OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Radost a Žal

13.01.2012 (17:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1021×

Radost a Žal

Přišel mezi posledními. Jako obvykle. Podal svůj černý plášť a klobouk sluhovi u dveří a vešel do přelidněného sálu. Všichni se vesele bavili, dokud se nepokusil o totéž. Atmosféra, která se plížila okolo něho, je zbavila veškeré nálady. Potěšeně se sám pro sebe usmál, ale ostatní viděli jen odporný škleb na mladé a půvabné tváři. I přes odpor, který k němu všichni zde chovali, ho vždy pozvali. Nedovolili si ho nepozvat.

Otočil se právě ve chvíli, kdy se kolem něj mihla dívka ve smetanově bílých šatech a s milým úsměvem na tváři. Zasáhla ho podivná bolest a zároveň údiv. Šířila kolem sebe zvláštní a příjemné světlo. Její smích byl jako zářivý nůž přímo do srdce. Bolel ho.

„Jaká vzácná návštěva, pane!“ zvolala starší dáma v bledě modrých šatech, které jí neslušely, a vlasy měla upravené v podivném drdolu. Máchala kolem sebe vějířem a šířila tak silný odér muškátů. Uklonil se, políbil nastavenou ruku a usmál se na ni.

„Děkuji za pozvání, madam. Je něco, co pro vás smím na oplátku udělat?“ zeptal se zdvořilým hlasem a sledoval, jak jí pohasíná až příliš veselá nálada.

„Na poslední slavnosti jsem slyšela, že prý skvěle hrajete na klavír. Mohu vás poprosit, zda byste nám nezahrál?“ zamumlala sklíčeně a v lehkých rozpacích z jeho pohledu.

„Ale jistě, madam. Bude mi ctí,“ odpověděl tiše. „Ale mohu se vás, madam, na něco optat?“

„Zajisté. Co chcete vědět?“

„Kdo je ta dívka?“ obrátil svůj zrak na druhou stranu a vyhledal její jemný zjev. I když mu činilo ohromnou bolest, dívat se na ni, nedokázal odtrhnout zrak.

„To nevím. Přišla sama od sebe, nikdo ji nezval. Dokonce ani nikdo neví, jak se jmenuje. Říkají jí „Hvězda“. Podívejte se, jak září. Je opravdu půvabná. Asi jako vy, ale jinak je to váš přesný opak. Když je člověk vedle ní, má pocit neuvěřitelného štěstí a chce se smát. Za to vy… Ale zase vám to vynahrazuje vaše krása a mládí. Povězte, kolikrát už jste někomu zlomil srdce?“ Jemně se usmál a podíval se jí do očí. Byla zvědavá a drzá. Poslal k ní vlnu smutku a prsty si prohrábl černé vlasy.

„Já osobně tvrdím, že nikomu, ale společnost na mě má jiný názor,“ řekl lehce pobaveným tónem a žena naproti němu se dala do nervózního smíchu.

„Pojďte, dovedu vás ke klavíru.“ Přikývl a naznačil jí, že má jít první. Proplétal se za ní davem a ona ho dovedla k pódiu u prosklených dveří, vedoucích do zahrady, na kterém stál klavír. Rychle vystoupal nahoru po pár schůdcích a posadila se na stoličku. Prsty jemně pohladil zaprášenou klaviaturu a otočil se k hostitelce. Přikývl a ona mu věnovala další ze série nervózních úsměvů.

„Hrajte, prosím,“ pokynula mu a on viděl, jak rychle odchází ke skupince stejně starých žen, jako byla ona sama. Zavrtěl hlavou a tiše si pogratuloval za dobře odvedenou práci. Podařilo se mu jí rozhodit natolik, že nevěděla, zda se má smát či plakat. Obrátil svůj zrak zpátky ke klavíru a chvíli přemýšlel.

Potom začal hrát. Tesklivé a smutné tóny se pomalu nesly sálem a plnily každého člověka vzpomínkami na věci, které by si nerad připomínal. Slyšel někoho vzlyknout. Začal do hry vkládat další nitky žalu, neštěstí a smutku. Proplétal ty nitky mezi sebou a tvořil tak dokonalou souhru jeho vlastního já. Jeho osobnosti a jeho práce. V sále bylo tísnivé ticho a pár hostů odešlo. Cítil slanou vůni slz.

Do čela mu spadlo pár pramínků jeho temně černých vlasů a najednou vypadal šíleně a nešťastně. Nikdo si nedovolil říct mu, ať přestane hrát. Ať přestane místností roznášet svůj bol a žal. Neměli dost odvahy přijít k němu blíž a čelit tak syrové bolesti a smutku. Nechtěli ke svému trápení přidávat ještě to jeho. Hrál dál a dál taky proplétal jednotlivé nitky. To byla jeho práce. Nosit lidem utrpení jejich vlastního žalu.

Všem, až na jednu malou osobu.
„Přestaňte hrát, lidé odchází!“ křikla na něho dívka ve smetanově bílých šatech. „Slyšíte? Přestaňte hrát! Tolik ta vaše hra bolí, že si radši přeji, ať už ji nikdy neslyším.“ Sundal prsty z klaviatury, postavil se a přešel ke kraji pódia. Seskočil dolů a podíval se dívce do tváře.

„Skutečnost většinou bolí, Hvězdo,“ odpověděl tiše na její křik a smutně se usmál.

„Ale ta vaše mě přímo zabíjí. Zní to, jako byste každou chvíle měl umřít. Nehrajte, prosím, ale pokud mou prosbu nevyslyšíte, nehrajte již nic tak zničujícího.“

„A mě zase ničí vaše přítomnost, slečno, a přesto vám nerozkazuji odejít. Nebyla jste pozvána, a přesto tu rozkazujete hostu. Nezdá se vám to poněkud absurdní?“ zeptal se jí.

„Nemám důvod odcházet. Musím tu být, pokud jste tu vy. Jinak je zabijete. Necháte je umřít žalem. Copak vám to nevadí?“

„Popravdě? Ne! Je to můj úkol. Dokud tu budou lidé, já budu hrát a připomínat jim vše, pro co by měli plakat. Zatančíte si se mnou? Přitahujeme nechtěnou pozornost,“ změnil téma hovoru. Její přítomnost ho ničila, a přesto nedokázal odejít. Srdce ho bolelo podivným návalem radosti.

„Obávám se, že nás ten tanec zničí, pane. Ale přijímám.“ Uklonil se, vzal její ruku do své a druhou ji objal okolo útlého pasu. Ona mu položila ruku na rameno a stydlivě se usmála. Její dotek ho neuvěřitelně bolel. Víc než žal, který zabíjel jeho černou duši od začátku a bude až do zániku světa.

Byly tak rozdílní. On byl až nepřirozeně bledý, vysoký, černé vlasy mu rámovaly obličej až těsně nad ramena a pohledu jeho temných očí se lidé většinou vyhýbali. Ona byla drobná, lehce opálená a její světlounce hnědé vlasy se jí vlnily do půli zad. Její rtíky byly jako plátky růže a oči měla světlounce modré, jako letní obloha bez mráčku. Netvor a dokonalost.

„Vaše doteky bolí, pane. Váš pohled zabíjí mé srdce a přece od vás nedokáži odejít. Cítím, jako by umřela podstata mě samé. Jako by všechna radost, kterou jsem měla nosit všem lidem, byla najednou pohřbená hluboko ve vašich temných očích. A přesto nemohu odtrhnout svůj zrak. Jste tak smutný a přitom krásný,“ zašeptala.

„Mohu jen říct, že na mě máte podobný vliv, Hvězdo. Jen vy zabíjíte můj žal vaší radostí a moje srdce jste probodla mečem smíchu. Ničíte mě a já vás nemohu pustit. Jeden z nás by měl odejít, nebo se stane něco hrozného,“ řekl a pustil její ruku. Ona jen němě přikývla a nic dál už neříkala. Dívala se mu do očí a hledala odpověď, který z nich půjde dnes. Který z nich je dnes na řadě, aby byl zničen a vrátil se v příštím okamžiku do lidských srdcí.

„Dnes odcházím já, má paní,“ oznámil tiše a v jeho hlase byla slyšet neuvěřitelná bolest. Vytáhla se na špičky a políbila ho. Zabila jeho černou duši. Jedním něžným dotekem zavinila to, že dnes večer byla v lidských srdcích pouze ona. Radost. Odtrhl své rty od těch jejích a o tvářích mu stekly černé slzy. Setřela je prsty a popálila si přitom kůži.

„Miluji vás, má paní, jenže nemůžeme spolu být. Ne, dokud vše nezanikne a nikdo už nebude nic cítit. Sbohem, shledáme se zase jindy,“ rozloučil se a mířil k východu. Od sluhy si nechal podat svůj černý kabát a klobouk a zmizel dveřmi ven. Šel deštěm a temnou nocí tam, kde ho teď nejvíce potřebovali.

Vkradl se do duše a očí lidem, kteří potřebovali truchlit. Cítil obrovskou bolest nad další ztrátou jeho milované Radosti. A doufal, že ona občas cítí totéž, když na něj myslí. Na ten nejhorší Žal. Na to, jak chodí v začarovaném kruhu. Nemohou být jeden bez druhého, ale ani spolu… To oni byli Romeo a Julie. Oni se stali dalšími milenci neštěstí. Bloudili. Jak ji miloval, tak ji i nenáviděl. A věděl, že ona cítí totéž. Nikdy nebudou spolu, protože se navzájem zničí. A až se tak stane, kdo bude stát po boku bezcitnému lidstvu?

Prošel temnou ulicí a zastavil se před dveřmi nechvalně známého podniku. Otevřel dveře a šel k pultu. Přisedla si k němu žena oděna v rudých korzetových šatech s hlubokým výstřihem a sukní příliš krátkou. Měla ohnivě rudé vlasy a stejně tak i rty. Usmála se na něj a pokynula osobě za barovým pultem. Přistoupila před ně zjizvená hostinská.

„Jako obvykle, že?“ zeptala se ho nepříjemným hlasem a postavila před ně dvě skleničky, do kterých nalila průzračnou tekutinu. Zvedl skleničku a rychle její obsah vypil.

„Ještě jednu,“ poručil a otočil se na dámu vedle něj.

„Koukám, že dneska jsi prohrál, zlato,“ řekla mu místo pozdravu a trochu upila ze své skleničky. Ušklíbl se a vzal tu svou do ruky.

„Znáš to. Pořád dokola. Ale bez nás by byli lidi v hajzlu,“ odpověděl a ona jen přikývla. „Myslím, že potřebuješ trochu rozptýlení. Když už ze mě jednou udělali kurvu, tak ti ukážu, co umí taková Láska. Pojď,“ lákala ho a předklonila se.

„Myslel jsem, že tě upálili,“ zamručel tiše a vypil celý obsah skleničky. Odfrkla si.

„Lidi jsou tupci. Vždycky si najdou něco, co se dá milovat. Nemůžou mě zabít. Ale nemuseli ze mě udělat tohle. V dnešním světě chodím kanály, víš? A moje práce je celkem nevýnosná. Tak pojď, pomůžeme si navzájem,“ pobídla ho tiše a sama si stoupla. Vzala ho za ruku a vedla dozadu do svého malého království.

„Jednou mi budeš muset vyprávět celý tvůj příběh,“ nadhodil, když za sebou zavíral dveře.

„Jednou, ale ne teď. Teď ti ukážu svou druhou tvář, kterou mi dali,“ zašeptala svůdně a povolila tkanici na korzetu.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Radost a Žal: