Noční děs • OurStories.cz ~ naše povídky

Když vám bylo deset, také jste se báli toho ošklivého kostlivce ve skříni? Trola pod postelí? Báli jste se jít sami potmě na záchod ze strachu, že v koupelně čeká duch? Mnoho dětí se třese strachy před výplody vlastní fantazie.
Teď, když jste starší, asi už bubáky v dětském pokoji neřešíte. Ale kdy se to stalo, kdy jste přestali věřit? Lidé, kteří přijdou o svou fantazii, přichází zároveň i kousek svého já.
Jako bonus přidávám ještě jednorázovku o dívce, která si připadá méněcenná. Proč?

20.09.2012 (10:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 962×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Noční děs

Dafne leží ve svojí postýlce s růžovými závěsy, obtěžkaná ze všech stran plyšáky a drží si peřinku až pod bradou. Pozoruje stín plazící se pode dveřmi a tiše vzlyká. Krása jejího dětského pokojíčku se vytratila spolu se světlem. Princeznovské závěsy se s příchodem noci mění v černé pavučiny a roztomilé čumáčky plyšových medvídků jsou stažené do hrůzostrašných grimas.

S očima dokořán sleduje zlověstně dlouhý stín, sahající nyní až k její posteli.

„Mami,“ pípne tiše.

Klika cvakne. Dveře tiše zavržou. Příliš tiše, aby to bylo slyšet až do matčiny ložnice.

„Strašidla přece neexistují, miláčku,“ řekla něžně a políbila ji do vlasů. „Buď moje hodná holčička a spinkej už.“

A Dafne se snaží. Nechce ji zklamat. A tak jen pevně stiskne bledé rtíky, když se pod její peřinu protáhne chladná ruka a dlouhými štíhlými prsty se dotkne jejího chodidla.

Zastudí to. Dívenka se otřese a po jejím těle se šíří ochromující led, zatímco na jejích tvářích zvolna zasychají slzy.

O 25 let později...

Dafne sedí u kuchyňského stolu, hlavu si podpírá rukama a zamyšleně zírá oknem do venkovní tmy. Dokonce ani ona sama se nevyzná v tom, co se jí honí hlavou, když několik minut sleduje měsíc, až ji z toho rozbolí oči. Je jako v transu.

„Mami.“ Dafne se s trhnutím otočí, a aniž by dala najevo úlek, usměje se na malou holčičku stojící ve dveřích kuchyně s plyšovým medvídkem v podpaží.

„Doreen, zlatíčko. Je už tolik hodin. Proč nejsi v postýlce?“

Holčička se roztřese po celém těle a zamumlá tichou, nesrozumitelnou odpověď.

Její matka se vlídně usměje. „Ty můj hlupáčku, vždyť strašidla přece neexistují.“ Když vstává, její pohled ještě na moment zabloudí do divoké temnoty za okenním sklem. „Věř mi.“

Skrz prsty

Další den. Další lidé, přicházející do našeho domova. Další loučení.

Je to jako rituál. Ráno nás všechny vykoupou a dají nám vyprané oblečení. Madame Farnonová nám učeše zacuchané vlasy a stáhne je gumičkou tak pevně, že nás z toho bolí hlava.

Každou neděli sem chodí nějací lidé, aby si nás prohlédli. To musíme vzorně sedět a usmívat se. Snažíme se, protože každý z nás chce udělat dojem. Každý chce odejít do nového domova, ale pokaždé je to jen jeden z nás. Díváme se na něj oknem, jak se drží za ruku své nové maminky a poskakuje vedle ní radostí.

Madame Farnonová říká, že pro každého z nás si jednoho dne přijdou noví rodiče. Prý až se objeví ti praví, kteří nám byli souzeni. Je to ale tak nefér. Cathy tu byla měsíc, než si pro ni přišli, Philip čtyři a Martha rok. Já jsem tu ze všech dětí nejdéle. Letos to bude šestý rok a já si říkám, kde se moji rodiče asi zdrželi? Už by bylo načase.

Vždycky si mně prohlížejí a tiše spolu mluví. Téměř se tetelím vzrušením, když to vypadá, že už se konečně dočkám, ale pak si vždycky vyberou někoho jiného.

Nevím proč.

Byly to kecy! Nenávidím je, nenávidím Madame Farnonovou a celý svět! Celou dobu mi lhali.

Žádný osud není. Nikdo si pro mě nepřijde, ani dnes, ani zítra, ani za rok. Budu tady hnít až do konce svého života a dívat se na všechny roztomilé blonďaté Cathy a darebné pihovaté Philipy a chytré Marthy. Dívají se na mně skrz prsty, jako na zvíře a tiše mně litují nebo mnou opovrhují. Jako bych měla třetí oko nebo ocas.

Po mojí znetvořené tváři stečou slzy a razí si cestu přes pozůstatky ohromných popálenin. Mám je od doby, co jsem byla ještě miminko.

Proč zrovna já?

Pevně sevřu kartáč a mrštím ho do svého odrazu v zrcadle. Sklem se táhne široká prasklina a půlí mně vejpůl. Klesnu na kolena a dám se do pláče.

Cílem první jednorázovky bylo zamyslet se nad tím, že každé malé dítě má strach ze strašidel, bubáků, kteří jsou výplodem dětské fantazie. Tato fantazie ale postupně zaniká, až ji většina lidí ztratí docela. Ti samí lidé, kteří se jako malí třásli strachy nad duchem ve skříni a trolem pod postelí, teď vlastním dětem říkají, že žádná neexistují. Je to jako koloběh a málokterému člověku vydrží fantazie do dospělého života. Druhou jednorázovku jsem přidala, abych splnila počet slov a snažila jsem se v ní dostat do kůže malé holčičky v dětském domově, kterou opovrhují jen proto, že je zohavená. Jsem velice zvědavá na vaše názory a připravená na kritiku.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Noční děs:

5. kiki1 přispěvatel

02.05.2014 [17:25]

I já se bála bubáků, když jsem byla malá, takže jsi mi připomněla moje dětská léta. Emoticon A ten druhý příběh je smutný. Ale obojí se mi to líbilo.

4. Vogel přispěvatel

20.09.2012 [16:04]

Ta první povídka mě upřímně zaujala... Dýchlo na mě z toho nějaké kouzlo, trocha tmy a děsu. Ten stín, který jsi popisovala, jak se blíží k posteli s dítětem, byl hodně zajímavý, stejně jako věta o těch čumácích medvídků... Zkrátka to bylo vážně příjemně zpracované a matka pozorující měsíc tomu dodala ještě takový nový nádech.
Ohledně druhé povídky - ta se mi líbila také, byla hodně smutná a obsahovala snad ještě víc děsu, než ta první.
A nakonec - toho, že píšeš v přítomném čase, jsem si všimla až zpětně, ale je to taky příjemné. Vždycky se mi líbí, když to nezní špatně...

3. martinexa přispěvatel

20.09.2012 [13:30]

Ten druhý příběh je moc smutný. Ach jo chudák dítě málem jsem se rozbrečela. Umíš hezky psát. Nevim já, když jsem byla malá tak jsem se moc bubáků nebála. Bála jsem se vždycky bouřky a zlých snů a ten strach z bouřky mi vydržel do dnes:)