OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prosím... Už dost!

11.08.2012 (11:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1874×

Dnes byl konečně jeden ze dnů, kdy jsem měla jít po dlouhé době ven se svým nejlepším kamarádem Sťuim.
Je to totálně nejskvělejší kluk na světě!
Vážila jsem si ho hlavně kvůli tomu, že měl vlastní styl, stejně tak jako já. O to víc jsem ho měla od ostatních ráda.
Jeho delší tmavé vlasy, po stranách vyholené, byly dokonalé! No prostě, wauh!
Já jsem měla střapaté dlouhé barevné. Byli jsme spolu dvojka, jak vyšitá.

Dost ale o nás, pojďme k mému smutnému příběhu.

Venku jsme se stavovali ještě pro pár lidí a jako každý pátek, jsme šli dělat rozruch k nám na náměstí. Spojením další party, kterou sme potkali, jsme tak vytvořili šestnácti člennej spolek. 
Samozřejmě, že v těch všech lidech kolem mě, byl jeden malinkatej háček, jedna osoba – Jeremy.
Už přes dva roky spolu spíme, ale nikdy jsme spolu nechodili. Nevím ani proč…

Párkrát jsme se po sobě koukli, ale dýl se na sebe podívali, až když jsem jim podávala kilo, který jim chybělo na trávu. No, co bych pro svýho sladkýho chlapečka neudělala.

„Dáš si s nama ale taky, že jo, když to platíš?“

„Ale jó…“

To, že to byla zase chyba, jsem zjistila, až když jsme se schovali do čekárny, protože trošku poprchávalo.

Z celé naší gigant party nás zbylo ani ne půlka.
 To byl ten pravej čas na vytáhnutí několikaleté skladové slivovice. Všichni si dali kromě mě a jeho.

Kolem půl jedný ráno se od nás odpojili další dva lidi a my šli směrem… no, prostě asi domů. 
Byla ale dost zima. Bydlela jsem úplně na opačné straně, než jsme šli, ale chtěla jsem je jít ještě doprovodit, protože bylo na mě dost brzo. Teď už vím, že to byla chyba. 
Měla jsem se otočit a jít rovnou domu s ostatními kluky, kteří šli mojí stranou. Byla jsem ale hloupá a později jsem na svojí debilitu doplatila.

Na křižovatce do ulice, ve které Jeremy bydlel, zastavil se dvěma kluky. Zůstala jsem zaskočená. Byla naštvaná!
Myslela jsem, že budeme ten večer spolu a ne, že si vezme kluky k sobě, místo mě.

„Ahoj,“ řekli všichni tři krátce a odešli. Cože?!

„Půjdeš zpátky nebo ještě se mnou?“ zeptal se mě můj kamarád gotyčák.

„Asi půjdu... a tudy nazpátek.“ Ukázala jsem cestu, kterou jsme sem přišli.

„Dobře…“ usmál se na mě.

„Budeš ještě na fejsu?“

„Jo jo…“ řekl, objal mě a rozešli jsme se.

Na tento můj zhulený stav byl teď nejlepší nějakej pořádnej psycho dram... nejlepší darkstep. 
Strčila jsem si sluchátka do uší a prorazila tím ticho.

Tak moc mě naštvala ta jeho ignorace! Bože!
Jak ráda bych teď do něčeho kopla! Pfff…

…

Procházela jsem přes most, když v tom moji pozornost zaujalo cosi lesklého ve vodě. Na chvíli jsem se opřela rukama o železný zábradlí a pozorovala to.
Začínalo mi být zle z té tekoucí vody pode mnou. Fakt sem to neměla hulit. Vše kolem mě bylo tak zasekané, divné. K sakru!

Nějaká světla na mě začaly ze strany svítit. Podívala jsem se tím směrem a auto, které projíždělo kolem, mělo potemnělá skla a bylo celé černé.
Bylo jasný, že si mě někdo uvnitř prohlíží, protože… jestli se mi to nezdálo, tak to auto zpomalilo a na chvíli se i zastavilo.

Odvrátila jsem zrak a nejbližší cestou jsem zmizela do mojí ulice.

Pfff, jak já nesnáším tyhlety čumili! Hlavně v noci. Nahání mi to pořádnou hrůzu, když slyším nebo vidím ve zprávách to, jak někoho zabili a toto a tamto…

Konečně jsem byla v ulici, kde bydlím.
Ještě osmdesát metrů a jsem konečně doma.

Ach jó... ten Jeremy mě fakt tak naštval, pořád o tom musím nuceně přemýšlet!
To ON byl ten hlavní důvod mýho nepozoru.

I když mi stav už konečně trošičku upadal, pořád jsem se i tak cítila divně. Všimla jsem si ale černého auta kousek ode mě. Není to náhodou tak to, který bylo na mostě?
Jedním krokem za druhým jsem se k němu přibližovala.
Když jsem ho minula, tak jsem si oddechla, protože nebylo. Nemělo tmavý skla a bylo to auto našeho souseda…

V tom sem ale ucítila těžký dusot a o nějakou chvíli mě kdosi držel ruce přitlačené ke zdi. Z toho všeho odporu, co jsem kladla mi vytrhly sluchátka z uší a mobil se mi tak dopadem na zem, rozbil.

Cigán?!  Vzkřikla jsem a zarazila se.
Než jsem si ale mohla jakkoliv cokoliv pro sebe dál říct, už mu vyběhli z jiného auta na pomoc další dva kamarádi a tahali mě do auta. Bránila jsem se, jako ta nejrozzuřenější bejvalka, ale bylo mi to k ničemu. Zatáhli mě do auta a já s nima zmizela za naším městem.

Celou cestu jsem plakala. Každej jejich dotek mě urážel a nutil k odporu. Proč se to děje?!

To, že jsem křičela, kopala stále více, jak šílená, i moje nadávky… nic jim nevadilo. Neokřikovali mě. Asi jim došlo, že když se pořádně vybouřím, budou si se mnou moct hrát bez větších problémů.

„Pusťte mě!“ zakřičela jsem znovu a chytila rukou dveře. To mi už ale od jednoho z nich přiletěla facka.

„Sklapni!“ štěknul po mně.

„Proč mi to děláte?“ zakřičela jsem znova.

„Protože to chceš.“ Olíznul mi tvář.

„Cože?“

„Vždyť se na sebe podívej!“ Měli pravdu. To, že chodím oblíkaná, jako panenky Barbie... samý šatičky, barevný vlásky a korálky…

„Prosím, pusťte mě! Udělám cokoliv!“

Mluvila jsme kraviny, prosila je, jak malý děcko, ale oni nepřestávali. Bylo to tak odporné, chtělo se mi zvracet.

Zastavili jsme.

Ten, co seděl vedle mě zprava, mě nadzvedl. Měl svaly, jak prase, takže jsem byla proti němu bezbranná… Ten hajzl si mě dal nad sebe a ten zleva vedle vystoupil.
Ten, co seděl vepředu u řidiče, vyšel taky ven, oba si zapálili a vykuřoval si, jako by jen zastavili na odpočinek. Řidič se k nám dvěma otočil a roztrhnul mi šatičky na hrudi.

Začala jsem zase sebou škubat, tak mi ten silák chytil obě ruce v zápěstí a vyvrátil mi je dozadu. Řidič mi vjel rukou pod kalhotky a chvíli mě tam svými dlouhými nehty dráždil stehna. Cítila jsem, jak mě to škrábání roztrhává kůži. Bolelo to šíleně!
Můj křik byl stále k ničemu, dokonce jsem si po chvíli opravdu myslela, že se jim to líbí, proto mě asi nezalepili pusu a nic.

O nějakou chvíli, co mě furt ten hajzl držel, mi řidič chytil prsa a mačkal je tak silně, jakoby se jich nedokázal nasytit.

Tolik nadávek, co jsme jim chtěla říct a neřekla, mi plnila hlavu k prasknutí. Ale copak to šlo? Vzdorovat jim zároveň slovy i tělem? Ne!

Řidič mě po chvíli nechal a silák si mě otočil k sobě o sto osmdesát stupňů. Tak lehce, jako bych byla jen nějaká hadrová panenka. Ale asi jsem už byla, síla a hlavně vůle mě už opouštěla.

Neměla jsme sílu jim už vzdorovat. Dříve, když jsem od někoho slyšela, že to je nemožné, utéct nějakýmu násilníkovi, ano! Měl ten člověk pravdu…!

Silák mi silně rozevřel stehna a násilím do mě vjel. Projízděl do mě tvrdě a rychle. 
Celej spodek mě po chvíli bolel. Může to být ještě horší? Ano, může a taky, že i bylo!

Řidič mě schmatnul silně za vlasy, zavrátil mi hlavu dozadu a já si tak lehla v prostoru, kde byla řadicí páka. Dal mi pár facek, abych byla povolnější a strčil mi svůj penis do úst. I on mi projížděl ústy, jakoby nic.

Dusila jsem se. Dusila se svými zvratky, které se mi dostávaly hrtanem ze žaludku.

Na chvíli mi ho z úst vytáhnul a já mu tu šavlu hodila přesně na sedačku. Hajzl jeden!

„Vyhoď ju z auta! Doděláme ju venku!“

Mohlo to asi trvat další hodinu, co na mě všichni ukájeli své chouťky těmi nejhoršími zvrhlými způsoby.

Několikrát se do mě každý udělal.

Jak já jsem je nesnášela! Jak je, i sebe, i Jeremyho!
Kdybych k němu šla, možná by se to ani nestalo, ale on dal zase přednost jim přede mnou. A zase jsem na tom doplatila jen já!

„Myslím, že už má dost.“ Uznal konečně nějaký z nich.

Tak strašně moc mě bolely nohy. Krev mi tekla snad ze všech otvorů, co jsem měla. Jak z úst, (jak mě pořád mlátili) tak i ze zadku, no… prostě ze všech třech otvorů, který holka může mít a který se dají k rozkoši použít.

„Co s ní uděláme?“ zeptal se jeden z nich.

„Zabijeme ju?“

Jestli teď neumřu, tak se fakt zabiju klidně i sama. S tímhle bych nedokázala žít.

„Ne… necháme ju tady! Pojďte, jedeme!“

Bez sebemenšího soucitu nasedli do auta a odjeli.

Byla mi zima, plakala jsme… v tom všem neštěstí jsem ale uviděla světlou skulinku. Nějaké auto, projíždělo kolem mě a díky tomu, že jsme se doplazila k nejbližší cestě - silnici - a uvidělo mě auto, které tudy právě projíždělo, pomohlo mi.

…

Probudila jsem se až v nemocnici.
Zrak jsem měla rozmazaný. Když se mi po chvíli zaostřil, uviděla jsem, jak Jeremy sedí na židli kousek ode mě.

On tu opravdu je? Jak je to možné? Nechápala jsem.

Na tom všem světle jsem uviděla moje zmodralé, potrhané tělo.

Do očí se mi linuly slzy, začala jsem slabě vzlykat. Nechtěla jsem ho ale vzbudit.

Nechtěla jsem… bylo to tak… hrozné, když jsem si začala znovu na to všechno vzpomínat. Na celý ten ohavně neuvěřitelný večer. 
Chytila jsme hadičku, co jsem měla v žilách a několikrát jsem si s ní zajela do srdce, stejně tak jako ti chlápci včera večer do mě.

Druhou rukou jsem tlumila vzlykot z bolesti, která nakonec ale Jeremyho probrala.

„Ne!“ zakřičel, přiběhnul ke mně a okamžitě mi vyrazil hadici z ruky.

„Co jsi to udělala!“ křičel na mě celý vystrašený.

„Nedokázala bych s tím žít.“

Nádechy začaly být těžší. Vše mě bolelo ještě více. Krev začala na mé bílé košili, přibývat.

Bylo mi zle. Z nich, ze mě... z něho!

Proč se to stalo právě mně? Nikdy v životě jsem tohle nechtěla zažít a mít tak zkaženej život! Teda… nechtěla jsem mít zkaženej život, protože teď umírám… Cítím to.
To, jak se ze mě ta všechna krev vylévá jako z rotrhlého balónku, napuštěného vodou. 
To, jak mi krev plní vnitřní část těla.

Chtěla jsem už, abych umřela a nemusel si pořád dokola to všechno přehrávat...!

„Pojď blíž, chci ti něco říct,“ vzlykla jsem. „Za tohle tě nenávidím,“ řekla jsme tvrdě... naposledy se nadechla a dodala. „Ale i miluji.“

Podívala jsem se mu naposledy do očí a vydechla.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... Už dost!: