Pár krátkých povídek • OurStories.cz ~ naše povídky

Bouřka - Malý chlapec je během bouřky sám doma.
Toužím - Jsou to spíše takové depresivní myšlenkové pochody.
Zima - První sníh a celkově pozitivně naladěná povídka.
Život kolem mě - Tématem bylo napsat něco, co bude obsahovat vyjmenovaná slova.

10.10.2011 (14:00) • DrzaJordan • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1153×

BOUŘKA:

„Mami... Já se bojím,“ řekl malý chlapec a začal brečet. Byl opravdu hodně vystrašený. Bouřka ho děsila. Bál se těch zvuků, tak hlasitých pro jeho citlivé uši. Bolely ho oči, když se za oknem objevila záře blesku, která osvětlila jeho pokoj i jenom na zlomek vteřiny. Schoval se pod peřinu a zakryl si uši. Přitiskl víčka těsně k sobě a doufal, že bouřka brzy přestane. Tak moc chtěl utéct k rodičům do pokoje a přitulit se k matce. Chtěl ji obejmout a tiše plakat v jejím náručí. Chtěl, aby ho někdo utěšil... Chtěl, aby ho otec pokáral za to, že brečí jenom holky. Aby se nechoval jako zbabělec. Rodiče tu ovšem nebyli. Byl doma sám. Litoval toho, že se s nimi pohádal, a tak teď musel zůstat doma. Místo strachu se teď mohl bavit se svojí rodinou někde u ohně a zpívat veselé písně za doprovodu cikád. Oheň by ho hřál a on by si mohl sám opéct buřt, aby si připadal dospěle. Ovšem nebylo tomu tak. Právě teď se krčí pod peřinou a doufá… Doufá v záchranu od toho děsu. Pevně sevřel polštář a snažil se utěšit, že není sám. Že není jediný, kdo se bouřky bojí. Avšak chtěl se toho strachu zbavit. Chtěl se mu postavit tváří v tvář. Neměl na to odvahu. Strach zvítězil. Protentokrát… Malý chlapec usnul únavou a vysílením z pláče.

TOUŽÍM:

Už zase mě popadla, poslední dobou častá, deprese. Tak moc chci, tak moc toužím, tak moc... Copak toho chci hodně? To jsem tak náročná? Proč mi to tak chybí? Proč to nemůžu mít? Proč já?Když to potřebuji, není tu nikdo, kdo by mě utěšil. Nikdo, kdo by mě rozesmál. Tak moc toužím po pevném objetí, Po teple něčího těla. Po jemných rtech. Po dotycích. Po lásce...

Copak na celém světě není nikdo, kdo by mi to mohl dát? Bodá mě u srdce ta neskutečná prázdnota. Opravdu se nenajde nikdo, kdo by tu prázdnotu zaplnil? Tak moc trpím. Snažím se v sobě udržet smutek. Strach ze samoty. Jak dlouho to ale vydržím? Vážně toho chci tolik? Copak jsem tak moc náročná? Jsem snad neviditelná? Nebo mě schválně přehlížíte? Ne? V tom případě kde jsi, ať už jsi kdokoliv, když tě zrovna teď potřebuji? Abys mě obejmul a utěšil, že všechno bude v pořádku. Abys mi rozcuchal vlasy a vtiskl bys mi pusu na čelo. Vždyť toho po tobě nechci moc. Prosím, ukaž se...

ZIMA:

Otevřela jsem okno. Studený vítr mě štípal do tváře a foukal mi dlouhé vlnité hnědé vlasy do obličeje. Venku padal sníh a já neodolala. Vystrčila jsem ruku ven a snažila jsem se chytit vločky. Připomnělo mi to dětství, a tak jsem zavřela okno a utíkala do šatny. Oblékla jsem si na sebe džíny, triko, mikinu, vestu, na krk jsem si dala dlouhou fialovou šálu, na hlavu jsem si nandala fialovou čepici a vzala si rukavice téže barvy. Vyšla jsem ven, zavřela za sebou dveře a šla jsem do parku.

Všude jsou kupy sněhu, a tak jdu stavět sněhuláka. Je stejně veliký jako já. Sama pro sebe se usměji a jdu si vyčerpaně sednout na lavičku. Podívám se na zasněžené stromy a začne ve mně panovat zimní nálada. Začala mi být zima, a proto se s myšlenkou na teplý čaj vydávám domů.

ŽIVOT KOLEM MĚ:

Foukal studený vítr. Vál mi do obličeje moje krátké hnědé vlasy, takže jsem neviděla před sebe. Ani jsem vidět nepotřebovala. Tu mýtinku, na které právě jsem, znám nazpaměť. Je to spíš taková louka. Na druhém konci se pásl dobytek. Louka plná máků a jiných lučních kvítí, která se hemží životem. Slyšela jsem slepýše, jak se plazí v trávě. Kousek ode mě proběhla šedá myška a v zubech držela sýr. Mýtinu ohraničoval hustý les. Všechno tam žilo. Hmyz byl všude kolem a na větvi spal výr. Les napůl rozděloval potůček, ve kterém se ubydlely vydry. Vytáhla jsem z kapsy žvýkačku a strčila si ji do pusy. V pravé poledne tu vždy byla výheň. I přes to jsem to tu milovala. Trávila jsem zde většinu volného času. Neměla jsem ale ráda večery. Musela jsem poslepu klopýtat domů do našeho "domu" a okolo se ozývalo vytí vlků. V tu chvíli jsem zpytovala svědomí. Strachy jsem spolkla žvýkačku a rozhlédla jsem se, jestli se setmělo. Na obloze se zatahovaly mraky a na zem dopadla první kapka. Ztěžka jsem se zvedla ze země a vydala jsem se směrem k mlýnu, kde bydlím.

Autor: DrzaJordan, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pár krátkých povídek:

2. LostAngel přispěvatel

10.10.2011 [14:20]

Bouřka: dobré, taky jsem jako malá měla strach z bouřky. Jenom bych vynechala tu poslední větu, ta to nějak kazí.
Toužím: Tak s tím jsem se taky nějak ztotožnila. Také toužím... Pěkný.
Zima: Trochu bez emocí a hlavně mi přijde, že jsi si neuhlídala čas ve kterém jsi to začala psát. Třeba ta poslední věta ...Začala mi být zima, a proto jsem se s myšlenkou na teplý čaj vydala domů... Asi tak nějak by to mělo být. Uhlídat si ten čas. Ten první odstavec je ještě dobrý, ale ten druhý malinko pokulhává.
Život kolem mě: Zajímavé, krásné okolí, taky bych chtěla. Jedna věc mě ale zarazila. Kde vzala myš na louce sýr? No i když si ho mohla vzít z toho mlýna, ale stejně.
Emoticon
Celkově, když zhodnotím, první dvě jsou nejlepší, zbytek pokulhává. Zajímavá témata, ale chtělo by to ještě vypilovat, i když já nemám, co říkat.