OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Pomsta nevinné

23.02.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 1976×

Pomsta nevinné

Snažím se nadechnout, ale všechno to tak neskutečně bolí. Celé mé tělo je v křečích. Smrt mi klepe na dveře, ale já se nechci vzdát, i když bylo by to mnohem lepší než tohle utrpení. Stále věřím, že se prokáže moje nevinna nebo alespoň v to doufám.

Zaslechla jsem tiché kroky. Už je to tu zase.

Ozvalo se cinkání klíčů, a pak otevírání mříží. Strach mě pohltil, neměla jsem sílu se ani kousek odplazit. Jediná úleva pro mě byla kamenná zem, na které jsem ležela.

Tichý smích mi dolehl k uším.

„Už ne,“ zašeptala jsem.

„Cože?“ zeptal se kněz s neskrývaným pobavením. Jmenoval se Matthew a posledních pár dní měl za úkol mě mučit. Měl ze mě dostat přiznání. Jenže já nejsem čarodějnice, proč to církev nemůže pochopit?

„Tak co, rozmyslela sis to?“ zeptal se pohrdavě a odněkud vytáhl nůž.

„Ne, prosím,“ šeptala jsem. „Jsem nevinná. Věřte mi.

Matthew se znovu rozesmál a přistoupil blíž ke mně. Bála jsem se, co mi zase provede.

Chytil mi ruku a zvedl trochu do výšky.

„Takže se nehodláš přiznat,“ zeptal se naprosto vážným hlasem, ale v jeho tváři bylo vidět, že mu to dělá radost.

„Ne,“ vydechla jsem svérázně. Matthew se znovu usmál a přejel mi špičkou nože po kůži. Sykla jsem bolestí, ale výkřik jsem potlačila, což Matthewa naštvalo a tentokrát přitlačil víc. Řezal do mě tak dlouho, dokud jsem bolestí nevykřikla.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se mě vesele, ale já nebyla schopná odpovědi. Když jsem mu chvíli neodpovídala, pustil moji ruku a vzal si tu druhou. Znovu do mě začal řezat, už jsem nepotlačovala křik.

Po pár vteřinách jsem už neměla sílu ani na ten křik. Někdy během mučení jsem upadla do bezvědomí. Bylo to tak osvobozující, že jsem si myslela, že už jsem mrtvá, ale mýlila jsem se. Znovu jsem se probrala.

Na zemi vedle mě byla miska s vodou, snažila jsem se zvednout ruku a doplazit se k ní, ale moc mi to nešlo. Po pár minutách jsem se konečně dostala k vodě a začala hltavě pít.

Nad sebou jsem zaslechla smích. Sotva jsem se probrala, už to tu bylo zase.

„Ne, prosím,“ zkusila jsem to znovu. Chvíli se nic nedělo, a pak jsem ucítila jeho dech u svého ucha. Téměř se mě dotýkal, když mi do něj šeptal: „Stačí jen pár slov a všechno to skončí...“ nechal vyznít větu do ztracena.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale když začal vytahovat věci, které si na mě připravil, zašeptala jsem: „Dobře,“ vzdala jsem to. „Přiznávám se.“

Matthew se rozesmál, ale tohle mu nestačilo: „A k čemu se přiznáváš?“

„Provozuji magii.“ I tak málo slov mi dělalo problém vyslovit. Byla jsem naprosto vysílená. Chtěla jsem mít už všechno za sebou.

„To mi, ale nestačí,“ naléhal Matthew.

„Co chceš ještě slyšet?“ Dělala jsem všechno proto, abych se vyhnula dalšímu mučení. Věděla jsem, že bych velmi trpěla, ale Matthew by mě nenechal zemřít. Vždy by mě nechal uzdravit, aby mě pak mohl mučit znovu a znovu. Stejně by ze mě jednou to doznání dostal, tak proč si neušetřit ta zbytečná muka?

„Co chci slyšet?“ zasmál se. „Tak třeba to, že máš smlouvu s ďáblem.“

„Ano, mám smlouvu...,“ nedokázala jsem to říct.

„Dělej! Řekni to!“ Už zase na mě tahal nůž a tvrdě s ním přejel po mé tváři.

Zakřičela jsem bolestí, ale neznělo to jako křik, spíš to bylo takové kňučení. Ani na ten křik mi nezbyly síly.

Moje kňučení Matthewa rozesmálo. Znovu se chtěl pustit do mučení, když jsem ho přerušila.

„Dobře,“ zastavila jsem ho. „Já mám,“ chvilku jsem se odmlčela.

„No? Já poslouchám,“ ujistil mě vítězoslavným smíchem.

„Já mám,“ zopakovala jsem znovu. „Mám smlouvu... smlouvu s ďáblem,“ dokončila jsem konečně.

Bylo mi hrozně. Věděla jsem, že tím jsem se odsoudila k smrti.

„Dobře,“ pochválil mě Matthew. „Dejte jí najíst a napít. Připravte ji na obřad vymítání ďábla,“ přikázal přihlížejícím strážným.

Začala jsem vzlykat. Měla jsem ráda svůj život, svoji práci, která mě sem dostala. Úspěšně jsem léčila raněné a oni to považovali za čarodějnictví.

Cítila jsem, jak mě něčí ruce zvedají a odnášejí pryč z té špinavé cely. Netušila jsem, že mě dají jen o pár cel dál. Položili mě na postel a podali mi vodu.

Ve strážcových očích jsem viděla soucit. Když jsem se napila, musela jsem se zeptat: „Ten obřad bude zítra?“

„Ano,“ hlesl. Bylo na něm vidět, že je mu to líto.

„Věříš, že jsem čarodějnice?“ Nevím proč jsem to chtěla vědět.

„Ne, nemyslím, ale pod Matthewýma rukama se přiznal každý,“ vysvětlil mi. Podal mi do ruky misku s polévkou a odešel.

Zhltla jsem polévku a natáhla se na postel. Tohle je má poslední noc. Nemám moc možností, jak si ji užít.

Najednou mě osvítilo měsíční světlo, byl úplněk. Chvíli jsem pozorovala hvězdy a nakonec usnula.

Probudila jsem se až tehdy, kdy do mě šťouchala něčí ruka. Ospale jsem zamrkala a všimla si, že nade mnou stojí Matthew.

„Vyspinkala ses do růžova?“ utahoval si ze mě. Těšil se z toho, že vyhrál. Nic jsem neřekla a to ho vytočilo.

Chytil mě za ruku a trhl s ní tak, že jsem spadla z postele.

„Stávej!“ zakřičel a už jsem měla ruce v kovových poutech.

Vyvedl mě ven. Studený vítr mi sfoukl, už tak rozcuchané, vlasy dozadu. Teď jsem doopravdy vypadala jako čarodějnice. Všude samá jizva, rozcuchané vlasy a ještě k tomu v poutech.

„Upálíte mě?“ zašeptala jsem nenávistně. Matthew se na mě otočil a zakroutil hlavou. Vypadalo to, jako by ho to mrzelo.

„Jdeš na test. Budeš zatížena kameny, když tvé tělo vyplave, jsi čarodějnice a když ne, spletli jsme se,“ usmál se a trochu trhl řetězem, abych přidala.

Došli jsme k mostu. Matthew se mě zeptal: „Přiznala jsi se, tvá duše je spasena, teď musíme očistit tvé tělo.“

Přikázal strážcům, aby na mě připevnili kameny a shodili do vody. Můj poslední pohled byl nenávistný a nepatřil nikomu jinému než Matthewovi.

Jeden ze strážců do mě strčil a já přepadla přes okraj mostu. Padala jsem dolů, byl to tak osvobozující pocit, ale pak přišel náraz o vodní hladinu.

Neházela jsem sebou, jen jsem pomalu padala na dno. Zavřela jsem oči a čekala než přijde smrt.

Najednou jsem cítila, že už nejsem ve vodě. Otevřela jsem oči. Všude okolo mě začal hořet oheň. Byla jsem přímo uprostřed kruhu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, když kousek ode mě vyšlehl obrovský plamen. Rukou jsem si zakryla oči, když se ozval hrubý hlas.

„Zabili tě za něco, co nejsi,“ pronesl soucitně.

„Já vím,“ řekla jsem pohrdavě a začala si tu osobu před sebou prohlížet. Nebyla to ani tak osoba, jako spíš příšera, ale vzápětí mi došlo, co to je. Byl to samotný Ďábel.

Šedé tělo, z kterého rostly křídla. Na ruce jen tři prsty a místo nehtů obrovské drápy. Nikde nebyly vidět žádné svaly, byly to jen kosti pokryté kůží. Nakonec jsem si nechala rohy. Byly asi deset centimetrů dlouhé.

„Co bys tomu řekla, kdybych ti dal den života. Mohla by ses pomstít,“ navrhl mi. Já najednou pocítila děsnou touhu přijmout to.

„A co za to chceš?“ zeptala jsem se.

„A není to jedno, vždyť už stejně nemůžeš nic ztratit.“ Měl pravdu. Nemám už nic, co bych mohla ztratit.

„Přijímám,“ řekla jsem odhodlaně. Ďábel se pousmál, mávnul rukou a já se ocitla na mostě, ze kterého mě shodili. Byla už tma. Rozběhla jsem se, co nejrychleji k domu, kde bydlel Matthew.

Neklepala jsem a zastavila se až u jeho postele. Matthew klidně oddechoval, poznala jsem, že spí. Jak může klidně spát, potom co mi udělal?

Šťouchla jsem do něho, jak on to dělával mně. S tichým zaúpěním otevřel oči. První, co jsem v nich zahlédla bylo překvapení, které se rázem změnilo na děs.

„To není pravda, to je sen,“ začal přesvědčovat sám sebe.

Usmála jsem se: „Když myslíš, že můžeš ve snu zemřít, tak ano, je to jen sen.“

Matthew rychle vstal a chtěl se rozběhnout pryč, ale já ho zastavila.

„Kam chceš jít?“ zeptala jsem se smutným hlasem. Strčila jsem do něho a on spadl zpět do postele.

Na nočním stolku měl položený nůž, který jsem si vzala do ruky. Sice jsem nechápala, proč ho tam má, ale nezdržovala jsem se zbytečným ptaním.

Začala jsem po něm malovat obrázky. Za chvilku už byla celá postel zakrvácená.

Do toho mučení jsem se zabrala natolik, že jsem přestala vnímat okolí. Ale jedno mě stejně probralo, a to Matthewův hlas.

„Věděl jsem, že máš smlouvu s ďáblem,“ zašeptal a naposledy vydechnul.

„Jo, ale to jen kvůli tobě!“ zašeptala jsem i přesto, že už byl mrtvý.

Chtěla jsem v klidu odejít, ale najednou, jako bych přimrzla k podlaze. Nechápala jsem, co se děje. Najednou pode mnou začala hořet podlaha. Šíleně to pálilo. Začala jsem křičet bolestí.

Všechno mé oblečení začalo hořet. Cítila jsem žár po celém těle.

Když jsem si myslela, že už to nevydržím, přede mnou se objevil Ďábel.

„Proč?“ vykřikla jsem.

„Taková je smlouva s ďáblem,“ usmál se na mě a oba jsme zmizeli.