OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Potomci Bolesti

29.01.2011 (10:00) • Salomena • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1072×

Byla noc a já jsem vyšla ven nasytit se tím, co pro mě bylo už dlouho jedinou potravou. Procházela jsem vesnicí a vkládala do už tak zkažených lidských srdcí stín závisti. Lidé toužili po tom, co nemohli mít a záviděli těm, co to mají. Dělalo mi radost, když jsem mohla někomu ublížit. Vychutnávala jsem si bolest, které se vzápětí ozvala.

Zahlédla jsem malý domek na konci ulice. Vypadal poněkud zchátrale. Ve střeše byla díra a dřevo, ze kterého byl postaven, hrozilo zhroucením. Došla jsem až k němu a nakoukla dovnitř. Seděl tam nějaký muž s malou holčičkou na klíně. Ve světle svíčky jí předčítal z nějaké staré knihy.

Soustředila jsem se na holčičku. Na její podivně čisté dětské srdíčko. Snažila jsem se vložit do ní závist. Touhu po nové po nové panence, kterou obvykle holčičky v jejím věku nosily v sobě. Nešlo to. Jako by ji chránil neviditelný štít. Ta podivná aura. Zkoušela jsem to stále dokola. Dívčino srdce zůstalo neposkvrněné a čisté jako předtím. Proč můj dar nefungoval tak, jako obvykle? Co bylo špatně?

Dívala jsem se, jak otec uložil svou dcerušku do postýlky, když dohořela svíčka. Sledovala jsem je nějakou dobu neschopna přijít na to, co tu malou dívku chrání. Někdy uprostřed noci se probudila. Vstala z postele a dívala se k oknu, u kterého jsem právě stála. Zvedla ručku a zamávala mi. Zmateně jsem se dívala okolo sebe. Ulice byla liduprázdná. Ale to přece nebylo možné. Obyčejní smrtelníci nebyli přece schopni nás vidět. Dívenka vstala z postele a vyšla ven. Zatahala mě za lem rukávu a usmála se. Vzbudilo to ve mně neznámý pocit. Připadala mi roztomilá. Musela jsem jí ten úsměv oplatit. Nechápala jsem, co se dělo.

Vykročila jsem a šla směrem k našemu hradu. Všimla jsem si, že ta dívenka jde za mnou. Postrčila jsem ji směrem k domku a ona zůstala chvilku stát a vypadala, že váhá. Postrčila jsem ji ještě jednou a ona vešla do dveří toho domku. Vyrazila jsem zpět do hradu.

Vyprávěla jsem svým sourozencům o tom podivném zážitku. Byli se podívat do toho malého domku s dírou ve střeše. Ničí moc nedokázala proniknout neviditelným štítem a ublížit dívence, kterou chránil. Chodívali jsme tam často a zkoušeli, zda ten štít neslábne. Ale bylo to naopak. Měla jsem pocit, že sílí. Každým rokem se stupňovala intenzita, kterou odrazil naše kouzla.

Jednoho dne jsem se procházela ve vesnici, kde ta dívka bydlela. Pršelo a všichni obyvatelé se schovávali ve svých domech. Prošla jsem okolo jejich domku, poté jsem se zarazila. Dívenka seděla u stolu. Hlavu složenou v dlaních a plakala. Venku stál můj bratr. Žal. Co se stalo? Zdálo se mi, že ta ochranná aura se změnila. Už nebyla odolná proti nám všem.

„Zemřel jí otec,“ řekl můj bratr. V jeho hlase jsem rozpoznala doposud neznámý tón. Snad to byla lítost? Podívala jsem se oknem dovnitř. Už neplakala s hlavou v dlaních. Na stole měla rozloženou knihu. Byla to pořád jedna a ta samá. Po tvářích se jí stále kutálely slzy. Vyhlédla ven a zamžourala očima. Poté se zvedla, popošla několik kroků a vzápětí se otevřely dveře do té malé světničky.

„Nechcete jít dál?“ ptala se nás dvou. Pohlédli jsme na sebe a naráz jsme oba lehce přikývli. Uvedla nás do malého skromného příbytku. Bylo v něm útulno. Zatímco hledala konvici na čaj, prohlížela jsem si tu starou knihu. Zblízka příliš stará nevypadala. Měla ohmatané desky vázané v kůži. Vevnitř bylo cosi psáno ručně. Byla to moudrá slova. Jednoduché věty. Citáty.

„Láska umí najít vchod nejen do srdce otevřeného, nýbrž i do srdce opevněného, není-li dost bdělé,“ zněl jeden z nich.

Listovala jsem tou knihou. Úplně na konci jsem našla jiný text. Byl psán odlišným písmem.

Láska je dcerou Bolesti a obyčejného smrtelníka, do kterého se zamilovala. Láska je mocná a dokáže vyrovnat své sourozence. Všech sedm potomků Bolesti je symbolem rovnováhy dobra a zla ve světě.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě. Dívenka se na mě otočila.

„No… ono je to takové zvláštní jméno. Prý mi ho dala maminka. Podle nějaké předpovědi… Láska…“ Vytřeštila jsem na ni oči.

„Proč se na mě tak koukáš?“ zeptala se.

„Jsi naše sestra…“

Láska se seznámila se svými sourozenci. Nebylo možné, aby ji někdo neměl rád. Spolu bloudili po světě. Ona se na rozdíl od svých bratrů a sester živila lidským štěstím. Udržovali spolu, a snad to dělají ještě doteď, ve světě rovnováhu mezi dobrem a zlem.

Autor: Salomena, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Potomci Bolesti: