OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Real life - Porušené sliby

06.12.2010 (12:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1152×

Porušené sliby

Tohle je peklo? Nebo nebe? Bohužel, ani jedno… Ostré světlo, bílé zdi, protivné pípání a zápach desinfekce… Nebyla jsem mrtvá – byla jsem v nemocnici. Opět…

„Mami… Je vzhůru,“ uslyšela jsem hlas svého bratra.

„Mami?“ pokusila jsem se promluvit, ale ozval se jen skřehotavý šepot.

„Ach, broučku…“ Máma se přihnala k posteli a chytla mě za ruku. „Proč mi to děláš?“ Z jejího tónu jsem poznala úlevný úsměv. Byla ráda, že jsem naživu…

„Rio, Rio… Tys nám zase dala…“ kroutil hlavou Simon.

„Uzdravíš se, zlatíčko… Za dva týdny budeš doma.“ Jak už jsem řekla, máma byla ráda, že jsem naživu – ale já ne.

Život se mi začal hroutit, ale nikdo to neviděl… Nikdo nevěděl o mých bolestech, o mých výčitkách… O mých přátelích. Filip mi vždycky říkal, že jsem silná a že to tak má být. Možná by neškodilo vysvětlit, kdo byl Filip. To je snadné – můj absolutně nejlepší přítel. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo deset. Jemu bylo čtrnáct a stejně jsme si padli do noty. Viděli jsme se jen krátce, o letních prázdninách, ale hodně mi přirostl k srdci. Byla jsem asi zvláštní dítě – na první pohled jsem byla kluk. Nenosila jsem sukně, nehrála jsem si s panenkami, nesnášela jsem copánky – vlasy jsem měla krátké. A hodně jsem se prala. Ale uvnitř jsem prý nebyla devítileté dítě. Filip říkával, že můj mozek se narodil pár let přede mnou – šašek. Byla jsem hodně přemýšlivá a podle některých dokonce neobyčejně chytrá. S Filipem jsme mluvili o všem… Psychologie, filosofie… Žádné podobné téma nám nebylo cizí. Pak jsme se ale museli rozloučit.

Nikdy jsem nezapomněla na nic, co mi říkal. Všechno jsem si pamatovala a taky jsem se tím řídila. Změnil mě – troufám si říct, že k lepšímu. Ale čím víc jsem chápala smysl všech jeho slov, tím víc se mi stýskalo. Moje osamocené bloumání mě dalo dohromady s Jean. Byla to skvělá holka. Sice starší, ale v hloubi duše stejná jako já. Pořád byla veselá a byla s ní legrace. Čas plynul a rána, která mi zůstala po rozloučení s Filipem, se postupně zacelovala. Zbyla po ní jenom jizva, která mi ho bude připomínat, ale díky Jean už to nebolelo. Byly jsme nerozlučné a slíbily jsme si, že nás nikdy nic nerozdělí. Uběhlo celých pět let…

Na nočním stolku mi začal protivně vyzvánět a vibrovat telefon. Škubla jsem sebou a ospalýma očima jsem zamžourala na hodiny – bylo půl páté. To mě ujistilo v tom, kdo volá – Jean. Nemělo cenu to vypínat … Zavolala by znova.

„Pojď ven! Nudím se…“ ozvalo se z telefonu, dřív než jsem stihla něco říct.

„Teď? V půl páté ráno? Jean, neblázni…“ zamručela jsem ospale.

„Ale no tak… Já se nudím…“

„Tak spi.“

„Nemůžu spát! Něco mě probudilo… Mám pocit, že bychom měly někam jít…“ Byla neodbytná. Ten telefonát mě stejně natolik probral, že už bych neusnula, tak jsem to odkývala. Pokusila jsem se učesat, což s mým klučičím střihem bylo téměř nereálné, oblíkla jsem se a už se rozdrnčel zvonek. Bylo to divné – Jean bydlela čtyři bloky odsud.

„Nech mě hádat, stála jsi před domem…“

„Tak trochu…“ zazubila se. Ujistila jsem se, že mám klíče a zabouchla jsem dveře. Doma jsem nikoho neměla, což bylo normální. Naši byli pořád někde pryč – podnikatelé, co nadělám… A brácha žil u tety Molly v Anglii, kde studoval.

„Kam chceš teď ráno jít?“ zívla jsem. Odpověď jsem znala…

„K Berrymu,“ pokrčila rameny. Jistě, u Berryho jsme byli každou chvíli, v jakoukoli hodinu. Nebyl to bar v pravém slova smyslu. Spíš klub. Chodila tam spousta teenagerů, ale nikdo tam nebyl tak často, jako my dvě. Byly jsme tam skoro jako doma. Berry nikdy nezavíral a vždycky, když jsme přišli, byl tam osobně.

„Dobré ráno, holky,“ pozdravil pobaveně Berry a už nám na bar chystal skleničky. Pokaždé jsme pily to samé – Jean mojito a já malinovou limonádu, kterou v celém L. A. seženete jenom u Berryho.

„Dobré, Berry,“ řekly jsme unisono a sedly si k baru. Bylo tu prázdno. Kdo by sem taky chodil o půl páté ráno? Z rádia zněla Connie Francis, venku se pomalu rozednívalo a město se probouzelo k životu. Berry vyleštil všechny sklenice a potom se dal do přepočítávání tržby.

„Takže… Tys nemohla spát a rozhodla ses, že když ty nemůžeš, tak já taky nebudu?“ smála jsem se.

„Ne,“ odpověděla se zvednutým ukazováčkem. „Dneska se něco stane. Něco velkýho… Osudovýho… Já to cítím. Mám čuch na velký věci,“ mrkla na mě.

„Jasně. Osud si nás najde v pět hodin ráno, uprostřed L. A. Paráda,“ zasmála jsem se. Jean se ušklíbla mé ironické poznámce a pak se její pohled zabodl ke dveřím. Praštila mě do ramene a otočila mě tak stejným směrem. U dveří stál kluk, pěknej kluk… Asi o dva roky starší než Jean. Sedl si kousek od nás a poručil si martini.

„Páni… Nemám vidiny?“ zakoukala se Jean a přejela ho rentgenovým pohledem. Vypadala u toho dost komicky, takže jsem měla co dělat, abych ji nepoprskala limonádou. Když jsem si toho kluka taky prohlídla, někoho mi strašně připomínal. Vážně… Jenom jsem si nemohla vzpomenout koho… Jean z něj nemohla spustit oči. Potichu jsem se uchichtla a ji to trochu probralo. Ten kluk se na nás podíval a pak si přesedl blíž.

„Ahoj. Co dělají holky jako vy tak brzo venku?“ Jean se nadechla k odpovědi, ale já byla rychlejší.

„Jedna z nás bokatí a budí tu druhou. Ta druhá se nechala přemluvit a hlídá toho cvoka. Co myslíš, která jsme která?“ zašklebila jsem se na svoji kamarádku, usmála se na toho kluka a napila jsem se. Rozesmálo ho to. Jean po mně šlehla pohledem a pak mě dloubla pod žebra. Mně to ale bylo jedno. Ten smích… Ten jeho smích… Ten já přece znám. Něco mi na něm bylo povědomé.

„Filip…“ Vůbec mi nedošlo, že jsem to řekla nahlas.

„Hele, ty znáš mýho bráchu?“ koukl na mě zvědavě.

„Koho?“

„Filipa… Filipa Parkera.“ Filip. Filip… Bylo to vůbec možné? Po pěti letech… Co jsme se rozloučili o prázdninách v New Jersey, už jsem o něm neslyšela.

„No… Jo, znám…“ Jean se na mě překvapeně otočila.

„To jako fakt?“

„Jo…“ přikývla jsem a hlavou mi poletovaly vzpomínky na léto před pěti lety. Vzpomínky na mého absolutně nejlepšího přítele. Jistě, teď jsem měla Jean, ale Filip je prostě Filip. Před obličejem mi zamávala ruka a já zamrkala, abych se dostala do přítomnosti.

„Haló, Rio, vnímáš?“ smála se mi Jean. Ten kluk právě odkládal telefon.

„Ani moc ne… Trochu jsem se zamyslela.“

„Jo, trochu…“ zakoulela očima. Široce jsem zívla.

„Už vím, která z vás je ten cvok.“

„Ne, nevíš, Paule,“ varovala ho Jean – asi se stihli představit, když jsem byla mimo.

„Ale vím… Že tys ji vzbudila? Chudinku…“ Chtěla jsem se přidat, ale otevřely se dveře a k baru mířil – můj bože – Filip.

„Tak já mám v L. A. známou, brácho? Sem s ní…“ řekl, když došel k baru. Jakmile mě uviděl, zastavil se. Naklonil hlavu, jakoby si mě tak mohl lépe prohlídnout a ujistit se, že jsem to vážně já.

„Filipe!“ Vstala jsem a okamžitě ho objala.

„Valerie!“ Chvilku bylo ticho. Jean ani Paul nejspíš nechápali, co se děje… „Pět let…“ zašeptal mi do vlasů.

„Já vím…“ vzlykla jsem a po tváři mi stekla osamocená slza. „Tolik se mi stýskalo. Nezapomněla jsem.“

„Ani já ne… Neuplynul den, kdy bych na tebe nemyslel. Co děláš v L. A.?“

„Já tady žiju, vyrostla jsem tu, ale co tu děláš ty?“

„Přestěhoval se se svým super bráchou, viď Filipe?“ zasmál se Paul a zvedl dlaň.

„No jasně,“ souhlasil a plácl si s ním. „Mělo mi bejt jasný, že andílek jako ty je z Los Angels.“

„Ona a andílek? Ha! Nebuď naivní…“ zašklebila se Jean a všichni jsme se rozesmáli.

Tak se mi Filip vrátil do života a byla to zásluha Jean. Nebýt její střeštěné hlavy, nešla bych o půl páté ráno k Berrymu, nepotkala bych tam Paula a tím pádem bych se nesetkala s Filipem. Možná bychom se potkali, ale jak řekla Jean – tohle bylo osudové ráno.

S Filipem byl život o tolik lehčí. Zdál se být téměř dokonalý a žádný problém nebyl problém, když jsem měla Filipa. Byl jako mé druhé já – moje spřízněná duše. Filip mi pomáhal problémy řešit, což Jean neuměla, ale vždycky mi pomohla na ně aspoň zapomenout. Najednou jsem kolem sebe neměla jednu kamarádku, ale tři prima lidi. Paul si mě neuvěřitelně oblíbil. Jean si oblíbila Paula. Já byla spokojená, protože jsem měla Filipa. Byli jsme spolu skoro pořád. Pomáhal mi se školou, s osobními problémy, prostě se vším. Přísahal, že mě nikdy neopustí.

„Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil, Valerie… Chci, abys byla šťastná, protože to si zasloužíš. Budu navždycky s tebou a nikdy, slibuju, nikdy tě neopustím.“ V té době jsem netušila, co všechno bylo v těch slovech ukryto…

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější. Těžko říct, kdy přesně se to pokazilo… Nejspíš to byl ten den, kdy mě Jean požádala o laskavost.

„Já vím, že je to trochu hloupý, ale já to potřebuju vědět… Nechci se ztrapnit, chápeš?“

„Tím, že ukážeš, co cítíš, se neztrapníš, Jean…“

„Rio, prosím…“ Tak jsem se nechala přemluvit. Večer jsme šli k Berrymu – já, Jean a Paul. Byl to do puntíku naplánovaný večer. Jean se totiž, dovolím si ji citovat: „Tak nějak zabouchla“ do Paula. A po mně chtěla, abych z něj nějak dostala, jestli se mu Jean líbí. Bohužel jsem netušila, že Jean nebyla jediná, kdo ten večer něco naplánoval…

Jean se omluvila, že si jde přepudrovat nos a nechala nás u stolu. Měla jsem přesně promyšlené, co mu řeknu, ale nedostala jsem příležitost.

„Rio, já… Chci s tebou mluvit… Tedy, musím ti něco říct.“

„Já taky, ale můžeš začít… Tak povídej.“

„Já jsem doma mluvil s bráchou a on říkal, že je to mezi váma v pohodě…“

„Jak to myslíš?“ Vůbec jsem nechápala, o čem mluví.

„No, ptal jsem se ho, jestli spolu chodíte…“

„Jo takhle. Ne, nechodíme,“ zasmála jsem se.

„Jo, to jsem rád…“

„Proč?“

„To je právě to… Já… Já jsem… Zamiloval jsem se do tebe.“ Chytl mě za ruku a políbil ji. Takhle to být nemělo. Paul byl fajn, ale já ho neměla ráda. Ne takhle. A co Jean?

„No… Ehm… To…“ zakoktala jsem se. „Poslyš, Paule… Je to… Milé, vážně, ale, bohužel… Nemůžu říct to samé, promiň.“ Omluvně jsem se na něj usmála.

„No… Vlastně jsem to tak trochu čekal… Ale zkusil jsem to,“ usmál se. „Takže… Přátelé?“

„Přátelé,“ přikývla jsem a dala mu přátelskou pusu na tvář. Problém byl v tom, že Jean se už neukázala. Stalo se jí něco? Byla jsem se podívat na záchod, ale nebyla tam. Šla domů? To by mi řekla, ne? Nechala jsem jí vzkaz v hlasové schránce a šla domů.

Druhý den jsem s ní chtěla někam vyrazit, ale nebrala mi telefon. I ve škole se mi vyhýbala. Obvykle jsme se potkávaly skoro každou přestávku, ale teď jsem ji vždycky jenom někde zahlídla, a když jsem na ni zavolala, ani se neotočila. Vydržela jsem to dva dny. Ve čtvrtek už jsem měla všeho dost. Po škole jsem šla k ní domů a čekala na schodech, dokud nepřijde.

„Co tu chceš?“ vyštěkla, když mě uviděla.

„Chci vysvětlení.“

„Vysvětlení? Ty chceš vysvětlení?“

„Jo, to teda chci! Proč mi nebereš telefon? Proč se mi vyhýbáš? Proč se ke mně chováš jako k cizí?!“

„To si snad děláš legraci, ne?! Ty zrádkyně! Nejdřív jsi na mě začala kašlat kvůli Filipovi – dobře, pořád jsme se vídaly, i když ne tak často, ale chápala jsem to. A potom? Svěřila jsem se ti! Řekla jsem ti, že Paula miluju a doufala jsem, že mi pomůžeš. A cos udělala?! Sbalila jsi ho sama! Hraješ to na oba?! Jeden z nich ti nestačil?!“ Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Co mi to tady vykládáš?! Z čeho mě obviňuješ?! Nechodím ani s jedním!“

„Ale, prosím tě! S Filipem jsi pořád někde trajdala… Co se objevil, pořád se tváříš jako andělíček a oči ti jenom svítí, když o něm mluvíš… A v pondělí sis ulovila i Paula! Viděla jsem vás! Líbání na ruku, nenápadná pusinka… Ha! Tys to s ním táhla dýl, že jo?! Přiznej se!“

„Vzpamatuj se! Copak bych ti něco takového mohla udělat?! Proboha, vždyť mně se Paul ani nelíbí! Je o šest let starší než já! Co si to o mně myslíš?! Ten večer nevyšel podle plánu, protože Paul se do mě zamiloval a řekl mi to v ten večer… A já mu řekla ne. Pochopil to a jsme jenom přátelé…“ Byla jsem zoufalá a ona naštvaná. Nedalo se to vyřešit – v ten moment ne. „Ale věř si, čemu chceš!“ Otočila jsem se a vyběhla ven. Pršelo. Neměla jsem deštník, ani bundu, ale bylo mi to úplně jedno. Moje nejlepší kamarádka si myslí, že jsem ji zradila… Slíbily jsme si, že nás nic nerozdělí, ale přesně to se dnes stalo. Něco nás rozdělilo. Někdo nás rozdělil. Neobviňuju z toho Paula, ten za nic nemůže. Bylo to velké nedorozumění. Rozdělila nás láska. Láska… Ta přece dává lidi dohromady ne? Nemohla jsem takhle domů… Rodiče se vrátili ze služební cesty a já o tom s nimi nechtěla mluvit… Existovala jenom jedna osoba, se kterou jsem o tom chtěla mluvit…

„Můžu dál?“ Objevila jsem se u Filipa, zmoklá až na kost a s uslzenýma očima. Strašně se vyděsil, když mě tak viděl. Všechno jsem mu vysvětlila… Půjčil mi svoje věci a ty moje dal sušit. Uvařil mi čaj, zabalil mě do deky a sedl si se mnou na gauč. Schoulila jsem se k němu a nepřestávala vzlykat. Proč se to pokazilo? Jean mi přece pomohla… Jean sešila moji jizvu, když jsem se vrátila z Jersey do L. A. Takhle to být nemělo…

„Neboj se, beruško… Všechno bude dobré… Bude to dobré…“ šeptal mi do vlasů a hladil mě po zádech. Nepamatuju si, kdy jsem usnula…

Dalších pár dnů jsem chodila jako tělo bez duše. Filipa to ničilo a mě ničila Jean – nechodila do školy, nechodila k Berrymu, nechodila ani do práce… Byla nemocná? Jako vždy mi nebrala telefon… Filip mě přesvědčoval, že jí mám dát čas…

„… aby si to promyslela, víš? Určitě ji to moc mrzí, ale je zmatená. Možná má strach, že ji odmítneš… Dej tomu čas, vyřeší se to, uvidíš…“

„Třeba dělám něco špatně… Možná jsem sobecká… Nebo vztahovačná… Nebo arogantní… Nebo jinak špatná, co já vím? Možná bych se měla změnit…“ O tomhle nechtěl ani slyšet.

S Filipem se mi nálada vracela. Začala jsem pochybovat o našem přátelství… Určitě v něm vidím jen přítele? Neměla jsem odvahu to zjišťovat – ani u sebe, ani u něj. Nechtěla jsem zničit, co mezi námi bylo. Po čase jsem zase začala vídat Jean – chodila s Paulem. Naše přátelství se stalo kamarádstvím, ale nebylo to vůbec zlé… Všichni čtyři jsme si slíbili jednu věc – navždy spolu, v dobrém i zlém.

Nebyly to špatné časy, dokud se Filip nezačal chovat jinak… Pořád nebyl doma a nechtěl mi říct, kam chodí. Nebyla v tom holka, to mi sám řekl – a i kdyby byla, nic mi do toho nebylo… Ale choval se podivně. Už se tolik neusmíval… Jednou jsem našla ve schránce obálku. Nebyla na ní adresa ani známka, jenom moje jméno, psané úhledným rukopisem. V tom dopise stálo:

Máš-li být zvíře - buď motýl…

Protože motýlí křídla jsou krásná jako tvůj smích.

Máš-li být strom - buď javor…

Protože tenhle strom má nejbarevnější listy podzimu - jako ty tvoje nálady.

Máš-li být živel - buď oheň…

Protože ten hřeje jako plamínky v tvých očích.

Máš-li být něčím jiným-Buď mým snem…

Protože sny o tobě jsou ty nejsladší na světě.

A máš-li být něčím výjimečným-buď sama sebou…

Protože výjimečná je krása tvého úsměvu… Výjimečné jsou jiskry v tvých očích… Ale to nejlepší ze všeho jsi ty - taková jaká jsi…

S láskou Filip

Zahřálo mě to u srdce. V ten moment jsem si byla jistá – milovala jsem ho. A on to musel vědět. Musela jsem mu to říct. Vyrazila jsem z domu a utíkala napříč městem. Cesta vedla kolem Berryho klubu. Zastavila jsem se, nakoukla jsem do dveří a zavolala: Miluju Filipa! Nevím, proč jsem to udělala… Berry se usmál a já jsem utíkala dál.  Přeběhla jsem skoro celé město… Konečně jsem zaklepala na dveře. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřel mi Paul. Chtěla jsem se zeptat na Filipa, ale jeho výraz mi napověděl.

„Kde je? Co se mu stalo?!“

Paul mě vezl do nemocnice… Filipa ráno odvezla sanitka. Čtyři roky se pral s rakovinou – neúspěšně…

„Filipe!“ přihnala jsem se k posteli a vzala ho za ruku.

„Valerie…“ Nikdy mi neříkal Rio, jako ostatní – líbilo se mu moje celé jméno. Nesnášela jsem, když mi tak říkali, ale od něj jsem to milovala…

„Proč jsi mi nic neřekl?“ Z očí se mi začaly kutálet slzy.

„Přesně kvůli tomuhle, beruško… Nechtěl jsem, abys byla smutná… Něco mi slib… Slib mi, že na sebe dáš pozor a budeš rozumná…“

„Filipe, neopouštěj mě… Prosím…“

„Neopustím, andílku… Slib mi to…“

„Dobře, slibuju…“ Zadívala jsem se mu do očí a on se usmál. „Miluju tě, Filipe…“

„Já tebe taky. Vždycky jsem tě miloval. Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl…“

Po Filipově pohřbu šlo všechno z kopce… Paul začal pít a po necelém měsíci spáchal sebevraždu. Jean to neunesla a byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení a já? Zůstala jsem sama. Jen já a všechny ty porušené sliby…

Naše nesmrtelná čtyřka se rozpadla – nebylo žádné “navždy spolu v dobrém i zlém“… Ne.

Filip mě opustil – vím, že nechtěl, ale slíbil, že mě tu nenechá… Ale teď jsem tu sama. Sama s posledním slibem, který se za okamžik přidá k těm ostatním… Stačí jen krok… Do prázdna…

Takhle to celé bylo. Nedivte se, že se mi nechce žít…

Promiň, Filipe…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Real life - Porušené sliby: