OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Otravný rodinný výlet?!

23.09.2011 (11:00) • CrazyWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 733×

Měla jsem chuť třísknout hlavou o zeď, kdyby tu nějaká byla.

Celým autem otřásalo Karolínino krákání, jak se snažila napodobit zpěvačku z rádia. Opřela jsem hlavu o studené okýnko. Sledovala jsem ubíhající krajinu, jak za chvíli zmizely všechny paneláky a všude jen zeleň, zeleň…

Máma se otočila na holky. „Nemáte hlad? Mám v kabelce ještě nějaké oplatky.“ Holky naráz zavrtěly hlavou.

Chtěla jsem říct, že já bych něco snědla, ale auto nepříjemně hopsalo a hrozilo, že bych se pozvracela.

Celkově mi bylo hrozně. Chtěla jsem domů, k počítači, ke kámoškám…

„Leze ti po hlavě nějaký brouk,“ řekla Martina a šťouchla do Karolíny, se kterou se vzápětí rozchechtali. S povzdechem jsem to nechala být.

Přišlo mi, že cesta je nekonečná. Dvojčata se evidentně nenudila, ale já ano. Vytáhla jsem si sluchátka a s povzdechem si zapla písničky na mobilu. To mě na chvíli zabavilo, ale po chvíli jsem se přistihla, že je skoro nevnímám.

Tak jsem se pokusila spát. Nešlo to. Nejen že auto sebou házelo na všechny strany, ale holky dělaly takový randajs, že jsem ani na vteřinu oko nezamhouřila. Byla to hotová věčnost, než máma úlevně vydechla.

„Jsme tady!“ Hlasitě jsem si povzdechla, abych dala jasně najevo svou podrážděnost. Nikdo mi nevěnoval pozornost.

S povzdechem jsem jako poslední vylezla z auta. Chata, která stála naproti nás, ve mně vzbuzovala obdiv… že ještě stojí. Měla bílou omítku, jedno patro a pergolu, která jediná vypadala novější. Za každým oknem byly květináče, terasa taky vypadala, že sotva drží. Střešní okno a vedle něj komín.

A všude kolem hory. Naši se natočili směrem k rozlehlé zahradě, ve které byly nerovnoměrně nasázené malé stromky. Úplně dole byly borůvky.

Byl to krásný pohled, to ano. Šlo krásně vidět, jak je každý strom jinak zbarvený. Široko daleko byl jen jeden soused, který, jak jsem viděla, choval berany.

Otočila jsem se zpět k chatě.

„Tady někdo bydlí?“ zamumlala Martina a z domku byla nadšená asi jako já.

„Jo, ježibaba,“ odpověděla jsem jí. Nikdo nic neřekl.

„No není to nádhera?“ zašeptal po chvíli taťka a kolem ramen objímal rozněžněnou mamku. Došlo mi, že se stále dívají na výhled.

Po chvíli jsme zalezli dovnitř.

Příšerný.

Na bílých stěnách byly přibité vycpaná zvířátka, která mě určitě budou strašit ve spaní, nábytek byl jako z jiné doby. Starý gauč, přes který byl děsný přehoz. Televize, ze které trčely dráty a dvě křesla, taky jako z jiného století.

Naproti jsem viděla schody – na kterých byl nějaký koberec, překvapivě, taky hrozný – a ještě jednu malou místnůstku, nejspíš koupelnu.

„Už se nedivím, proč to bylo tak levný,“ zabručela jsem. Vydala jsem se ke schodům. Byly ze dřeva, jako všechno tady, a příšerně vrzaly. Nahoře byly dva pokoje, oddělené chodbičkou. V prvním pokoji byla postel, malá knihovnička, ve které byly jen knížky o myslivectví, stůl a křeslo.

Na stěnách vysely malé parohy, různá zvířata z všelijakých látek a na stole byly ještě nějaké cetky.

Bylo mi z toho zle. V koutě jsem viděla několik pavouků a mrtvých včel. Do druhého doupěte jsem neměla sílu jít. Sešla jsem po vrzajících schodech a našla zbytek rodinky v… kuchyni?

Právě vykuleně zíraly na nějaké dva lavory, které byly vraženy do linky a daly se zasunout.

„Co to je?“

Máma se zhnuseně otřásla. „Dřez na mytí.“

Nakrčila jsem noc. Máma se nešťastně rozhlížela, táta jakbysmet a dvojčata si dramaticky zacpávaly nos.

„Byli jste už v koupelně?“ Nechtěla jsem ani pomyslet, co by tam na nás všechno mohlo číhat. Přesunuli jsme se tam.

Záchod byl od zbytku oddělen závěsem, a ten zbytek byla polorozpadlá pračka, špinavá vana a umyvadlo. Odtamtud vedly zavřené dveře.

„Říkali, že to nikdo nechtěl koupit…“ zamručel táta.

„To by nikdo nechtěl, ani kdyby to dávali za stovku. Spím v autě,“ dodala jsem a vzala za kliku u dveří. Vedly do… kumbálu.

Bylo tam spoustu harampádí, pec a sekačka. Na druhém konci byly opět dveře. S nadějí jsem se k nim vrhla a konečně se ocitla venku. Nalevo bylo zaparkované naše auto a napravo ode mě byla zelená šopka.

Vedle ní byla jen velká kupa větví, nejspíš na ohniště a kompost. Jen jsem si povzdechla. Tohle budou moje nejhorší prázdniny.

„Mami, tam je pavouk!“

۸۸۸۸۸۸۸

„Mamí, já nemůžu spláchnout!“ Karolína řvala přes celou chatu. Slyšela jsem ji i já, a to jsem seděla nahoře na posteli a pokoušela jsem se číst.

„Není voda, je jasné, že nespláchneš!“ zavolala zase máma a tak to pokračovalo celý den. Pořád něco nejelo, nebo se něco rozbilo, popřípadě rozpadlo. Měla jsem toho plné zuby.

„Jdu ven!“ Seběhla jsem schody a šla zadním vchodem. Tam jsem vyhrabala jediný boty, který jsem si mohla vzít, krásný conversky. Ale skoro deset minut jsem se zdržela u těch pitomých dveří. Ať jsem dělala cokoliv, nešly mi zabouchnout.

Nakonec jsem to nechala být. Taky, kdo by tady chtěl krást? Po cestě jsem se zastavila u beránků a začala jim trhat listy pampelišky.

Jakmile jsem dala jednomu, rozbečel se a přiběhli další. Se smíchem jsem trhala, trhala, až za chvíli nebylo co trhat.

Vydala jsem se dál. Berani šli celou cestu za mnou, až jim skončil výběh, a tak mě museli nechat jít. Sešla jsem na hlavní silnici.

Vydala jsem se doprava. Asi po kilometru by mě být obchod, jediný tady.

Ale nedošla jsem k němu.

Zastavila jsem se u mostu a zírala do vody. Občas jsem utrhla list a sledovala, jak se pomalu snáší k zemi a pak ho unáší voda, nebo tam házela kamínky. Znovu jsem utrhla list a hodila ho do vody.

„Víš, ten potok je už tak dost špinavý.“

Otočila jsem hlavu a zírala na kluka asi v mém věku, ve vestě z ovčí vlny, jak se na mě napůl culí a napůl šklebí.

„Hm, ty ho čistit nemusíš, tak ti to můžeš být jedno,“ odsekla jsem. Doufala jsem, že mi dá pokoj, neměla jsem náladu na povídání, ale on se opřel o zábradlí jako já a zíral do vody, taky jako já.

„Nejsi zdejší, že ne?“ zeptal se po chvíli. Cítila jsem, jak na mě zírá, ale zůstala jsem pohledem u vody.

„A to jsi poznal jak?“

„No, cítím z tebe pach velkoměsta.“ Čichl si k mému ramenu a pak sebou škubl. Čuměla jsem na něj se zvednutým obočím.

Nakonec zamručel: „A ty boty co máš na sobě určitě nejsou od ťamanů.“ Držela jsem se, abych nevyprskla smíchy.

„Já jsem Pavel.“

„Já svoje jméno říkám až po prvním rande.“ Proboha, to je pitomost!

„To bylo pozvání?“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv. Otočila jsem k němu hlavu, a vážně, uculoval se.

„Ne!“ odsekla jsem mu. Jen se dál křenil, ale po chvíli ke mně napřáhl ruku. S velkým zaváháním jsem ji přijala a pak si ji otřela o kalhoty. Chováš se jako kráva!

Zasmál se. „A to jméno?“

Přemýšlela jsem, jestli si nemám nějaké vymyslet. Jako v nějakým filmu. Ale došlo mi, že za týden stejně odjíždíme, takže to neuškodí, a tak jsem mu řekla své jméno, to pravé.

„Vendula.“

۸۸۸۸۸۸۸

Vůbec jsem nečekala, že ty tři osoby, co stojí u beranů, budu znát. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti a jen se tupě usmívala na cestu.

„No konečně, už jsme chtěli vyhlásit pátrání.“ Zvedla jsem hlavu. Táta se na mě díval, holky nepřestávaly krmit.

„Čau,“ zamumlala jsem krátce a znovu vyšla. Nevěnovala jsem pozornost tomu kam jdu, takže jsem byla překvapená, když jsem se ocitla v kumbále. Skopla jsem boty a přes koupelnu vešla do obýváku.

Mamka stála u televize a hýbala anténama, které z ní trčely. Obrazovka byla zrnitá, zvuk chrčivý.

Sedla jsem si na pohovku a čuměla do zdi. Myšlenky se mi zmateně rojily v hlavě. Nešlo mi myslet. Nešlo mi soustředit se. V hlavě jsem měla jen…

„Vendy!“ Můj přiblblý úsměv okamžitě zmizel.

„Co je?“ zavrčela jsem. Momentálně jsem nechtěla být rušena. Chtěla jsem myslet na ty hnědé oči… jeho dotek, jeho úsměv…

Vždyť… vždyť jsme si jen povídali… a jen mě pozval na zmrzlinu… Co je na tom? Měla jsem odmítnout? Ne! Byla slušnost… a… radost, přijmout…

„Hele, proč vypadá jako sjetá?“

To mě naprosto probralo. Nasupeně jsem zírala, jak se Karolína otřásá smíchy a Martina se k ní přidává. Máma je neokřikla, jak jsem čekala, místo toho se na mě zkoumavě zamračila.

„Vážně vypadáš… divně,“ řekla a její další slova přerušil telefon. Tátův. Rychle k němu spěchal a vyhýbal se máminu vražednému pohledu.

„Haló? Tome? Jé, nazdar, co se… Počkej, neslyším tě, jdu ven… Cože…?“ Jeho hlas se postupně vytrácel. Máma se otráveně dívala na televizi a moje myšlenky se zase stočily k… zmrzlině…

„Ehm…“ Všechny oči se upřely na tátu. Rozpačitě se na nás díval. Pak skoro nesrozumitelně zamumlal: „Musíme se vrátit.“

Holky unisono vyhrkly „Jo!“ Máma zbledla a já přestala dýchat.

„Cože?!“ zařvala mamka a nakonec se to svrhlo v hádku.

Vzpomínala jsem na jeho oči, na to, jakou bych si dala zmrzlinu… I když už je to půl roku, pořád přemítám… Vzpomene si na mě někdy?

Autor: CrazyWolf, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Otravný rodinný výlet?!: