Oběti • OurStories.cz ~ naše povídky

Kariéra vs. láska, opakující se dilema, které mění naše životy k nepoznání. Všichni jsme oběťmi našich rozhodnutí, ať už vyslovíme jakákoliv.

26.09.2014 (13:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 983×

Nejprve mě líbal něžně, skoro jako by se ostýchal. Zaváhání však mizelo s hamižností, se kterou si mě bral po celou noc a nepřestával vyžadovat víc.

Pohlédla jsem na něj s lehkým úsměvem na rtech a cigaretou vyzývavě sevřenou mezi nimi. Ležel rozvalený na posteli a pozoroval každý můj pohyb.

„Zlato, nevím o víc sexy způsobu, jak típnout cigáro.“

„Tak si mě vezmi, když tě ten můj způsob tolik vzrušuje,“ zašeptala jsem.

„Ty víš, že -“

„Miluješ mě,“ přerušila jsem ho prostoduchým konstatováním pravdy. Viděla jsem mu to na očích. Ještě žádný muž, se kterým jsem byla, se na mě takhle nedíval.

Vstala jsem ze židle a nechala spadnout župan z ramen. Přiblížila jsem se k němu ladným krokem šelmy, věděla jsem, jak svést muže. Stačila už jen teatrální otočka se smíchem na rtech a nedokázal odolat.

Přitáhl si mě pevně k sobě, jako bych byla kanárek, který by mu vyletěl z klece. Vzepřela jsem se a zatlačila ho pod sebe do hlubin měkké matrace.

„Miluješ mě, ale schováváš, co ke mně cítíš. Snažíš se to potlačit před tvojí ženou, tvými blízkými. I já se to snažím přede všemi utajit, hlavně já. Ale všichni se to časem dozví.“

„Proč by měli?“

„Protože jim to sama řeknu, jestli ještě jednou cekneš o tom, že už musíš jít.“

Toužila jsem po něm víc, než jsem si dokázala přiznat. Nikdy jsem žádného z nich tolik nechtěla jako právě jeho. Možná, že to bylo tím, že kromě práce svých všetečných prstů se dotýkal i mé duše. Zapálil oheň, který se dal jen těžko uhasit.

„Neříkej, že by sis mě vzala. Říkáš si o něco, co sama nechceš.“

„Hlupáčku,“ rozesmála jsem se, „vezmi si mě teď hned. Nic jiného nežádám.“

Strhla se další bouře. Jinak se to snad ani nazvat nedalo - spoušť smrtících ran zasazených krutým hromobitím. V jeden jediný okamžik jsme byli jeden člověk, jedna bytost. Život a smrt, naděje i bezmoc zároveň.

Odtáhla jsem se a se slastí se zadívala na důvěrně známé strniště. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po pichlavé tváři. Nevěděla jsem, jestli se s ním ještě někdy uvidím.

„Neodjížděj,“ prosil.

„Nechci.“

„Tím pádem je všechno vyřešeno. V týhle posteli zůstaneme navěky.“

„Nechci, ale i tak musím odjet. Já nemám na vybranou.“

Prudce se mi vytrhl z náručí a posadil se se zlostným výrazem v obličeji.

„Tobě nemůže nikdo nic poroučet. Nejsi děcko!“

„Jsem politička. Mám zodpovědnost.“

„A máš taky mě. Co je pro tebe v životě důležitější? Já nebo kariéra?“

Zahleděla jsem se na něj skelnýma očima. Cítila jsem, jak všechny moje myšlenky narážejí o ostré útesy a rozbíjejí se na tisíce střepů. Nebyla jsem schopná poskládat je dohromady. Vždy, když už bylo jasné, jak se rozhodnu, dotkl se mě a já byla opět na začátku.

Vylezla jsem z postele a oblékla se do županu, který doposud zůstal jako němý svědek našeho zdlouhavého loučení ležet před postelí. Moje tvář se zdála v zrcadle mnohem ztrápenější, než jakou ji lidé mohli zachytit na obrazovce televizorů.

Ale ženy jsou přece silné. To mi říkali, když jsem se dostávala na politickém žebříčku čím dál výše. Dokážeme ustát více, než se ostatní domnívají. Ale za jakou cenu? Kolika ranními depresemi a pocity prázdnoty si musíme projít, než nás konečně někdo vyslechne? Kolikrát musíme odsunout osobní život na vedlejší kolej, abychom si ujasnily, co je v našem životě důležité?

Zadívala jsem se na něj s vědomím, že to, co mi bude v následujícím životě chybět ze všeho nejvíce, je on a jeho strniště.

Neřekla jsem své sbohem. Naposledy jsem se podívala jeho směrem a odkráčela z pokoje se slzami v očích.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné