OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Obchod se životem

30.12.2014 (11:00) • Veru177 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1417×

V břiše mi hlady kručelo a třásla jsem se zimou. Už několik dnů jsem neměla štěstí. Nikde jsem nenašla nic pořádného. A mým přátelům na mně nezáleželo až tak, aby si kvůli mně odtrhli jídlo od úst. Každý tu byl sám za sebe. Všechny ty kecy o tom, že houmlesáci jsou jedna rodina, byly opravdu jen kecy. Ani o přikrývku se nepodělili.

Stáhla jsem se do rohu a schoulila se do klubíčka. Kolem mě to hučelo tichým hovorem. Několik mých známých sedělo namačkaných u sebe kolem ohně. Bojovala jsem s nutkáním se k nim přidat. Pár míst ještě zbývalo, mohla jsem proklouznout. Ale neměla jsem zrovna náladu poslouchat jejich tokání.

Opřela jsem se o hrbolatou zeď a přitáhla si kolena k bradě. Netečně jsem sledovala, jak se jedna postava od ohně zvedla a blížila se ke mně.

„Vypadáš děsně, Anet. Kdy jsi naposledy jedla?“ zeptal se mě Erik a sesunul se vedle mě. Pokrčila jsem rameny.

„Asi tak před třemi lety. Jsem v pohodě,“ zachrchlala jsem. Pár minut jsme seděli v tichosti, já pozorovala slabě plápolající oheň.

„Nabídli mi práci,“ zašeptal z ničeho nic, tak tiše, že mi okamžitě došlo, čí uši měly jeho oznámení zachytit. Pouze moje. Udiveně jsem se na něj otočila.

„Práci? Kdo?“ Nebylo divu, že jsem měla problém tomu uvěřit. Proč by někdo zaměstnával bezdomovce, propána?

Erik pokrčil rameny. „Nějací chlápci v oblecích. Nezajímaly mě detaily, vystačil jsem si s tím, že už mi dali první výplatu.“

Tohle byla teprve blbost.

„Nikdo ti nedá prachy jen tak, blboune. Ještě tě za něco zabásnou, radši to nech bejt.“

Na minutu zmlkl a přemýšlel. Čelo se mu nakrabatilo.

„V base aspoň budu dostávat pravidelně najíst a postel taky bude. Zas tak špatný by to být nemuselo.“

Zvedl se a odloudal se zpátky k ohni. Dívala jsem se za ním a neměla z toho dobrý pocit.

XXXX

Druhý den jsem ho neviděla. Možná už byl v práci.

Pořád se mi to nezdálo. Bála jsem se o něj. Byl jeden z mála mých známých, se kterým se dalo mluvit. Jestli ho seberou a zavřou… Pravda, aspoň bude mít postaráno o pravidelnou stravu a bude v teple. To je víc, než se poštěstí většině z nás.

Netušila jsem, který je měsíc, jaké je datum. O tom jsem ztratila přehled už dávno. Ale počítat jsme zvládli a jednou za deset dní jsme pořádali výpravu za jídlem. Každý šel na vlastní pěst a jakýkoliv úlovek byl jen jeho.

Trochu ztuha jsem se postavila na nohy. Kotník mě ještě lehce bolel, jak jsem nedávno utíkala před stádem splašených psů. Ale chodit jsem zvládla.

Každý, kdo nebyl na smrtelné posteli nebo mu nechyběla nějaká končetina, musel vypadnout a hledat. Nikdo nestál o zbytečnou mrtvolu.

Nevěděla jsem, kam se vydat. Polovinu Bratislavy už jsem prošmejdila a všechna dobrá místa už byla zabraná. Povzdechla jsem si. Nejspíš mě čeká další den o hladu.

XXXX

Moc jsem toho nenašla. Občas jsem narazila na něco pořádného, ale většinou mě někdo nachytal a zhnuseně vyhodil.

Žaludek mi hlasitě kručel. Sotva jsem se vlekla. Dokázala jsem ignorovat kradmé pohledy obyvatel, kterými mě častovali, když jsem se plížila ulicemi. Mohlo to znít divně, ale ještě jsem nebyla tak daleko, abych začala žebrat. Ano, prohledávám odpadky a popelnice, ale na kolenou klečet nebudu.

To bych se ostudou propadla.

Moje budoucnost zatím moc růžově nevypadala. Dříve jsem se snažila být optimistická, ale v poslední době mě to opustilo. Jestli to se mnou takhle půjde dál, brzo bude v naší partě o bezdomovce míň.

Na Bratislavu už padala tma, když jsem to zahlédla. Přikradla jsem se blíž a nakoukla přes rameno plešatého mužíka. Ve stánku se to hemžilo nejrůznějšími plátky, ale zajímaly mě jen jedny z nich. Přimhouřila jsem oči na tučně vytisknutý nadpis.

Řeka vyplavila tělo bezdomovce.

Udělalo se mi špatně. Prakticky okamžitě mi v hlavě blikl Erikův obličej. Snažila jsem se to zaplašit. Byl pryč jenom jeden den. A v Bratislavě je víc než jedna skupinka bezdomovců, to jsem věděla víc než dobře. Vůbec to nemusel být někdo od nás.

Roztřásla jsem se. Byl čas vrátit se zpátky.

S nepořízenou.

XXXX

Když neoficiální šéf naší bandy počítal schoulené postavy, došel k nepříjemnému zjištění. Bylo nás o dva méně. Znamenalo to, že kromě Erika se nevrátil ještě někdo. Přeběhl mi mráz po zádech, ale zimou to nebylo. Z útržků rozhovorů, které jsem odposlouchávala, jsem došla k závěru, že oním druhým pohřešovaným je Placka. Nikdo neznal jeho pravé jméno, pouze tuhle divnou přezdívku. Nedokázala jsem si ho v hlavě vybavit, ale podle všeho to byl milý kluk.

Stejně jako Erik.

V noci jsem ani oko nezamhouřila. Bála jsem se a přemýšlela, co se to děje. Ztratit se nemohli, za tu dobu už každý z nás znal Bratislavu jako své boty. Mohl je někdo… přepadnout? Možná našli dobrý úlovek a jiní houmlesáci si je podali. Pravděpodobnost byla malá, ale jiným teoriím jsem odmítala věřit. Jistě, ne každý nás měl v lásce, ale na ulicích nás spíše přehlíželi. Nechtělo se mi věřit, že by jim někdo ublížil. Jaký by k tomu měl důvod?

Další den to začalo být ještě divnější.

XXXX

Placka získal práci, pár dní předtím, než se vypařil. Náhoda? Nemyslím si. Nechtěla jsem nějak vyzvídat, to se nikdy nevyplácí. Ale taky jsem dost dobře nemohla nechat Erika (a Placku taky) v zajetí nějakých magorů. Pokud už nebylo pozdě.

Radši jsem o svých podezřeních mlčela. Nechtěla jsem vyděsit zbytek bandy. Což by se určitě stalo, kdybych jim oznámila, že někdo vědomě uklízí bezdomovce. Kdyby se to dozvěděli, ač to byly jen mé domněnky, rozpoutalo by se peklo.

Ještě štěstí, že nikdo neměl zrovna zájem se se mnou bavit.

Místo abych seděla zkroucená pod mostem a nebudila pozornost, rozhodla jsem se trochu více pátrat. Přisunula jsem se blíže ke světlovlasé Julče.

„Ty ses kamarádila s Plackou, že?“ nadhodila jsem nevinně. Hlavně nevzbudit podezření. Jen normální zájem.

Upřela na mě zakalené modré oči. „Co je ti po tom?“ vyštěkla na mě podrážděně. Chápala jsem, že je rozrušená, já jsem se kvůli Erikovi cítila stejně, ale nemohla jsem ji nechat v klidu truchlit.

„Jen mě zajímá ta jeho práce. Totiž…“ Vymysli něco! „Nevíš o tom něco? Taky by se mi práce hodila,“ vypadlo ze mě, ne zrovna přesvědčivě. Vrhla po mně nevraživý pohled.

„Já nic nevím. Nech mě bejt.“ Otočila se na bok a zachumlala se do deky, kterou splašila, kdo ví kde. Tak jsem ji nechala. Více podrobností si budu muset zjistit sama. Kde jinde než na ulici?

Potulovala jsem se různými místy. Nežebrala, jen obhlížela. Pamatovala jsem si, jak někdo zmínil muže v oblecích a bílou dodávku.

Věděla jsem, že to oni za vším stáli. Ať už to byla jakákoliv nekalost.

Potulovala jsem se ulicemi dlouho. Když už jsem byla promrzlá na kost a žaludek mě z hladu doslova bolel, rozhodla jsem se to zabalit.

Vtom jsem naproti přes ulici zahlédla – srdce mi vynechalo pár úderů – bílou dodávku. Sice jsem měla v plánu šťourat se v tom, co se stalo mým známým, ale teď, když jsem ji uviděla přímo naproti mně… Automaticky jsem začala couvat. Instinkt mi napovídal, že s tím nechci mít nic společného. Viděla jsem i dva kravaťáky, jak postávají nebezpečně blízko mě.

Rozhodla jsem se běžet. Ale bylo pozdě. Už mě zpozorovali. Zírala jsem na ně vykulenýma očima a v hlavě mi dokola běžela jediná myšlenka: Nechci být další!

Otočila jsem se a vběhla do změti ulic a lidí. Neotáčela jsem se, abych zjistila, jestli mě pronásledují nebo ne. Jen jsem se chtěla dostat co nejdál.

S pícháním v boku a naprosto vyčerpaná jsem doběhla až k zapadlé restauraci. Skrčila jsem se za popelnici u zadního vchodu a vydýchávala se. Dvířka restaurace se otevřela a vyšla světlovlasá žena s odpadky. Nejspíš už zavírali. Podívala se na mě, jak na ni udýchaně civím. Velké modré oči měla plné soucitu.

„Zlatíčko, musíš mít hlad. Pojď dovnitř, můžu ti dát nějaké zbytky.“ Rukou ukázala k otevřeným zadním dveřím. Přimhouřila jsem oči. Proč mi nabízí jídlo? Sama od sebe? Vypadala mile a šlo jen o zbytky… Kručení mého žaludku přehlušilo jakékoliv námitky, které mohl můj mozek mít.

Do restaurace jsem téměř vpadla. Usadila mě k jednomu ze stolů a po chvilce mi opravdu přinesla zbytky z dnešního menu. Bez váhání jsem se do toho pustila.

S lehkým úsměvem mě pozorovala.

„Trhá mi to srdce, když někoho takhle vidím. Někoho tak mladého.“ Takže lidumil. Skvělé.

„Nejsem se svou prací zrovna spokojená, ale pořád si říkám, že tím pomáhám lidem, těm, co to potřebují,“ pokračovala ve svém proslovu a já se dál ládovala. Moc jsem ji nevnímala. Okolí se mi rozpíjelo. Páni, už jsem dlouho neměla teplé jídlo. Nebo jakékoliv jídlo.

„Jsi tak mladá… Kolik ti je? Osmnáct? Moc mě to mrzí…“

Hlava se mi točila. Pomalu mi začalo docházet, že to nebude euforií z jídla.

„Sakra,“ zanadávala jsem, když ta ženská přede mnou začala ztrácet své rysy, „tys mě zdrogovala?“ Chytla jsem se stolu, abych se nesložila na zem. Co se to děje?!

Jako poslední jsem viděla její modré oči. Smutně se na mě dívaly a říkaly mi, jaký jsem idiot.

XXXX

Tohle nevypadá dobře.

Zírala jsem do stropu a snažila se zklidnit své dýchání. Napínala jsem uši, ale slyšela jsem jen pravidelné pípání. Za mnou se ozývalo chraplavé nadechování. Roztřásla jsem se strachem. Kde to jsem?

Ten oblbovák, co mi modrooká ženština strčila do jídla, nejspíš pořád fungoval, protože jsem se nemohla pohnout. Vidění jsem pořád měla trochu rozmazané, ale poznala jsem, že vedle mě na lehátkách leží lidé. Většina v bezvědomí. Srdce mi zrychleně bouchalo do hrudi, když jsem se snažila najít známý obličej Erika nebo Placky.

Ozvalo se cinknutí a skrz skleněné dveře na druhém konci místnosti vešla doktorka. To byla první věc, která mě napadla, když jsem ji spatřila. Měla na sobě bílý plášť a rukavice, co jiného? Poplašeně jsem zavřela oči a předstírala, že jsem pořád mimo. Bylo to těžké, s mým rychle se zvedajícím hrudníkem.

„Kdo je další na řadě?“

„Ročník 1994, nenašli jsme žádné stopy po nedávných zraněních a i rentgeny vypadají v pořádku.“

Muž a žena, nejspíš ta doktorka a nějaký… zdravotní bratr? Byli jsme v nemocnici? Našli nás a rozhodli se o nás postarat? Zželelo se jim dětí, které vyrůstají na ulici?

Nevěřila jsem tomu.

„Dobře, připravte ho. Čekatel už je nervózní. Máme menší skluz.“

„Jo, ta poslední nám trochu nabourala rozvrh.“

Naprosto jsem ztuhla, když se mi o kůži na ruce otřela drsná látka. Cítila jsem něčí přítomnost jen kousek ode mě.

„To je ona? Vypadá dobře. Podvyživená, ale to není nic nového. Vezměte ji na testy, a pokud bude vše v pořádku, už ji připravte na sál. Není času nazbyt.“

Co se mnou udělají?

Co provedli Erikovi?

Zabijí mě?

V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek, když se moje lůžko dalo do pohybu. Odvážila jsem se trochu otevřít třesoucí se víčka. Kolem mě se míhaly stále stejné bílé chodby. Nad sebou jsem viděla mužskou siluetu.

Já umřu… Já umřu!

Po cestě na rentgen nás zastavil hrubý hlas. „Máme průšvih. Ročník 1997 to nezvládl. Podařilo se vyjmout orgány dříve, než mohlo dojít k poškození, ale… šéf nebude rád. Další tělo? Nebude lehké to ututlat… Hele, víš, že ta holka je vzhůru?“

Srdce mi na vteřinu zastavilo a projel mnou takový strach, že jsem to málem pustila do kalhot. Jak?! Jak to poznal?!

Nemělo smysl dál něco předstírat. Začala jsem sebou prudce škubat. Oba dva muži po mně chmatali a snažili se mě chytit, což ale nebylo nic těžkého. Tělo jsem měla pořád vláčné a znecitlivělé, nedokázala jsem se pohnout. Do očí se mi tlačily slzy.

„Drž ji! Píchnu jí nějaký sedativa.“ Pud sebezáchovy mě poháněl vpřed, radil mi, že mám kousat, drápat a křičet, ale svaly mi vypověděly službu. Zavřela jsem oči a nechala silné ruce, ať se mnou dělají, co chtějí.

Myslela jsem na Erika. Na to, jak jsem se mu pokoušela pomoct a akorát jsem si tím podepsala rozsudek smrti. Skončím jako ročník 1997?

Ztratila jsem vědomí cestou na rentgen. Už jsem se nevzbudila.

A možná je to tak lepší. 

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Obchod se životem :