OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Paní maminka

06.12.2010 (20:00) • stydlivej • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1057×

Naučil jsem se číst, psát a počítat. Některá písmenka a číslice, jsem znal již dříve, ale až nyní jsem objevil úplné tajemství, které se za písmenky a slovy skrývalo. Otevřel se mi svět pohádek, příběhů a fantazie. Otevřel se mi svět knížek. Začal jsem číst.

První knížku, kterou jsem přečetl, se jmenovala Timur a jeho parta. Napsal ji pan Arkadij Gajdar.

Nejraději jsem četl v noci, v posteli pod dekou, když všichni spali. Pravda, ponocovat bylo přísně zakázané, ale tresty mi nijak nevadily. Knížky to plně nahrazovaly.

Toník, kde to sehnal, jsem netušil, mi „prodal“ světlo, tedy plochou baterii se žárovičkou. Byly spojeny nití. Žárovička dlouho svítit nevydržela. Příštích několik roků jsem důvěrně poznal všechna smetiště v okolí, která mi poskytovala flašky od piva, za které jsem světlo vyměňoval.

…

Jednou nám paní učitelka řekla: „Děti, někteří už umíte psát, napište mamince dopis.“

Maminka.

Mnohokrát jsem slyšel, že mám maminku. Vnímal jsem to jako samozřejmost. Mám maminku, ale nevím, kdo to je. Nevím, jak vypadá, kde bydlí a tak. Proč jsem si vzpomněl na vlaštovky?

„Milá paní maminko!“ začal můj dopis.

Uběhlo několik dní, na dopis jsem úplně zapomněl. Až jednou…

„Sváťo, přišel ti dopis od maminky,“ oznámila mi paní učitelka.

Hrklo ve mně. Pomalu jsem zvedl hlavu s vykulenýma očima od sešitu.

„Tady je.“

Opatrně mi dopis vložila do ruky.

Skutečně, JÁ dostal dopis. Od MAMINKY.

Na obálce bylo napsáno moje jméno. Položil jsem dopis na lavici. Srdce se mi rozbušilo. Maminka si na mě vzpomněla. Moje maminka.

Co tam asi bude? Pyšně jsem se rozhlédl po třídě.

„Přišel mi dopis od maminky,“ polohlasně jsem si slova vychutnával.

Byl příliš vzácný, nečekaný, drahý a voněl. Dopis jsem tehdy neotevřel. Otevřel jsem až dopis druhý a třetí.

Psal jsem mamince každý den. Paní učitelka se vždycky usmála a podala mi dopisní papír a obálku.

Od maminky jsem dostával dopisy jednou za týden. Prožíval jsem nekonečné dny štěstí.

…

To odpoledne mě zavolali do kanceláře pana ředitele.

Žádného průšvihu jsem si nebyl vědom.  Asi to čtení pod dekou, zrovna včera mě vychovatelka nachytala.
V kanceláři stál pan ředitel a hovořil s paní v uniformě.

„...brý den,“ utrousil jsem s obavami.

„Ahoj Sváťo,“ zahlaholil ředitel, „přijel tě někdo navštívit.“

„Já budu vedle, paní…“ pokynul ředitel a odešel.

Obavy z trestu zmizely. Zadíval jsem se na paní.

„Ahoj Svatiku…“ přistoupila ke mně, „já jsem tvoje maminka.“

Vykulil jsem oči. V hlavě se mi rozhučelo. Srdíčko divoce tlouklo, v puse mi vyschlo. Stál jsem bez pohnutí.

Po chvíli jsem zašeptal: „Ale paní, já… já…“

„Odpusť mi synku, já jsem dříve nemohla za tebou přijet.“

Přitiskla mě k sobě. A plakala. Cítil jsem, jak mi na vlasy dopadají slzy. Moje slzy ale ne a ne přijít.

„Maminko, děkuji Vám za dopisy,“ vzpomněl jsem si.

„Jaké dopisy?“ udiveně zašeptala mezi slzami.

„Co jste mi posla...“ najednou jsem ztuhnul.

A já klukům nevěřil, že dopisy píše paní učitelka, běželo mi rychle hlavou. Odstrčil jsem ji.

„Vy jste mi žádné nenapsala!?“

„Co to povídáš Svatiku?“

„Jaké dopisy?“

Sklonila se ke mně a natáhla ruce.

Snad dlouho tlumený stesk, beznaděje, zoufalství, to vše propuklo v jediné, okamžité peklo. Napřáhl jsem se a udeřil.

„Bože můj, Svatiku…“ vykřikla a chytila se za tvář.

Do kanceláře vběhl ředitel.

„Sváťo, co to děláš, okamžitě přestaň!“

Divoce jsem se zmítal v jeho sevření. Někam mě odnášel.

Nenapsala mi, ani slovo mi nenapsala…

Ucítil jsem slabé bodnutí do zadku.

A pak už nic, vlastně ne… tlumeně ke mně doléhal příjemný ženský hlas.

Svatiku, vstávej, už je bílý den, bílý jako křída, vlaštovka už celý dům třikrát oblítala.

Autor: stydlivej, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Paní maminka: