OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prší

14.08.2009 (13:00) • Fou • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1527×

Prší

Je šedivé, deštivé podzimní ráno. A žena zahalená do kabátu s deštníkem v ruce spěchá do práce. V duchu proklíná tohle to počasí. Vždyť to vždy svítilo sluce. A teď? Už celý týden pořád jenom prší. Ale není jediná komu tohle ošklivé počasí kazí náladu. Spousty lidí v tomhle městečku se ráno probouzí a  vždy si smutně povzdechnou. Zase prší.

Nikdo však netuší, že těmi kapkami deště stojí mladá dívka.  Mladá ambiciózní dívka, které bylo ublíženo. V posledních dnech brečí stále víc a víc. A sní pláče i nebe. Je jí hnědo-zelené oči jsou opuchl a vyprchala z nich všechna radost.

Její kašmírově dlouhé vlasy se světlím melírem jsem mokré od slz. Pláče a nikdy nebude mít dost. Byla zrazena a to bolí. Bolí to hodně. Jek se říká zrada bolí nejvíc a v tomto případě to platí dvojnásob.

Proč se ke mně tak choval a pak…? Ptá se sama sebe. Vždyť to bylo všechno dokonalé tak proč? Byli zamilovaní a pak odešel, odkopl a ještě se jí vysmál. Omluvu nečekala. Zhroutil se jí svět.. zřejmě to ale nikdy nepochopí. Nikdy zřejmě nepochopí proč to udělal.

Vždyť se snažila. Snažila se být dokonalá, jako on. Ona chtěla být dokonalá, ale místo toho se dočkala jen výsměchu a bolesti. Jako obvykle. Každý člověk v jejím životě ji zklamal. Máma, táta, příbuzní, kamarádka..a teď i on. Všichni ji od sebe odehnali.

Do očí se jí hrnou další slzy. Takhle to nemělo dopadnout, takhle ne! Něco musela zkazit, a nebo on byl velice dobrý herec. Dobrý lhář. Ano jeho vlastní slova: Léta hraní z nás dělají mistry. Takže je to pravda. Lhal jí, pak využil a odkopl.

Ale Teď se místo bolesti hromadí vztek. Vztek na něho. Za všechno může on. Kdyby sem nikdy nepřijel neplakala by. Ano všechno je to jeho vina. On za všechno může. NENÁVIDÍ HO, ale v hloubi duše stále miluje. Ovšem neví, že i on stále miluje  jí…..

Ano, musel odejít. Nechat jí žit. On jí musel zlomit srdce, aby mohla být šťastná. Vždyť to chtěl ne? Tak proč tu sedí v koutě a vzlyká bez slz. Vždyť chtěl její dobro. Na něm nezáleží. Je to monstrum. On se svůj trest v klidu odpyká a nikoho do toho nebude zatahovat.

Nesmí trpět. Už kvůli ní to nesmí vdát. Musí být silný. On to musí překonat. Bohužel to ale nikdy nepřekoná. Jejich vztah byl moc silný na to aby se přes to přenesl. Ano on se z toho nedostane, může se pokusit, ale stejně ví že se z toho nedostane.

Ale chce se z toho vlastně dostat? Chce být zase sám? Chce žít zase bez lásky? Ne…..

Vždyť ona byla jeho slunce. Jeho křídla. Teprve s ní se mohl vznášet a všechny problémy odpluli do neznáma. Byli jenom oni dva.

Ano rozhodl se. Pojede za ní a bude žádat o odpouštění. Pokud odmítne bude to chápat a nebude jí nic vyčítat. Pokud ho ale vezme zpátky bude to nejšťastnější netvor na světě. Ano udělá to, a udělá to hned jinak si to rozmyslí.

Mezitím dívčinu nenávist nehradí neskonalá láska a bolest. Ano pořád ho miluje a ještě hodně dlouho milovat bude. Ach, jaká škoda že tato láska nikdy nevyjde. Nebo ano? Dokážou společně překonat úskalí jejich vztahu? Budou opět šťastní? To záleží jenom na nich a na nikom jiném.

Opět ji přepadne pocit lásky. Ona nemůže nenávidět tak dokonalé stvoření. To prostě nejde. Měli by zakázat aby něco tak dokonalého vůbec žilo..

V koutku duše stále doufá, že se objeví mezi dveřmi. Řekne jí tak krásná slova a budou jenom oni dva. Jenom doufám, věří… a nikdy nepřestane věřit..

Její šance na tuto teorii se zvětšila zvoněním u dveří. Rychle si utře slzy z tváře a běží ze schodů. Její srdeční tep se zrychluje. Doufá že za těmi dveřmi stojí ten koho tak miluje. Nasadí okouzlující úsměv, který je i přesto hraný.

Otevře dveře a…..její naděje pohasne. Mezi dveřmi stojí pošťák právě skládající si deštník, jelikož venku přestalo pršet. Jakmile zpozoruje malou dívenku stojící ve dveřích nasadí usměv profesionála a podává dívce kytici žlutých růží se vzkazem. Hned na to po ní žádá pár podpisu na lejstro a odchází.

Dívka pomalu zavírá dveře a hypnotizuje kytici růží. Tuhle barvu totiž miluje. Pořád se ne ní dívá a do očí se jí hrnou slzy. To jí chce ještě víc ublížit? Nestačí to co jí udělal? Venku opět začne pršet. Teprve po chvíli si dívka povšimne vzkazu přiloženém k růžím.

Rychle kytici odloží a vezme lístek do svých drobných rukou…..

Vím jak tuto barvu miluješ….

Snad budou stačit…..

Pořád Tě miluji a nikdy jsem nepřestal..vše byla lež…

Odpustíš mi?

Budu čekat…..

Hned po přečtení vzkazu se dívce na tváři objeví okouzlující opravdoví úsměv. Po tváři se jí opět začnou koule slzy. Slzy štěstí…..

Žena. Opět jako každé ráno spěchá do práce s deštníkem v ruce. Konečně si začala zvykat na tohle špatné počasí a vždy bývá vybavena deštníkem. Nejednou ale zafouká studený vítr. Přestane pršet a na obloze se objeví její oblíbené slunce. Sem tam kápne kapička deště a společně se slunce pak na obloze vytvoří krásnou barevnou duhu….. Všichni v okolí se divý tomuhle náhlému zvratu..

Nikdo však netuší že za tímto zázrakem stojí šťastná usměvavá dívka…………

Autor: Fou (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prší: