OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Paradox srpnových dní

02.09.2015 (10:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2123×

„Soudruhu Tichý,“ ozvalo se za Pepovými zády. Kučerův hlas moc nešlo ignorovat.

Kučera. Oficiální funkcí agronom JZD, v mnoha dalších ohledech hlavně zapálený soudruh. Ne komunista, soudruh. Pepa měl sto chutí odvětit něco v tom smyslu, ať se jde s tím svým soudruhováním vycpat. Na druhou stranu si byl natolik vědom své situace, že raději mlčel. Zanedlouho si ho žádala vlast. Vojna. Strašák i něco, co prý dělá z kluků muže. Pro Pepu v tuhle chvíli však hlavně představa dvou zabitých let. Ale co. Zvládli to jiní, zvládne to on. A ten zbytek brigády tu musí nějak doklepat. Aby pak měl, coby vystudovaný pěstitel lomeno chovatel, kam nastoupit.

Na zemědělku vlastně nikdy nechtěl. Lákala ho stavařina. Ale, Pepíku, to nejde, vy máte ve družstvu pozemky, ty musíš do zemědělství… živě před sebou viděl řiditele Kubáta. Jak ho tenkrát nenáviděl… Ale už to bylo za ním. Čtyři roky na hnojárně, jak zpočátku proklínané škole přezdíval, nakonec nebyly zas takovou ztrátou času. Ovšem vojna ztrátou času zaručeně bude.

„No tak, soudruhu!“ připomněl se Kučera.

„Co se děje?“ dožadoval se Pepa racionálního vysvětlení soudruhova zájmu. Kučeru totiž zajímala kdejaká pitomost. Byl velice soudružný.

„Potřebuju s váma probrat šichty na příští měsíc, protože…“ Pepa jej rychle přerušil.

„Na konci příštího měsíce, soudruhu Kučero, už budu sedět ve vlaku směr Kežmarok…“  Kučera se zatvářil udiveně.

„Ve vlaku?“ naprosto nechápal, co by Tichý, brigádník v JZD Bučí, okres Plzeň-sever, dělal příští měsíc na druhém konci republiky.

„Žádá si mne vlast,“ prohlásil hrdě Pepa, přičemž ta hrdost byla čistě hraná. Dobrý voják Švejk hadr.

„Soudruhu, nedělejte si z toho legraci… Československá lidová armáda je veledůležitou složkou obrany míru v naší socialistické zemi…“ Raději nechal soudruha Kučeru s jeho veledůležitým hlásáním hesel jak z učebnice občanské nauky a pokračoval směrem ke garážím, kam původně mířil.

Jeho hlavním cílem bylo domluvit se s kluky od strojů na páteční čaje. Několik jich bylo stejný ročník, ze školy se znali ale jen matně. Zatímco Pepa se drtil na maturu, oni už s výučním listem opraváře zemědělských strojů válčili jak se soudruhem Kučerou, žněmi (Ani zrno na zmar!), tak i každodenní realitou JéZetDé, která nakonec nebyla až tak hrozná, jak si Pepa představoval. Rozhodli se tedy pojmout prázdninové čaje jako sérii rozlučkových večírků. Uvolněná atmosféra letošního léta navíc slibovala něco pořádného.

„Tak co, přátelé, jak to vidíte s pátkem?“ řekl namísto pozdravu.

„Á, pan pěstitel lomeno chovatel,“ odvětil nejpohotovější z nich, Mirek.

Z kabiny traktoru značky Zetor vykukující Lojza dodal: „No jo, to má někdo čas přemýšlet v úterý nad pátkem… ne jako my. My tady PRACUJEM, RU-KA-MA!“ řekl s důrazem na poslední dvě slova. Myslel to však v legraci.

„No tak pro mě za mě, když chcete zbytek civilu strávit doma…“ Dostal docela jinou odpověď, než čekal.

„Doprčic, kluci, podržte mi to!“ vyjekl zpod traktoru o rok mladší Tonda. Nejblíže k němu byl právě Pepa, takže mu nezbývalo nic jiného, než se sehnout – požadavek zněl dost naléhavě, chytit požadovanou součástku, kterou Tonda právě odmontoval, čímž se rozloučil s čistou košilí, kterou měl na sobě. Na rozdíl od kluků v montérkách musel, coby prozatím jen výpomoc v kanceláři, za dva roky však plnohodnotný živočichář JZD, reprezentovat. To mu ale došlo až záhy.

***

Domů se dnes dostal až k večeru. Kolo, na kterém do sousední vesnice, v níž JZD sídlilo, jezdíval den co den, sklidil do kůlny. Vyběl schody a ze zvyku sáhl na druhý trám v přístřešku, kde, jako ostatně vždy, ležel masivní kovový klíč. Nikdo ve vsi už něco podobného nevlastnil. Kromě Tichých. Neměli to srdce se starých dveří zbavit. A vlastně ani prostředky. Pepa si v duchu sliboval, že až si po vojně v družstvu vydělá, tak pořídí nové. Starý klíč, který se nedal nosit u sebe, měl sice v sobě dávku nostalgie, ale značně menší dávku praktičnosti.

Netušil, že ty dveře za dvacet let vymění až synovec, kterému rodný dům přenechá, zatímco sám si postaví nový. Stejně tak, že celé stavení se změní k nepoznání. Netušil ani to, že jeho i celou zem zítra čeká převrat o sto osmdesát stupňů. Jeho největší starostí momentálně byla večeře a z dlouhodobějšího hlediska ten odjezd na vojnu.

Čím víc se blížil, tím raději by jej oddálil.

***

Ráno se nijak nelišilo od těch předchozích. Probuzení ještě před úsvitem, vydatná snídaně, na které i v Pepových devatenácti letech maminka i babička tvrdošíjně trvaly, proti čemuž už ani neprotestoval, a do dalších let na ní stejně tvrdošíjně trval i u svých dětí.

Potom nasednout na kolo a kolem kostela zamířit k obci Bučí. Když míjel prodejnu Jednota, zarazil se při pohledu na hlouček před vchodem. Jindy, za celé léto, kdy tudy v tentýž čas projížděl, tu nebyla ani noha. Ale dnes tu bylo shromáždění podobné tomu, když jednou za uherák přivezly banány. Nebo pomeranče.

Zahlédl vesměs tetky a babičky ze vsi, tudíž i paní Rýdlovou, rodinnou známou.

„Dobrý jitro, teta, co se děje?“ zeptal se, když přibrzdil.

Tetka Rýdlů, když zaslechla povědomý hlas Pepíka Tichých, se otočila a s hrůzou v očích zabědovala.

„To nevíš, Pepíku? Bude válka!“ Ostatní tetky souhlasně přikývly. Pepa nechápal.

No dobře, ještě měl v živé paměti, jak tetky často vzpomínaly na válečná léta a ve strachu z bídy, která tehdy panovala, doma shromažďovaly trvanlivé potraviny. To bylo v době, když byl malý. Deset let po válce. Ale co že je to popadlo teď, když jemu, dítěti poválečnému, rozenému roku devětačtyřicet, je devatenáct pryč? Co, že je to teď zase tak vzalo?

Ale mávl nad tím rukou. Maj na to nárok, tetky, už je jim víc než dost.

„Ale nebude, teta, to oni zase jen straší…“ Napadlo ho jediné rozumné vysvětlení - že páni soudruzi možná zase začali strašit s nebezpečím v podobě Západu. Sice se v posledních letech o hrozbě už nemluvilo a situace vypadala stabilně, ale ještě měl v živé paměti léta ve školních lavicích, kdy jim to vtloukali do hlavy. Věděl, že v případě tetek stačí jen malý náznak toho, že jsou staré časy zpět a zakrátko se na to nabalí tolik domněnek, že to vypadá na vypuknutí války.

Opřel se zase do pedálů a hlouček nechal za zády. Houby válka. To už snad ani není možný, v dnešní době.

***

Do družstva dorazil záhy. Už u brány se málem srazil s Tondou.

„Rusové,“ volal už z dálky, udýchaně. Pepa zpočátku netušil, co tím chce říct.

Rusové. Už dvacet let Čechoslováci skáčou, jak Rusáci pískaj. Každej to ví. A každej stejně tak ví, že s tím nejde nic moc dělat. Tak co s tím teď vyvádí?

„Rusové nás vobsadili!“

„Cože?“ nechápal. Jak jako vobsadili? A proč by nás, hergot, vobsazovali? „Vobsadili?“

„Vobsadili! Jako Němcí, v devětatřicátým,“ vysvětloval vydechující Tonda, v očích směsici hrůzy i očekávání.

„Proč by nás vobsazovali? NÁS?!“ Dyť jsme, hergot, součást tý jejich Varšavský smlouvy.

Namísto odpovědi jej Tonda čapl a táhnul směrem ke garážím. Nabídl se jim zlověstně chrčící zvuk radiopříjmače a ještě zlověstněji působící nehybně stojící shluk kolem něj.

„… budova ÚV KSČ je obsazena. Tím se vysvětluje, proč dosud nemohl nikdo z vedoucích představitelů promluvit ve vysílání našeho rozhlasu…“ zaslechl Pepa útržek hlášení rádia, kolem něhož přešlapoval hlouček kluků.  

Výjimečné vysílání pokračovalo, Pepa zůstal stát jako opařený. Doslova zkameněl. Dokud to byly jen tlachy tetek, nevěřil. Dokud to bylo Tondovo opakované vobsadili, nerozuměl. Ale teď to slyšel na vlastní uši přímo z rádia.

„Co se děje?“ dostal ze sebe. Zatím měl jen jednu informaci – Rusové nás obsadili. To přece nemůže být pravda. To musí být nějaký omyl.

„V noci nás obsadili. Rusáci, Poláci, Němci, Maďaři, Bulhaři… Už jsou v Praze,“ odpověděl bezvýrazným hlasem Mirek, včera ještě samá legrace. Takže nejen Rusové. To je malér…

„Střílí se?“ zmohl se ještě Pepa na další otázku, přičemž klesl na bednu vedle Mirka. Nedokázal si představit, že by se tu najednou bojovalo. Že by byla… válka. To slovo, tak často opakované a přitom znějící tak dávno minule a neuvěřitelně.

„Zatím ne… Nesmí se klást odpor…“ odpověděl Radek. Pepa věděl, že už má po vojně, byl nejstarší z celého shluku a narodil se zrovna v pětačtyřicátým. Řekl to stejně bezduchým tónem jako Mirek. Asi taky nemohl uvěřit…

„Zase!“ vykřikl Lojza. Jediný nevypadal vyděšeně, ale naštvaně. „Zase budeme sedět s rukama v kapsách a čekat, co s náma provedou…“ Lojzův strýc byl odbojář. Za války ho popravili nacisté.

„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše Tonda. Byl nejmladší a nejvyjukanější. Ale také v tom jako jediný viděl cosi jako závan dobrodružství.

„Co… hlavně něco!“ vykřikl Lojza, dál překračoval kolem rádia. Nedokázal sedět. Ne teď.

V tu chvíli vtrhl do garáže Kučera.

„Co se tady děje?!“ vyštěkl při pohledu na revoltujícího Lojzu, vyjukaného Tondu, bezduchého Mirka a Radka i vyjeveného Pepu.

„Vokupujou nás! To se tady děje!“ vyjel na něj Lojza. Kučera byl zapálený soudruh. A celý to soudruhování má základ kde jinde než v domovině okupantů.

„Ale, soudruhu Patočko…“ To už bylo na Lojzu moc. Vrhnul se na Kučeru, jen pohotový Radek se ho snažil zadržet. Ale Lojza měl větší sílu a navíc pořádnou dávku vzteku. Kučera koupil pořádnou ránu do obličeje.

„Lojzo!“ pokusil se ho zadržet Pepa, který si taky uvědomil, co se vlastně děje. „Nech toho, tím nic nevyřešíš…“ Společně s  Radkem ho odtrhli od Kučery.

Ten nevěděl, čí je. Raději rychle vyklidil pole.

„To se budeme mlátit mezi sebou? Zrovna teď?“ snažil se Radek vzpínajícího se Lojzu přesvědčit o nemyslnosti jeho počínání.

„Von,“ řekl Lojza chladně, „bude mezi prvníma kolaborantama.“ A vyškubl se jim ze sevření. Ale už nevypadal, že by mlátil hlava nehlava.

Z rádia se ozvaly tóny státní hymny.

***

Den začal ubíhat v podivném stavu. Práce se nemohla nechat ležet ledem, i když z rádia se pořád ozývaly další zprávy o obsazení Prahy, nedaleké Plzně i dalších velkých měst, doplňované výzvami k zachování klidu.

Krátce po incidentu v garáži se také ozvalo burácení leteckých motorů. Celý den pak nad hlavami Pepy i jeho kamarádů létaly desítky vojenských letounů, doprovázených tím uši i nervy drásajícím hlukem.

Asi takhle nějak to vážně muselo vypadat v tom osmatřicátém, napadlo Pepu. Okupace Německem vlastně byla až devětatřicátým, ale tady, co by do Sudet kamenem dohodil, mají všichni v paměti už ten rok osmatřicet. Ironie osudu, že se píše rok osmašedesát?

Lojza se neobjevil. Nejspíš někde spřádal plány na odbojnou akci. Ne, že by to ostatním bylo proti srsti, lépe řečeno, ne že by jim bylo po chuti, že zem je plná cizích vojáků. Ale nikdo neměl Lojzovu odbojářskou krev ani odhodlání bránit vlast za každou cenu. Až na…

„Tondo?!“ Pepa zahlédl postavu, nápadně podobnou mladšímu kamarádovi, jak se nenápadně snaží vyklouznout z družstva. Nebylo těžké dát si dohromady dvě a dvě. Jediný Tonda se trošku vzhlédl v Lojzových odbojářských slovech.

Oslovený se překvapeně otočil. V očích měl ustupující úlek z toho, že byl zpozorován a nastupující zklamání z téhož.

„Jdeš za Lojzou?“ řekl s otazníkem Pepa, ale ihned pokračoval, „co si myslíš, že se stane? Že vy dva dokážete vypudit Rusáky, když máme zakázáno klást odpor?“ Uvědomil si, jak to zní úplně absurdně, nesmíme klást odpor, že to je právě, co Lojzu tak štve. Jenže u Tondy je to něco jinýho. Spíš klukovská touha po dobrodružství a přiblížení se nějakýmu vzoru, momentálně teda Lojzovi, než touha bránit vlast.

„No… něco přece udělat musíme,“ vykoktal ze sebe, nevypadal moc odhodlaně, vlastně hodně vyjukaně. Všichni jsme vyjukaní, napadlo Pepu. I on vlastně doteď pořádně nevěděl, co se to vlastně děje. Nikdo to nevěděl. Pořád to vypadalo jako jeden velký omyl.

„No, co teď musíme, je vyrazit na pole….“ I jemu samotnému to znělo úplně pitomě. Okupujou nás, ale co teď musíme, je vyrazit na pole…. Realita JéZetDé. 

Byly žně. Všichni traktoristé a kombajnéři, narychlo shánějící rádia a tranzistoráky, aby věděli, co se zrovna děje, se míhali na hlavním placu družstva. Na pole se musí. I při okupaci. Ani zrno na zmar…

Hlas z rádia se ozýval přerušovaně a občas dokonce bylo slyšet dozvuk střelby. To přispívalo k ještě větší nejistotě. Jako by to nebylo málo, na silnici podél polí se začal objevovat obrněný konvoj.

Pepa, který byl na poli s kombajnéry coby doprovodné vozidlo, strnul. To opravdu není legrace. Ani omyl. To jsou opravdový vojáci. S automatama.

A zlověstně se přibližovali. První tank už byl v těsné blízkosti. V Pepovi zamrazilo.

„Gavaríte pa ruski?“ obrátil se na něho voják.

Ńet, napadlo v první chvíli Pepu. Odbojovou krev jako Lojza sice nevlastnil, ale chuť vybavovat se s okupanty taky zrovna ne. Rusky samozřejmě uměl. Už od školních let, ostatně jako všichni jeho generace. Ale pomáhat jim? Byť jen žádanou odpovědí? Nikdy!

Při pohledu na hlaveň vojákovi zbraně však odhodlanost trošku poklesla. Nakonec raději zavrtěl hlavou. Na nějakou větší známku odporu se nezmohl.

Voják něco houkl a kolona se znovu dala do pohybu. Pepa se podivil, kam odbočuje.

Až když celý konvoj zmizel za zákrutem zatáčky, si všiml, že ukazatel na nejbližším rozcestí od rána nějak záhadně změnil směr. Zatímco k obci Mrtník se podle něj dalo dostat směrem ke družstvu a dál, město Plzeň se teď údajně nacházelo někde tam, kde odjakživa ležely Kralovice.

Tak tohle je ta Lojzova odbojová činnost, došlo Pepovi. Uznale hvízdl. Ale pak na něj zase dopadla realita.

***

Zapíraje se nohama do pedálů, minul Pepa samoobsluhu, kde ráno potkal tetku Rýdlů, a zabočil ke kostelu. Dneska, víc než kdykoli jindy, se snažil dorazit domů co nejdřív.  Byl si jistý, že máma i babička nejspíš trnou strachy. Jakmile byl u domu, kolo nechal ležet na dvoře a rychlým krokem mířil ke dveřím.

Když se pokusil hmátnout na trám pro klíč, zjistil, že ho nemůže nahmatat. Klíč tam nebyl. Zaklepal na dveře. Slyšel blížící se kroky, pak chvíli ticha. A potom se konečně dveře otevřely. Poznal zdrcenou tvář dědy a ihned mu bylo jasné, co za tím vězí. Dědeček patřil k té generaci, která měla už jednou zakázáno klást odpor a musela sedět doma. Přestože dědeček to zažil v pokročilejším věku, mohli si teď s Pepou podat ruce. Namísto toho však oba za doprovodu bezbarvého pozdravu zapadli do bezpečí domu.

„No konečně, Pepíku!“ ozvala se z kuchyně maminka. „My o tebe měli tolik strach!“ Ihned k němu také zamířila, i v doprovodu babičky. Obě byly uslzené a teprve teď Pepa zaregistroval zvuk rádia. Uvědomil si, že doma možná vědí víc než on sám. Chtěl se zeptat, snad by konečně pochopil, co se vlastně děje, ale nestihl to.

„Válka! Zase bude válka!“ opakovala babička a Pepa si s mrazivým pocitem uvědomil, že stejně jako mezi tou první a druhou válku, které se do dějin zapsaly coby světové, uplynulo už přes dvacet let. Nato, aby teď zopakoval: ale nebude, to už snad ani není možný v dnešní době, se nezmohl. Nebyla to pravda. Když je někdo schopnej napochodovat s celou armádou, a kdyby jenom jednou, do bezbranný země, která ničím nikoho neohrožuje a ani nesmí klást odpor, tak je to pořád možný…

„Co vlastně víte?“ zeptal se konečně.

„Obsadili nás Rusové s celou tou svou Varšavskou smlouvou. Kvůli kontrarevoluci,“ řekl dědeček tím bezvýrazným hlasem, který Pepu provázel celým dnem. Zmínil ale jednu nečekanou věc.

„Kontrarevoluce?!“ Co to jako znamená, proboha, kontrarevoluce?. Co my tu máme, proboha, za kontrarevoluci?!

„Protikomunistická, pochopitelně,“ přitakal dědeček. A teď už bylo Pepovi tak nějak všechno jasné. Pražské jaro. Konec cenzury. Socialismus s ľudskou tvárou. Naděje, že to všechno spěje k něčemu dobrému. Kontrarevoluce. Bylo to celé úplně absurdní. Protože jestli tu někdo kontrarevolucuje, pak ne my. Ne dneska, ne po dvaceti letech od Února.

„Kam to zase spěje,“ promluvila do nastalého ticha maminka. Nikdo neodpověděl. A rádio nepřestávalo vysílat, že se nesmí klást odpor…

***

Druhý zářijový den se ohlásil nebývale chladně. Oproti posledním horkým dním se jevil jako spása. Ale co byla spása od horka proti tomu, že hned vedle bučského družstva pořád stojí vojenské ležení nezvaného ruského bratra, který nevypadá, že by měl v plánu se stáhnout. Že tam stojí úplně stejně jako před týdnem, kdy s klukama od strojů projevili svůj nesouhlas plivnutím pod kola přijíždějícího gázíku. Že to stejně bylo jen gesto, protože co jinýho šlo dělat. O Kučerově bratrské pomoci radši nemluvě. Vojáci u něj byli pečení vaření. Soudruh.

Pepa jako obvykle vstal ještě před svítáním, tradici nezměnila ani ruská okupace. I to kolo na něj čekalo na dvoře, jen chuť do nového dne jako by ubyla. Sáhl do poštovní schránky, spíš jen tak, ze zvyku, než že by něco čekal. Na obálku vězící v jeho ruce se tedy podíval s překvapením. Na razítko Československá lidová armáda zděšeně. On na tu proklínanou vojnu doslova zapomněl! Ve shonu a podivnosti posledního týdne se mu to doslova vykouřilo z hlavy.

Co se vlastně děje? Povolávací rozkaz už dávno tkví doma v šupleti. Otevřel obálku. První odstavce přejel bez valného zájmu. Zůstal však znovu, za poslední týdny už po bůhvíkolikáté, jako opařený, když mu došel význam poslední věty. Černé na bílém tam stálo:

… vzhledem k nečekaným událostem se Vaše vojenská služba odkládá. Dostavte se, prosím, k navrácení povolávacího rozkazu….

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Paradox srpnových dní: