Noční běs • OurStories.cz ~ naše povídky

Krátká povídka o tom, jak na nás působí samota a jaký strach v nás vyvolává. Do jakého stavu nás může dostat spojení temné noci a pocitu samoty?

20.08.2013 (21:00) • Emmett • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 994×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Blížil se podzim a noci už nebyly zdaleka tak teplé jako například před měsícem. Jemu to však nevadilo. Ve skutečnosti zbožňoval podzimní počasí. Uklidňovalo i nahánělo smutek. Rozveselilo i zkazilo náladu. Vždy dokázalo vystihnout jeho pocity. Dnešní noc byla, ale obzvlášť chladná na to jaká roční doba teprve byla.
Ulice proměnili jinak rušné a poměrně velké město ve město duchů. Žádný vítr, žádný pohyb. Jen ticho a klid. Byl všední den a mlčení ulic narušovaly jen občasné zvuky aut. Málokdy se někdo na ulicích objevil a když už tak pelášil, co nejrychleji to šlo. Náhle ticho probořily loučící se hlasy. Ahoj! Měj se! Jeď opatrně! Poté se zavřely dveře, dotyčný sednul na kolo a ujížděl mrtvými ulicemi centra, které působily neskutečně klidně, ale zároveň strašidelně a temně. Na chvíli zastavil, aby si vychutnal to ticho. Stál. Sice mu byla zima, ale cítil se dobře. Párkrát se nadechnul a vydechnul. Zapadal sem. Byl součástí toho klidu a harmonie. S lehkým úsměvem opět nasedl na kolo a uháněl pryč z centra. Jel pomalu, ale chvilkami musel přidat.
Měl trochu strach. I když to ticho se mu líbilo, bylo na něm něco zvláštního. Strašidelného. Děsivého. Když se dostal z centra, projížděl kolem továren, až se dostal do oblasti, kde byly jen rodinné domky. To na něj působilo ještě hůř. Už nejel pomalu. Jel rychleji a rychleji. Něco ho pohánělo. Měl strach. Sleduje ho někdo? Skočí na něj někdo z temného křoví, které se nacházelo skoro na každém rohu? Ten pocit zaléval celou jeho mysl. Nedokázal ho setřást. Zrychloval. Byla mu zima, už nemohl, ale stále zrychloval. Každý sebemenší pohyb, kterého si všimnul, ho popoháněl. Co když domu nedojede? Je tady sám a co když sám skončí? To se nesmí sát. Jel neskutečně rychle a ani si neuvědomoval jak strašná zima mu je. Pouliční lampy utíkaly podél něj a osvětlovaly jeho obličej, ve kterém se leskly skleněné oči. Zmáčkl řidítka kola tak silně jak jen mohl a ještě víc šlápl do pedálů. Už budu doma, opakoval si. Jel jako posedlý, chtěl křičet o pomoc. Klid zmizel. Ticho bylo roztříštěno. Slyšel každů svůj nádech a mohutný výdech. Na tváři ucítil dvě slzy, které se svezly po jeho tvářích. Na krátký moment vší silou zavřel oči. Uháněl nocí. Sám.
Přišlo mu to jako věčnost. Jakoby se čas zastavil a uvěznil ho v jedné děsivé noční můře. Teď je sám a co když sám zůstane? Co když ho noc nepropustí? Uvězní ho napořád a nikdy nevrátí.
Poté jakoby z ničeho nic uviděl svůj domov. Modlil se, aby to byla pravda. K jeho úlevě to skutečně byl jeho dům. Už neměl ponětí, jak rychle jede. Dojel k brance, vrazil dovnitř, kolo nechal postavné v zahradě a vyběhl po schodech do bytu.
Podíval se na hodinky. Od doby kdy vyjel z baru, kde s přáteli strávil příjemný večer, uběhlo patnáct minut. Nemohl tomu uvěřit. Přišlo mu to jako věčnost. Až teď si uvědomil, jak rychle dýchá a jak strašně je promrzlý. Trochu se klepal. Co to sakra bylo, ptal se sám sebe. Co vzbudilo ten nával strachu? Samota v opuštěné noci? Noc jako taková? Zima? Byl zmatený. Normálně byl rád sám. V určité míře. Pomáhalo mu to. Kažodpádně mu došlo, že samota není jen příjemný přítel, který pomůže, ale i děsivý a nevyspitatelný zloduch.

Autor: Emmett, v rubrice: Povídky » Jednodílné