Písek a Les • OurStories.cz ~ naše povídky

Jedná se o dvě krátké povídky. První je Písek, povídka se napřed odehrává v chodbě, pak na poušti a nakonec ve městě. Druhá je Les, povídka se odehrává v temném lese.

22.04.2014 (11:00) • Mieko • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 820×

Písek

Temná chodba, tak temná, že si nevidím na špičky bot. Jdu… ne… běžím jí stále dál a dál. Každou chvíli čekám, jak do něčeho vrazím. Naštěstí nemá tahle chodba žádné zatáčky. Pokračuji dál. Pomalu mi začíná docházet dech (poločas, prosím!). Dveře? Ano, opravdu to jsou dveře, podařilo se mi rozpoznat tvar, který se nacházel přede mnou (dřív, než jsem do něj napálila). Otevřu je rychle, ani mě nenapadne, že by za nimi mohlo být něco nebezpečného. Světlo, prudké světlo mě pohltilo. Přijde mi, že mi vypaluje něco na kůži, a nejenom na kůži. Připadá mi, že mi ryje něco do kostí (já nechci tetování!). Dusno a náhlá změna teploty, předtím jsem si přála mít dlouhý teplý kabát, teď jsem ráda, že nic takového nemám. Písek, nesnáším písek. Vždycky se dostane všude, a vy si pak říkáte jen jak. Poušť, za dveřmi se nacházela poušť. Mé oči se už pomalu smířily se šokem. Upřímně, čekala jsem alespoň peklo. Přinejmenším ďábla, nebo i čertík, malilinkatý čertík by mi stačil. A ona poušť! (Nudná, velká poušť) Plná toho dotěrného písku. Písek nikdo nepotřebuje, nikdo ho nemá rád. Když byste se procházeli peklem, měli byste popálené nohy od popela a uhlíků, ale nikoho nenadchnete popáleninami od písku.

Rozhodla jsem se pokračovat dál. Někde mezi první horou písku a druhou horou písku jsem zahlédla město. Nacházelo se dál, než jsem původně myslela.

(Taktická poznámka: Uhořely mi nohy.)

(Taktická poznámka: Neuhořely, jen se mi to zdá.)

Šla jsem jednou úzkou uličkou, zcela překvapivě jste zde mohli vidět písek napravo, písek nalevo a pár zavřených obchodů, které byly překvapivě zaváté… pískem.

(Taktická poznámka autora: Hlavní hrdinka nemá ráda písek.)

Pokračovala jsem dál uličkou, když jsem se na jedné z křižovatek podívala do boční uličky, viděla jsem tam průvod. Byla jsem zvědavá (konečně něco kromě písku). Rozběhla jsem se k průchodu. Když v tu ránu se rozletěly dveře a já se zahlédla v zrcadle. Zarazila jsem se. Pořádně jsem se podívala na svůj odraz. Fialové oči, havraní vlasy (plné písku), upravené nehty, pěkně nalíčený obličej, střeva vytékající z těla a šroubovák zabodnutý v krku. Ale to nejdůležitější. VŠECHNO PLNÉ PÍSKU.

Les

Bosou nohou se dotýkám kamene. Je hrubý a působí mokře, těžko říct, zda se mi to zdá, nebo to tak opravdu je. Pomalu dělám další krok, došlapuji zlehka a velmi opatrně, každým minidotykem se ujišťuji, že pod mou nohou se opravdu nachází další kámen. Obklopuje mě temnota, není nic vidět. Studený vítr mi bičuje obličej. Další krok a posun k cíli, nesmím sejít z cesty, nesmím. Na zádech mám pocit mravenčení, skoro jako když po nich něco leze. Nemohu se otočit, pokud se posunu do strany jen o pár centimetrů, sejdu z cesty. Snažím se udělat dalších pár kroků vpřed. Trochu se mi točí hlava, rukou se chytám stromu, abych nespadla. Kůra stromu dělá stejný dojem jako kameny, hrubá a mokrá, možná trochu oslizlá. Lekám se toho a rukou ihned ucuknu. Proč to dělám? Mé tělo zavrávorá a padá na zem. Chvíli sedím a snažím si srovnat myšlenky. Vím, že na místě zůstat nemohu. Mravenčení na zádech a dýchání za nimi mě v této domněnce jen utvrzují. Najednou cítím studený dech na zátylku. Rychle se zvedám a utíkám. Je mi jedno kam, kudy, jak. V mysli mám jen jedno slovo, BĚŽ! Po několikaminutovém běhu už nemohu pokračovat, dech mi došel. Začínám zpomalovat a více vnímat okolí. Uvědomuji si, že pod nohama už nemám hrubou kamennou cestu, ale něco slizkého, mokrého a studeného. Což se sice od popisu kamene moc neliší, ale tohle je jiné. Sešla jsem z cesty. Měla jsem za úkol jen jednu věc, a nedodržela jsem ji. Klekám si na kolena. Běžet dál nebo pouze jít už nemá cenu. Rukou se snažím opřít o zem, ale něco nahmatávám. Zvedám to, pokládám si to na klín a po hmatu to začínám zkoumat. Dochází mi, co to je, a hned to pouštím. Ruce se mi šokem třesou, ale jinak se nechtějí pohnout. To, co jsem měla ještě před chvílí v ruce, byla hlava. Lidská hlava. Slyším svištění vzduchem a pak už jen cítím, jak se ostrá hrana zavrtává do kůže na krku.

Autor: Mieko, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Písek a Les:

2. MomentGirl

02.11.2014 [20:25]

Moc se mi to líbilo, ale musím souhlasit, že taktické poznámky byly lepší. (Samozřejmě to nic nemění na tom, že byly obě povídky skvělé.) Jen tak dál! Emoticon