Je to krátká povídka o naději. Někdy stačí člověku člověku málo ke štěstí, aby se znovu zamiloval. Chtěla bych tuhle povídku věnovat moc fajn jednomu klukovi, o kterém tahle povídka je a o mých pocitech k němu. Hezké počtení. PetraCullen.
Seděla u notebooku a přemýšlela nad mnoha věcmi. Začala si uvědomovat několik věcí. Kdykoliv ji na facebooku, skypu, mobilu napsal nebo zavolal, vždycky ji to dokázalo zvednout náladu a dokázalo ji to vytáhnout z jejich chmurných myšlenek. Vždycky ji to dokázalo potěšit a musela se usmát.
I když poslední dobou jí úsměv nic neříkal, usmívala si při každé myšlence na něj. Byla potěšená jeho zájmem. Musela nad ním přemýšlet, jak jí změnil svět. Vždycky, než měla jít spát, si dlouze volali a povídali si o různých věcech. Stal se z toho jejich zvyk. Stejně tak jako to, že jí posílal sms zprávy, aby jí popřál dobré ráno nebo dobrou noc. Na to, že ho znala krátce, měla pocit, jako kdyby ho znala celý její život.
Když se na to tak zpětně dívala, s tímhle klukem si rozuměla nejvíc ze všech. A to se ji ještě nikdy nestalo, aby si s nějakým klukem rozuměla tak jako s ním. Vždycky se dokázali bavit o nemožném a smáli se. Začali se pomalu seznamovat a poznávat se. I když ho nikdy předtím neviděla, cítila, že by to teď mohlo vyjít. Že by on mohl být ten pravý. Cítila to. Vždycky k ní byl upřímný a ona k němu také. Jemu mohla říct všechno a nemusela se bát jeho reakce. Po tom, všem čím si musela projít, jemu mohla věřit.
Měla před ním dva nevydařené vztahy, které trvaly jen krátce a moc dlouze nevydržely. Vždycky to byla ona, kdo dostal košem. Povzdechla si a pak si zas vzpomněla na něj. Díky jemu začala zapomínat na to, že byla nedávno zraněná někým jiným. Kdykoliv zavřela oči, přála si ho poznat. Byla den ode dne veselejší. I když ho poznala jen přes internet a později si vyměnili kontakty, všechno se změnilo k lepšímu. Začalo se u ní vše pomalu vracet do starých kolejí. Kdykoliv se jí někdo snažil zkazit náladu, hlavně ve škole, pročítala si jeho zpětné sms zprávy, které jí napsal, nebo o čem se posledně bavili. Vždycky jí to dokázalo vykouzlit úsměv na rtech a všechny stíny padly za ní.
Zvedla se od notebooku a přešla k oknu. Oknem se dívala po okolí. Myšlenky jí znovu zabloudily k němu a znovu se usmála. V ten moment ji přišla sms zpráva na mobil. Nadšeně se k mobilu rozeběhla, aby se podívala, kdo jí to napsal. Musela se ujistit, že jí to napsal on. Podívala se tedy na mobil a byla tam zpráva od něj. Rozklikla zprávu a byla nesmírně potěšená. Zas jí to zvedlo perfektně náladu a začala se šťastně usmívat. Představila si ho, jak ji tu sms zprávu píše, a to ji přimělo usmát se ještě víc. Psal ji hezké věci, které ji ještě žádný kluk nikdy nenapsal. Nebyla na to zvyklá a o to víc ji to těšilo. Věděla, že mu na ní záleží stejně tak, jako jí zaleželo na něm.
Zrovna jí napsal, že se do ní zamiloval. Srdce jí radostně poskočilo a začala se o to usmívat. Velice mile ji to udivilo a překvapilo ji to. Byla nejšťastnější člověk a cítila, že se do něj zamilovává a že ji bere takovou, jaká je. Uvědomila si jednu zásadní věc. Zamilovala se do něj a myslí to vážně, protože on jí za to stojí. Někdy stačí člověku člověku málo ke štěstí, aby se znovu zamiloval. A to ona právě udělala. Pocítila novou naději.
Péťo, tady je úžasná plus ta písnička k tomu, no boží Akorát nechápu jak to děláš, že skoro v každé povídce najdu kousek sebe, jako by to vyprávělo i z mé hlavy... no dokonalost prostě
Peťu, já bych tohle číst neměla. :( Jak o něm tak píšeš, jak jste se poznali a jak ti napsal, že je do tebe zamilovaný a píšete si všechno a tak... připomíná mi to toho, koho už nemám. :( A je mi maličko líto, že vy se můžete z fleku potkat a reálně spolu být a já nemohla, protože Erik byl moc daleko... :( A úspěšně si na něj vzpomínám, což není dobrý... :( Ale jinak ti to přeju a tohle je fajne. :)
Je to krátká povídka o naději. Někdy stačí člověku člověku málo ke štěstí, aby se znovu zamiloval. Chtěla bych tuhle povídku věnovat moc fajn jednomu klukovi, o kterém tahle povídka je a o mých pocitech k němu. Hezké počtení. PetraCullen.
Sdílet
Akorát nechápu jak to děláš, že skoro v každé povídce najdu kousek sebe, jako by to vyprávělo i z mé hlavy... no dokonalost prostě 
