Rudá záře • OurStories.cz ~ naše povídky

Doktorka, která bloumá někde mezi životem a smrtí. Vzpomíná, co se jí stalo, a hledá cestu ven za pomstou.

14.11.2013 (09:00) • Tessi • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 838×

Říká se, že když člověk umře, tak jde za bílým světlem. Není to pravda! Jdu temnou uličkou v bílých šatech od krve. Rozhlížím se všude kolem a přemítám nad tím, zdali jsem mrtvá, či živá. Žádné světlo nevidím, jen nekonečně dlouhou a temnou uličku. Snažím se vzpomenout, co se stalo. Ležela jsem na zemi, kolem mě krev. Byla jsem v této uličce, ale co se stalo před tím? Jako by někdo vymazal. Rozběhla jsem se uličkou, utíkala jsem pořád dál a dál, ale míjela jsem jen a pouze furt ty stejné popelnice, pytle s odpadky a střepy od sklenic. Bože, kdy už to skončí? Zastavila jsem se a kopla do nedaleké popelnice. Kopnutí vůbec nebolelo, nic jsem necítila. Jsem doopravdy mrtvá? Všimla jsem si střepů nedaleko popelnice, jeden z nich jsem sebrala a chvíli si ho jen prohlížela. Byl lesklý a hodně ostrý. Neváhala jsem ani chvíli a pomocí střepu jsem se řízla do zápěstí. Místo toho, aby se vyhrnula krev ven, tak neukápla ani kapka. A bolest? Žádná. Po říznutí zbyla jen hluboká rána. Nic víc. Mrštila jsem střepem o zeď. Je mi to jasné, jsem mrtvá. Ale kdo mě zabil? Proč? Co jsem provedla? A proč jsem zůstala zrovna na tomto místě? Klekla jsem si na zem a postupně se schoulila do klubíčka. Začala jsem brečet. Problém byl v tom, že i kdybych se snažila ze všech sil, slza by nikdy neukápla. Jediné mě přání bylo dostat se odtud, zjistit, kdo mě zabil a proč. V tom okamžiku jsem zaslechla šramocení. S leknutím jsem se podívala dopředu a zjistila, že ulička se sama od sebe zkřivila na opačnou stranu, než byla předtím. Postavila jsem se a pomalu se vydala uličkou dopředu. Zahlédla jsem rudé světlo. Rudé jako krev. Nerozhodilo mě to. Šla jsem dál. Paprsky světla mě začaly hladit po tváři a náhle jako bych si začala vzpomínat.

Muž v černém hábitu. Rudé zářící oči. Vražedný pohled! Strašidelný úsměv, který vám říká ,je po tobě´! Ale nejděsivější byly ty zuby. Bílé jako perličky, ale špičáky ostré jako ty nejostřejší jehličky. Muž v černé upustil jakousi osobu na zem. Vypadala jako hadrová panenka. Bílá kůže a bez života. Bez života! Dvě červené ranky na krku! Zabil ho! A teď si jde pro mě. V ten okamžik jsem zahlédla sebe. Vystrašené oči, bílý obličej a spodní ret se klepal strachy. Strachy ne, bylo to zimou! Prohlédla jsem si sama sebe. Vše vypadalo v pořádku, až na červenou skvrnu na břiše na bílých šatech. Zmateně jsem se podívala na muže v černém. Jeho pohled už nebyl tak strašlivý, vypadal mile. A mrtvola, která ležela na zemi, měla nedaleko svého těla pohozený zkrvavený nůž. Ano, to je ten, kdo mě napadl! Muž v černém se nebezpečně rychle blížil. Sice mi jeho pohled říkal, že mi neublíží, ale přesto jsem couvala pryč od něj. Má kůže začínala být stejně bílá jako ta mrtvoly přede mnou. Prohlédla jsem si ránu na břiše. Byla hluboká a velká. Mám tak deset minut života odhadem. Byly zasaženy vnitřnosti. Už jsem ztratila hodně krve. Polovina se vsákla do bílých šatů. Zvedla jsem zrak a ulekla se. Jelikož muž v černém měl obličej nedaleko mého. Ruka mi podklouzla na kaluži krve a já začala padat na záda. Necítila jsem žádnou ránu od dopadu. V tom okamžiku jsem si všimla, že muž mě zachytil. Volnou rukou se muž dotkl mé tváře.

„Tak mladá. Tak krásná. A měla by zemřít?“ řekl s dlouhými pomlkami po větách. Muž se přiblížil k mému uchu. Přičichl si ke mně. A poté zašeptal: „To nedovolím!“ V tom okamžiku jsem zacítila bodnutí. Jeho tesáky se zaryly přímo do krční tepny. Pomalu ze mě muž vysával veškerou mou sílu.

Otevřela jsem oči. Stála jsem na konci uličky. Přede mnou se rozprostíralo jen rudé světlo. Neváhala jsem ani chvilku a vstoupila jsem do rudého světla. Nenávist k upírovi jsem necítila. Jediná nenávist, která mě požírala, byla k lidem. Pohltilo mě rudé světlo. Cítila jsem pálivou bolest po celém svém těle. Chtělo se mi křičet bolestí, ale nešlo to. Po delší době bolest ustoupila a já otevřela oči. Nade mnou se skláněl ten muž. Upír, co mě zachránil. Pálilo mě hrdlo. Měla jsem žízeň a hlad. Žízeň po krvi, po lidské krvi. Stačilo ucítit pach toho mrtvého muže, co ležel nedaleko mě, a také vůni své krve. Ještě lidské, co byla na zemi ve velkých kalužích.

„Jak se cítíte, doktorko?“ zeptal se mě upír.

„Mám hlad,“ vychraptěla jsem.

„Vítej v nočním světě,“ řekl a zasmál se strašidelným smíchem.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Jednodílné