OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Odešel si!

11.04.2011 (11:00) • Eris • Povídky » Jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1643×

Stála jsem před zrcadlem v koupelně a ptala se, proč? Proč se to všechno stalo? Proč on? Proč mě tu nechal a odešel? Proč mě strčil z té silnice a sám se nechal zajet? Proč? Proč to udělal? Proč mě opustil? Proč mě nechal na pospas tomu hnusnému světu, doufajíc, že budu šťastná?

Ale jak bych mohla být, když tu není. Když se už spolu nikdy nezasmějeme. Nikdy už spolu nebudeme blbnout. Nikdy se už o něj nebudu moci opřít a pořádně se vyplakat. Pořádně se od srdce zasmát. Rozcuchat mu ty jeho vlasy a spatřit jeho rošťácký úsměv.

Přemýšlela jsem, že bych šla za ním. Zase bychom se smáli, blbli a říkali si všechna svá tajemství. Zase bychom byli spolu a oba dva šťastní. Zase bych spatřila jeho oči, ve kterých po většinu času byly ty jiskřičky plné života.

Přeji si, aby se nikdy nestalo to, co zapříčinilo, že tu není. Abych byla opatrnější a všimla si toho auta. Abych to byla já, kdo zachrání toho druhého a sám se obětuje, aby mohl žít. Jenže on byl rychlejší a všiml si toho dřív než já.

Teď ze mě zbyla jen schránka. Prázdná schránka, která nežije… která je prázdná… vyhaslá… Uzavřela jsem se a nedovolila nikomu, aby vlezl do mého světa. Do světa, kde si se mnou a jsme šťastni. Kde neexistují auta, ani ostatní lidé, kde jsme jen my a má fantazie.

V srdci mám obrovskou díru, která se rozšiřuje čím dál víc. Nejde to zastavit a já už snad ani nechci. Pokaždé, když se pokouším vstát, někdo mi podkopne nohy a já skončím zase tam dole. Dole, kde je temnota, bolest, utrpení, smutek… A to mě pohlcuje. Stravuje mě to zaživa a já nemám sílu tomu odporovat. Nechci tomu odporovat.

Proto stojím tady. V ruce držím nůž a dívám se na jeho ostrou čepel. Přitiskla jsem ho k zápěstí. Prý mi to pomůže. Kvůli té malé fyzické bolesti zapomenu na tu obrovskou psychickou. Alespoň na chvíli.

Přejela jsem nožem po zápěstí a dívala se, jak karmínová krev opouští ránu a stéká dolů. Tak jako se odplavila má bolest… na chvíli...

Počítala jsem vteřiny, které se měnily v minuty a ty minuty, v hodiny. Seděla jsem na těch studených kachličkách a stále dokola si opakovala tu otázku. Proč? Jako by se tím něco vyřešilo.

Ten nůž jsem už zase držela v rukou. A ty ruce se mi třásly. Rozhodla jsem se. A to rozhodnutí, se už nedá změnit. Ale než to udělám, chci se na pár chvil vrátit do minulosti...

... Zasmála jsem se a znovu do něho strčila. Jenže ani on se nenechal zahanbit a oplatil mi to. Tráva a hlína se změnila v tvrdý asfalt, beton a štěrk. Nám to ale bylo jedno. Znovu jsem se zasmála a tentokrát on se mnou.

,,Mám tě rád," objal mě a dal mi pusu do vlasů. Objala jsem ho taky a na pár vteřin jsem se k němu přitulila.

,,Já tebe taky, brašule!" Znovu jsem do něj strčila. Přeběhla jsem přes silnici, ale on za mnou neběžel, tak jsem se vrátila. Zastavila jsem se uprostřed a čekala na něj. Usmála jsem se a rukou na něj mávala, ať jde taky.

Neváhal a rozběhl se ke mně. V tu chvíli prázdnou ulici ozářily reflektory jedoucího auta. Otočil se po směru toho světla a jeho krásnou tvář zhyzdil strach. Otočil se zpět ke mě a jako ve zpomaleném filmu se ke mě rozběhl.

Odhodil mě ze silnice a já spadla obličejem na štěrk. Otočila jsem se na něho a spatřila ho, jak tam leží a natahuje ke mně ruku. Snažila jsem se zvednout, ale vše jako by se zpomalilo. Upíral ke mě pohled a já nebyla schopná se na to dívat. Jenže stalo se... Celé jsem to viděla...

Otřela jsem si slzy, které mi nevědomky vytryskly a provedla to, pro co jsem se rozhodla.... Hlubší, konečný řez...