OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » On the wings of destiny

06.11.2010 (19:00) • CassieRae • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 633×

Dívka seděla na místě, které pro ni znamenalo všechno. Tady se všechno odehrálo, všechny důležité části jejího života. Trpěla tiše a mlčky, čekala na zazvonění telefonu, i když vlastně vůbec nechtěla, aby zazvonil. Autonehoda a její láska, stejně jako otec… Znovu prožívala hrůzy své minulosti a po tváři jí nestekla ani jediná slza. Těžké je mlčet, když cítíš bolest, ale dívčina tvář její žal ani bolest neprozrazovala. Oči dívky již nebyly upřeny na okolní stromy a keříky, ani na mobil, který se povaloval v trávě zvlhlé rosou, dívka hleděla do minulosti a prožívala chvíle strachu a bolestivé nevědomosti na stejném místě jako tenkrát.

"Emm, jdi od toho potoku pryč! Spadneš tam a budeš mokrá!" Volala na malé šestileté děvčátko jeho matka, nemyslela to zle, ale měla strach.

"Koukni mamí, tady je ale divnej brouk má takovou divnou barvu!" smálo se dítě a šťouchalo prstem do velkého červeného brouka, jež se usadil na kameni u břehu říčky. Roztomilá Emma se rozeběhla k mamince a skočila jí do náruče. Vysoká, pohledná žena se stejně zelenýma očima se smála spolu se svou dcerkou, ale v tom smíchu bylo cosi nervózního, matka Emmy měla zvláštní pocit.

Rozverná holčička nadále poskakovala po lesní mýtině a smála se spoustě maličkostí, třeba velkému ptáku, který vydával hlasité pisklavé zvuky vysoko nad jejich hlavami. V tom zazvonil telefon a Emmina maminka si ho přiložila k uchu, malá Emm zvědavě naslouchala;
zaslechla jen pár slov, ale protože to byla bystrá holčička, poskládala si všechno i z těch pár úryvků do té strašné skutečnosti "Váš manžel… těžká autonehoda… je nám to líto…"

Svět malé dívenky se v tom okamžiku zbortil. Jako ve snách se podívala na maminku, které se podlomila kolena a omdlela. Tenkrát se moc praštila do hlavy a z toho všeho se sesypala. Odvezli ji do psychiatrické léčebny, která byla hodně daleko.

A malou šestiletou Emmu zavřeli do dětského domova, protože příbuzné neměla. Její život byl jako v kleci až do čtrnáctých narozenin kdy jí odoptaval manželský pár, který nemohl mít vlastní děti. Byla již jejich třetím adoptovaným dítětem. Získala dva nové sourozence - dvouletou "sestru" Sue a osmiletého "bratra" Mika. Nebyla tam šťastná, dokud nepoznala Matta. Kluka, do kterého se vášnivě zamilovala jako on do ní. Také ztratil otce, sebevražda. Žil jen s matkou a Emma ho jako jediná chápala a on chápal ji.

Na některé rány stačí náplast. Jsou jen povrchové, ale existují i hlubší rány, které se léčí tak, že strhneme obvaz. Necháme je dýchat a musíme čekat, až se samy zahojí a věřte, že někdy to trvá hodně dlouho…

Strasti spojují dvě srdce těsnějšími svazky než štěstí. Společná utrpení vytvářejí silnější svazky než společné radosti. Emma a Matt si byli nejbližšími lidmi, jejich láska byla skutečná, založená na pochopení a na tak krásném citu.

Dívka se přesunula k další vzpomínce, která se odehrála na tomto místě, tentokrát to byla šťastná vzpomínka.

Byl teplý letní večer a nocí se nesl cvrkot cvrčků a cikád. Byl to večer Emminých sedmnáctých narozenin a ona teď ležela nahá v trávě a dívala se do očí tomu, jehož vroucně a ohnivě milovala - Mattovi.

"Jsi nádherná, když díváš se mi do očí. Miluji tě a svět se semnou zatočí. Jsi krásná, když se usmíváš. Starosti z mé hlavy smíváš. Jsi mé slunce v deštivých dnech. Říkám ti, hladit a líbat se nech. Jsi můj anděl, který srdce mě chrání. Je to tak krásné, jako rosa raní. Jsi můj ďáblík, který rozehřál mne dávno. Jsi pro mne záchrana, jako pro tonoucí lano. Pro lidi co tě neznají, můžeš být zvláštní. Pro mne jsi vsak zlatíčko a jsme spolu šťastní."

Naklonil se k ní a srdceryvně jí políbil.

Mobil začal vyzvánět písničku 'Call me baby' od hudební skupiny Moon. Byla to jejich zamilovaná písnička, Emma roztřesenou rukou zvedla telefon… Plakala ještě dlouho do noci.

Častý smutek člověka ničí.

Jeho srdce je pak rozervané na tisíce malinkatých kousků, které už nikdo nedá do hromady přesně, tak jak bývaly, jinak řečeno rány v srdci, i když se časem zahojí, jsou na člověku po celý život znatelné.

Emmino srdce se už ale nezahojilo, uplynulo dalších pět let a z dívky se stala naprostá troska, ale smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.

Jedno odpoledne si dívka apaticky prohlížela fotografie a pak několik hodin zírala do prázdna - rozhodla se ukončit tohle všechno. Houba na mořském dně, když se dosyta napila vody, nemůže jí do sebe již více sát. Ale ne tak srdce člověka. To je schopno trpět do nekonečna a Emma už to nedokázala snášet.

Chtěla to udělat na místě jí tolik blízkém. Na lesní mýtině. Tam se dozvěděla ty nejhorší zprávy… S nikým neudržovala kontakt, zajímalo jí, jestli pro ni někdo bude plakat. To netušila.

Naposledy si prohlédla společné fotky a přečetla si sms
zprávu od Matta, díky ní ukončila pevné rozhodnutí.

Zavírám oči a půjdu spát,
o nás dvou či tobě,
já nechám si zdát,
až se ráno probudím,
lásko má,
vedle sebe chci tě mít, jemně tě políbím
a s tebou dál celým dnem budu chtít jít,
miluji tě,
miláčku,
šíleně moc a moc,
s tebou na modrém obláčku, pluji si nebem celý den i noc!

Bez tebe nemá můj život cenu!

Matt:-*

Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci. Dívčino srdce těmito místy hýřilo, vzpomínala na ztráty, které prožila, a po její perleťově bílé tváři se kutálely velké slzy.

Nešťastný člověk se může osvobodit jenom zapomenutím nebo sněním. Nebo smrtí - pomyslela si a vztáhla ruku s nožem ke své hrudi. Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít. Dívčina tvář se roztáhla do úsměvu jako kdysi, věděla, že brzy bude s těmi, které milovala a stále je miluje.

"Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná" To byla dívčina poslední slova, než zabodla ostrý hrot do své hrudi. Rudá a horká krev jí začínala obarvovat sněhově bílé lehké šaty, které měla na sobě i přes to, že byla ledová zimní noc. I sníh dostal nachový nádech a Emma naposledy vydechla. Její bezvládné bledé tělo leželo na sněhem pokryté zemi a její rty se zbarvily do modravého nádechu, sníh jí přikrýval jako peřina a zachycoval se v jejích černých havraních vlasech.

Byla šťastná… nebýt okolo rudé a děsivé krve, vypadala by jako, že jen spí… Odlétla na křídlech osudu tam, kde toužila být - se svou rodinou.

~ SHRNUTÍ ~

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek On the wings of destiny: