OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Panic station

26.09.2013 (11:00) • LadyDomDom • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1471×

Pozorovala jsem je, jak se šťastně smějí a ty jejich hloupé mozečky nejsou schopny dát jim nejmenší varování, že zas až tolik důvodu k smíchu nemají. Vlastně… že by se spíš neměli smát vůbec. Dívala jsem na ně, skrčená na zdi, balancující na úzké hraně, a přemýšlela, jak se všechno mohlo dostat až takhle daleko. Totiž, že se ze mě v příštích pár minutách stane vrah.

Moc dobře jsem si pamatovala, jak „hodní“ to byli žáčci. Každý mi opakoval: To chce klid, je to jen puberta, potřebují se vyblbnout a pak dají pokoj. Jak ti museli být překvapení, když mě našli rozřezanou na kousíčky v kabinetu.

Nebyli schopni přišít jim moji vraždu, vždyť to jsou ještě děti! Jo, děti s bohatými tatínky, kteří vědí, do čí kapsy investovat peníze. Ale mýlí se, jestli si myslí, že jim všechno jen tak hladce projde.

Nikdy jsem jim nic neudělala, jen jsem je chtěla něco naučit, pomoct jim, aby byli chytřejší, než byli dřív, což se mi zřejmě vůbec nepovedlo. Ani nevím, proč to udělali. Naštvala je snad známka z písemky? Ale prosím vás, kolikrát takováhle blbost dokázala naštvat mě v jejich věku, a určitě první věc, kterou jsem udělala, nebyla vzít pilu a rozřezat tu mrchu na krmivo pro krokodýly.

A mně hloupé nebyl podezřelý ten ďábelský úsměv, ty ruce schované za zády, ty výhrůžky a temné rachocení plechu pily. Myslela jsem si, že tohle by neudělal ani ten nejbláznivější člověk, natož pak dítě!

Všechno šlo rychle, samozřejmě, když se přeřezávají kosti obyčejnou pilou na dřevo, trvá to o něco déle než svaly, a taky oběť trochu více křičí. Měla jsem holt smůlu, v lékárně jim odmítli prodat uspávací prášky, proto jsem svou smrt, jak se říká, pocítila na vlastní kůži. A pak že prý nebolí!

Jenže teď si to užiju zase já. Pomalu zašli do metra, a já je měla přesně tam, kde jsem je chtěla mít. S lehkým zaduněním jsem dopadla na betonovou podlahu ve stejnou chvíli jako moje levá ruka. Pravou jsem ji zdvihla a obratně ji jemnými nitkami přišila zpět na své místo. Prsty se hýbaly tak, jak měly.

Abych to trochu vysvětlila, tak mám velmi laskavou rodinu. Nepřáli si, abych byla pohřbena rozporcovaná, proto mě dali sešít dohromady. Víte, proč mrtví většinou nedostávají šanci pomstit se? No, to já také nevím. Jisté je jen jedno, a to sice, že já ji dostala, a myslím, že rozkouskovaná bych nebyla moc schopna ji využít. I když mi sem tam něco upadne, ten, kdo mě sešíval, odvedl skvělou práci. Budu muset poděkovat manželovi, pravděpodobně ho navštívím, než se budu muset zase vrátit k věčnému spánku.

Pohlédla jsem směrem k metru a rázně vykročila. Podpatky mých černých lodiček hlasitě klapaly a já cítila, jak mi hrozí, že si vymknu svůj mrtvý kotník, protože mi přeskakoval ze strany na stranu. Vážně, hodně nepříjemný pocit.

Byli tam sami, dělali hlouposti s lavičkami. Stála jsem pár metrů od nich, i přesto jim trvalo několik minut, než pochopili, že něco není v pořádku. Třeba zápach rozkládajícího se masa. Jedna z nich, věčně užvaněná a hloupá blondýna, se okamžitě přestala smát. Ptali se jí, co se děje, kam tak zírá, proč zmlkla. Ona jen zvedla prst a napřaženým ukazováčkem mířila přesně na mě. Otočili se, jeden po druhém, a stejně tak pohasínaly i jejich úsměvy, jeden po druhém. Byl všude okolo, ten strach z nich doslova sálal, vnímala jsem jej každou buňkou svého těla, nasávala jej, vychutnávala si jej.

Mrtvou tvář mi rozzářil radostný úsměv, úsměv dítěte, které dostane hračku tak moc vytouženou. A ano, skutečně byli oni tou hračkou, jež i působila takovou radost. Nechala jsem je, ať obdivují krásu svého veledíla, ať poznají dopad svých činů, ať zkoumají očima švy nití, mátově nazelenalou zahnívající kůži, oblečení potřísněné krví, roztrhané, nepoužitelné ani na hadr na podlahu.

Blondýně se roztřásla brada, jednomu klukovi začalo cukat oční víčko. Natáhla jsem ruku, ohnula tyč z držáku na časopisy a omotala ji okolo madel dveří, jediných dveří, kterými mohli uniknout. Pak jsem udělala krok a za ním další, další a další, až jsem stála před vůdcem, jež mi drze hleděl do očí. Nahnula jsem se k němu tak těsně, až se naše nosy téměř dotýkaly, a rychle mu sevřela paže železným stiskem mrtvých rukou. Nemohl se odvrátit, nemohl utéct. Přerývaně se nadechl a já začala.

                                                                ***

Metrem se rozléhal křik dětí, které byly schopny zabít vlastní učitelku zeměpisu, a ještě si z toho dělat legraci. Když do stanice dorazilo prázdné metro a z něj vystoupil přiopilý bezdomovec, nemohl uvěřit svým očím. Naproti na hromadě mrtvých těl seděla žena a vydloubávala z ukousané hlavy pár oříškově hnědých očí. Sevřela je v dlani a nemotorně vstala. Bílé dlaždice zbarvila do ruda krev z těch mrtvých těl, ta krev, jež ještě pořád prýštila z několika končetin. Blonďaté děvče, nebo spíše horní polovina těla blonďatého děvčete válející se v tratolišti krve všech možných odstínů rudé, vydala jakýsi neidentifikovatelný zvuk a snažila se nehty, bezmocně škrábajícími po podlaze, dostat k zabarikádovanému vchodu. Mátově zelená žena k ní pomalu přistoupila.

„Chudinko jedna ubohá,“ zavrčela a černým podpatkem rázně rozdupla dívce křehkou lebku. Mozek vytekl na podlahu a žena se znechuceně zašklebila. Otřela si botu a vydala se směrem k bezdomovci. Nemotorně uklouzla, ale vše ustála, až na její pravou nohu, která se s křupnutím podlomila. Nezastavila se však, pokračovala dál, vykloubenou nohu tahala za sebou. Došla až k bezdomovci a vyškubla mu flašku drahého, zřejmě kradeného, vína z ruky. Místo něj mu dala vůdcovy oči, které tak pracně dloubala z jeho lebky.

„Díky, příteli, na víno jsem měla zrovna chuť. Chápejte, krev je odporná,“ pronesla, jako by se bavila o počasí, a nastoupila do metra. Dveře se zavřely, souprava odjela pryč.

Zůstala jen hromada zbytků lidí a dvě oříškově hnědé oči, upřeně hledící do starcova zděšeného obličeje…

Autor: LadyDomDom (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Panic station: