OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Příběh jednoho otce - 2. část

04.12.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1347×

***

,,No kde se flákáš?!“ vyjel na mě přátelsky Dan a poplácal mě po zádech. Přidušeně jsem sykl a lapal po dechu. ,,Dobrý?“ zeptal se chlácholivě. Přikývl jsem a dal se rychle na cestu do šatny…

Ani nevím jak jsem ten den přežil. Všechno mi splývalo dohromady. Sem tam jsem něco popletl a pořád se někomu omlouvat. Dan z toho mě strašnou srandu- narozdíl ode mě.

A pak zase přišla. Nejistě přešla práh a rozhlédla se. Usmála se, když zjistila, že ji pozoruji. Pomalými kročky došla až ke svému obvyklému stolu a čekala až přijdu. Čekala na mě…

,,Ahoj,“ zamumlal jsem nejistě a studoval podlahu, která se na rozdíl od té naší leskla čistotou. Uslyšel jsem divné zašustění a pak jen cosi lehkého, vlhkého na své tváři. Zvedl jsem oči. Ty její byli opravdu blízko. Usmívali se na mě stejně tak jako její dokonalá ústa. ,,Ahoj,“ šeptla a opět se posadila.

,,Co to bude?“ zeptal jsem se omámeně. Jen se usmála.

,,To je jedno,“ hlesla a otočila hlavu směrem ven. Já odešel- ještě pořád omámeně- k baru.

,,No teda koukám,“ vyvalil na mě Dan. ,,Dostal si ji?“ ptal se horlivě.

,,Dostal koho?“ ozvalo se od zadních dveří a na světlo vyšel Petr.

,,No přece Emily,“ sykl podrážděně Dan.

,,Aha,“ řekl NEnadšeně Petr a pokračoval ve své rutinní práci. Aspoň jeho to nezajímalo. Oddychl jsem si. Ještě jeden. ,,Povídej,“ vyzval mě.

,,Nic nebylo,“ mávl jsem nad tím rukou.

,,Nic nebylo? Hochu měl by sis zajít k očnímu, jelikož já poznám, když něco bylo,“ řekl podmračeně. Obočí se mu stálo do jedné přímky.

,,Dobře,“ připustil jsem zdráhavě. ,,No tak něco bylo…“

,,No a co?“ vyzvídal a já se dal chtě, nechtě do vyprávění…

A tak tu byl opět nový začátek. Tentokrát s Emily a musím přiznat, že to byli ty nejhezčí dny. Jenom s ní. Jenom my dva. Byli to dny, kdy pro nás okolní svět neexistoval.

Měsíce se pomalu měnily v roky a roky už roky zůstávali. Já stárl a moudřel. Emily stárla a krásněla, máma stárla a začala se chovat jako máma. Věci se teď dali překvapivě hezkým směrem. Jenomže každý let musí spadnout. Já spadl. Na tvrdou zem….

Jenomže než k tomu došlo, prožil jsem to nejkrásnější období- naše svatba, zasnoubení...svatební noc….tolik krásných vzpomínek…

Byl to jeden z těch krásných letních dnů. Děvčata nosila sukně, ale za těmi já se už neotáčel. Teď jsem měl svoji sukni. Emily. Dělala mi život ještě hezčí. Jenomže ten den byl něčím výjimečný. Pořád jsem pracoval v restauraci, akorát teď už jsem dělal něco jako barmana. Dan mi tu práci nabídl před pár měsíci a mě šla překvapivě dobře…

Ale to nebylo kvůli tomu. Dneska jsem se chystal k velkému kroku- do neznáma…

Zvonek u dveří zacinkal a já překvapeně zvedl oči. Ve mně to hrklo a kapička putu vyrašila na čele.

,,Klid,“ zavolal usměvavý Petr. Věděl co chci udělat a smál se mému strachu. Mu se to povídalo, on si nechtěl…

Dveře opět cinkli a dovnitř vešla ona. Měla krásné červené letní šaty. Opět jí to slušelo. Jako vždycky…

,,Tak jdi na to chlape,“ ozval se za mnou Petr popostrčil mě dopředu. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se ke stolu, kde právě zasedla moje dívka snů. Odvahu, ozvalo se mi v hlavě a já si odfrkl. Teď ji budu potřebovat…

,,Ahoj,“ ozvala se nadšeně a vlepila mi letmý polibek na rty. Začali jsme tomu říkat ,každodenní polibek‘…

,,Ahoj,“ zamumlal jsem. V krku mi narostl knedlík. V puse jsem měl vyprahlou saharu a ruce se mi nepříjemně potily. A za všechno mohla ta stříbrná věc mezi ukazováčkem a palcem.

,,Emily?“ zeptal jsem se nervózně.

,,Ano?“ zeptala se a zvedla hlavu od jídelního lístku. Už se nedávala to stejné. Teď dělala experimenty i s jinými jídly.

,,Nezlob se na mě pak, ano?“ zeptal jsem se nejistě.

,,Proč bych se na tebe měla zlobit?“ zeptala se překvapeně, ale já jen zakroutil hlavou. Zhluboka jsem se nadechl a poklekl si před ní.

,,Emily Grosmanová vezmeš si mě?“ zeptal jsem se a přitom ukázal tu stříbrnou věc. Má mysl teď byla dokonale prázdná... Soustředil jsem se jenom na ty dvě velké překvapené zelené oči, které překypovali láskou. Láskou ke mně…

,,Ano,“ vydechla a mě do obličeje udeřil jako lehký vánek její jahodový dech. Voněla po jahodách…

Odlehčeně jsem vstal a navlíkl jí ten stříbrný kroužek na ukazováček. Pořádně si ho prohlédla a pak vstala a před všemi místními nepořádně políbila. A když říkám pořádně, tak pořádně…

Jedna hezká vzpomínka vystřídá druhou…

,,Berete si i vy Marku Estenci přítomnou Emily Grosmanovou?“ optal se kněz a pohlédl mi do očí. Bylo tam tolik pochopení.

,,Ano,“ přikývl jsem rozhodně a podíval se na to božské stvoření, které stálo jen několik stop ode mě. V bílé jí to slušelo o hodně víc…

,,Dobře. Prohlašuji vás tedy za muže a ženu!“ řekl slavnostně. ,,Můžete políbit nevěstu,“ vybídl mě a já neváhal. Co nejrychleji jsem zrušil tu mezeru mezi námi a vzal si její sladké růžové rty. Teď už jsem nepochyboval. Vědě jsem, že jsem udělal správně…

,,Marku!“ uslyšel jsem za sebou hlas mé mámi. Usmál jsem se, když jsem si uvědomil jaký pokrok udělala. Přestala pít a stala se opět mojí mámou. Byl jsem za to rád.

,,Mami,“ vydechl jsem šťastně a objal tu křehkou osobu. Všechno se teď mohlo obrátit k horšími a já bych si toho ani nevšiml. Byl jsem zaslepen láskou…

Tolik, tolik vzpomínek. A teď i bolesti. A nebo možná jen přehnané lásky…

,,Miluji tě,“ šeptla mezi polibky a já se usmál. Jemně jsem ji položil na připravenou postel a velmi jemně jsem se od ní odtrhl.

,,Opravdu to chceš?“ zeptal jsem se nejistě. Ještě byl čas... Ona se místo to ho jenom usmála a vzala si moje rty zpátky. Opět si je přivlastnila a já se nebránil. Já ji miloval…

Milovali jsme se. Nespoutaně a krásně. Milovali jsem se tak jako se milují dva milenci. S kapkou vášně a s kapkou lásky. S kapkou nenávisti a s kapkou stydlivosti. Milovali jsem se nespoutaně a přitom jsme byli oba svázaní pouty lásky. Milovali jsem se tak jako nikdo na světě.

Naše těla se spojila v jedno a vytvořila cosi krásného. Něco v co jsme doufali ale báli se to přiznat.

To, že jsem si ji vzal byl velký krok do neznáma. Teď jsem to věděl, ale taky jsem věděl, že to zvládnu. S ní po boku bych zvládl všechno.

Jedna z nejkrásnějších vzpomínek. Jedna z nejkrásnějších vzpomínek na ni. Na mou Emily. Ale jak jsem řekl. Po každém letu přichází pád. Ten můj byl dost drsný…

,,Zlato..,“ zašeptal jsem a stiskl ji ještě více ruku. Přidušeně sykla a já ji hned pustil. Nechtěl jsem jí ublížit.

,,Copak není žádná jiná možnost?“ otočil jsem se roztřeseně na doktora.

,,Marku..,“ zašeptala. Její hlas byl slabý. Chvílemi vynechával. ,,Nech ho být. On za to nemůže…“ zašeptala. Ona se rozplývala . Pomalu…před mými oči.

Znovu jsem se otočil na muže v bílém plášti. Smutně zavrtěl hlavou. ,,Nedokážeme zastavit krvácení. Je mi líto,“ zašeptal a čekal na mé svolení. ,,Nenechte ji trpět,“ dodal, když viděl jak jsem zaváhal.

,,Já…já…já nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou a na chvilku zavřel oči.

Byl to už rok co jsme byly spolu. Rok šťastného soužití. Koupily jsme si byt a začali žít jako spořádaní manželé. Všechno bylo dokonalé...dokud se to nestalo.

Emily otěhotněla. Čekala děťátko a já byl opravdu rád. Tedy ještě v té době. Teď jsem ho prolínal. Rostlo jí břicho. Pomalu, ale jistě. Byli jsme rádi. Pečovali jsem o něj jak nejlépe jsem uměli. Mluvily jsme k němu a jedli zdravě, jak nám doktor poručil. A k čemu? Teď to dítě žije a Emily…Emily tady umírá. Nenáviděl jsem to dítě…

Něco studeného se dotklo mojí ruky a já opět otevřel oči. ,,Marku..,“ zašeptla. Vypadla opravdu vyčerpaně. Rozplývala se. Utíkala pryč a mě sebou nechtěla. ,,Miluji tě,“ vydechl. Ona mě opouštěla…

,,Neodcházej...,“ zašeptal jsem a cítil ve svých očích něco vlhkého. Slzy. Razily si cestu ven. Odnášeli kousek bolesti sebou, ale tu větší část…tu ve mně nechali. ,,Ještě ne,“ zavrtěl jsem hlavou a políbil její hřbet ruku.

,,Pane…,“ začal doktor.

,,Mlčte!“ okřikl jsme ho a obrátil se k Emily. Její zelené oči pomalu vyhasínal. Veškerý život v nich utichal.

,,Volají mě…,“ zamumlala nepřítomně. Dívala se skrze mě. Někam kam jsem já nesměl. ,,Mami..“ zašeptla a usmála se. Usmála se krásně. Nepřítomně. Byl to jeden z těch úsměvů, který se vám vryje do paměti. Který pak už nikdy z hlavy nedostanete. I já nemohl vytěsnit. Pořád tam je…

,,Emily…,“ zašeptal jsem. Hlas mi přeskakoval v různých oktávách. Otočila se na mě. Usmála se.

,,Marku..,“ zašeptla opět. ,,Podívej,“ zvedl druhou ruku a ukázala okolo. ,,Vidíš je? Přišli si pro nás…“ odmlčela se. ,,Musíme jít s nimi...,“ zašeptla a její ruka klesla. Sil ubývalo, bolesti přibývalo...

,,Ještě ne...“ zavrtěl jsem hlavou.

,,Musíme,“ odporovala. Její hlas se pomalu vytrácel. ,,Volají nás…chtějí už jít. Musíme…musíme…jít..“zašeptla bezmyšlenkově a její svaly se napjali. Slzy polevili a ona se rozplakala.

,,To bolí,“ zanaříkala. ,,Prosím…,“ zašeptala. ,,Musíme jít…,“ řekl a přes tvář ji při těch slovech přeběhl stín bolesti. Zachraň ji...

,,Půjdeš se mnou?“ ptala se dál. ,,Nechci jít bez tebe.“

,,Půjdu,“ popotáhl jsem a zavřel oči. Pár kapek sklouzlo po tváři dolů. ,,Půjdu s tebou kamkoliv,“ zašeptal jsem. ,,Miluji tě.“

,,Já vím. Já ta-taky,“ zašeptala a opět zavřela oči. Nabírala síly.

S uplakanýma očima jsem se otočil na doktora a neznatelně přikývl. Doktor si smutně povzdechl a pak z tácu vzal malou injekční stříkačku. Přešel k posteli a kývl, že i on je připravený. Já ne…

,,Marku?!“ zeptala s poplašeně a otevřela oči.

,,Tady jsem,“ zamumlal jsem. Povzdechla si. Další příval slz…

,,Postarej se o ni,“ zamumlala bezmyšlenkově a opět zavřela oči. Já už navíc neměl. Přikývl jsem a doktor porozuměl. Shýbl se a přiložil stříkačku k jedné z hadiček vedoucích do jejího těla. Vstříkl její obsah do trubička Emily naposledy vydechla.

Byla pryč...odešla…nechala mě tu napospas světu…opět jsem byl sám. Bez ní všechno ztratilo smysl. Všechno a já se úplně pomátl. Tak, že jsem chtěl zabít i to bezbranné dítě…

,,Naschle,“ zavolala žena na vrátnici, ale já ji nevnímal. Pevně jsem držel v náručí to malé cosi div, že jsem ho neumačkal. Ale to by bylo možná dobře. Já ho totiž chtěl zabít…

Vzal jsem to zkratkou přes park a zahnal vzpomínky na okraj mé mysli. Teď jsem na ni nechtěl myslet… Dělal jsem dlouhé rozhodné kroky a nezastavoval se. Chtěl jsem to mít co nejdříve za sebou. Chtěl jsem…

Přešel jsem most a sešel kousek z kopce. Tam, kde končí zem a začínají prudké peřeje vody. Vlny o sebe vzájemně šplouchali. Šplouchali do ostrých kamenů, kterých v řece bylo do sytosti. Stmívalo se a lidé už tak často nechodily. Měl jsem štěstí, čas hrál v můj prospěch.

Naklonil jsem se více nad vodu a čekal na příhodnější vlnu. Ta se pomaličku blížila a já by odhodlán to dítě bezmyšlenkové hodit do vody, za to co udělalo. Už chyběl jen kousek a byl by pokoj, jenomže pak to maličké otevřelo oči.

Koukala se na mě dvě jasně zelené očka. Dvě očka, která tolik připomínaly Emilyniny. A dívala se na mě s láskou…a s něhou. Tak jako se dívala ona. Stáhl jsem ruce zpátky a neschopen slova jsem se díval na to maličké. Do těch dvou očích. Viděl jsem tam v nich svůj odraz. Pošpiněný člověk se zlomeným srdcem. Člověk, který chtěl zabít své dítě.

Čekal jsem, že tam uvidím i vinnu za to co jsem udělal, jenomže ta tam nebyla. Žádná vinna. Jenom odpuštění a láska. Láska k otci.

,,Emily..,“ zamumlal jsem bezmyšlenkově a přitiskl si to dítě ke srdci. Otočil jsem se a spěchal domů…

Možná jsem mě to dítě tenkrát vážně utopit. Nedožilo by se toho čeho jsem se dožil já. Nevidělo by ten svět tak jak jsem ho viděl já. Opustilo by tento svět čistě. Bez poskvrny. Teď už mu nebylo pomoci. Žilo. Muselo se, se vším vyrovnat a to není zrovna lehké.

Ano, já jsem se smrtí Emily nevyrovnal. Hledal jsem útěchu tam kde nebyla- nebo byla? Večer co večer jsem chodil do hospody. Výpověď v práci jsem dal už dávno. Teď jsem žil z peněz co jsme měli na horší časy. O malou Emily jsme se nestaral. Za tou chodila moje máma. Chovala se k ní jako k vlastní dceři. Dávala jí to co já nemohl. Lásku…

Stal jsem se tím, čím se stala moje máma před lety. Alkoholikem, který hledal útěchu tam kde nebyla. Alkoholikem se zlomeným srdcem. Žil jsem jenom s alkoholem a nedíval se teď na svět. Ten už mě nezajímal, jelikož v něm nebylo moje světlo. Svět teď byl pro mě tmavý. Pustý a opuštěný. Přestože tam někde vdáli bylo malé světélko, já za ním nešel. Neměl jsem sílu jít dál.

Můj denní režim nabral jiný směr. Ráno spát až do desíti a pak vypadnout z domu do večera. Přes den shánět peníze a v noci je propít. Denně jsem ignoroval pláč toho dítěte. Nechtěl jsem ho vidět. Ty oči, které jsem viděl u té vody, jakoby zmizely. Už jsme je v tom maličké stvoření neviděl a proto jsem ho nepotřeboval. Já hledal jenom zelené oči. Krásně jasné zelené oči, ale nikde jsem je nenacházel. Byly pryč…

Nezajímalo mě, kdy přesně ten pláč dítěte ustal. Nezajímalo mě vůbec nic. Já si žil svůj život a to dítě by se to mělo taky naučit…

Ignoroval jsem opovržlivé pohledy lidí, kteří mě dříve braly jako kamaráda. Ti už mě taky nezajímali. Dan, Petr, Agáta, Filip a další…ti všichni teď mohli táhnout k čertu. Já už je nepotřeboval. Jediné co jsem chtěl byl alkohol a pak vidět veliké zelené oči.

Byl to uspokojivý pocit opět je vidět. To pak zmizely všechny problémy. Zapomněl jsem dokonce i dýchat, jak dokonale mě ty oči okouzlily. Hluboké a temné, plné lásky a soucitu. Ty oči byly chápavé. Věděli proč to dělám a respektovali to na rozdíl od ostatních. Ti se přes to nemohl přenést.

Stávala se ze mě pomalu, ale jistě čím dál tím větší troska. Vždycky jsem si říkal, že nikdy nebudu jako moje máma. Nakonec jsme tak skončil. Byly tu jisté rozdíly, ale princip byl tejný. Možná to bylo nějakým kouzlem, nebo prokletím, že po řadu let budou naši rodinu opouštět naši blízcí a my pak skončíme na ulici. Bez domova a přátel…

Ovšem já tak daleko ještě nebyl. Snažil jsem se přežívat. Jenomže i to někdy nešlo a to jsem pak dostával záchvaty zuřivosti. V tu chvíli ani ty zelené oči nepomáhaly. Zmocnila se mě nepochopitelná zlost a já začal být nepříčetný. Mlátil jsem a kopal do všeho okolo. Nenáviděl jsem to. Hluboká nenávist v mém nitru vyšla na povrch a já ji tam nechal.

V těchto záchvatek to bylo nehorší. Nikdy jsem vlastně nevěděl, kdy začnou a kdy skončí. Nevěděl jsem co jsem v nich prováděl, ale když jsem se po jednom z nich probudil na policejní stanici, domyslel jsem si, že to nebude něco zákonného. Snažil jsem se záchvaty nějak ventilovat. Pil jsem více, ale i to nepomáhalo. Naopak. Byl jsem pak ještě zuřivější.

Lidé se mě báli. Vyhýbali se mi a já jim taky. Nechtěl jsem je spatřit. Jejich pohledy…uzavřel jsem se do sebe a žil ve vlastním světě. Měsíce plynuly a měnily se roky. Roky pak už roky zůstávali. Celkově jsem žil jako alkoholik přes tři roky. Tři roky jsme denně vyhledával v alkoholu zelené oči. Tři roky jsem nechodil lidem na oči – tedy dobrovolně ne. Tři roky jsem žil jako bezdomovec. Byl jsem nucen prodat náš společný byt a žebrat.

Stal se ze mě ten ty člověk, který je opovrhován. Byl jsem vyvrhel, ale to mi nevadilo. Jak jsem řekl: já žil jinde. Měl jsem svůj vlastní zelený svět…

A pal za mnou přišla moje máma. Tři roky s ní něco udělali. Teď opravdu vypadala jako máma, což se nedalo říct o mě. Já už snad ani nebyl člověk…

,,Marku?“ zeptala se obezřetně. Polekaně jsme zvedl hlavu. Ten hlas jsem tak dlouho neslyšel…

,,Mami,“ zachraptěl jsem. I můj hlas se změnil. Zhruběl…

,,Copak se to s tebou stalo?“ zeptala se nešťastně a překryla si rukou ústa. Byla zděšená.

,,Copak se nepoznáváš?“ mluvila ze mě opilost. ,,Nepoznáváš svého milovaného synáčka? A nepoznáváš tam i kousek sebe mami?!“ vyjel jsem na ni. ,,Copak ty nevýš od koho jsem to okoukal?!“ zakřičel jsem na ni a napil se z lahve. A v tu chvíli udělala něco co jsem od ní vůbec nečekal.

Napřáhla ruku a vrazila mi facku. Flaška vyležela z ruky a já se překvapeně chytl za pošramocenou stranu. ,,Zbláznila ses?“ vyjel jsem na ni.

,,Marku…,“ zašeptala, ale její hlas byl silný a rozhodný. ,,Víš proč jsem se tak změnila? Víš proč jsem přesně před čtyřmi raky přestala pít?“ zeptala se mě a přešlápla z nohy na nohu. Ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou. Povzdechla si.

,,Ještě před čtyřmi roky jsem měla syna, Marku. A já se o něj chtěla postarat. Chtěla jsem být opět matkou, jenomže už bylo pozdě Marku. Můj syn byl pryč…ale aspoň jsem to zkusila Marku. Co děláš ty?

Možná si se stal tím co jsem byla já, ale já se z toho dostala. Kvůli tobě. Kvůli komu se z toho dostaneš ty?!“ teď křičela ona na mě. ,,Nepamatuješ si snad na svoji dceru? Víš kde jí je teď vůbec konec?!“ rozhodila rukama. Do očí se jí vkrádali slzy. Já už je tam měl. Jedna po druhé stékali po mých tvářích…Slabost se ve mně opět probudila.

,,,Vzpamatuj se Marku a začni se chovat jako táta, dřív než bude pozdě. Možná teď máš šanci, ale kdo ví jestli ji budeš mít i pak. Kde pak, může být tvé dceři konec…,“ zamumlala a položila na kámen bílý papír s číslem. S číslem na léčebnu. K tomu přidala stovku a pár drobných.

,,Sbohem,“ zamumlala a odešla. Se vztyčenou hlavou. Ona teď byla ta, která vyhrála…

Seděl jsem dva dny na holé zemi a upíral zrak na papírek a peníze. V mé hlavě byli dva hlasy. Jeden byl proto, abych to propil a opět uviděl zelené oči. Ten druhý chtěl začít od znovu, kvůli dceři, o které jsem si myslel, že už tady není. Jak se člověk dokáže zmýlit….

Dva dny jsem čekal a přemýšlel. Nebylo to příjemné, ale nestěžoval jsem si. Svůj další krok jsem si musel pořádně promyslet. A pak jsem dospěl k závěru…

Začal jsem opět žít. Za všeho nejdříve jsem zašel do léčebny a snažil se tam dostat z mé opilosti. Po měsících námahy se to povedlo a já odtamtud vyšel jako nový člověk. Začal jsem opět pracovat. Tentokrát jinde než před tím. Nechtěl jsem Danovi po tom vše lést na oči. Odkoupil jsem náš starý byt a hrál si na spořádaného člověka.

Dny ubíhali a lidé si začali zvykat na moje nové já. Opět jsem začínal znovu. Od nuly až k vrcholu, ale ten byl ještě daleko. Den co den jsem čekal, že se někde objeví zase moje máma. Čekal jsem a čekal. Hledal tu známou tvář mezi ostatními. Marně, začal jsem se opět potápět dolů.

Ne, vlastně ještě ne. Někdy jsem míval pořád ty stejné záchvaty. Sice menší, ale byli zde. To jsem doma rozbíjel nábytek a nadával na všechny ostatní. Zašel jsem kvůli tomu i k psychologovi a pravidelně tam docházel. Bez výsledku. Ten chlap říkal něco o negativních emocích a tak...

Opět bylo pondělí a já se vracel z práce. Lehký podzimní vítr si hrál s korunami stromů. Listí se zbarvilo do teplých barev. Příroda se chystala ke spánku. Ptáci odlétali pryč a lidí chystali vánoční ozdoby a kapry.

Stmívalo se a já šel s poměrně dobrou náladou do svého bytu. A pak to přišlo. Z po za roku vyšel velký hromotluk. A s ním i jeho temné oči. Roman,ozvalo se mi v hlavě a já přidušeně syknul.

Hromotluk si mě všiml a sám pro sebe se temně usmál. Rozhlídl se okolo a když zjistil, že zde nikdo není přistoupil ke mně. ,,Ale, ale. Kohopak to tu máme?“ zeptal se slastně a natlačil mě na zeď Polknul jsem. Srdce mi hlasitě bušilo do žeber. Bál jsem se, aby ho i on nezaslechl, bilo opravdu hlasitě…

,,No není to náš super hrdina?“ ptal se dál. Zřejmě trpí samomluvou, pomyslel jsem s a v duchu se tomu zasmál. Začínala se mě zmocňovat hysterie. Právě mi jde o život já si tady vtipkuji!

,,Máme spolu nevyřízené účty,“ zavrčel a ještě víc se na mě natlačil, když zjistil, že mu věnuji jen minimální pozornost.

,,Vážně?“ zeptal jsem se a falešně se usmál. To ho vyburcovalo. Napřáhl se a pořádně mi ji ubalil. Svalil jsem se na zem a chytl se za nos. Zřejmě mi ho zlomil, jelikož jsem v něm neměl skoro žádný cit a nepříjemně to v něm křuplo. Červená krev z něho tkla proudem. Obcházel okolo mě jako ně jestřáb okolo své kořisti.

Ztěžka jsem se zvedl ze země a otřel si krev.. Nebylo to moc příjemné...

,,Copak si zapomněl jakou jsem ti ubalil naposledy?“ zeptal jsem se a odplivl si. Teď jsem si opět připadal silný. Silnější než kdykoliv dřív...

,,Ne,“ zavrtěl hlavou a v očích se mu cosi zalesklo. ,,Ale teď si budeš pamatovat ty jakou jsem ti dal nakládačku,“ zasmál se a udělal dva kroky ke mně. Pravá ruka mě svrběla. Chtěl mu dát ránu. Takovou jakou si bude on pamatovat ještě dalších pár let.

Rychle jsem uhnul jeho další ráně a v jeho překvapení jsem mu jednu uvalil. Nebyl tak velká a prudká jakou jsem čekal, ale jeho to na chvíli dezorientovalo. Zapotácel se dozadu a chytl se za místo, kde ještě před pár sekundami udeřila moje pravačku. ,,Zahráváš si...,“ zamumlal a odplivl si. Teď jsem kroužily dva. Naproti sobě jako dva velicí sokové- což jsme byli. Dva odvěcí nepřátelé.....

Udělal na mě výpad, ale já byl přece jenom rychlejší a menší. Odhadl jsem jeho úmysl a na poslední chvíli uhnul a loktem ho praštil do zad. Zamumlal nějakou nadávku a otočil se zpět ke mně čelem. V očích měl zlost. Teď byl opravdu nevyzpytatelný. V tu chvíli jsem si přál abych opět dostal ten záchvat zuřivosti. Abych ho mohl umlátit. Klidně i k smrti. To mi bylo jedno.

V nepozornosti toho druhého jsme pak dávali rány. Byl to souboj na život na smrt? To zřejmě ne, jelikož kdyby ano...byl bych mrtev. A pak, když jsem já měl zakrvavené svoje triko a boleli mě klouby v rukou jsem si na chvilku oddychl. Přestože i on se chystal pěkných pár ran oděně, pořád ještě mohl dál. Já ne.

Využil mojí nepozornosti a pořádně mi vrazil. Ucítil jsem bolest na hlavě a pichlavé bodání v ruce. Před očima se mi rozmazalo a já pak uviděl pouze a jenom tmu. Nic víc, nic miň a já se začal těšit. Možná teď uvidím svoji Emily...

***

,,Marku,“ ozvalo se nade mnou. Hlava bolela. Hodně bolela. ,,Marku,“ ozvalo se znovu. Ten hlas mi byl povědomí. Z dětských let. Z let, když jsem byl ještě kluk. Máma mě volala...

,,Au,“ zaskřehotal jsem a rychle se chytl za bolavé místo. Uslyšel jsem ulehčující povzdechl. Ona se o mě bála?

,,Otevři oči chlapče,“ ozval se starý mužský hlas. Překvapivě jsem ho poslechl.

Do očí mě udeřilo nepříjemně ostré světlo. Zamžoural jsem a snažil jsem zaostřit. Chvíli to trvalo, ale pak jsem nakonec uspěl a já rozeznal obrys lustru. Otočil jsem hlavu na pravou stranu a na chvilku strnul.

U mojí postele seděla malá holčička se zelenými očičky. S takovými, které připomínaly tu krásnou zeleň. Byli tohle moje zelené oči, které jsem hledal? Malinkatá holčička se na mě usmívala. Její malé zoubky zářily stejně tak jako její zelené oči. Menší nosík krášlil její ováný obličej. Hnědé vlásky spletené do copánku ji dělali ještě hezčí...

Za ní na židly seděla starší dáma. Moje máma. Pořád stejná jak jsem si ji pamatoval z posledního setkání. Opravdu se snažila a já ji byl vděčný. Kdo ví co všechno udělala v mé...nepřítomnosti.

,,Ahoj,“ zaskřehotal jsem a rozhlédl se po místnosti. Nemocniční pokoj, došlo mi a já se otřásl. Opět ty hnusné myšlenky.

,,No konečně,“ odechla si máma a potáhla. To se o mě opravdu tolik bála?

,,Co se stalo?“ zeptal jsem se a nepříjemně se ošil. Vzpomínky se vracely...

,,Porval jste se,“ ozvalo se z rohu a já se otočil. Doktora jsem při analýze pokoje přehlédl. ,,Máme slabší otřes mozku a natrženou nohu. Menší pohmožděniny a velkého monokla u oka,“ řekl a na konci věty se na mě křivě usmál. ,,Měl jste veliké štěstí, že vaši „výměnu názorů“ zaslechla jedna paní z té ulice. Zavolala policii a když ta dorazila, ležel jste vy na zemi a nad vámi se skláněl ten druhý,“ zamumlal a pak si povzdechl. ,,Pokud všechno půjde hladce odejdete ještě dneska domů. A teď mě omluvte, budu se muset vydat na prohlídku ostatních pacientů,“ dodal a zmizel ve dveřích.

Já se opět otočil za zelenými oči, které mi ji tolik připomínaly...

,,Co tu děláte?“ zeptal se a zlobně se koukl na mámu. Neměla ji sem vodit.

,,Dozvěděli jsem se to a přijeli. Měli jsme o tebe strach,“ řekla vyčítavě a oplatila mi zlobný pohled. Zastyděl jsem se. Opravdu musela mít strach...

,,Promiň,“ zamumlal jsem a sklopil zrak na bílou přikrývku.Mé ruky se něco dotklo a já překvapeně zvedl svoje oči tam, kde se setkala malá dětský ruka s tou mojí.

,,Ahoj tati,“ řekl krásný dětský hlas a já se usmál...

A tak začala moje poslední etapa života. Z nemocnice mě postily ještě ten den a já vzal jak moji mámu tak moji malou Emily do cukrárny. Užily jsme si opravdu moc zábavy a mě teprve tam došlo co jsem během těch tří let postrádal. Byla to právě ona, které mi chyběla. Né Emiliny oči. Emily už tady nebyla, ale nechala mi tu kousek sebe. A já hledal právě tohle.

Ty krásné zelené oči, podobající se jejím. Krásný hlas a její zvonečkovitý smích. Ona mi chyběla. Má malá Emily.

Pád dnů na to jsem si ji přistěhoval zpátky k sobě. Začala chodit do školky a já si našel lepší práci. Užíval jsem si s ní každou volnou minutu a bál se, když jsem ji neměl na blízku. Byl jsem velice starostlivý....Mámu jsme pak brávali na naše společné výlety, na různé akce a jiné věci. Všichni tři jsme se tak bavili, že i já jsem zapomněl na tu neskrývanou bolest z její ztráty. Sice to byli už tři roky, ale někdy to opravdu bolelo. Ale teď, když jsem měl tu malou bolest mizela. Pomalu doplouvala já mohl na Emily myslet jenom tom hezkém.

Roky plynuli. Emily rostla já s mámou jsme stárly. Ale co na tom? Život už je přece takový....

Někdy mě ovšem napadají takové zvláštní myšlenky. Často přemýšlím nad tím, že Emily byla opravdu anděl, který mi přinesl světlo do mého života. Vždy se při té myšlence usmívám a vzpomínám na ni. Na její krásný smích, usměv...zelené oči.

Taky se někdy sebe sám ptám, jestli teď Emily pomáhá někomu jinému, když je ten anděl. Jestli právě v tu chvíli nepomáhá jinému nešťastníkovi z nouze ven. Při té myšlence mě malinko píchne u srdce, ale taky zároveň zahřeje. Tak ať. Já měl svoji Emily, tak proč by někdy nemohl mít taky tu svojí?

Ať si klidně má a ať si ji klidně nechá. Já měl a mám tu svoji. Mého malinkého andílka, který mi doslova roste před očima. Těším se z každé chvíle s ním prožité a nemohu se dočkat další. To ony dvě jsou moji dva strážné andělé, kteří mne drží nad vodou a při zdravém myšlení. To ony dvě jsem vlastně mí andělé a já jsem za to rád...

A někdy, když tak nad tím vším přemýšlím mě do nosu udeří jahodová vůně. Stejná jakou voněla ona. Ona voněla po jahodách a přesně to jsem v těchto vzácných chvílích cítil. Vždy jsem se jen sám pro sebe usmál a opojně tu vůni vdechoval. V těchto chvílích jsem věděl, že je se mnou. Jak v mém srdci, kde zůstane napořád, tak tedy někde poblíž. Ona tu bude vždycky...

Ptáte se jak to bylo dál? Chcete další zážitky? Na ty si budete muset počkat, jelikož teď nemám čas. Já jsem otec, víte? A otcové to nikdy nemají lehké. Obzvlášť pak já. Takže mě teď omluvte; jdu si hrát na otce...

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jednoho otce - 2. část: