OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Popular

10.08.2013 (13:00) • MJ5 • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1000×

POPULAR

Vystoupím z auta a vydám se ke škole. Nějaký kluk mi pohotově otevře dveře.

Jdu chodbou ke své skříňce a s každým krokem se ke mně připojí někdo další. Než dojdu k prvním skříňkám, jde za mnou asi dvacet lidí.

Jejich komplimenty na mou osobu se mi opakují v hlavě jako ozvěna v tunelu.

„Dneska ti to fakt sluší, Mirando!‘‘

„Nechceš si ke mně sednout při obědě?‘‘

„Půjdeš na mou nedělní párty? Bez tebe nebude stát za nic!‘‘

„Kde jsi koupila ty boty? Jsou skvělý! Na mně by tak úžasně nevypadaly!‘‘

Se samolibým úsměvem si vezmu učebnice ze skříňky a jdu na první hodinu.

„Hej, Mirando, můžu ti nést tašku?‘‘

„Můžu ti s něčím pomoct?‘‘ předhání se skupinka kluků.

Otočím se k nim, se sladkým úsměvem podám jednomu z nich učebnice a pokračuji v chůzi.

Nenávidím to říkat,

ale tenhle song hrajou v každém tanečním klubu.

Ale tohle jsem já, tak budu ukazovat lásku.

Ale tohle jsem já, tak budu ukazovat lásku.

Když vejdu do místnosti, lidé se zastaví a zírají.

Je to, jako by tu nebyl nikdo další.

Víš, že jsem to já, ne ty.

Kdo mluví o tobě?

Ať už jsem se hnula kamkoli, vždy jsem byla populární. Vždycky. Patřilo to k mé osobnosti.

Život by pro mě nebyl život, kdyby se kolem mě pořád nestrkali lidé, toužící po mé pozornosti. Co pozornosti! Byli na vrcholu blaha, když jsem jim věnovala třeba jen nezaujatý pohled. Všichni se předhánějí, aby mě mohli pozvat na party.

Teprve po mém svolení jste mohli začít žít. Když jsem o vaší existenci věděla já, věděli o ní všichni. Jinak jste byli jen chuchvalce prachu, co nestojí za pozornost. Beze mne nežijete.

Byla jsem hvězda. Královna se zástupem poskoků, kteří byli vždy připraveni splnit všechny mé rozmary.

Já jsem určovala pravidla. Kdo se ke mně smí přiblížit, a kdo se musí držet stranou. Kdo existuje, kdo ne.

Lidé to brali, žili s tím. Žili pro mě. Žili, protože jsem žila já. Beze mne by se svět stal odpudivým, hnusným, chaotickým místem.

Jo, teď žijete v mém vesmíru! Téhle planetě šéfuju já!

Kluci a holky předstírají, že mě znají,

tak usilovně se snaží!

A já dostanu, co chci.

Moje jméno je moje kreditní karta.

Nesnaž se mě nenávidět,

protože jsem tak populární!

Škola skončila, jedu domů. Rozhodně to ale neznamená konec s obdivováním! Náš dům je plný poskoků (otec jim říká ,zaměstnanci‘), kteří jsou kvůli mé spokojenosti schopní klidně i vykrást banku. Což samozřejmě není potřeba.

„Vítejte doma, slečno Mirando. Chcete připravit něco k jídlu?‘‘ uvítá mě služka Alice.

Zavrtím hlavou a chci jít do svého pokoje.

„Vaše matka mě požádala, abych vám připomněla, že kolem páté dorazí vaše nové kufry. Kam si je přejete odnést?‘‘ zastavím se uprostřed kroku a vrhnu na služku nenávistný pohled.

„Na nic jsem se tě neptala! Až sem přivezou ty kufry, prostě je dejte někam do haly, a teď mě už, sakra, neotravuj!‘‘ Služka rychle přikývne. Vejdu do svého pokoje a prásknu dveřmi.

Večer se jdu projít na zahradu. Zrovna sejdu schody, když o něco zakopnu. Halou se rozlehne rána, jak i s kufrem spadnu na zem.

„Mirando! Jsi v pořádku?‘‘ rozběhne se ke mně matka.

Nechám si od ní pomoct na nohy a začnu zjišťovat, jaké mám škody.

„Och, miláčku, tvá krásná tvář! Je mi to tak líto!‘‘ vykřikne matka, zmateně se na ni podívám.

„Co je ti líto? Co je s mým obličejem?!‘‘ Ale to už mě odvádí k nejbližšímu zrcadlu.

Šokovaně zírám na svůj odraz. Tohle přece není možný! Kolem oka mi začíná nabíhat monokl!

Rozeběhnu se do koupelny.

„Proč?! Proč se to muselo stát zrovna mně?! Takhle do školy nemůžu, vypadám strašně!‘‘ hořekuji, zatímco mi matka připravuje studený obklad.

„Nedělej si starosti, miláčku, dokud se ti modřina neztratí, do školy nepůjdeš. Oznámím to řediteli a to nemehlo Alici hned zítra vyhodím!‘‘ Políbí mě na tvář a jde si lehnout.

Většinu kluků, se kterými jsem randila, jsem zastrašila,

tak už neradním.

Jestli víš, co to znamená, tak drž hubu.

Jestli víš, co to znamená, tak drž hubu.

Celou noc jsem se převalovala na posteli a hrůzou jsem nemohla usnout.

Co když se to ještě zhorší? Co když to nezmizí?

Jistě, v tom nejhorším případě bych mohla na plastiku, aby mi to zakryli, ale co když na to někdo ve škole přijde?

To by mi úplně zničilo pověst! A to nemůžu dovolit!

Zbytek dne jsem trávila ve svém pokoji psaním SMSek mým kamarádkám. Občas jsem sešla dolů, aby mi služka dala nový obklad.

Odpoledne se otec vrátil z práce a přinesl mi nějaké dárky, abych si nějak mohla zpříjemnit den.

Nová taška, nejnovější mobil, luxusní boty a krásné oblečení a tři nové parfémy.

Někdy se nějaké to zranění vyplatí, zvlášť, když za to něco dostanete.

Protože nechci promarnit polovinu noci

na rande, kde to nezajde dál.

Jestli víš, co mám na mysli, když se probudíme.

Jestli víš, co mám na mysli, když se probudíme.

Za pár dní mi už modřina zmizela a já se mohla vrátit do školy.

Velmi mě překvapilo, že i když jsem chyběla celý týden, škola pořád stála. Ale jakmile jsem uprostřed vyučování vešla do třídy, všechno se zase vrátilo k normálu.

Všichni se ke mně nahrnuli a hned spustili:

„Jsme tak rádi, že jsi zpátky, Mirando!‘‘

„Slyšela jsem, že tě unesli, aby z tvých rodičů dostali peníze. To muselo být strašné!‘‘ Malá fáma, která měla mou nepřítomnost udělat zajímavější.

„Ach, ano, byla to hrůza!‘‘ prohlásím dramaticky. „Ale nakonec se policii podařilo únosce vypátrat. A pořád mám číslo na toho hezkého policistu, co mě zachránil. Takže, kdybyste mu snad chtěly zavolat, holky…‘‘ Všechny se začaly strkat a předhánět, aby co nejdřív měly telefon na jednoho moc hezkého poldu. Jen byla pravda, že mě nezachránil před žádnými únosci mladých bohatých dívek, ale byl to můj expřítel.

Vždycky chceš být kolem mě,

takže víš, jaké to je,

když ti svět leží u nohou

a ty jsi VIP večera.

Buď máš, nebo ne.

Tak promiň, že zrovna teď nemáš.

Dostal ses sem díky mě,

tak jdi a dělej své věci

Večer usínám s blaženým pocitem. Všechno je zase, jak má být.

Všichni se kolem mě točí, obdivují mě, lichotí mi…

 Je tak skvělé být populární!

Kluci a holky předstírají, že mě znají.

Tak usilovně se snaží!

A já dostanu, co chci.

Moje jméno je moje kreditní karta.

Nesnaž se mě nenávidět,

protože jsem tak populární!

Autor: MJ5, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Popular: