OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Real life - Protože znám svou cenu

03.12.2010 (12:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 715×

Protože znám svou cenu

„Nikdy… nebude… nic jiného…“ Hlasy znějící v mé hlavě, se opakovali stále znova a znova a připomínaly mi události posledních čtyřiadvaceti hodin.

Seděla jsem už víc jak pět hodin v letištní hale a čekala na letadlo, které mělo, kvůli mlze a nepřízni počasí, zpoždění. Dlouhé chvíle jsem si krátila na facebooku, kde jsem si pročítala novinky svých přátel. Přicházelo mi spoustu zpráv od lidí, kteří nevěděli, proč opouštím rodný New York, kde jsem o úspěšnost neměla nouzi. Neodepisovala jsem. Nemuseli to vědět. U většiny z nich, jsem byla ráda, že už je nikdy v životě neuvidím. Nebo jsem v to alespoň doufala. Při vyhlášení, že můj let už je připravený jsem zaklapla notebook a po dlouhém procesu odbavování a kontrole pasu jsem se konečně mohla vydat hledat své místo.

Místo přibližně uprostřed letadla, pravá strana, sedadlo u okýnka. Musela jsem uznat, že ať už mě můj bratr nenáviděl jakkoliv, tohle místo mě vybral opravdu skvěle. Asi měl takovou radost, že konečně vypadnu z domu, že mi to dal jako odměnu za to, že už mě nikdy v životě neuvidí.

Vedle mě seděl velice sympatický pán ve středních letech. Musela jsem uznat, že na to, že jsme se znali přesně deset minut, byl velice otevřený. Né každý, kdo vás zná takhle krátce, vám povykládá téměř všechno o svém životě. Mimochodem, byl to kuchař. Výrobu muffinů miloval víc než svoji ženu, skládání puzzlí víc než svoji milenku a čtení knih víc než svůj život. Svým způsobem, jsme měli podobné názory na věc. Muffiny jsem sice nikdy nedělala, ale zato jsem byla ochotna obětovat pravděpodobně cokoliv, jenom abych si mohla každé ráno jeden koupit. Puzzle jsem sice nikdy neskládala, ale knihy… Knihy byly můj život. Bylo zajímavé, po jednadvaceti letech potkat člověka, který má na knihy stejný názor jako vy a nebere vás jako „vyvrhel“ společnosti, protože tištěné knihy v dvacátém prvním století čtou jenom „blázni“. A přijít mezi New Yorskou smetánku v ruce se Shakespearem nebo Hemingwayem? To je společenská sebevražda.

Při výstupu z letadla se moje spokojenost z letu začínala vytrácet. Teplota na stupnici nepřesahovala výši 15°C a šedé, deštivé mraky mi oznamovali, že než si stihnu vzít zavazadla a sehnat si taxík, přivítá mě jarní dešťová přeháňka. Ale co jsem měla čekat? Byla jsem v Londýně. V městě svých snů. Milovala jsem jeho hrubost, odcizenost, nedočkavost a hlavně anonymitu.

Během dopravní zácpě v Centru Londýna jsem pozorovala lidi okolo sebe. Nedokázala jsem popsat ten pocit, když jsem si řekla, že co nevidět, budu stejná jako oni. Kalhotový kostým, maximálně sukně pod kolena. V jedné ruce dotykový telefon s přístupem na internet, pro co nejsnadnější vyřizování pracovních, někdy i osobních e-mailů a v druhé ruce papírový kelímek s kávou. Téměř celý život jsem si přála být jako oni. A proto jsem teď tady. Přijela jsem si splnit svůj sen.

***

Dnes byl můj den D. Pohovor v nakladatelství Ward&Flitch. Na tohle jsem se připravovala celý svůj život. Byl to sen, pro který jsem celý svůj život obětovávala naprosto vše. Nechodila jsem téměř na žádné večírky a místo toho se učila. Díky tomu se dostala na vysokou školu se stipendiem a promovala s vyznamenáním.

Kdo mohl tušit, že u pohovoru mě ani nedají šanci promluvit a na tvrdo mi řeknou, že pro to místo už mají někoho jiného. Někoho, kdo je mnohem lepší než já. Ale, jak mohli vědět, že je lepší než já, když mi ani nedali příležitost.

Probírala jsem to se svým nejlepším kamarádem Nathanielem. Potřebovala jsem to někomu říct. Potřebovala jsem zvednout náladu, když se můj největší sen rozbil na milion kousků a šance na jeho slepení byla naprosto nulová.

„Víš Kate, ta práce se po tebe stejně nehodila. Jsi příliš krásná na to, abys pracovala v nějaké zapadlé kanceláři dlouho do noci a opravovala pravopisné chyby v knihách, které ještě nebyly vydané. Věř mi. Najdeš si lepší práci, uvidíš. Lepší nedělat nic a být šťastný, než dělat něco, co nemiluješ.“

„Nate, nešlo o to, jestli se na tu práci hodím nebo ne, šlo o to, že to byla práce, kterou jsem chtěla dělat. Chtěla jsem tam sedět, klidně i dlouho do noci, a prohrabovat se v těch hromadách knih, které se chystají na vydání. Obětovala jsem pro to všechno a ty to moc dobře víš.“

„Ale i přes to obětování, jak tomu říkáš ty, jsi byla ochotná se se mnou vyspat.“ Jeho šibalský úsměv mě rozesmál. Na tohle už jsem mu neměla co říct.

***

Uběhl téměř měsíc a já jsem stále neměla žádnou prací. Nathaniel se mi sice snažil všemožně pomoct, ale ani to nepomáhalo. Začínala jsem to vzdávat. Na kontě už jsem měla peníze tak tak na splacení všech účtů, které mi měli koncem příštího týdne přijít. Věděla jsem, že pokud si do konce tohoto týdne nenajdu nějakou práci, budu muset odjet zpátky do New Yorku. K rodině, která mě nenávidí a ke „kamarádům“, které pro změnu nenávidím já.

Pročítala jsem noviny, když mě do očí padl jeden inzerát. Okamžitě, bez rozmyšlení a ostatních následků, jsem se natáhla po telefonu a začala vyťukávat číslo, které bylo tučně vytisknuté.

„Sofie u telefonu, s čím vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, tady Katherine…“ Než jsem stihla cokoliv doříct, přerušila mě.

„Jsem si téměř jistá, že se chceš zeptat, jestli je u mne volné pracovní místo.“

„Ano…“ Znovu mě nenechala domluvit.

„Takže Katherine, …“ odmlčela se, „… teď na tebe nemám moc času, přijď zítra přesně ve dvě hodiny do kavárny Truth Coffe, v centru je tahle kavárna jenom jedna, podrobnosti si kdyžtak najdi na internetu, musím končit, těším se na tebe, zatím pa.“

Než jsem stihla cokoliv říct, položila to. Tahle agentka se rozhodně s ničím nepáře. Nakonec jsem začínala přemýšlet, jestli jsem s tímhle telefonátem neudělala chybu. Přece jenom. Opravdu byla tahle práce vhodná pro mě?

***

Klapot mých vysokých podpatků, se s každým mým rychlím krokem, rozléhal po rušné ulici a vítr si pohrával se spodní částí mých šatů, které už i tak odhalovali víc, než jsem původně plánovala. Vlasy, které jsem měla jen tak vlnitě spuštěné po zádech, se mi větrem rozfoukaly a kdykoliv jsem šla kolem nějaké prosklené výlohy, musela jsem se podívat, jak špatnou volbu účesu jsem si na dnešní počasí zvolila. Nebyla jsem spokojená s ničím, co se nějak týkalo mě a mého vzhledu. Stejně jako vždy. Pořád jsem měla nějaké „mindráky“.

Při mém příchodu ke kavárně jsem se alespoň trošku upravila a vyrazila dlouhou chodbou rovnou dovnitř. Musela jsem uznat, že výběr kavárny byl velice dobrý. Byla útulná, intimní, klidná. Perfektní místo pro různé pracovní pohovory a poklidné posezení s přáteli. Podle zaplnění kavárny jsem usoudila, že pokud si zde chce někdo sehnat místo, musí si ho zarezervovat dopředu. Podle sms, která mi ráno došla, jsem měla hledat dámu v sametově bílém kalhotovém kostýmku s tmavými, dlouhými vlasy.

Viděla jsem ji. Seděla v nejtemnějším koutu celé kavárny u černého dřevěného stolu, který měla pokrytý nějakými složkami a papíry a na vínové sedačce, ne které její čistě bílý kostým zářil a dával najevo, že ona je někdo.

„Sofie?“ S váhavým tónem jsem pomale přistupovala k ní a ujišťovala se, že ona je právě ta, kterou hledám.

„Ano a ty jsi…“

„Katherine.“

„Ovšem, včera jsme si domlouvali tuhle schůzku. Posaď se.“

Než jsem stihla cokoliv říct, zastavila mě prstem zdviženým nahoru, jako náznak, abych mlčela a prohledávala kupu papírů, aby našla formulář, který hledá.

„Tady to je. Budu chtít, abys tohle vyplnila, předtím chci ale vědět něco o tobě a proč si se rozhodla dělat tuhle práci.“

„Aha, no dobře… Takže jmenuji se Katherine, je mi dvacet jedna let, mám svůj vlastní byt asi deset minut cesty od centra města a letos jsem promovala na vysoké škole… No a proč chci dělat tuhle práci?…“ odmlčela jsem se. Proč jsem vlastně tohle chtěla dělat? „… víte, myslím si, že na nic jiného nemám ten správný talent. Neumím zpívat, malovat. Umím tancovat, ale to jenom na normální úrovni. Umím vařit, ale nemohla bych dělat kuchaře někde v hotelu. Mám ráda knihy, ale v nakladatelstvích mě nevzali a jinou práci jsem nechtěla. Chci práci, která mě bude bavit a ke které se budu ráda vracet. Víte, lepší nedělat nic a být šťastný než dělat něco, co nemilujete. Vím, že je to těžké, ale myslím si, že právě tahle práce, by mě mohla uspokojit.“

„Dobře, to mi stačí, Pusťte se do vyplňování formuláře.“

Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že pokud vyplním tento formulář, už není cesty zpět. Začnu žít dvojí život, nic nebude takové, jako dřív. V hlavě jsem si přehrávala, jestli tohle všechno doopravdy chci. Váhavě jsem se natáhla po propisce a s posledním promýšlením jsem pomale začala vyplňovat první kolonku formuláře.

Musela jsem přiznat, že některé otázky mě opravdu zaskočily, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, měla jsem s nimi počítat. Nemohla jsem si přeci myslet, že tam budou otázky jako u normálních formulářů.

Hotovo… formulář vyplněn, ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli jsem vyplnila všechno potřebné a podala ho Sofii.

„Hm, zajímavé… potřebuji po tobě ještě pár věcí, za prvé, tady máš vizitku, je to můj kamarád, potřebuji, aby tě nafotil. Když mu zavoláš, dá ti veškeré informace. Za druhé, od teď vedeš dvojí život, je jen na tobě jestli své rodině nebo přátelům řekneš popravdě, co děláš nebo ne, ale já sama nevěřím tomu, že bys to udělala. Nikdo to nedělá. Potřebuješ nový šatník, který budeš nosit pouze a jen do práce. Nový telefon, na který ti budeme volat pouze mi atd. Kdybys nevěděla, tady máš seznam věcí, které by ti doma neměly chybět. Jelikož bydlíš sama, neměl by to být problém.“

„Uh, no, ano.“

„Jenom ti chci říct, tahle práce ze začátku vůbec není lehká záležitost, alespoň do doby, než začneš vydělávat.“

„Takže mám opravdu tuhle práci jistou? Dostala jsem ji?“

„Kate… doufám, že ti tak můžu říkat. Jsi krásná, podle formuláře, který si vyplnila, umíš všechno potřebné a to co neumíš, se můžeš kdykoliv doučit, ale myslím, že to prozatím nebude potřeba. Umíš všechno, co si většinou tahle práce vyžaduje a je vidět, že tohle bude práce, která tě bude bavit stejně tak, jako práce s knihami. Čím budeš lepší, tím víc peněz budeš mít. S výškou platu je to vlastně stejné jako všude jindy… takže vítej ve světě,“ nadechla se a s úsměvem na rtech, svou větu dokončila „kde ti muži za sex s tebou, budou platit…“

V ten okamžik jsem si vzpomněla na den, kdy jsem opouštěla New York. Na okamžik, kdy mi můj bratr na rozloučenou řekl: „Nikdy z tebe nebude nic jiného, než kurva!“. Tehdy k tomu ještě neměl důvod, ale teď už jsem se musela jenom ďábelsky pousmát. Vstala jsem, upravila si šaty a vyrazila, do slunečného odpoledne, vstříc svému novému životu. Životu Londýnské holky na zavolání…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Real life - Protože znám svou cenu: