Poslední pohled • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka o tom, jak vás pocit, že už nikoho neuvidíte, donutí udělat něco, co zdravý rozum nikdy nedovolí.

26.03.2011 (18:00) • JulieMay • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 650×

Už jej nikdy neuvidím. Ta proklatá slova mi zněla v hlavě jako siréna. Neustále se opakujíc, nepříjemné zvuky. A já je nechtěla slyšet. Bylo východisko. To východisko, které jsem hodlala zvolit. Už nebudu věčný srab, bát se co řeknu, jak zapůsobím a jak on zareaguje. Mám poslední možnost. Pak mi navždy zmizí a já budu trpět, ostatně jako teď.

Pomalými avšak sebevědomými kroky se k němu stále přibližuji. Vidím to jako dnes. Jeho zářivý úsměv by snad rozproudil i krev mrtvého člověka. On je prostě úžasný, nepopsatelný.

Jeho blankytně modré oči se nechápavě dívají do těch mých. A pak jen můj nedokonalý čin. Nemohu ho políbit, jeho výška dorůstající žirafy mě ihned zastíní a můj dosavadní plán zkolabuje na první metě. Opět…

Ještě jednou se na něj podívám a pak ho se vší vervou obejmu, tak jako jsem to chtěla udělat již dávno. Je to jen chabý pokus jak vše zvrátit, ale já právě do tohoto obětí dám všechno. Všechna slova, která jsem se mu neodvážila říct, všechny pocity, které jsem se neodvážila dát najevo, všechnu bolest, kterou mi způsoboval jen tím, že dýchal. Nechápavě se na mě podíval.

Stačil ze sebe vydat jen: „Kdo jsi?“ Než jsem se mu vytrhla z ocelového sevření a utíkala neznámo kam. Nemohu mu říct, kdo jsem. Stejně by o mě nestál. Tímto názorem jsem skálopevně přesvědčena.

Nemohu, ba dokonce nesmím proklínat den, kdy jsem ho poprvé spatřila. I slunce bylo v té záři jen mihotavá částice prachu. A já byla šťastná, konečně. Bylo to pomíjivé štěstí, tak jako snad každé. Za to teď se schovávám jako srab na nejbližší kabince dámských toalet a doufám, že mu nikdo nepoví, kam zaběhlo to vystrašené děvče. Nevím, jak to dělám, každopádně takovýmto způsobem se loučím já. Ach, ta má povaha mě jednou zničí a to myslím doslova.

Víte, o čem mluvím? Je to takový ten pocit, že už nic pěkného nezažijete. Jakoby vám někdo vytrhl srdce s těla a od té ošklivé rány se šířily jen ty nejčernější pocity a vzpomínky.

Ne to nemohu dopustit. Bude mě to užírat po zbytek mého života, jestli ne i pak.

A právě proto jsem se rozhodla opustit mou „skrýš“ a podívat se pravdě do očí. Kruté pravdě.

Už za dveřmi cítím tu napjatou atmosféru, ať už mých kamarádek, které byly svědky tohoto činu nebo jen přihlížejících čumilů. Odvážně zvednu hlavu do výše, aby každý věděl, že je mi to úplně volný. Po pár minutách, ale zjistím, že mě naštěstí nikdo nepozoruje ani neřeší. Nikdo kromě dvou blankytně modrých očí zpoza rohu.

Váhavým krokem se ke mně stále přibližuje a mě nezbývá nic jiného než hodit zpátečku.

Srabe!, zní mi neustále v hlavě.

„Počkej přece!“ zavolá na mě dřív, než stihnu svůj bojový úprk dokončit.

„Proč jsi to udělala?“ zeptá se mě nechápavě. Jeho oči jen napovídají zmatenosti, kterou asi právě teď prochází.

„Protože mi budeš chybět“ otáčím se na něj. Čekám na opovržení ba dokonce úšklebek, ale on se jen usměje. Oči se mu rozzáří jako dvě nejjasnější hvězdy na nebi a já pochopím, že má odvaha nepřišla nakonec vniveč.

Autor: JulieMay, v rubrice: Povídky » Jednodílné