OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Opustil si mě

13.07.2014 (11:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1812×

Sedím na posteli a slzy mi bez ustání tečou. Nic je nedokáže zastavit. Je to tady zase. Zas mám pocit zlomeného srdce, které se mi bolestně tře a naráží do hrudi, jako kdyby se chtělo prodrat za každou cenu ven. Je to, jako kdyby se mi do srdce zarývala ostrá dýka. Lapám po dechu a nemůžu se pořádně nadechnout. Topím se v té samotě prázdna a neutichající bolesti. Znovu jsem spadla na samé dno kvůli němu. Nikdy bych do něj neřekla, že mě na to dno srazí sám. Zatímco jsem si myslela, že mi tu předešlou díru uzdravil, hloubil vlastní. On byl poslední, od koho bych tu zradu čekala. On byl ještě nedávno důvod, proč jsem se dokázala usmívat. Byl důvodem mého štěstí a před nedávnem mě vytáhnul z mých depresí z předchozího nevydařeného vztahu. Přesvědčil mě, že mu můžu věřit a já mu po to všem, čím jsem si prošla, nakonec uvěřila.

Slíbil mi, že se mnou zůstane a že mi nikdy neudělá to, co ti dva předchozí. Vždycky jsme si se vším dokázali poradit a vše dalo vyřešit nějakým kompromisem. Vždycky jsme si vše dokázali vyjasnit. Bylo to o vzájemné komunikaci a respektovaní toho druhého. Najednou se to všechno podělo a zmizelo do ztracena. Věděli jsme o sobě všechno. Perfektně jsme si rozuměli a doplňovali se. Mohli jsme do sebe ze srandy rýpnout a přitom jsme se milovali. Přišlo mi to jako včera, kdy jsme byla po jeho boku nejšťastnější na světě. Ještě minulý pátek jsem byla jeho zlato nejmilejší a teď už jsem pouze ta ubohá naivní holka, se kterou se rozešel.

Kdykoliv mě obejmul, dotknul se mě, nebo se na mě podíval jeho pohledem modrozelených očí, srdce se mi pokaždé jako na poplach radostí rozbušilo. Ale to je už pryč, i když bych to nejradši vrátila. Sedím na posteli a vzpomínkami se vracím k tomu osudnému dni, kdy mi ani nemohl říct narovinu, že je konec. Po těch čtyřech dnech, co se mi vyhýbal, jsem ještě z něj musela vydolovat, že je mezi námi konec. To mi nemohl říct dřív, že je konec?! Nedělala bych ze sebe aspoň blbce! Vrátila jsem se znovu vzpomínkami k těm osudovým slovům, které mi jeho náznaky vůči mně musely dojít...

***

Dívala jsem se mu do jeho modrozelených očí a snažila se odhadnout jeho reakci. Věděla jsem, že se blíží konec toho všeho krásného. Došlo mi to v tu chvíli, kdy byl odtažitý a kdy se mi záměrně vyhýbal.

„Mám to brát, že je mezi námi konec? Je to tak?!” snažila jsem si zachovat klidnou tvář.

Všechno ve mně tu chvíli umíralo. Ty protivné slzy se mi začaly do očí tlačit z pocitu, že jsem zas pomalu padala na samé dno. Všechno hezké, co mi kdy řekl, v tu chvíli bylo najednou pryč.

„Bohužel.” Bylo to poslední osudové slovo, které během vteřiny vše mezi námi zničilo.

Pořád mi to nešlo do hlavy. Odmítala jsem tomu věřit, že by on byl něčeho takového schopný. Musela jsem ho zasypat dalšími argumenty, abych tuhle situaci se pokusila nějak zachránit.

„Proč?” zakřičela jsem na něj bezmocně.

Snažila jsem se zjistit pravdu za jakoukoliv cenu.

„Protože se tě snažím uchránit před svojí rodinou,” řekl klidně.

Divila jsem se, kde po tom všem měl takové nervy mi to říkat s ledovým klidem. Cítila jsem se zrazená a ukřivděná. Věděla jsem, že mě jeho rodiče nemohli vystát, ale on se mě vždycky dokázal zastat, tak proč to najednou vzdal?! Tohle mi prostě nešlo do hlavy.

„Myslela jsem, že...” odmlčela jsem se a pak mi došlo něco zásadního. Proč si budu ničit nervy?! „Byla jsem pitomá. Mělo mi to dojít, že ty se se mnou rozcházíš!” řekla jsem po chvíli útočným tónem. Nečekal to a na malou chvíli jsem ho svým tónem zaskočila.

„Můžeme dál zůstat kamarádi,” řekl po chvíli, jako kdyby mi právě před pár minutami nezlomil srdce. „Taky mě to mrzí,” řekl a já na něm poznala, že ho ten rozchod vážně trápí.

Mátlo mě to a hrozně štvalo. Musela jsem mu říct další své názory, aby se vzpamatoval a probral se! Přece o něj nepřijdu kvůli jeho rodičům! Jako jsem tenkrát před dvěma lety přišla o toho prvního kluka kvůli jeho matce. Měla jsem vážně smůlu. Proč si skoro všichni vyberou svoji rodinu?!

„Rozešel ses se mnou kvůli rodičům? Už tě prostě unavovalo mě bránit! Kamarádi? Jo, a ještě jedno ti chci říct! Všechny ty řeči, co jsi mi kdy řekl. To jsem si myslela. Víš, co si udělal?! Právě si mé srdce rozbil na kousky. Srdce, které si ty zahojil a pak sprostě zlomil! Ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, že tohle mi uděláš zrovna ty! Já jsem ti věřila! Milovala jsem tě! Stále tě miluju!” vykřičela jsem na něj všechna ta obvinění.

Musela jsem to ze sebe dostat. Měla jsem pravdu. Milovala jsem a to mě zabíjelo.

„Nedělej mi to ještě horší,” podíval se na mě nešťastně. „Mám to složité a tohle prostě nejde. Víš, co jsem si kvůli tobě musel vyslechnout?! Nechtěl jsem, aby ses v životě stresovala i ty. A ty jsi hodná holka. Zasloužíš si někoho lepšího...”

Jeho smutný pohled mě strašně mátnul. Tyhle slova jsem při posledním rozchodu taky slyšela. Tyhle řeči mě vážně nebraly. Byla jsem naštvaná a odmítala to s ním vzdát.

„Víš, jak mi je?! Přestaň mít ty kecy, že si zasloužím někoho lepšího!!! Vždycky se vše dalo zvládnout! Já už nikoho jiného nechci! BOJUJ!” snažila jsem se ho přimět, aby si nakonec vybral mě.

„Nevím, co říci,” zněl smutně a nevěděl, co si má počít s mojí argumentací.

Vypadal nerozhodně.

„Já se nevzdám!!! Já NIKOHO už hledat nebudu... Když si mi přišel do života ty, všechno se změnilo, vzpomínáš?! Kde se podělo mé slunce?! Ten, díky kterému jsem byla znovu šťastná?! BOJUJ! Myslíš, že rozchod všechno vyřeší? A co city, to už ke mně vůbec nic necítíš?! Tomu nevěřím!” nevzdávala jsem se.

„Tyhle city budeme muset potlačit. Jinak to nejde.” Nekompromisně se na mě podíval.

„Muset potlačit? A ty si myslíš, že to potlačíš, když si najdeš jinou?! To je tvůj plán, jo? Jak to půjde dál? Myslíš, že to takhle bude fajn?! Kdyby to bylo na tobě, tak mě nenecháš odejít... Vždycky se všecko dalo zvládnout, tak proč najednou?! Řekni mi jediný normální důvod proč?!” vysypávala jsem na něj další argumenty.

„Je to kvůli rodičům.” Pomalu mu se mnou docházela trpělivost.

„To jsem si myslela!” křičela jsem na něj a začaly mi stékat ty hořké slzy toho, že jsem prohrála. „Ten prstýnek, co jsi mi k osmnáctinám dal, ti zpátky vracet nebudu. Nechám si ho. Nikdy ho nesundám,” prohlásila jsem rázně. Evidentně nevěděl co na to říct...

„Já to s tebou nikdy nevzdám,” řekla jsem se slzami v očích a odešla jsem... Do jeho modrozelených očí jsem se nedokázala už podívat, jinak bych zůstala stát na tom místě navěky...

***

Vrátila jsem se zpátky do reality... Sice jsme si potom psali a já ho zasypávala dalšími názory, kterými to nevzdám. Ví, co k němu stále cítím, a to už nikdy nevymizí. Chtěla jsem si na něm ještě vybít vztek, ale po tom všem, co mi udělal, mě odzbrojila jeho odpověď. Stále mě miluje a o to je to pro mě horší. Po rozchodu většinou jeden přestane milovat, ale stalo se něco nečekaného.

Miluje mě dál. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím vším. I nad tím, jak jsme si na začátku vztahu každý ujasnili, co chce. Každá vteřina a minuta je bez něj nesnesitelná. Srdce se mi bolestně napíná v bolavém rytmu a ta díra po okrajích nesnesitelně pálí. Miluju ho, a tak to zůstane. Nechal odejít osobu, která ho skutečně milovala/miluje.

Odehnal mě od sebe a já to po tom všem nikdy s ním nevzdám. Možná si jednou uvědomí, že jsme oba přišli o to nejcennější, co jsme měli. Možná jednou nastane čas, kdy se to vyjasní a budeme třeba jednou znovu spolu... Naučil mě toho mnoho a já jsem mu vděčná. Miluju tě a ty to víš. Opustil si mě. Odešel si...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Opustil si mě :