OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Poslední skok

06.10.2012 (15:00) • Grace • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1338×

Poslední skok

Myslela jsem, že tohle bude normální trénink jako vždycky, ale spletla jsem se.

Vešla jsem do stáje a jako pokaždé mě přivítalo radostné zařehtání. Okamžitě jsem se rozběhla k vyzdobenému boxu, kde na mě čekala moje milovaná klisnička. Teda ona vlastně není moje, ale pana Lomského – mého trenéra. Roztáhla jsem dveře od boxu a objala ji. Dneska měla svoje jedenácté narozeniny. Jako pokaždé si mě přimáčkla hlavičkou na svá prsa a nožku položila na můj bok. Při tomto objetí jsem si vzpomněla na naše první setkání.

Natáhla jsem k ní ruku a ona se zašklebila. Okamžitě jsem ruku odtáhla, protože na mě vykulila svoje krásně hnědé oči a chňapla po mně svými nažloutlými zuby. Při tomhle pohybu udělala tři výhružné kroky dopředu – ke mně.

Nevěřila jsem tomu, že bychom se mohly vůbec někdy takhle sblížit. Ale můj trenér ano. Takže jsem sem denně dojížděla za touhle temperamentní, urážlivou, ale zároveň milující kobylkou. Která je na své jméno hrdá.

Jmenuje se Bona a toto je náš příběh.

Začátky byly strašné. Nebyl den, kdy bych z Bony nespadla. Tolik modřin, že to snad nebylo možné. Tolik zlomenin, že bych teď mohla sedět na vozíčku. Ale přesto jsem ji milovala a ona mi tu lásku s radostí oplácela.

Naučily jsme se spolu nemožné a já to dobře věděla. Trenér říkal, že pode mnou Bonička tancuje. Prováděla všechny cviky s takovou lehkostí, takovou elegancí, že by se člověk při pohledu na nás dvě rozbrečel.

Nikdy jsme spolu nejely závody a nikdy jsme spolu neskákaly víc, jak metr a půl. Až dodnes…

Stály jsme s Bonou pár metrů od překážky, která měla dva metry na výšku a metr na šířku. Obě jsme byly vykulené, protože tohle… tohle jsme nikdy neskákaly.

Trenér stál kousek od nás a nutil mě, abych s Bonou tuhle tu obrovskou "krávu" skočila. Se zlobou jsem se na něj podívala.

„To neudělám!!! Moc dobře víte, že to neskočí!!!“

Viděla jsem, jak se rozbíháme na překážku a Bonička se mi kousek od překážky zastaví. Už byla prostě taková. Jakmile si něco umane, její názor nezměníte.

„Kateřino, skoč to!!! Jestli to neuděláš, víš moc dobře, co se stane!!!“ hrozil.

Okamžitě se mi nahrnuly slzy do očí. Ale hrdě jsem si stála za svým rozhodnutím.

„Nenechám ji, aby se zabila! Je to na ni moc vysoký!!!“ ukázala jsem na překážku.

Podívala jsem se malinkou Bonu a pak na obrovský oxer. Sotva by se dotkla vrcholku překážky.

„Je to můj kůň a já rozhoduju, co bude dělat! Skoč to, nebo už Bonu nikdy neuvidíš!!!“

Skoro jsem se rozvzlykala. Moc dobře jsem věděla, co by se stalo, kdybych trenéra neuposlechla. Poslal by Bonu na jatka. A proč? Protože mu nevydělává peníze. Ale Bonička nemůže skákat takovéhle překážky. Když byla ještě mladá, zlomila si levou zadní nohu a veterinář řekl, že už nemůže závodit. Nikdy se s tím nesmířil.

Bonička zafrkala a začala přešlapovat na místě. Moc dobře jsem věděla, co tento pohyb znamená. Znám ji přece od jejích čtyř let. Bona se rozhodla… skočí tu obrovskou překážku.

„Ne, Boni! Nesmíš tohle skočit… Ty to víš… Víš, co by následovalo!!!“ křičela jsem mezi vzlyky.

Bonička zafrkala a chtěla se na tu překážku rozeběhnout, ale trhnutí mých rukou ji zadrželo.

„Boničko, nedělej mi to… Prosím!!!“ Ucítila jsem proud teplých vodopádů na mých tvářích.

Bonička se podívala na Katku s pohledem, ve kterém se vyskytovala bolest. Nechtěla, aby kvůli ní někdo brečel… natož Katka.

„Sakra, Kačeno, dělej!!!“ zakřičel trenér a přiblížil se k nám.

Asi si říkáte, proč si na Bonu nesedne sám a neskočí to. Víte, Bona by ho na místě zabila. Bál se jí natolik, že by na ni nevztáhl ruku.

Pobrala jsem otěže a chtěla pobídnout, ale než jsem to udělala, sklonila jsem se k Boničce a pohladila ji po krku.

„Vezmi mě s sebou,“ zašeptala jsem.

Bonička na náznak nesouhlasu začala hrabat přední nožkou. Ale já jsem byla stejně tvrdohlavá jako Bona. Rozhodla jsem se… Pokud ona, tak já taky.

„Prosím!!!“

Bonička přestala hrabat. Věděla, že mě nepřesvědčí, a tak čekala, kdy jí dám signál, aby mohla skočit...

Katka se narovnala, zpevnila sed a pobídla. 

Bonička se rozcválala nádherným, pravidelným cvalem. Katka vnímala celé její tělo. Její houpavý pohyb, pravidelný dech, který jí unikal z nozder, dusot kopyt při každém dopadu na povrch jízdárny, a při tom všem se dívala mezi její špičaté uši na tu obrovskou a špatně postavenou překážku. Byla postavená nakřivo, ale Katka si toho nevšímala a myslela na jediné. Jak se bude prohánět po věčně zelených pastvinách s Bonou bez sedla a uzdy a s rukama rozpaženýma na obě strany. Dýchat čerstvý vzduch, cítit slunce na své tváři a její dlouhé, zlaté vlasy by vlály ve větříku, který Bonička vytvořila svojí rychlostí.  

Pak Katka pobídla těsně u překážky Bonu a ona se odrazila od tvrdé půdy. Bylo to neuvěřitelné! Katka seděla v perfektním sedu a Bona měla nataženou hlavičku dolů před sebe, jako by se chtěla dotknout překážky. Už stačilo, aby Bonička dopadla na zem, ale ona zavadila o poslední bariéru a ta spadla přímo před její nožky.

Bona nemohla nic dělat, a tak při dopadu šlápla na bariéru. Ztratila rovnováhu a spadla přímo na hlavu. Vmžiku byla mrtvá. Její tělo zalehlo Katku, které se zasekl třmen, a ona nemohla uvolnit svojí nohu. Proti takové váze neměla Katka šanci… rozdrtilo ji to.

Trenér se k nim rozběhl a chtěl jim nějak pomoct, ale už bylo pozdě… Obě byly mrtvé. Rozplakal se. Teprve teď si všiml křivě postavené překážky a teprve teď si uvědomil, co provedl. Byl tak rozzlobený, že zapomněl, co dělá a donutil tyhle dvě úžasné osoby udělat nemožné.

Trenér nepřišel jen o nejlepší kobylku ze stáje, ale přišel i o nejlepší jezdkyni ze stáje… O svoji dceru.

Já vím, nebylo to nic moc. =/ Ale tohle byla moje úplně první povídka, jakou jsem kdy napsala, a tak jsem se o ní chtěla s Vámi podělit. ;) Za komentíky budu jenom ráda.

Grace

Autor: Grace, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední skok :