Povídky o smutné lásce • OurStories.cz ~ naše povídky

Tento článek obsahuje tři povídky o smutné lásce...
Jsem pouhý člověk, Krutý život, Vyznání

10.10.2011 (18:00) • DrzaJordan • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1453×

JSEM POUHÝ ČLOVĚK:

Chtěl jsem ti toho ještě tolik říct. Chtěl jsem ti říct, jak moc tě miluji, ale tys mě zranila. Vrazila si mi nůž do srdce nechala mě vykrvácet. Ano, řekla jsi, že je mezi námi konec. Když jsem se tě snažil zastavit, vysmekla ses mi. Vypadalo to, jako bych se ti hnusil… Jako bych byl odporný. Hodně mě to zranilo. Chtěl jsem věřit ve šťastný konec, ale po téhle zkušenosti vím, že žádné šťastné konce neexistují Že jsou jenom v pohádkách. Musím se sám pro sebe hořce usmát.

Kéž bych měl takovou kliku a mohl bych žít v pohádkách. Tohle je ovšem realita. Momentálně k tobě cítím nenávist. Jsem smutný, žes mě nechala. Avšak vím, že jednou se nad svým chováním zasměji a usoudím, že jsi udělala správnou věc. Proto prosím, nech mě se takhle chovat a nestěžuj mi to. Budu ti vděčný... Jsem pouhý člověk, který se musí vyrovnat s něčím takovým...

KRUTÝ ŽIVOT:

„Ah, takhle to je. Už chápu... Prostě mě nesnášíš, nemiluješ mě. Mohl jsi to říct rovnou, abychom se tolik netrápili.“ Zahanbeně sklopil oči, aby se na mě nemusel dívat. Měla jsem na krajíčku. Tak moc ho miluji... Snažila jsem se sebrat, být silná. Vždyť i pro něj to je těžké. Zahnala jsem slzy a pokusila se usmát. „Kamarádi?“ řeknu a on přikývne. „Tak zatím ahoj.“ řeknu a otočím se. Slzy se mi začnou kutálet po tváři a já se od něho vzdaluji. Doma padnu do postele v záchvatu pláče. Srdce mě bolí a mám pocit, jak by mi každou chvíli mělo vyskočit z těla. Tak moc kruté, tak moc bolestivé je vzpomínat na ty šťastné chvilky s ním.

Po nějakém čase jsem se s rozchodem vypořádala. Už mi ani nešlo brečet, nebylo co. Chyběl mi kus mě, nebyla jsem to já. Hodně jsem se změnila a snažila jsem si užívat života jako dřív. Konečně jsem ho přestala milovat. O to méně mě bodlo u srdce, když jsem ho znovu spatřila.

„Ten rozchod byla moje největší chyba v životě. Miluji tě a chci, aby ses ke mně vrátila. Dokážeš mi odpustit?“ Neřekl ani pitomé 'ahoj' a rovnou na mě vybalil tenhle proslov. To snad nemyslí vážně?! Takže já jsem trpěla a pak se dozvím, jak moc mě miluje? A to mu mám jako odpustit?!

„Ne, nedokážu ti odpustit. Já už tě nemiluji. Hodně dlouho jsem trpěla a nechci to znovu zažít. A už vůbec nechci trpět zrovna kvůli tobě. Jen si prožij to co já.“ Ano, je to ode mě kruté, ale takový je život, ne?

VYZNÁNÍ:

Miluji tě, ale... Bylo to nesnesitelné. Každý den jsem trpěl. Měl jsem tě neustále na očích, chtěl jsem se tě dotýkat, ale nemohl jsem. Byla to zakázaná láska. Když jsi se usmála na někoho jiného než na mě, sžírala mě žárlivost. Začal jsem se ohlížet po jiných dívkách. Jedna po mně házela očima. Byl jsem jí sympatický. Chtěl jsem na tebe přestat myslet, zapomenout. Pozval jsem ji někam. Dali jsme si pár skleniček. Na oplátku mě pozvala k sobě. Neodmítl jsem. Její tvář si nepamatuji. Viděl jsem tvoji tvář a pociťoval jsem slast. Nenáviděl jsem se za to. Chtěl jsem na tebe zapomenout, ale nešlo to. Usnul jsem s „tebou“ v objetí. Brzy ráno jsem se vydal domů. Nemělo to cenu tam zůstávat, nic pro mě neznamenala. Odemkl jsem dveře a vešel do bytu. Tiše jsem pootevřel dveře od tvého pokoje a nakoukl jsem dovnitř. Ležela jsi na posteli odkrytá a objímala jsi polštář. Pyžamo jsi měla různě pomačkané a vyhrnuté. Moc toho nezakrývalo. Vypadala jsi tak nevinně a bezbranně. Měla jsi pevně semknutá víčka a tvé dlouhé vlasy byly všude rozprostřené. Padaly ti do obličeje a ty si se je nevědomky snažila dát na stranu. Usmála jsi se a vyřkla jsi mé jméno. Pevněji jsi objala polštář a spala jsi dál. Mým tělem projel chtíč. Tak moc jsem po tobě zatoužil. Chtěl jsem tě políbit, chtěl jsem se tě dotýkat, chtěl jsem být v tobě. Šel jsem k tobě blíž. Políbil jsem tě na čelo a do ucha jsem ti zašeptal, jak moc tě miluji. Vzal jsem peřinu a přikryl tě. Otevřela jsi oči a ospale jsi se na mně podívala. „Už je ráno?“ zeptala ses. Zavrtěl jsem hlavou, že ne. Pohodlně sis lehla a já se s úsměvem na tváři vydal do svého pokoje. Miluji tě, lásko... Sestřičko. Nikdy tě nepřestanu milovat. Nikdy na tebe nezapomenu.

Přečetl jsem po sobě dopis a vydal jsem se ke svému pokoji. Chce to odvahu, srabe. Slyšel jsem, jak se blížíš ke dveřím, a tak jsem rychle utekl. Zmuchlal jsem papír a zahodil ho do koše. Je to zakázaná láska, blbče. Vzpamatuj se...

Autor: DrzaJordan, v rubrice: Povídky » Jednodílné