OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Padlý anděl

28.07.2009 (12:27) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1931×

Černá křídla byla s každým krokem těžší a těžší. Dívka s obtížemi kráčela po zablácené cestě a nechala si do vlasů padat ledové kapičky vody.

Nenamáhala se setřít si déšť z tváře, jen automaticky postupovala dál. Černý korzet obepnutý kolem jejího hrudníku ji začínal dusit. Pociťovala to už delší dobu, ale neměla sílu se tím zabývat.

Své poslední síly směřovala ke vzpomínání. Vždyť nic tak hrozného neprovedla… v tom si uvědomila na co vlastně myslela. Porušila snad všechny pravidla. Tento trest si zasloužila a věděla, že radši bude snášet denodenní bolest než, aby dopustila smrt toho malého chlapce.

Na chvíli nepociťovala díky svým vzpomínkám žádnou zátěž, ale jakmile se vrátila k realitě, navýšená bolest ji zaskočila a ona se zhroutila k zemi.

„Bude to tvůj nový svěřenec...“ hleděla na malé dítě v dřevěné kolébce, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne.

Stála těsně vedle jeho matky, ale měla jistotu, že ji ani neucítí. Žena sebou ucukla a pak skrz ní prošla.

Dívka se jen usmála a mávnutím ruky se objevila v jasně bílém prostoru. Bylo tu spousta ji podobných.

Nešla, pouze se lehce vznášela a plula okolím. Za ní vlály dlouhé plavé vlasy a kolem ní byly nadýchané čistě bílé šaty. Ovšem nejvíce upoutal pohled na její záda. Třpytila se na nich sněhobílá křídla.

Mile se usmála na její kamarádku, která právě tiše nahlížela svého svěřence.

Její obličej vyzařoval zvláštní klid a harmonii a sněhová pokožka s jemnými rysy tomu napomáhala.

Čas zde plynul rychleji, proto když se rozhodla pohlédnout na svého svěřence, už to nebylo to miminko, které se na svět dívalo vyděšenýma očima, teď už spokojeně pobíhal kolem domu a měl oslavit své šesté narozeniny. Cítila vše co za svůj krátký život prožil. Cítila každou jeho radost, každý smutek….

Zatím nikdy neměla svěřence od malého dítěte a malé děti prožívaly všechno tak silně… někdy ji síla jeho pocitu úplně omráčila.

V tom ji začalo silně pískat v uších. „Něco se děje...“proběhlo jí hlavou.

Znovu si prohlédla toho radostně skotačícího chlapce, ale nic na něm ji nepřišlo zvláštní. Přesto se rozhodla nespustit ho z očí.

Pozdě v noci jeho tělíčko roztřásla silná horečka.

Konečně jí došlo co se děje. Sama smrt si pro něj přišla.

Dál na nic nečekala hned se vydala za Nejvyšším.

„Sama dobře víš co bude následovat…“nemusela ani vyslovit svou prosbu.

„Je to dítě… mám ho teprve chvíli pod svými křídli...“

„Každého svěřence máš pod svými křídli chvíli! To je chabá výmluva!“

„Chci ho zachránit!“

„Chtít můžeš, ale jestli ho zachráníš porušíš všechna pravidla. Jemu není souzeno vyhrát tento boj!“

„Můžu mu v tom souboji pomoci!“

„Víš co stane při porušení pravidel! Jaký je za ně trest! Nech si přidělit nového svěřence, na toho kluka zapomeň.“ „Chceš, abych ho teď opustila?“

„Už pro něj nemůžeš nic udělat!“

Sevřela ústa do tenké čárky a její rysy ztvrdly. Rázným pohybem ruky a s pohledem stále upřeným na Nejvyššího se přenesla zpátky k chlapci.

Kolem jeho postele obskakovalo spousta „čarodějnic“ a celý pokoj byl zamlžený kouřem, ale nic nepomáhalo.

Chvíli vyčkala dokud místnost neopustila i poslední snaživá babka bylinkářka a nezůstala s chlapcem v pokoji o samotě.

Opatrně přistoupila k jeho posteli s bolestí v očích. Hleděla na něj, jak se svíjel. Chtěla ho pohladit po tváři, ale její ruka jím jen prošla.

Na chvíli sebou přestal kroutit a zahleděl se někam do stropu.

Nemohla už déle čekat jestli mu chtěla pomoct. Rozhlédla se kolem sebe a pak mávnula rukou. Teď ji malý chlapec mohl vidět.

Vytřeštil na ni své upřímné oči, ale nebál se jí.

„Psst...“ jemně mu přiložila prst ke rtům, když se chtěl začít ptát. „Pomůžu ti…“ pronesla do ticha.

Pomaličku se k němu sklonila a lehce ho políbila na čelo.

„Uvidím tě ještě někdy?“ zeptal se chlapec.

„Ne… už nikdy….“ usmála se na něj a o kousek poodstoupila. „Jsem jen tvůj sen…“ zašeptala a aniž by chtěla objevila se v bílém prostoru.

„Porušila jsi veškerá pravidla!“ hlas Nejvyššího byl přísný a neoblomný. „Víš co musím udělat! Ta pravidla tu nejsou pro legraci.“

„Já vím.“

„Proto taky víš, že musíš být potrestána! Jsi první za 10 000let, kdo porušil pravidla.“

„To, vím taky.“

„Víš i jaký trest bude následovat?“ mlčela. Věděla moc dobře co hrozí za tresty, ale nechtěla si to připustit. Nechtěla, aby se nad ní kdokoli slitoval a bylo ji jasné, že andělem už nebude.

„Tak víš to?“ zeptal se hlasitěji.

„Ano, vím to!“

„Tak mi pár možných řekni…“

„Můžu být 1000 let nečinným andělem...“ rázně ji přerušil. „To pouze za malé porušení.“ Její slova jako by uvízla někde vzadu v krku.

„Co tedy následuje za trest?“

„Už nikdy nebudu mít svěřence, nebo nebudu anděl vůbec…“

„Nebudu tě dál trápit. Tvůj trest vynesu přede všemi!“

Oba dva se ocitli mezi ostatními anděly, mezi kterými panovalo napětí a nervozita.

„Zachránila si lidského chlapce, i přesto, že to nebyl jeho osud. Dokonce si před ním odhalila naši existenci, mluvila jsi s ním a vdechla mu zdraví... porušila jsi snad všechna naše pravidla! Máš něco na svoji obhajobu?“

„Sem si vědoma toho co sem udělala…“ mezi anděly to zahučelo. „Ale jen sem chtěla říct, zeptat se... jaké by to bylo pro vás, co kdyby vám svěřili malé dítě a vy s ním prožívali každou jeho radost, smutek, každý pocit? A pak jenom bolest a strach, cítili byste jak umírá.

Vím mohla jsem si najít jiného svěřence a tohoto ponechat svému osudu, ale to by bylo zbabělé nemyslíte? Spousta z vás měla takové svěřence. Spoustě z vás zemřeli ještě mladí, ale nikdo jste se neodhodlali k tomu ho zachránit. Nikdo z vás nechtěl porušit pravidla. A všichni jste se svého svěřence vzdali dříve než byl konec.“

„Tato slova tě nesprostí viny.“

„Já vím, jen jsem to chtěla říct.“

„Řekla jsi tedy všechno co jsi chtěla?“

„Ano, a ničeho nelituji!“

„Přejdeme tedy k tvému trestu. Po jednotné dohodě s ostatními z rady jsme se rozhodli. Jsi odsouzena k chození po Zemi jako padlý anděl!“ v davu to znovu zahučelo a tentokrát hlasitěji než dřív.

Trhlo v ní. Nečekala, že by z ní udělali padlého anděla. A určitě nečekala, že ji nechají samotnou na Zemi. Měla jít do pekla za ostatními.

„Budeš úplně sama. Lidé skrz tebe budou procházet a nikdo si tě nepovšimne. Ani tvá křídla ti v tvé cestě nepomohou.“ Než stihla cokoli namítnout ležela na tvrdé hlíně.

Zděšeně si prohlížela sama sebe. Její lehké vzdušné bílé šaty nahradily černé a mohutné se silně stahujícím korzetem.

Trochu ji uklidnilo, že vlasy má stále stejně světlé, ale hned na to začala zběsile sledovat co se jí stalo s křídli.

Byly sice hebké jako samet, ale těžké, velké a černé stahující ji k zemi.

Prudce otevřela oči. Ležela bezvládně na zemi a zoufale pohlédla na zatažené nebe. Už nemohla dál, ale musela. „Už nemůžu…“ zašeptala. Nepokusila se znovu zvednout. Jen hlavu položila do bláta a čekala, kdy konečně ta hrozná bolest skončí.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl: