Osvobození • OurStories.cz ~ naše povídky

Černá maska zakrývala jistě ohyzdný obličej. Zlí lidé neukazují svou tvář, skrývají ji. Proč asi?

09.10.2014 (10:00) • Arterie • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 941×

Probudil mě křik. Pozvedla jsem hlavu k matnému světlu, které ke mně pronikalo malým okénkem na dveřích. Nic jsem neviděla, samozřejmě, ale pohled do světla uklidnil mou mysl alespoň na chvíli. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem v té malé cele, ale podle pachu, nepříjemného svrbění kůže jsem odhadovala, že poměrně dlouhou dobu a pár týdnů to klidně mohlo být. Zkusila jsem se posadit. Těžké kovy na mých rukou zařinčely a já opět povolila svaly, protože po tom týdnu hrůzy už jsem neměla žádnou sílu v rukou. Potichu jsem sykla bolestí. Okovy se mi zaryly už do tak rozdrásané kůže. Křik stále neutichal. Zatnula jsem zuby a pevně sevřela víčka. Proč? Proč tohle musím poslouchat? Slyšela jsem, jak ten chlap prosil o milost. Prosil o svůj život, chtěl se vrátit k ženě a dětem. Rozklepala jsem se strachy. Ten hlas. Hluboký, hrubý, cynický, naprosto odporný, který mu odpověděl. Zalapala jsem po dechu. Hlas muže byl umlčen. Mohla jsem to být já. Půjdu jistě na řadu. Dostane mě. Stejně jako dostal moji sestru. Moji malou sestřičku, která neměla dost vůle a síly vydržet.

„Sundejte jeho tělo a smyjte všude tu krev. Za dvě hodiny mi vytáhněte tu holku. Myslím, že je zase na čase si s ní popovídat. Ještě stále neprozradila, kde se ukrývá zbytek její skvadry.“

Vytřeštila jsem oči. Skousla jsem si ret mezi zuby a za pomoci rukou jsem se posadila. Po ruce mi začal stékat pramínek krve. Opřela jsem se o zeď a brečela bolestí, která se dostavila.

Neodpočítala jsem si dvě hodiny. Nemyslela jsem na to a snažila jsem se duševně připravovat. Svoje přátele nikdy nezradím. Věřím si. Přežiju to. Bála jsem se, co přijde teď. Budu tam s tím ohavným mužem jen chvíli, anebo jako minule budu trpět celý týden? Začala jsem se chvět. V myšlenkách a vzpomínkách se mi začala vybavovat ta ukrutná bolest.

„Já už nechci,“ šeptala jsem bezmocně.

Kde se co zvrtlo, že ještě před několika týdny jsem byla šťastná a ve vesnici běhala s přáteli. Najednou jsme spatřili obrovský dým. Doběhli jsme k němu a zrak upírali na ohavné pěšáky, kteří v ruce drželi zapálené louče a jeden po druhém je házeli na naše chatrče. Lidi křičeli a utíkali. Nikdo nevěděl, co se tu děje. Bylo to děsivé. Vzduchem se nesl pach spáleného masa. Stála jsem na místě jako přikovaná. Můj život se hroutil jako domeček z karet. Za rukáv mě zatáhla Grace, mladší sestra.

„Sam, musíme zmizet. Zabíjí naše lidi. William už utekl s ostatními do úkrytu. Musíme se tam za nimi dostat. Poběž!“ Grace se mnou cukla a já na její podnět vystartovala k jeskyni, kde měla naše vesnice případný nouzový úkryt.

Všimli si nás. Pronásledovali nás. Nemohla jsem je zavést k našemu úkrytu. Objevili by i ostatní. Postrčila jsem Grace směrem k jeskyni a začala jsem utíkat opačným směrem. Slyšela jsem sestřin výkřik. Pádila jsem, co mi nohy stačily. Otočila jsem se, abych se podívala, jestli mě pronásledují. Tři pronásledovatelé za mnou slepě běželi, neměli tušení, že jediná oběť, kterou dnes možná chytí, budu já. A pak ten moment přišel.

„Pusťte ji!“ Otočila jsem se na patě a vyrazila k nim. Srdce mi divoce bušilo. Grace neběžela do jeskyně, ale utíkala za mnou. Bili ji. Když jsem k nim doběhla, zaťatými pěstmi jsem bušila do jednoho z mužů. Křičela jsem na ně. Skrze svůj křik ke mně doléhal křik Grace. Více už jsem nezaznamenala. Jeden z mužů se otočil a jedinou ránou do spánku mě složil k zemi.

A byla jsem tady. V cele. Okovy na rukou, na nohou a Grace v rohu.

„Grace, nebreč. To bude dobré.“ Snažila jsem se ji utišit, bála jsem se stejně tak, jako se bála ona. Ale starší sestra přece musí být silnější.

No, Grace za tři dny odvedli a zpět už se nevrátila. Naposledy jsem slyšela její pláč a volání mého jména. Zoufale jsem na ni volala, prosila o její svobodu… nic nepomohlo. Její hlas pomalu utichal, a tak jsem utichla i já, pevně rozhodnutá, že už nikdy do konce svého života nepromluvím. I když mi nějaký malý hlas v hlavě našeptával, že dlouho už žít nebudu.

Uběhly dvě hodiny. Dveře od cely se otevřely. Stál v nich pohublý muž. Došel ke mně a klíčkem, co měl připravený v ruce, mě zbavil pout.

„Vstávej.“ Hlas bez barvy, tónu, duše. Pomohl mi na nohy. Byla jsem vysílena, zničená a bylo mi jasné, že jdu na svoji poslední cestu. Blížili jsme se k němu. Černá maska zakrývala jistě ohyzdný obličej. Zlí lidé neukazují svou tvář, skrývají ji. Proč asi? Hubený muž mě pustil, ale proč jsem se nesnažila utéct? Už jsem nemohla, tím to bylo. Stála jsem na místě, horkotěžko jsem se držela na nohou. Když ke mně došel hajzl, čapl mě za rameno a cukl se mnou k židli. Nebránila jsem se, když mě na ni posadil a bodce mi začaly projíždět kůží a masem. Připnul mi ruce k opěradlům a pásy pořádně utáhl. Další bodáky mi projely rukama. Přivřela jsem oči, jinak jsem neměla v plánu reagovat na bolest. Ten chlap se otočil a ze svého stolku sebral kleště. Vyděsila jsem se. V hlavě jsem prosila všechny neexistující bohy, aby mne zachránili. Podívala jsem se na prsty. Nehty byly z půlky narostlé. To ne… Do očí se mi draly slzy. Blížil se a klapal kleštěmi, aby mi ukázal, co teď přijde.

„Tak co? Budeš dnes mluvit? No tak. Všichni z té vesnice musí zemřít. Je to nutnost. Kacířství se trestá smrtí, všichni to vědí. Mluv!“ Znovu zaklapal kleštěmi.

„Proč bych mluvila?“ Pozvedla jsem hlavu a sklopený zrak upřela na jeho oči. Jeho řeči, jeho hlas… nesnesla jsem to.

„Když vám vše řeknu, najdete je a následně zabijete. Mě poté samozřejmě taky. Jenže pokud vám nic neřeknu, mí přátelé mají šanci utéct a žít dál. Já umřu tak jako tak. A i kdyby mi mohl někdo zajistit svobodu, moji sestru už jste mi stejně vzali. O svobodu nestojím.“ Hořce jsem se usmála a zase sklopila hlavu. Slzy se konečně dostaly na povrch a smáčely mou tvář.

„Dobře, takže zase od znova,“ zahřměl a chytil mi pravou ruku. Držel mi pevně palec a začal podebírat ten malý kousek nehtu. Vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem, že se mi spouští krev po prstech. Kleště cvakly. Začala jsem křičet a ani po pěti minutách soustavného křiku jsem nepřestala. Slzy proudily z očí. Škubala jsem sebou a bodáky na židli se mi tak zarývaly hlouběji do těla. Další prst, další bolest. Nekonečná bolest.

Klepala jsem se. Už zbývaly poslední dva nehty. Už jsem nemohla, hlasivky jsem měla vykřičené.

„Tak… a zas je konec. Budeš mluvit?“ Odložil kleště a koukal na mě.

„Ne… Nikdy… NIKDY!!! Zapamatuj si to, ty zrůdo!“ rozkřičela jsem se na něho a znechuceně otočila hlavu.

Muž si sundal masku. Udiveně jsem ho pozorovala. Polovinu tváře měl zohavenou. Velká jizva se táhla přes tvář a přes oko. Oko mu slzelo a měl ho kvůli tomu zavřené.

„Jsem zrůda, ale to já dávno vím. Buď ráda za svůj život. Ty odtud odejdeš brzy, ale já tu budu hnít ještě proklatě dlouho.“

Chlap se otočil a šel do své skříně. Mlčky jsem ho pozorovala. Možná že i on sám na tomhle místě trpěl. Třeba prostě nemá na výběr. Vracel se s velkou železnou koulí. Nasazoval mi ji na hlavu. Hroty mi tlačily na spánky z obou stran.

„Ti, kteří tu brzy zemřou, jsou osvobozeni. Jdi za sestrou. Oni si tě tu chtějí nechat napořád. Jdi!“ Muž sklapl železnou kouli.

„Sam! Čekala jsem…“

Grace na mě volá. Usmívá se. Čeká jen na mě. Jdu… Jdu za ní tak, jak mi řekl ten chlap z mučírny.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Jednodílné