OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » S láskou vzpomínám...

08.12.2010 (20:00) • Mystery • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1180×

Byla zima.

Tohle roční období jsem nikdy neměla ráda. Všudypřítomný chlad a tma, která přicházela až příliš brzo, to mi nikdy nedělalo dobře. Měla jsem pak podivný pocit tísně, který se vlastně nedal ničím odůvodnit. Snad jen... Ne, to je hloupost. Byla jsem přece moc malá, nemůžu si to pamatovat.

Ale vzpomínka na tu, která v mém srdci a vzpomínkách zůstane navždy, mě bodla jako perfektně nabroušená dýka. Mami...

Vzhlédla jsem k temně modrému nebi, na kterém zářilo nespočet stříbrných žároviček. Tam, odkud se na mě dívá ona. Jistě i jí jedna z hvězd patří. Ta nejzářivější...

Smutně jsem se usmála a opět se zhoupla v křesle. Lehce jsem si usrkla z vařicího borůvkového čaje a zálibně se podívala na své vzdouvající se bříško.

Už jen pár měsíců a budeš s námi...

Znovu jsem se usmála. Tentokrát radostněji. Moje malá holčička... Dostane její jméno. Dokázala jsem si představit, jak bude krásná. Malá zvídavá blondýnka s vykulenýma zelenýma očkama. Bude stejná, jako ona...

Každý večer ti budu zpívat, abys měla krásné spaní, maličká...

Ano, budu ti zpívat ukolébavku, kterou mi každý večer broukala ona, aby odehnala zlé sny a já mohla pokojně vplout do svých nočních, dětských fantazií...

Broukala, vždycky jen broukala. Smála se totiž, že by mě svým zpěvem ještě polekala. Ale maminka... Maminka měla ten nejkrásnější hlas na světě. Tak jemný, jako pohlazení...

Přivřela jsem víčka, pod kterými se mi okamžitě vybavila její krásná tvář... Její bohaté lokny barvy slunce a úsměv... ten, co uměl způsobit záchvěv srdce i u toho největšího necity. A její oči - ty nejkrásnější, nejjasnější oči, do kterých jsem kdy mohla pohlédnout! Zelené jako právě rozkvetlá tráva. Jako smaragdy...

Rodina mi vždycky namlouvala, že je nesmysl, abych si na ni pamatovala. Byly mi přece jen tři, když odešla... Ale jsem si jistá, že bych si tuhle maminku vyfantazírovat nedokázala... Tak krásnou, milou a jemnou. Něžnou.

Ona byla anděl. Anděl, který se vryl do pamětí a srdcí nás všech. Anděl, který odešel příliš brzy...

Maminko...

Oheň v krbu zapraskal a vrátil mě tím znovu do reality. Uvědomila jsem si, že mi po tváři stéká slza. Jen jedna osamělá slza.

Ještě nebyl tvůj čas, mami. Ještě ne... Měla jsi tu být a vidět, jak roste tvoje vnučka, moje malá Madlenka...

Uvědomila jsem si podivný šťouchanec v břiše. Malinká mi o sobě dávala vědět. A znovu, a znovu...

„Promiň..." zašeptala jsem a pohladila své několikaměsíční bříško přes huňatý tmavě modrý svetr.

„Já vím, že se ti to nelíbí... Ale stýská se mi po babičce, víš?"

Další šťouchnutí.

Usmála jsem se.

„Měla by tě ráda."

Milovala by tě... opravila jsem se v duchu. Všichni tě budeme milovat, Madlenko...

Zavřela jsem oči a povzdechla si. Ruka mi samovolně přejela přes břicho.

Chyběla mi. Strašně moc mi chyběla...

Houpací křeslo, v němž jsem často pořádala toulky myslí, mě ukolébalo ke spánku.

„Lásko," budil mě šeptem můj muž a jemně cloumal mým ramenem, „musíš vstávat, všichni už na tebe čekají." Usmíval se. Tak krásně...

Jistě, všichni čekají. Pomalu jsem vstala a usmála se.

„Můžeme?" zeptal se. Jen jsem přikývla.

Dneska jsou Vánoce. Významný den. Nikdo by dnes neměl být sám... A i přesto, že se na mě od ozdobeného stromečku smál táta, má starší sestra, která napomínala své dva puberťáky, mi od stolu nenápadně zamávala a muž, kterého jsem milovala a čekala s ním dítě, mě objímal kolem pasu, jsem nebyla šťastná...

Dneska je to dvacet pět let, věřila bys tomu, mami?