „bude to tvá vina.“

„Moje vina?“

„Samozřejmě. Pokud nedokážeš ušít tak dobré masky, aby si Ady nebo Diny všiml, bude to jen tvojí vinou.“

Vystrašeně jsem zalapala po dechu, když mi rákoskou nadzvedla bradu a propíchla mě svýma krutýma očima.

„A pokud si jednu z nich nevybere, budu tě muset potrestat. A to bys snad nechtěla?“

„Ne.“ Šeptla jsem po chvíli a macecha s našpulenými rty vykráčela a hlasitě za sebou zabouchla dveře.

Příští tři dny byly pro mě peklem. Sice jsem stihla narychlo ušít sestrám nějaké šaty, ale pokaždé, když se mě zeptaly, co je to za kostým a já jsem odpověděla, schytala jsem ránu rákoskou.Vždy jsem jen potlačila slzy bolesti a vyčerpání a pustila se do přešívání. Pomalu už jsem ani, co za masky jsem všechno vyzkoušela. V hlavě se mi všechno pletlo. Neustále jsem slyšela sestřino kvílení: „Rozhodně nepůjdeme převlečené za princezny! Co je to za kostým?! Oni si musí myslet, že jsme princezny! A když to bude náš kostým, bude hned jasné, že princezny nejsme!“

Rána rákoskou. Prsty jsem měla rozpíchané a rozedřené do krve. Ještě že jsem zrovna pracovala s rudou látko, protože jinak by byly krvavé fleky vidět a další výprask by mě neminul.

Byla jsem vyčerpaná. Všechno mě bolelo. Ruce od neustálého přešívání, tělo od toho, že jsem byla shrbená u svíčky v jedné poloze několik hodin, abych viděla na práci, a hlava z nevyspání. Snažila jsem se nemyslet na pálení po celém těle od ran rákoskou, kterou sestry ani macecha nijak nešetřily.

Když jsem Dinu nechtěně trochu píchla špendlíkem při zkoušení kostýmu čarodějky, zbily mě tak, že jsem zůstala ležet u krbu schoulená do klubíčka. Z nosu mi tenkým pramínkem vytékala krev, až se na podlaze kaluž velká jako dlaň. Macecha křičela, že mě uhrane a prokleje, jestli její dceři ještě jednou ublížím. Neměla jsem sílu se bránit. Vytáhly mě za vlasy a nutily mě vydrhnout krev z kamenné podlahy vlastními šaty. Drhla jsem ji tak dlouho, dokud nebyla čistá a mé šaty prodřené. Potom mě konečně pustili a nechaly mě ležet u vyhasínajícího krbu jako kus hadru.

Vztek, který se ve mně najednou nahromadil, mě přinutil po několika minutách znovu vstát a ušít dva kostými, které byly sice příšerné, ale k sestrám se náramně hodily. Čekala jsem výprask, ale už mi na tom nezáleželo. Lehla jsem si do postele a alespoň na pár hodin  si chtěla konečně odpočinout.

Ráno mě opět probudilo kvílení. Automaticky jsem si zakryla hlavu rukama a čekala na rány rákoskou. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se sestry nakrucují před zrcadlem a matka jim skládala komplimenty.

„Konečně, Popelko!“ uthla se na mě Ada a mávala hranatými chlupatými křídly, které měla připevněné na rukách. „Konečně je to ono!“

Nemohla jsem uvěřit tomu, že půjde oblečená v něčem, co je tak ošklivé, jako mnou ušitý netopýr. Celý kostým byl šitý z černého sametu, jen křídla a čepice se dvěma výstupky, které měly představovat netopýří uši, byly z chlupaté kožešiny.

„To je dost. Myslím, že tě ten výprask probral.“ Ozvala se macecha jedovatě. Další kruté poznámky k mé práci ale neměla, což u ní znamenalo něco, jako pochvalu.

„V tomhle nás princ nepřehlédne!“ poskakovala Dina jásavě ve svém kostýmu dýně, která způsobovala, že sestra byla třikrát objemnější než obvykle. Naštěstí jsem její masku vytvořila jen z oranžové látky a vycpala ji měkkou náplní, takže se s trochou úsilí protáhla i dveřmi.

Když jsem si je tak prohlížela, uvědomila jsem si, že dlouho nebyly z ničeho tak nadšené. Měla jsem z toho radost. Nebo to taky bylo tím, že jsem tu hrůzu s šitím měla už konečně za sebou. Macecha se díkybohu rozhodla jít v honosných plesových šatech, které si koupila ve městě a po mě chtěla jen vyrobit škrabošku ze stejné drahé zlaté látky a ozdobit ji krajkami, což jsem do večera stihla.

Do zítřejšího plesu mi tedy zbývalo jediné – došít svůj kostým. Rozhodla jsem se pro jedoduché šaty ze zbytku rudé látky, kterou jsem nevyužila na kostými pro sestry a škrabošku ozdobenou krajskou a peříčky.

I když byl můj kostým jednoduchý, pracovala jsem na něm s přestávkami skoro celou noc, jelikož mi macecha ještě nakázala poklidit všechno, co jsem nestihlapředešlé dva dny, kdy jsem šila.

Těsně před rozedněním jsem padla vyčerpaná a zesláblá na tvrdou postel v mém pokoji. Opět mě všechno bolelo, ale teď jsem byla spokojená. Stihla jsem všechno. Šaty na ples jsem pečlivě složila a dala do mé rozvyklané skříně, kde by je macecha ani sestry nikdy nehledaly.

Sotva jsem zavřela oči a ponořila se do lehkého spánku, vzbudilo mě macešino kvílení a výhružky, že jestli okamžitě nezačnu pracovat a nestihnu všechno do plesu připravit, dostanu rákoskou. Žed nnes musí být dokonalé, protože pár hodin po obědě je otec poveze na ples a ony musí vypadat jako opravdové princezny. Byla jsem neskutečně unavená, ale myšlenka na to, že už dnes večer uvidím prince a zámek a všechnu tu nádheru, mě probudila dostatečně rychle, abych se vyhnala maceše, která dnes byla obzvlášť hysterická. Proto jsem tiše začala s úklidem.

Tenhle den měl být opravdu vyjímečný. Dokazovaly to i sestry, které nikdy nevstávaly dřív než v poledne a teď, sotva vyšlo slunce, už se znovu producírovaly v kostýmech na ples před zrcadlem a vzájemně si skládaly falešné komplimenty. I když se měly obě rády, bylo jim jasné, že princ si může vybrat jen jednu nevěstu a proto mezi nimi pomalu vznikala sesterská rivalita.

Celý den jsem se jim snažila vyhýbat, protože začínaly být podrážděné, ale moc se mi tonedařilo, jelikož jsem je musela učesat a nalíčit podle poslední módy, jak to po mě macecha chtěla. Všechno jejich zkrášlování mi zabralo tolik času, že jsem málem nestihlauvařit oběd a výprask mě minul jen o vlásek.

Po jídle se ale připravili. Otec ještě zapřáhl koně a na macešin příkaz si oblékl černé sako s dlouhými krovkami a černé kalhoty, aby vypadal jako kočí, a s mou úlevou konečně odjeli.

Když jsem se ujistila, že jsou z dohledu, běžela jsem do svého pokoje, abych se taky připravila a vyrazila, protože cesta na zámek byla dlouhá. Nejdřív jsem si umyla tváře od sazí a učesala si vlasy. Pak jsem opatrně vytáhla rudé šaty a oblékla si je. Ještě jsem zašmátrala na spodu skříně a vytáhla černé kožené lodičky, které mi jako jediné zbyly po mamince a jelikož se sestrám nezdály dost dobré, nechaly mi je. Spěšně jsem se prohlédla v zrcadle v macešině šatně a nemohla jsem ze sebe spustit oči. Už jsem neměla strach, že by mě macecha nebo sestry na plese náhodou poznaly, protože jsem se nepoznávala ani já sama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem byla krásná. Mé vlasy byly hladké a lesklé a v přirozených vlnkách mi splývaly až do půli zad. Tváže jsem měla čisté a zářivé. Dokonce i má postava v šatech vypadala dokonale.

Usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle a ani si nevšimla, že dveře od šatny někdo otevřel.

Probral mě až macešin hlas. Nadskočila jsem leknutím a otočila se. Macecha stála přede mnou a obličej měla skřivený vztekem.

„Co to má znamenat?“

Vystrašeně jsem zalapala po dechu, ale promluvit jsem se neodvážila.

Macecha kolem mě kroužila jako sup a prohlížela si mě od hlavy až k patě.

Objala jsem se rukama a se starchem čekala. Ještě nikdy z ní nečišela taková krutost a nikdy jsem z ní neměla takovou hrůzu jako teď.

„Kdes ukradla ty šaty? Ty sis snad myslela, že půjdeš na ples bez mého svolení?“ Vřeštěla a s každou otázkou se ke mně přibližovala a já před ní couvala.

„A jak sis dovolila jít do mé šatny, ty zlodějko?“

„Nic jsem vám neukradla.“ Pípla jsem.

„A co je tohle?“ škubla za sukni mých šatů.

Znovu jsem před ní ucouvla až jsem zády narazila do zrcadla. „Ty šaty jsem si ušila.“

„A kdes vzala tu látku? Zaplatila sis ji snad?“

Nadechla jsem se a uvědomila si, že je to pravda. Ta látka nebyla moje. Copak se ze mě stala zlodějka? „Byly to jen zbytky, jen malé kousky, které by se vyhodily nebo spálily v krbu.“ Zanaříkala jsem, ale macešin výraz to nijak neobměkčilo. „Všechno si to odpracuju. Prosím...“

„Matko, našli jsem ji.“ Objevili se ve dveřích sestry a Ada zvedla kabelku, kvůli které se očividně vrátily. Když nás spatřily, nechápavě si mě prohlédly.

„Co se to děje?“ Chtěla vědět Dina. „Ona s námi nepojede!“Hysterie v jejím hlase s tolik podobala macešinu, až to bylo k neuvěření.

Macecha si skřížila ruce na prsou. „Tady Popelka si myslela, že ukradne látku na vaše kostými, ušije si z nich šaty a půjde potají na ples.“Řekla se samolibou zlostí.

Obě sestry naštvaně oddechovaly a vzteky rudly v obličeji.

„Ještě, že jsem se vrátily ty zlodějko!“ zapištěla Ada.

„Vzala jsem si jen zbytky a všechno si to odpracuju.“ Snažila jsem se bránit, ale to už si sestry s matkou vyměnily významný pohled a pomalu se blížily ke mně.

„Macecho prosím vás.“ Úpěla jsem se slzami v očích, když mi došlo k čemu se schyluje.

„Víš, že jsem ti na ples jít zakázala.“ Namítla Ada.

Všechny tři měly na tváři výraz, který jsem nenáviděla a zároveň jsem z něj měla hrůzu. Usmívaly se a v očích jim krutě jiskřilo, jako kdyby se jim od nich odrážel oheň. Věděla jsem, co to byl za výraz – výraz trestu. Měly radost z toho, že mě potrestají.

„Chtěla jsem se jen na malou chvilku podívat. Na žádném zámku jsem ještě nikdy nebyla. Jen bych se podívala a hned bych zase odešla.“

Macecha i sestry se zastavily těsně u mě. Neměla jsem kudy uniknout.

„Na ten ples nepůjdeš, Popelko.“ Oznámila mi macecha. „Ty šaty nejsou tvoje a nikdo ti na ples jít nedovolil. A protože neumíš poslouchat, měly bychom tě to naučit. A to, že kradeš..,“ usmála se ještě víc „to se tvému otci nebude líbit.“

„Nikdy už to neudělám.“ Zaúpěla jsem.

„No ale jednou už jsi nám lhala. Neposlechlas Adu a myslela sis, že se to nedozvím.“

Nevěděla jsem, co na to mám říct. Tak jsem jen zahanbeně sklopila oči.

„Dej mi tu ukradenou látku!“ křikla macecha a škubla za rukáv mých šatů, až se odtrhl a odhodila ho stranou.

„“Ne, prosím,“ zaúpěla jsem a sesunula se do kleku na podlahu.

To už se do mých šatů ale pustily i sestry. Odtrhávaly kusy látky a přitom vykřikovaly, že takhle už nebudu moct jít na ples a lhát jim.

Po tvářích mi stekly první horké slzy. Bylo mi líto těch krásných rudých šatů. Bylo mi líto, že nemůžu jít na ple. Bylo mi líto to, jak moc jsem je nenáviděla. Na chvíli jsem se zarazila a dokonce přestala vnímat, jak se mnou škubou a odtrhávají poslední kousky šatů. Nenáviděla jsem je a nechápala jsem jak to, že mi to před tím nikdy nedošlo. Nechovaly se ke mně hezky i přes to, že já jsem k nim byla vždycky milá. Potlačovala jsem vztek a pokaždé udělala, co mi přikázaly. Každý úkol jsem vyplnila bez řečí i bez nějaké odměny nebo poděkování. Snášela jsem jejich urážky i rány rákoskou za kažkou maličkost, která pro ně nebyla dokonalá. Ale proč bych se k nim měla chovat hezky, když oni mnou opovrhují? Nejsem pro ně nevlastní dcera nebo sestra, ale jen obyčejná služka. Ještě míň jen kus hadru. Musím to zastavit, pomyslela jsem si. Musí být konec jejich urážek a bití. Když ony nemají rády mě, tak já nebudu mít ráda je.

Když jsem se vzpamatovala, z mých šatů už nebylo nic. Na zemi se válelo spoustu rudých kusů látek a já jsem na sobě měla jen bílou prostou spodničku.

„Nechte mě!“ křikla jsem a odstrčila je od sebe vší silou.

Macecha i sestry se zarazily. Ještě nikdy jsem se jim nevzepřela.

„Co si to dovoluješ ty zlodějko? Ty zrůdo!“ zaječela macecha, když se probrala z lehkého šoku.

Snažila jsem se projít mezi nimi, ale sestry mě strhly na zem a všechny tři mě začaly bít hlava nehlava.

„Jestli sis myslela, že se vyhneš trestu, tak to ses spletla!“ křičela na mě mezi fackami macecha.

Překulila jsem se na břicho a vyškrábala se na nohy. Do každého kousku těla mě zasahovaly rány od tří párů rukou. Snažila jsem se je znovu odstrčit a zároveň si chránit obličej před škrábanci.

„My tě ještě naučíme poslouchat, holčičko!“

„Nechte mě být.“ Snažila jsem se vykřiknout, ale vyšlo ze mě jen tiché vypísknutí. Jejich rány mě přiměly znovu couvat, až mě dostrkaly ke stěně vedle macešina zrcadla, odkud jsem neměla kam utéct.

Do tváře mě praštilo něco tvrdého. Bylo to mnohem bolestivější, než rány rukama. Slyšela jsem křupnutí a najednou jsem měla pusu plnou tekutiny. Když mě stejný tvrdý předmět bouchl znovu do břicha, chtěla jsem vykřiknou, ale místo toho se mi z pusy vyřinulo spoustu krve. Něco spadlo na zem a já jsem poznala, že mi vyrazily několik zubů.

„Tohle si snad zapamatuješ!“ vmetla mi macecha do tváře, když jsem se po zásahu kovového ramínka na šaty prohnula a přidržela se stěny, abych nespadla.

„Možná by sis je chtěla pověsit na krk?“ šklebila se na mě Ada a sebrala ze zemi zakrvácené zuby. Mávala mi snimi před obličejem a ve zlých očích se jí zračilo uspokojení. Těšilo ji vidět mě takhle. „Nebo je můžeš darovat zoubkové víle.“ Zapištěla a i s Dinou začaly hýkat smíchy.

Macecha se jen kochala za sestrami mým utrpením a celým svým postojem mi dávala najevo, jak moc si to zasloužím.

Stála jsem tam napůl zhroucená u zdi, z pusy mi po bradě tekla krev a po celém těle se mi začínaly zbarvovat modřiny a podlitiny do rudofialové barvy. Nevnímala jsem ale bolest. Cítila jsem jen touhu.Silnou touhu jim ublížit tak, jak ony celou dobu ubližovaly mě.

„Třeba ti za ně zoubková víla zaplatí, i když ti nevypadly sami od sebe!“ ječela mezi smíchem Ada.

„A pak si konečně budeš moct koupit mýdlo, aby ses umyla od sazí, ta špindíro!“ dodala Dina, když konečně popadla dech.

„A nebo ne.“ Utičila se najednou Ada, jakoby dostala geniální nápad. „Co kdybych ti vyrazily všechny zuby? A ty si pak můžeš přát nějaké velké přání. No ne?“ Dina vypadala, že se za chvilku udusí smíchy, ale Ada pořád pokračovala a přilévala olej do ohně. „Třeba by ti za ty všechny zuby splnila přání tvého života a vrátila by ti maminku z hrobu. Nebo by tě poslala za ní do pekla!“

Začala jsem se třást vztekem. Dívala jsem se Adě do tmavých krutým oči, které se sytily tím, jak moc jsem trpěla. Sledovala jaký účinek její slova na mě mají a bezcitně se mi vysmívala do tváře.

„Peklo. Tam totiž tvoje matka hnije, Popelko!“ Řekla to pomalu a s úsměvem na tváři.

Najednou jsem měla v hlavě úplně prázdno, jakoby všechny zvuky a myšlenky zahalila hustá bílá mlha. Všechny až na jedinou – ublížit jim tak, jak ony ublížily mě. Vší silou jsem se odrazila od zdi a vrhla se na Adu. Ta zaječela a když jsem do nívrazila, škubla mnou a obě jsme se zřítily na zrcadlo, které se pod naší vahou roztříštilo na tisíc malých kousků.

Nedbala jem na malé tenké ranky od střepů, které jsem měla všude, kde mé tělo nechránila spodnička, ani na tenké pramínky krve, které se z nich řinuly a se zvláštním pocitem škodolibé radosti jsem si prohlédla Adu, jež na tom byla stejně.

Ada dopadla tvrdě na zem plnou střepů a já na ni.

Macecha vykřikla jako smyslů zbavená a i s Dinou se vrhly k nám.

Ada se mezitím začala bránit a škrábala mě svými dlouhými lopatovytými nehty do obličeje. Já jsem ji odstrčila a macecha mě s Dinou vytáhly za vlasy a pomohly Adě na nohy.

„Pomačkala mi kostým!“ křičela, ale macecha si jí nevšímala. Oči jí slzely vzteky, když sahala po kovovém ramínku, které leželo na zemi u jejích nohou. „Zaplatíš! Zaplatíš za to, cos udělala mé dceři, ty zrůdo!“ zakvílela a vší silou mě s ním několikrát práskla do obličeje.

Vřeštěla jsem bolestí a snažila se krýt si hlavu rukama, to už se mi ale z nosu i pusy vyřinuly proudy krve. Byla jsem si jistá, že nos mám několikrát zlomený a že mi vyrazila několik dalších zubů, ale ona stále nepřestávala a mrskala mě po celém těle.

Na malou chvíli jsem zahlédla sestry, které stály kousek od nás a úplně ztuhly. Bylo jim jasné, jak moc se předtím macecha ovládala že právě teď vybuchla v plném návalu hněvu.

Snažila jsem se přestat křičet, ale bolest byla příliš silná. Napadlo mě, kolik bolesti ještě dokážu unést než konečně umřu, nebo alespoň ztratím vědomí. Na mecechu jsem přes ruce, kterými jsem si chránila tvář neviděla, ale i tak mi bylo jasné, že je dost odhodlaná na to, zpřelámat mi všechny kosti v těle. Bolelo to tak, že jsem začala hlasitě vzlykat. Buď to bylo tím, že jsem byla tak moc potlučená, nebo tím, že mi macecha uštědřovala čím dál tím větší rány.

Když mi s hlasitým zapraskáním zlomila několik prstů na ruce, nevydržela jsem to a pozvracela se.

„Vstávej ty prasnice!“ křikla na mě, aby mě mohla znovu udeřit, tentokrát do nechráněného obličeje.

Další proud krve z nosu se vyřinul přede mě na podlahu.

„Matko,“ ozvala se Dina a ušetřila mě další rány, „měly bychom vyrazit na ples.“

Možná mě chtěla ušetřit. Možná se jí zdálo, že už jsem zaplatila dost za látku i za ublížení Adě. Ale když jsem vzhlédla, viděla jsem, že jsem jí ukradená. Šlo jí jen o to, aby si stihla zatančit s princem.

Macecha na to nic neřekla. Otřela ramínko do bavlněného kapesníku, na kterém zůstala skvrna od krve a pověsila ho zpět na stojan k ostatním šatům.

„Samozřejmě, že si nenecháme kvůli ní utéct ples.“ Řekla klidně, jakoby nic. „Ale tady ji nenecháme. Je schopná jít na ples i takhle. Chyťte ji!“ poručila svým dcerám, jako kdybych je ani neslyšela.

Sestry mě chytily každá za jenu paži a na macešin povel mě napůl postrkovali a napůl vlekli směrem do kuchyně.

Snažila jsem se jim vytrhnout a nějak se bránit, ale byla jsem příliš slabá a polámaná. „Co se mnou uděláte?“ zachraptěla jsem. „Zabijete mě?“

Macecha se jen hlasitě a skřehotavě zasmála.

Nechápala jsem proč mě vlečou stále dál dozadu do kuchyně, ale v tom jsem spatřila dveře, které vedli do sklepa. „Zavřete mě tam?“ zhrozila jsem se.

„Zmlkni!“ štěkla po mě Ada a stiskla mi silně paži.

Možná by byl sklep částečným vysvobozením, ale já jsem do něj rozhodně nechtěla. Všudepřítomná tma, podivný pach i zvuky ve mně vzbuzovaly hrůzu. Bylo to takové to prostředí, ve kterém se dá po delší době klidně zešílet strachy. Macecha ani sestry tam nikdy nechodily. Vždycky tam posílaly jen mě a  vzpomínky na den, kdy mě tam jednou zavřely, patřily k mým nejhorším v životě. Byl to pocit, jakoby na mě sáhla samotná smrt. Nikdo nevěděl, co tak hrozného v tom sklepě je. Nebylo to nic hmatatelného, ale ten pocit, co se tam rozšířil, musel být dílem nějaké hodně temné kletby.

Macecha se skřípěním otevřela těžké dřevěné dveře od sklepa a ustoupila stranou.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že čeká, až sejdu dolů po schodech do té příšerné tmy, aby za mnou mohly zavřít a nechat mě tam.

„Já tam nechci.“ Zaúpěla jsem a snažila se vymanit sestrám ze sevření.

„Vlez tam!“

„Ne, já nechci!“

Mycecha mě vší silou popadla a snažila se mě vervat do dveří. Bránila jsem se vší silou, kterou jsem v sobě ještě měla.

„Strčte ji tam!“ přivolala si macecha na pomoc dcery.

„Otče! Tatínku pomoc!“ křičela jsem zoufale a doufala, že mě ze dvorku, kde na ně určitě čekal v kočáře, uslyší. I kdyby mě ale slyšel, věděla jsem, že nepřijde. Macechy se příliš bál. I přesto jsem ale na něj nepřestávala volat a doufala, že sebere odvahu a pomůže mi.

Odvlekli mě k prvnímu schodu, ale já jsem se jich odmítala pustit a silou se držela jejich rukou. „Nenechávejte mě tady.“ Vzlykla jsem.

Macecha znovu začínala rudnout vzteky. Bylo na ní vidět, že už toho všeho má dost. „Na to jsi měla myslet dřív!“ vřískla, vyškubla ruku z mého sevření a strčila do mě tak silně, až jsem se zapotácela a noha mi na schodu podklouzla. Řítila jsem se dolů z dlouhých rozvrzaných schodů. Než jsem dopadla, macecha zabouchla dveře a já se ocitla v úplné tmě. Věděla jsem, že zamkla, abych se nemohla dostat ven. Dopad na podlahu byl tvrdý a bolestivý. Najednou mě pohltila tma, která se ale nepodobala tmě ve sklepě. Nestačila jsem si ani uvědomit, co všechno jsem si zlomila, když jsem ztratila vědomí.

Probudilo mě až světlo. Ostré a bílé ve tvaru koule. Napadlo mě, jestli jsem nezemřela. Světlo se ode mě oddalovala a já jsem z jeho síly měla mžitky před očima. Chtěla jsem se pro něj natáhnout a dotknout se ho, ale když jsem se pohla, celé tělo mě příšerně zabolelo až jsem zasténala.

„Jen hezky lež.“ Ozval se hlas někde poblíž. „Dám to hned do pořádku.“

Když jsem se otočila, poskočilo mi srdce nadějí. Skláněla se nade mnou má kmotra Aspen. Byla to víla a jelikož uměla kouzlit, vysvětlovalo to přítomnost svítící koule.

„Takže nejsem mrtvá?“ zašeptala jsem a pozorně si svou kmotru prohlédla. Vypadala zase o něco mladší, než když jsem ji viděla minule, i když ve skutečnosti by měla mít  něco kolem šedesáti let. Z dětství, kdy jsme ji s maminkou často navštěvovali, jsem si vzpoměla, že si ráda měnila barvu očí i vlasů jen tak, aby mě pobavila svými kouzly- Tentokrát to nebylo nic šíleného, jak měla ve zvyku. Její dlouhé stříbřité vlasy měly jen lehký jahodový odstín a oči doladila do „lidsky“ modré barvy. Kolem těla jí povlávaly její obvyklé hedvábné šaty a v bledém třpytícím se obličeji s ostrými rysy na mě hleděl ustaraný výraz.

„Tušila jsem, že tě macecha nepustí na ples, proto jsem čekala schovaná u cesty, až je uvidím odjíždět, abych mohla za tebou přijít.“ Vysvětlila a hůlkou, která vydávala plamínek světla jako svíčka prozkoumávala mé zubožené tělo. „Hned mi mělo být divné, proč se vraceli zpátky.“

Rukou si vyděšeně zakryla ústa, když spatřila všechny mé rány. Koule světla nad mou hlavouasi nevydávala dost silné světlo na to, aby osvítila všechny mé zranění.

„Mort mi řekl, co ti udělaly. Ale už byly moc daleko na to, aby dostaly za vyučenou.“

Mort byl náš starý kocour a i když jsem měla potlučenou hlavu, ujišťovala jsem svůj rozum, že jsem se nezbláznila. Aspen jako všechny víly Kouzelného lesa uměla mluvit se zvířaty.

„Nemůžu uvěřit, že ti to udělaly, Popelko. Zaslouží si trest.“ Řekla odhodlaně. „Teď ti napravím zlomeniny.“ Upozornila mě a dala se do práce. Mávala nade mnou svou kouzelnou hůlkou v podivných smyčkách, až z ní vycházela modrá záře. „Bude to nejspíš trošku bolet.“ Podívala se na mě omluvně a já jsem přikývla na znamení, že jsem připravená. Pokračovala v opisování různých tvarů a modré světlo z hůlky ještě víc zesílilo.

 Když zahalilo celé mé tělo, vyjekla jsem a prohla se v prudkém návalu bolesti. Současně mi křuplo v prstech na rukou, vnose i pod prsy, kde jsem měla zlomených několik žeber. Všechny kosti se zacelily a narovnaly do správné polohy ve zlomku vteřiny. Jak rychle mě bolest zasáhla, stejně rychle i zmizela. S úlevou jsem vydechla.

„Ještě zůstaň ležet. Odstraním i modřiny a rány od střepů.“

Až teď, když ustupovala bolest ze zranění jsem pod sebou cítila studenou a vlhkou zem sklepa. Začala jsem se třást zimou, ale došlo mi, že zem není jediná z čeho sálal chlad. Ledově modrý proud z aspeniny hůlky zahaloval celé mé tělo. Sledovala jsem, jak mizí kažá modřina i sebemenší ranka, až byla má kůže bez poskvrny.

„Promiň za to studění.“ Pousmála se a pomohla mi sednout si.

 Laskavě mi položila ruce na tváře a pomalu mi ji otočila nalevo a pak napravo. Při tom si pozorně prohlížela můj obličej. „Proč ta krev nezmizela?“ nechápala.

Sáhla jsem si na pusu. Bradu jsem měla zalepenou od usychající krve.

„Vyrazila mi několik zubů.“ Vysvětlila jsem a ani nemusela dodávat, že tím, kdo to způsobil, byla macecha, protože podle Aspenina výrazu to bylo naprosto jasné.

„Doufám, že za to zaplatí!“ zahudrovala naštvaně. „Tohle bude taky bolet.“ Podle jejího výrazu v její tváři jsem viděla, že je jí opravdu líto, že mi způsobuje bolest. Byla příjemná změna bavit se sněkým, kdo mě měl rád. Kromě otce jsem už nikoho takového neměla a to mi ještě macecha zakazovala s ním mluvit delší dobu, abych se nezdržovala od práce.

Aspen přitiskla dlaně pevně k mým tvářím. Už to mě hodně bolelo, ale nedávala jsem to na sobě znát. Soustředěně zavřela oči a pod dlaní jí na chvíli vytrysklo modré světlo. Uslyšely jsme další křupnutí a já několik ostrých bodnutí v dásních. Trochu jsem vyjekla. Pustila mou tvář a znovu si ji prohlédla. Na bradě jsem pořád cítila krev, ale zuby už byly v pořádku.

„Budeš si muset umýt pusu. Zuby jsou na kouzlení nejhorší.“

„Děkuji ti za všechno.“ Řekla jsem upřímně. „Kdoví, co by se mnou bylo, kdybys nepřišla.“

„Neděkuj mi, Popelko. Ještě jsem neskončila.“

Nechápala jsem, co tím myslí, to už ale kmotra mávnutím hůlky rozrazila dveře, abychom mohli vyjít ven.“Nejdřív se ale musíš umýt.Tohle místo nahání husí kůži.“ Mračila se, když jsme vyšli po schodech do kuchyně. Dalším mávnutím hůlky dveře zabouchla a pokynula mi, abych si šla smýt všechnu krev, že mě počká a zatím nám uvaří bylinkový čaj.

V koupelně jsem ze sebe stáhla spodničku, která byla od fleků od krve a špinavé zemi ze sklepa a rychle se opláchla. Nechtěla jsem Aspen nechat dlouho čekat. Zabalila jsem se do plátěného prostého ručníku a v pokoji jsem si vzala ze skříně staré Dininy šaty , které jsem po ní zdědila. Byly mi trochu volné, proto jsem si je v pase stáhla pruhem látky, aby na mě tak moc nevysely. Ještě jsem rychle v rukách vyprala spodničku a pověsila ji na prádelní šňůru v koupelně a vydala se do kuchyně.

Aspen ke mně přisunula hrnek s čajem. Vděčně jsem usrkla z kouřící se tekutiny.

„Přilila jsem do něj lektvar odvahy.“ Oznámila mi a sama se napila ze svého hrnku.

Nechápavě jsem se na ni podívala. „ Ale proč?“ chtěla jsem vědět.

„Protože půjdeš na ples.“

Smutně jsem se usmála. „To nejde.“

„Proč by to nešlo?“

„Vždyť nemám ani šaty...A pak, když se macecha vrátí a nenajde mě ve sklepě-“

„A co když se nevrátí?“ navrhla vážným nesmlouvavým tónem. „O šaty ani o odvoz si nedělej starosti. To zařídím.“

„Jak to myslíš, že by se nevrátila?“ nechápu.

Vytáhla ze své hedvábné kabelky malou lahvičku se žlutou tekutinou a kapla mi pár kapek do mého hrnku s čajem. „Tak jak to říkám.“ Postrčila hernek zpátky ke mně. „Vypij to.“ Poručila jemně.

Upila jsem několik doušků.

„Sérum spravedlnosti.“ Vysvětlila.

„A co to se mnou udělá?“

„S tebou nic. Ale tvé maceše i sestrám se dostaví náležité odplaty.“ Řekla a v očích se jí zablesklo.

„Ale-“ vyjekla jsem.

„A teď se pustíme do tvého kostýmu na ples!“ nenechala mě záměrně domluvit. „V tomhle tam jít nemůžeš.“ Ukázala na mé šaty po Dině. „Uděláme to hezké. Budeš vypadat jako princezna.“ Protřepala a promasírovala si prsty na rukou a přikázala mi, abych se postavila před ni. Pak už jen opsala několik složitých smyček hůlkou a z mých starých šatů se rázem začalo tvarovat něco úžasného. Dotkla se hůlkou i mých vlasů a odřených dřeváků. Najednou jsem cítila zvláštní pocit. Bylo to, jakoby na mš sahalo stovky neviditelných rukou. Některé upravovaly vlasy, některé se dotýkaly mého obličeje tak intenzivně,  až jsem zavřela oči. Další ruce jsem cítila na nohou a několik po těle. Pak mě zalilo husté bílé světlo a rázem všechno to ohmatávání a upravování ustalo.

Otevřela jsem oči. Aspen stála přede mnou se sepjatýma rukama a dojatým výrazem ve tváři.

„Vypadáš nádherně!“ vzdychla a ukázala směrem k zrcadlu , které se objevilo po jediném mávnutí její hůlky.

Dychtivě jsem k němu přistoupila. Odraz v zrcadle mě překvapil. Na sobě jsem měla nádherné korzetové šaty černé třpytivé barvy. Těsně u boků se sukně rozšiřovala až na zem v nádherné záplavě látky poseté třpytivými kamínky. Když jsem ji nadzvihla, vykoukly na mě černé střevíčky zdobené stříbrnými sponami. Měla jsem dokonce i saténové rukavičky sahající až po lokty a ušité ze stejně barevné látky jako šaty. Užasle jsem si sáhla na tvář, na které jsem měla nasazenou škrabošku z černého peří posetého skleněnými perličkami vypadajících jako kapky rosy. Vlasy jsem měla spletené do složitého lesklého uzlu z něhož bylo vytaženo několik pramínků a ty se mi spontáně vlnily kolem tváří. Vydechla jsem stejně užasle jako Aspen. Opravdu jsem vypadala jako princezna.

„Je to nádherné. Děkuju.“ Položila jsem si ruku k srdci, aby věděla, ajk moc si toho vážím a objala jsem láskyplně svou kmotru.

„Zasloužila sis to.“ Řekla s ještě větším dojetím. „teď si ale musíme pospíšit a poslat ně na ples.“ Podívala se na malé přesýpací hodinky, které měla pověšené na krku a nějakým záhadným způsobem z nich asi usoudila kolik je hodin. „Už je nejvyšší čas.“ Postrčila mě ke dveřím a když jsme vyšly na dvůr, zjistila jsem, že se pomalu začíná stmívat.

„Tady. Tvůj dopravní prostředek.“ Ukázala mi dvě lahvičky nějakého dalšího lektvaru – tentokrát jedovatě zelené barvy.

Udiveně jsem se na ně podívala. Znělo mi komicky, že by mě něco takového dostalo na ples. Čekala jsem spíš koně nebo nějaký jiný podobný dopravní prostředek.

„Je to přenášecí odvar. Budeš myslet na místo, na které se chceš dostat, vypiješ jednu lahvičku a on tě tam přenese.“ Jednu z lahviček mi zastrčila do kapsy na jedné z mých spodních sukní a z druhé vytáhla korkovou zátku a dala mi ji do ruky. „Jednu na cestu tam a druhou, až se budeš potřebovat dostat zpátky.“ sdělovala mi instrukce.

„Děkuju ti za všechno, Aspen-“

„To si řeknemě jindy, teď už není čas.“ Nenechalamě doříct a postrčila mi ruku s odvarem k ústům. „Nezapomeň myslet na zámek.“ Připomněla mi, když jsem ho dvěma doušky vysrkávala.

Když jsem polkla, na jazyku jsem cítila podivně hlinitou pachuť, ale snažila jsem se nevnímat nic jiného než to, kam se chci dostat. Na zámek Kouzelného lesa.

„Hezky si to tam užij!“ stačila Aspen říct, když se hlasitě zaprásklo, kolem mě rozvířilo, a všechno bylo pryč. Na malou chvíli mi zahučelo v uších. Silný proud vzduchu mi odfoukl pramínky vlasů dozadu a vyrazil mi dech. Kolem mě se vše slévalo do jedné velké barevné šmouhy. Měla jsem pocit, jako kdybych stála uprostřed tornáda. Trvalo to jen pár vteřin a už mě nějaká neviditelná síla vyrvala z toho víru ven. Přidušeně jsem si rukama obemkla krk a nadechla se čerstvého vzduchu.

Zmateně jsem se rozhlédla. Byla jsem uprostřed nějaké honosné zahrady nebo dokonce parku. Všude kolem byly zdobené lavičky a stály krásné bílé sochy. Obklopoval mě vysoký živý plot a někde za ním jsem slyšela zurčet fontánu.

Najednou za mnou něco hlasitě prásklo až jsem se prudce otočila a málem upadla.

Z rozvířeného vzduchu vystoupil pár v okázalých kostýmech zabraný do vzrušeného rozhovoru. Žena měla na sobě nádherné růžové šaty a muž černý plášť. Oba měli stejné masky přes pravou polovinu obličeje se stříbrnými ozdobami.

„Dobrý večer.“ Pozdravil mě muž, když mě míjeli a zamířili si to rovnou mezi stromy.

Dívala jsem se udiveně za nimi a slyšela ženu, jak si stěžuje, že má kvůli přemisťování zkažený účes a že příště už rozhodně pojedou kočárem. Uvědomila jsem si,kam se vydali, až jsem na stromy uviděla věže zámku. Takže přece jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Oddechla jsem si a vydala se za párem.

U otevřených dveří do vchodu do zámku stál muž v draze vypadajících šatech bez masky, aby bylo vidět, že pochází ze zámku a plesu neúčastní jako host, ale jako dveřník.

Když pár přede mnou vešel dveřmi, muž ze zámku dvakrát bouchl o zem zlatou holí, kterou držel v ruce a zvolal: „Slečna Růženka a její bratr.“ Pár pokračoval dál a vešel.

Několik lidí v noblesních šatech, kteří se bavili v obrovské vyzdobené taneční hale vzhlédlo a pak dál pokračovalo v zábavě.

Všimla jsem si, že na konci dlouhé místnosti sedí v trůnech král s královnou a vedle nich postává nejspíš jejich syn – princ.

Růženka se svým bratrem přišla až k nim a pak se způsobile poklonila

 Král jim poklonu oplatila a pokynul rukou, zřejmě aby se připojili k zábavě.

„Jaké je vaše jméno?“ pošeptal mi dveřník. „Nemohu vás najít na seznamu. Jste na seznamu?“

Zamyslela jsem se a ta chvilka stačila k tomu, aby si mě hosté v maskách začali zvědavě prohlížet. „Jsem princezna z Temného království.“ Oznámila jsem a sama se podivila tomu, jak přesvědčivě jsem zněla. Bezděčně jsem si uvědomila, že mám v sobě lektvar odvahy a ten už asi začíná působit. Při lhaní se mi netřásl hlas, jako pokaždé a byla jsem si jistá, že mi ani nezrudly tváře.

„Princezna z Temného království.“ uvedl mě hlasitě dveřník a já jsem se po vzoru Růženky vydala ke královské rodině.

S lehkým sebevědomým úsměvem jsem se před nimi poklonila.

Byli oblečení do šatů z drahých látek, ale ani král ani královna neměli masku. Jen princ měl nasazenou jednoduchou škrabošku, která ladila s jeho rytířským kostýmem.

„Vítám vás, princezno. Prosím dobře se u nás bavte.“ Pokynul mi mile král.

„Děkuji.“ Uklonila jsem se ještě jednou a zachytila princův zvědavý pohled. Bezděčně jsem zamířila ke stolu s občerstvením po levé straně a nenápadně předstírala, že si vybírám jídlo. Místo toho jsem si ale všechno chtěla pořádně prohlédnout. Sledovala jsem tančící páry i hloučky žen, které spolu bavily opodál. Několik hostů si kousek ode mě vybíralo zákusky z vedlejšího stolu. Když jsem kousek popošla, spatřila jsem za skupinou několika lidí macechu se sestrami. K mému škodolibému potěšení Ada s Dinou byly jediné, co přišli v tak podivných maskách, které mezi všemi, co na sobě měli jen drahé šaty a různé tvary škrabošek na tvářích, vypadaly až dětinsky. Obě i s macechou seděli na židlích a netrpělivě vyčkávali, až je vyzve nějaký urozený muž k tanci. Všimla jsem si, že otce nevzaly sebou a určitě ho nechaly čekat u kočáru.

Znenadání mi došlo, co tou spravedlností Aspen myslela. Ony si nezasloužily nic z toho, co měly. Jediné, co by je mělo postihnout byl trest. Spravedlnost. Možná mi v žilách koloval lektvar spravedlnosti, ale věděla jsem, že jsem přišla, aby dostaly, co si zaslouží, ještě dřív, než začal působit.

„Tak princezna z Temného království?“ ozvalo se naproti mně z druhé strany stolu.

Vzhlédla jsem a zahlédla prince, jak si nabírá na dezertní talířek několik rudých třešní.

„Jak to, že vás neznám?“ zajímalo ho.

Všude kolem jsem zaslechla vzrušené šeptání. Ať už mé plány spravedlivého trestu maceše a sestrám byly jakékoliv, musely jít nyní stranou, protože nás všichni sledovali. Princ na sebe očividně strhával pozornost všude, kam se pohnul.

Já jsem ale byla posilněná dvěma lektvary, připoměla jsem si. Tohle zvládnu.

„Možná jsme se jen nepotkali.“ Odpověděla jsem tajemným šeptem na jeho otázku.

Princ si strčil do pusy třešni a nevšímal si hostů kolem nás, kteří se snažili zachytit každé naše slovo.

„Škoda, že jste na žádný z plesů, které jsme předtím pořádali nepřišla. Nemuseli bychom se otravovat s touhle šarádou,“ mávl kolem sebe rukou a uzobl další třešni. Tím měl zřejmě na mysli, že nemuseli zvát všechny řeny z Kouzelného lesa, ale jen princezny z královského rodu.

„Měl jsem vědět, že někde tady poblíž žije krásná princezna.“ Dodal koketně.

Všechny ženy kolem by to asi uvedlo do rozpaků, ale mě ne. Možná byl krásný a urozený, ale jinak to byl rozmazlený spratek. Usmála jsem se na něj, ale za mým úsměvem stálo především to, že nepoznal, že jsem jen obyčejná chudá holka. S největší pravděpodobností dokonce nejchudší ze všech zůčastněných.

Využila jsem příležitosti, když si vybíral další třešně a přesunula se kousek dozadu ke stolu, kde se nachávaly jedovaté listy a pecky z ovoce nasbíraného v kouzelném lese. Sebrala jsem několik jedovatých lístků a vrátila se k princi. Tam jsem nenápadně ponořila listy do tří skleniček s vínem. Listy byly tak jedovaté, že je stačilo nechat pár vteřin luhovat a rázem se z vína stal silně projímavý nápoj.

 S jedovatými listy jsem se naučila pracovat, když jsem musela vyhubit několik škůdců na zahradě na macešin rozkaz. Tam jsem ale nechala listy luhovat celou noc, aby tekutina byla silně jedovatá. Když ale Ada jednou vypila slabí roztok a od té doby ho začala používat jako projímadlo, bylo jasné, co se teď odehraje.

Vytáhla jsem listy ze skleniček a podala je kolemjdoucímu číšníkovi. Bokem oka jsem sledovala prince, který byl stále zaměstnaný miskou s třešněmi.

„Tohle víno máte přinést těm třem ženám tam vzadu.“ Ukázala jsem mu. „Je to rozkaz od prince.“ Číšník nechápavě pozvedl obočí, když uviděl macechu se sestrami, ale vzal si skleničky na stříbrný podnos a vydal se směrem k nim.

„Jak se vlastně jmenujete Temná princezno?“ Ozval se znenadání princ, který zatím obešel stůl a stál u mě tak blízko, že jsem cítila jeho nasládlý dech. Pozvedl misku s třešněmi a nabídl mi z ní.

„To je tajemství,“ usmála jsem se znovu a strčila si do pusy třešni. Zabrouzdala jsem pohledem přes parket, kde sestry jásavě nadskakovaly na židlích, když přijímaly víno „od prince.“ Nadšeně se dívaly naším směrem a sváděly prince pohledem. Potom se konečně i smacechou napily.

Věděla jsem, že už je jen otázka času, než budou muset vyhledat toalety, jinak se pozvrací. Ale to už se mi v hlavě zrodil plán na pravou pomstu. Takovou, že už nikdy ani jedna z nich nebude moct nikomu ublížit, ani kdyby chtěly. Teď teprve začal působit. Uvědomila jsem si. Tohle jsou účinky lektvaru spravedlnosti. Co když mi ho Aspen dala moc? Nebo co když se lektvar spravedlnosti nemíchá s lektvarem odvahy? Možná jsem byla všemi těmi lektvary předávkovaná a teď vyvedu nějakou hloupost...

„Co si takhle zatančit?“ zamumlal princ s plnou pusou a přerušil mé obavy.

„Nejdřív bych se něčeho napila,“ odvětila jsem mile a sledovala, jak se macecha se sestrami zarazily a vzápětí úprkem všechny tři pospíchaly k chodbě, ze které se evidentně někama dostanou k dámským toaletám. Tančící páry kolem nich na ně nechápavě hleděli a začali si pošeptávat o jejich nevychovanosti.

„Dobře.“ Slyšela jsem prince, který se vydal na druhý konec stolu pro víno.

Zuřivě jsem se rozhlédla kolem, aniž bych věděla, co vlastně hledám. Zbraň! Uvědomila jsem si po vteřině a pohled mi spočinul na ženě v kostýmu amazonky, která měla za pasem u krásných šatů zaháknutý stříbrný nůž.byl to spíš takový miniaturní meč a měl sloužit asi jako ozdoba, ale já jsem ho hodlala využít jinak.

Nenápadně jsem k ní přistoupila a natáhla se přes ni pravou rukou se zamínkou, že si chci vzít zákusek a levou jsem jí z opasku vytáhla nůž tak mrštně, že si toho amazonka ani nevšimla. Ruku s nožem jsem zabořila do záplavy látky na své sukni, aby nebyl vidět a otočila se. Poté jsem si ho opatrně zasunula zevnitř do dlouhé rukavice. Ledový kov mě zastudil po celé délce předloktí. Teď se ještě zbavit prince, napadlo mě, když jsem si od něj po chvilce co přišel brala skleničku.

„Povězte mi něco o sobě.“ Řekl až příliš panovačně a ládoval se dalšími třešněmi. Jestli to takhle bude pokračovat dál, zastihne ho stejně projímavý účinek jako macechu a sestry.

„Co chcete vědět?“ Můj koketní tón byl rázem pryč. Už jsem se s ním nehodlala dál párat.

Naklonil se ke mně zase tak blízko jako předtím. „Všechno.“ zašeptal.

Třemi doušky jsem vyprázdnila svou skleničku a postavila ji na stůl, aniž bych se od něj jen o centimetr vzdálila. Chvíli jsme si vzájemně hleděli do očí a mě něco napadlo.

„Víte, že pecky z těcho třešní jsou prudce jedovaté?“

Princ se podíval na misku třešní, kterou držel v ruce. Hystericky ji odhodil a začal kolem sebe prskat a křičet. Okamžitě se kolem něj shlikli všichni hosté a pomáhali mu se uklidnit a zjistit, co se stalo.

Já jsem nenápadně vyšla z chumlu lidí a zamířila na chodbu, aniž by mi někdo věnoval pozornost. Pak všechno bylo až příliš rychlé na to, abych si uvědomovala, co se vlastně stalo. Ze zamlžené mysli jsem vnímala jen útržky:

To jak otevírám dveře k dámským toaletám. Jak tam nacházím macechu se sestrami skloněných a zesláblích u záchodových mís ve spoustě zvratků. Jak beru z rukavice nůž. Jak bodám. Jednou, podruhé. Jak bílé kachličky toalet zalévá rudá barva krve.

Vnímám bublavý křik, který je moc tichý na to, aby ho někdo přes hudbu slyšel do tanečního sálu, kde všichni obskakují prince. Cítím macešiny ruce, které po mě zuřivě sápají, když umlčuji Adin křik dalším bodnutím do krku. Vidím její rty, které se křivý a křičí na mě jediné slovo: „Zrůdo!“

Odstrkávám macechu tak silně, až narazí do řady hliněných umyvadel a škrábe se na nohy s hysterickým ječením.

Jak pevně tisknu nůž a rychlým pohybem ho vrážím maceše přímo do srdce a srážím ji na zem. Jak mi pohled utkvěl na zcadle, kde se vidím celá zbrocená jejich krví. Jak se plahočím přes kluzkou zem od krve a překračuji jejich mrtvá těla, přičemž nachávám krvavé fleky na stěně, o kterou se opírám.

Piju zelený lektvar z lahvičky a myslím na domov. Ucítím prudký nával nevolnosti z přemístění a prudce padám na zem před naším domem. Nevstávám. Ležím na zemi a dívám se na černé nebe plné hvězd.

Když jsem přišla k sobě, seděla jsem tváří tvář vyšetřovatelům, kteří na mě vyděšeně hleděli.

 Chvíli bylo ticho a pak mě oba zavedli do skleněné cely s nejpřísnějším dozorem, kde jsem proležela na tvrdé posteli tři dny bez jediného slova.

Pak jsem byla předvedená před soud, ale nehodlala jsem vnímat nic jiného, než rozsudek, který měl určit, co se mnou bude dál.

Snažila jsem se nemyslet na hanbu z toho, že se můj příběh rozšířil během jediného dne po celém Kouzelném lese. Zaměřovala jsem se jen na otce, který mi, jak jsem úpěnlivě doufala, jednou odpustí.

Na rozkaz soudce jsem se postavila a vyslechla si jeho rozsudek:

„Obžalovaná Popelka z Kouzelného lesa, žijící na Zeleném vrcholu, odsouzená za spáchání trojnásobné vraždy, je považována za vinnou a je jí udělen trest ze všeho nejhorší. Trest smrti.“

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nighe - Popelčina pomsta: