OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Requiem pro mámu

24.02.2015 (11:00) • Sajuri • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1278×

Seděla jsem jako obvykle na zápraží mé staré verandy se šálkem teplého kakaa v ruce a čekala na západ slunce. Mé vrásčité ruce pevněji sevřely šálek ve snaze se zahřát, začínala jsem cítit chlad. Slunce již bylo na obzoru, zapadalo. Ale to už se do mé mysli pomalu vkrádaly vzpomínky jako každý den od té doby, co se to stalo, a úplně mě pohltily.

To ráno bylo jako každé jiné. Vstala jsem trochu později než obvykle, sešla po schodech do kuchyně a už z dálky slyšela rádio, hráli mou oblíbenou písničku Just. Táta četl dnešní noviny a popíjel kávu, maminka zatím smažila vejce se slaninou, když mě viděla, usmála se.

„Ahoj, Stefani!“ řekli oba souhlasně, jako by se domluvili.

„Ahoj vespolek!“ odpověděla jsem. Neměla jsem tušení, jak jim řeknu, že mě Robert pozval na párty, na kterou jsem vážně toužila jít. Nemám šanci, nikdy mě nepustí.

„Mami?“ Musela jsem to zkusit.

„Ano, Stef?“ odpověděla máma.

„Víš, dneska je ta párty u Roberta a Kristýna jde taky a…“ A bylo ticho. Máma si sundala utěrku z ramene, otřela si ruce a opřela se o dřez.

„Už jsme o tom mluvili, Stefani. Prostě nikam nejdeš. Nechci, aby se ti něco stalo. Je ti teprve patnáct. Takových Robertů ještě bude!“ Upřela na mě ty její oceánsky modré oči. Nevím, co se to ve mně vzedmulo za vlnu nenávisti a odporu ke své vlastní matce, rodičům, všemu. Ztropila jsem scénu, křičela na celé kolo, brečela, prosila, vyčítala.

Ale s odstupem času mě mrzela snad nejvíc věta:

„Proč mi to děláš? Nemůžu za to, že ty jsi celé mládí proseděla za oknem, nemůžu za to, že jsi v šestnácti otěhotněla a zkazila si život!“ vyhrkla jsem ze sebe bez přemýšlení, zaslepená všemi pocity, které ve mně vřely.

Máma zůstala stát bez hnutí a zírala na mě, nemluvila. Popadla jsem batoh, zabouchla dveře a pádila pryč, nevěděla jsem, kam běžím, hlavně pryč, pryč odsud. Doběhla jsem na louku za městem a přemýšlela, vrátit se teď domů nepřicházelo v úvahu. Chtěla jsem je potrápit, hlavně matku! Proč mi nevěří? Proč? Nezasloužím si snad její důvěru?

Celý den jsem strávila na louce, přemýšlela, kreslila, jelikož mě to uklidňovalo a byla jsem v tom dobrá. Den uběhl jako voda, slunce zapadalo. Se skicákem v ruce, taškou na zádech a výčitkami svědomí jsem se ubírala tou samou cestou jako ráno. Asi v polovině cesty jsem si uvědomila, že ji miluji.

Ano, moji maminku strašně miluji, byla jsem sobecká, zlá. Ona si o mě přeci jen dělala starost! Jinak by se o mě nebála! Proč to chápu až teď? Neunesla bych to čekání, nohy byly v jednom ohni, musela jsem běžet, chci ji obejmout! Přibíhám domů, otvírám dveře, nezuju se, i když bych měla. „Má-mí, má-mí, má-mí!“ křičím na celé kolo, chci vykřičet její jméno.

„Stefani? Jsi to ty? Stef?“ slyším mužský hlas.

„Tati?“ ujišťuju se, že je to on.

Jdu do kuchyně, sedí na židli a brečí, obejme mě a skoro neslyšně mi šeptá do ucha: „Stef, je mi to tak líto. Stefani, maminka tady s námi není, už tu s námi nebude. Nikdy.“ Zatočí se mi hlava, skoro nedýchám, oči se mi plní slzami… Tohle se nemělo stát, bleskne mi hlavou. Tohle se nikdy nemělo stát! Já se s ní nerozloučila, už ji nikdy neuvidím. Potřebuji to ze sebe dostat!

„Tohle se nemělo stát!“ křičím, jako bych ji tím mohla přivolat zpět.

O několik let později se dozvím, že ji srazilo auto, když se za mnou vyřítila na ulici ve snaze zabránit katastrofě. Nezabránila. Nikdy jsem si to neodpustila. Chlad se stupňuje, otevřu oči. Slunce zapadlo.

„Tohle se nemělo stát,“ šeptám tiše do noci a cítím, jak mi po tváři stéká horká slza, jako requiem za mou mámu. Za mámu, která mě milovala. 

Autor: Sajuri, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Requiem pro mámu: